Zatímco v období gotiky stály české země v čele evropského vývoje, husitské bouře další vývoj zabrzdily natolik, že renesanční tendence v 15. století se v českém umění neprosadily a umění zůstává i nadále pod vlivem gotiky. Na konci 15. století se sice renesance prosazuje např. při úpravě Vladislavského sálu (okna a kování na oknech), v podstatě jde jen o vnější doplňkové prvky, samotná podstata architektury zůstává gotická. Nástup renesanční architektury spadá až do 30. let 16. století, do období prvních Habsburků. Od samého začátku pracovali na našem území i zahraniční umělci, kteří přinášeli nové prvky. Renesanční klenba upouští od závratných výšek, stavba vytváří tvarově složité prostory, ve vrcholcích kopulí bývá použita věžička – lucerna , která přináší do kopule světlo. Kopule v české architektuře zdomácněly ale až v době barokní.
Za Ferdinanda I. byl postaven v Praze letohrádek v královské zahradě pro královnu Annu, později nazvaný Belveder je to obdelníková stavba koncepcí blízká Bruneleschimu nalezinci a padovské tržnici stavěl Paolo della Stella. Konečnou podobu Belvederu dal Bonifác Wohlmut, stejně jako letohrádku Hvězda na Bílé hoře. Vrchol české renesanční architektury představuje Schwarzenberský palác od mistra Augustina s fasádou bohatě zdobenou technikou sgrafita.
Řada hradů přestala plnit pevnostní funkci a byly přebudovány na zámky, popř. vznikají zámky nové: Brandýs nad Labem, Mělník, Pardubice, Nové Město nad Metují, Český Krumlov, Kratochvíl, na Moravě Boskovce, Sovinec, Buchlov, Bučovice, Náměšť nad Oslavou, Prostějov, Moravský Krumlov, Telč, Velké Losiny atd. Rozvoj nastává i v měšťanské architektuře: přestavba brněnské a olomoucké radnice, Ungeld na Starém Městě v Praze, radnice v Prachaticích, náměstí v Novém Městě nad Metují, Telči, Slavonicích, Edelmannův a Hauenschildův palác v Olomouci.
České renesanční sochařství se zaměřuje především na výzdobu architektury: reliéf v portálu sv. Jiří na Hradě, výzdoba Belvederu, zámecká brána v Prostějově, tymopanon na zámku v Pardubicích.
Z tvorby volné je nutno připomenout kašnu na Staroměstském náměstí, která byla zničena v roce 1862, náhrobky významných osob – Jana Popela z Lobkovic ve sv. Vítu, Ferdinanda I. od nizozemského sochaře Alexandra Collina. Bohatá štuková výzdoba je např. v letohrádku Hvězda , na zámku v Telči nebo Bučovicích.
Na samém sklonku renesance tvořil v našich zemích na dvoře Rudolfa II. nizozemský sochař Adrien_de_Vries ( asi 1560 – 1626). Jeho dílo je dokladem vrcholného manýrismu vtvořil bustu Rudolfa II., výzdobil valdštejnské zahrady. Manýristická je i tvorba Benedikta Wurzelbauera: Venuše s delfínem na kašně ve valdštejnské zahradě, dnes na Hradě.
Na Moravě pracoval Jiří_Gialdi (před rokem 1550 – před rokem 1608). Vytvořil kašnu na zámku v Náměšti nad Oslavou. Přerod středověké malby v renesanční se u nás děje pod vlivem německého malířství. Vedle obrazů závěsných a fresek se používá k výzdobě staveb zejména sgrafito přišlé z Itálie – především průčelí budov, např. výzdoba zámku v Benátkách nad Jizerou, v Litomyšli, měšťanské domy na Staroměstském náměstí, ve Slavonicích nebo Prachaticích. Nejvýznamějším domácím malířem byl mistr I. W., žák Lucase Cranacha: Zavraždění sv. Václava ve sv. Vítu. Z doby kolem r. 1520 pochází dílo mistra litoměřického: nástěnné malby ve svatováclavské kapli sv. Víta.
Od roku 1562 působil ve službách Habsburků italský malíř Giuseppe_Arcimboldo (kolem roku 1527-1593), byl dvorním portrétistou FerdinandaI., Maxmiliána II. i Rudolfa II. Jeho portréty, často skládané z různých věcí, se zcela výrazně lišily od všeho, co vytvořili ostatní malíři. Na dvoře RudolfaII. působila také řada dalších manýristických malířů, např. Bartoloměj Spranger, Peter Stevens, Hans von Aachen, Leandro Basano, Jan Bruegel, hans de Vries. Bohatá umělecká sbírka Rudolfa II. zůstala po třicetileté válce jen torzem.
Galerie na zámcích v Rychnově nad Kněžnou, Roudnici, Telči nebo Jindřichově Hradci jsou dokladem velkého zájmu o portrétní umění, krajinomalbu a zátiší. I přes rozvoj knihtisku se u nás dosud udržuje knižní malba, kterou vytvářeli Fabián Puléř-Svatovítský graduál, Matouš Ornys-kancionál litomyšlský, Matouš Radouš-graduál královéhradecký. Vývoj, který nacházel příznivé podmínky ve společenském a politickém uspořádání celé Evropy, se v 17. století proměňuje ve snahu o nový návrat k Bohu, i když se jeví spíše násilný a v zemích střední Evropy, kde zakořenila reformace, má jasně politicko-církevní polohu v rekatolizaci.
11. listopad 2007
13 328×
658 slov
