Rudolf II. a jeho doba

(18.7.1552-20.1.1612, jako český král vládl 1576-1611, korunován roku 1575)

Rudolf II. byl nevyrovnanou osobností,trpěl zjevnou psychickou nemocí. Měl k ní genetické předpoklady. Jeho otec Maxmilián II. si totiž vzal za manželku vlastní sestřenici Marii Španělskou. Navíc ještě Rudolfova „prabába" Johana Šílená trpěla nevyléčitelnou duševní chorobou. Podivínský Rudolf se nikdy neoženil, udržoval však trvalý poměr s Kateřinou Stradovou. Měl s ní několik „levobočků" ,mezi nimi Julia Caesara d´Austria, maniaka, který v Českém Krumlově sadisticky zavraždil měšťanskou dívku.
Rudolfovi ale nemůžeme upřít jeho pozitivní zájmy. Praha, která se roku 1583 stala jeho sídlem, byla za jeho vlády známým kulturním centrem. V jeho pověstných uměleckých sbírkách byla díla nejslavnějších světových výtvarníků. Jeho mecenášství lákalo do jeho služeb různé představitele manýrismu: malíře Hanse von Aachen, Bartoloměje Sprangera, Arcimbolda i sochaře Adriana de Vries.
Tato doba počátku novověku marně hledala středověký řád i renesanční harmonii. Lidé se proto častěji upínali na astrologii, alchymii a černou magii, které jim měli dát jakousi jistotu, bohatství a odpověď na některé zneklidňující otázky. Nadějně se také obraceli k vědeckému poznání, založenému na pozorování a pokusu. Hranice mezi vědou a magií nebyla zřetelná, obě sféry se vzájemně prolínaly. I proto dával Rudolf prostor jak podvodníkům, tak i seriózním učencům a vědcům. Tehdy v Praze působili alchymisté Edward Kelley a John Dee i známí astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler. Ten zde vyslovil své první dva zákony o pohybu planet.
Atmosféra na císařské rezidenci byla jako stvořená pro různé dohady a fámy. Z některých se zrodily pověsti jako například o umělém Golemovi, zhotoveném rabínem Jehudou Löw ben Bezalel nebo o nesmírných pokladech Marka Mardochaje Maisla, který byl ve skutečnosti neobyčejně podnikavý židovský lichvář. Praha za Rudolfa II. se v 19. a 20. století stala vděčným námětem pro vznik povídek a románů psaných českými i cizími tvůrci a pro filmová zpracování.
Rudolf, vychovaný v katolickém Španělsku, měl porozumění pro habsburské rekatolizační plány. Na pražském dvoře, kde pobývali španělští vyslanci a papežští nunciové, se vytvářely plány na opětovné vítězství katolictví v Evropě. Mezinárodní poměry byly ale natolik nejasné, že postavili Rudolfa do bezvýchodné situace a zvrátily dosavadní úspěchy katolíků. Někteří dostali místo v letech 1598-1599 v nejvyšších českých úřadech.
Rudolfova nevyrovnanost byla často poznat na jeho politických rozhodnutích, připravila Habsburkům nejednu krušnou chvíli. Ti se nakonec proti Rudolfovi spojili a rozhodli se podporovat jeho bratra arcivévodu Matyáše. I stavové na Moravě, v Rakousích a Uhrách se postavili na Matyášovu stranu a Rudolf byl donucen v roce 1608 předat vládu (v Uhrách,Rakousích a na Moravě) Matyášovi (uzavření míru v Libni u Prahy).
Sice se vzdal těchto tří zemí, ale Čechy, oboje Lužice a Slezsko si udržel díky nekatolickým stavům, které mu zachovaly věrnost. Na oplátku musel Rudolf potvrdit Českou konfesi. Provedl tak 9.července 1609 Rudolfovým majestátem. Krátce nato přiznal vládce nárok na náboženskou svobodu i luteránům ve Slezsku. Pro katolickou Evropu, Habsburky i samotného Rudolfa byl tento ústupek mimořádně tvrdý úder. Pokusil se tedy v Čechách roku 1611 zvrátit poměry pomocí svého bratrance pasovského biskupa Leopolda, ale neuspěl. Proto téhož roku odstoupil od české koruny, nechal si jenom titul císař Svaté říše římské a brzy potom zemřel. Jeho smrtí skončila i epocha Prahy jako sídelního města.
Rudolf II. získal řadu uměleckých děl jako dary od panovníků, některých šlechticů nebo i měst, která si chtěla koupit jeho přízeň. Rudolf nešetřil peníze na četné nákupy obrazů po celé Evropě. Tehdy se do Prahy dostaly obrazy světoznámých malířů, jako byl Tizian Raffael, Leonardo da Vinci...
Rudolfovy sbírky prosluly brzy po celé Evropě. Přístup do nich měl povolen však málokdo. Mohl sem císař, správce sbírek (Rudolf II. jím pověřil Ottavia Stradu), popřípadě dvorní umělci. Pražský hrad se stal významným centrem a skutečně reprezentačním císařským sídlem. Rudolf nechal upravit některé hradní prostory. Vznikl Španělský sál, kde byla umístěna velká část obrazů stejně jako v přilehlých komnatách a chodbách. Drobné předměty byly poskládány ve skříních, truhlicích a v tzv. kunst-komoře. Když Matyáš přesídlil z Prahy do Vídně, odvezl z Pražského hradu i velkou část Rudolfovy obrazárny.
Císařův sběratelský zájem byl také zaměřen na četné kuriozity-zvláštní předměty. V jeho sbírkách byste objevili přírodní předměty, polodrahokamy, různé kameny, exotické ovoce, ořechy nebo i herbáře. Některé byly předělány na číše, misky apod., například ořechové skořápky, koráli, mušle.... Unikátní věc byla například miska z velké mušle vsazená do umělecky vyzdobeného podstavce.
Rudolfovo období je také spojováno s vytvořením Golema. Pověst vypráví, že ho sestavil učený židovský rabín Jehuda Löw (jak už jsem se dříve zmínila). Golem podle jedné z pověstí ožil vložením šému (kuličky) do otvoru v čele, jiná říká, že tím šémem byl list papíru s posvátným jménem Jehovovým, který se vkládal Golemovi do úst.
Za Rudolfa II., který měl Pražský hrad jako svoje stálé sídlo, přibyly také konírny, ptáčnice a tzv. lví dvůr, kde byla chována exotická zvířata. I blízko mnohých šlechtických sídel byly zakládané renesanční zahrady s pravidelným rozvržením, altánky, míčovnami, oranžériemi, zahradními domky, zdobenými malbami nebo sgrafitem. Objevily se první otevřené stavby do zahrady - tzv. sally terny.

Na počátku 16.století se objevila v mužském oblečení novinka, která k nám přišla z Francie: kalhoty. Obecně se ve všech vrstvách obyvatelstva ujalo okruží nebo krajzl. To byl nabíraný límec z plátna, někdy byl ozdobený vzácnou krajkou, jindy mohl být krajkový celý. Nejdříve byly tyto límce jednoduché, ale na konci 16. století dosahovaly různých velikostí a byly bohatěji zpracované. Límce se dostaly i na svrchní pláště žen i mužů. Do módy potom přišly také různě dlouhé kožichy. V době renesance se běžně nosilo spodní prádlo. Jemně vyšívané s krajkou se nosilo pouze ve vyšších a bohatších vrstvách obyvatel, protože bylo velmi drahé. Od poloviny 16. století si zejména panstvo oblíbilo módu Španělskou, která jako by nutila celou postavu do strnulé důstojnosti. Typické barvy pro tuto módu byla černá, nosili se krátké kalhoty a vysoké límce. Sváteční oblečení lidí na venkově se neměnilo podle módy, ale podle toho k jakým příležitostem se nosilo. Všední pracovní šaty si udržely běžnou formu moc se naměnily. Také pracovní oděv řemeslníků vypadal podle potřeb a možností daného řemesla. Úplně nově se objevilo slavnostní oblečení členů řemeslnických cechů.

Řemeslná výroba byla v 16. století převážně soustředěna ve městech. Nejvíce byla rozšířena řemesla pro místní trh, tj., že zásobovala obyvatele měst a okolí potřebnými výrobky pro živobytí. Byly to hlavně potravinářské, textilní, oděvní a kovodělní výrobky. Pak se se zvyšováním životních nároků objevovaly i požadavky na další řemeslné a umělecké práce. Přijímání do cechu: Truhlářství bylo poměrně rozšířené. Mnohdy bylo spojeno s uměleckým řezbářstvím nebo vykládáním různými druhy dřev (intarzie). Tyto truhlářské práce se musel naučit i tovaryš. Ten předkládá se vší uctivostí mistrům truhlářského cechu k posouzení svůj mistrovský kus - skříňku, aby mohl být přijat mezi mistry cechu.
Malíři byli nejdříve sdruženi v cechovní organizaci. Snažili se ale dosáhnout oddělení od běžných řemeslníků. To se jim podařilo v roce 1595, kdy císař Rudolf II. vydal majestát, ve kterém rozhodl, aby malíři „nesluli řemeslem, ale uměním". Při této příležitosti obdrželi znak a pečeť.

S poznáváním světa a vesmíru souvisela samozřejmě astrologie - věda o zkoumání hvězd a planet. V období 16. a 17. století zájem o astrologii vedl k řadě nových objevů. Císař Rudolf II. podporoval kolem roku 1600 řadu učenců, hvězdářů, kteří pozorovali Slunce a ostatní planety, ale také sestavovali horoskopy, o které byl v té době velký zájem. Tiskly se tedy kalendáře a pranostiky s předpovědí o nejbližší budoucnosti lidí, měst a zemí. Velmi slavným astrologem byl Tycho de Brahe (narozen 1546), původem z Dánska. Do Prahy přišel ke konci 16.století na pozvání osobního lékaře Rudolfa II.,matematika a astrologa Tadeáše Hájka z Hájku. Na jeho přímluvu mu Rudolf vytvořil dobré podmínky pro astrologická pozorování a poskytl mu pro ně zámek v Benátkách nad Jizerou, kde Tycho de Brahe začal budovat observatoř a přivezl sem knihovnu a řadu přístrojů, které zdokonalil nebo dokonce sám vynalezl. Soustředil se hlavně na Slunce, podle jeho názoru sice planety kolem něj obíhaly, ale s nimi prý i Slunce Zemi. Část tohoto tvrzení byla tedy nesprávná a doplnili ji další učenci. (Tycho de Brahe zemřel v Čechách v roce 1601 a je pochován v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí.) Brahe býval hostem u Petra Voka stejně jako Jan Kepler (1571 - 1630). Ten nastoupil po smrti Tychona de Brahe na místo dvorního astrologa a začal zpracovávat údaje o planetách, které pořídil Brahe. Kepler dospěl k názoru, že planety se pohybují kolem Slunce po jakýchsi drahách, které mají tvar elipsy, a že jejich pohyb má řád. To byly už úplně nové názory na uspořádání v sluneční soustavě. S dalším přišel v 16. století Mikuláš Koperník, který poznal, že se země otáčí kolem své osy. Jako střed vesmíru určil Slunce. Novými názory na vesmír se také pozměnila i jeho velikost. Nyní nekončil za viditelnými hvězdami, ale byl nekonečný.