Římská armáda

Hlavním důvodem toho, proč Římané dokázali vytvořit tak rozsáhlou říši, byla jejich ukázněná a dobře vycvičená armáda. Armáda byla pro nemajetné muže poměrně přitažlivá. Mohli být samozřejmě zabiti, ale žold byl velmi dobrý, a jestliže přežili, těšili se vysloužilí vojáci mnoha výhodám. Hlavní sílu armády tvořily legie, které se rekrutovaly pouze z římských občanů. Legie byly podporovány pomocnými sbory.

Římské legie byly posledním vzepětím vojenského umění starověku.Proč si tyto legie dokázaly podmanit bezmála celý tehdejší svět? Byli snad Římané nejsilnější a nejstatečnější? To rozhodně ne. K vítězství vedl legionáře především vytrvalý a dlouhodobý výcvik, dokonalá organizace, a zejména pevná kázeň na cvičišti, v táboře i v poli. Nováčky v římském vojsku nečekal lehký život. Museli projít výcvikem v pochodovém kroku, běhu, skoku, výcvikem u kůlu, který představoval nepřítele. Učili se plavat, házet oštěpem, střílet z luku, metat kameny prakem a jezdit na koni. A to všechno pak po celou dobu služby denně trénovat, aby nevyšli ze cviku. Navíc třikrát do měsíce vycházeli pěšáci se zbraněmi a plným vybavením na desetimílový cvičný pochod. Část této vzdálenosti zdolávali během.

Římská armáda se dělila na pěší vojsko, jízdu a námořnictvo. Nejdůležitější byla vždy pěchota – legie rekrutované z římských občanů a pomocné sbory z řad spojenců a obyvatel provincií. Každá legie měla 10 kohort. Vynikala první kohorta, pod jejíž ochranou byli orli legie a obrazy císařů. Čítala 1105 pěších bojovníků a 132 jezdců a v boji stála vždy na pravém křídle. Ostatní kohorty měly po 550 pěšácích a 66 jezdcích. Jádrem římského vojska byla těžká pěchota. Ta rozhodovala bitvy. Zprvu bojovala metacími kopími, zblízka pak, v boji muže proti muži, meči. Nejdůležitější bylo za každou cenu zachovat bojové uspořádání. Proto těžká pěchota nepronásledovala nepřítele – to bylo věcí pomocných sborů, lučištníků, prakovníků a jízdy.

Výzbroj římských lodí se podobala té, která se užívala při obléhání pevností: nejrůznější metací stroje. Důraz se kladl především na zápalné prostředky. Hlavním taktickým prvkem byl přibližovací manévr se zahákováním nepřátelské lodi a pak boj muže proti muži ba palubách. Speciální lodní zabraní byl asser , dlouhý, tenký a okovaný trám, zavěšený na způsob ráhna. Rozhoupával se jako beran a pustošil paluby lodí protivníka. Falx bylo zase velice ostré železo se srpovitým zakončením upevněné na dlouhé tyči. Přetínaly se jím lana ráhnoví a plachet. Konečně bipennis je dvojitá sekera s širokými a ostrými čepelemi. Uprostřed bitevní vřavy se vybraní plavci a vojáci přiblížili na malých člunech k nepřátelským lodím a těmito sekerami přesekali kormidelní lana. Loď neschopná manévrování se stala bezbrannou.

Proti hradbám používali útočníci především želvu – konstrukci z prken a trámů pokrytou kůžemi, která chránila posádku před šípy a ohněm vrhaným z hradeb. Velmi účinné bývaly obrovské pohyblivé věže, vyšší než samotné hradby. Pokud se věž podařilo přisunout až k opevnění, ocitli se obránci v kritickém postavení. Z vrcholku věže je zasypávali nepřátelští lučištníci šípy, z jednotlivých pater se na hradby hrnuli útočníci a beranidlo, umístěné ve spodku věže, navíc hradbu bořilo. Bránit se proti pohyblivým věžím bylo obtížné – užívaly se především zápalné šípy. Nejúčinnější byl ovšem výpad obránců a zapálení tohoto nebezpečného obléhacího stroje, který běžně odolával i kamenům metaným z katapultů.

Římané si stavěli tábory. Opevňovali je podle pevných pravidel a – jako u mnoha dalších věcí – se přitom drželi etruského vzoru. Tábor byl nejčastěji obdélníkového tvaru, obehnaný příkopem i náspem. Na průsečíku hlavních cest, které vedly od čtyř bran, bylo forum s oltářem a velitelským stanem, správními a hospodářskými budovami.Pokud možno byl tábor budován na mírném svahu a v blízkosti vody.