Rudolf II. a jeho doba (České dějiny do r. 1781)

Obsah

Úvod
Dětství a mládí Rudolfa II.
Rudolf II., císař a král
Pád Rudolfa II.
Rudolf II. a jeho dva portré
Rudolf II. - šílenec nebo intelektuál na trůně?
Poznámky
Použitá literatura

Úvod

Rudolf II. patří nepochybně mezi naše nejznámější panovníky. Jeho osoba i události, ke kterým došlo během jeho vlády, poskytly velký zdroj námětů pro četná literární díla. Především o samotné osobě krále a císaře bylo od 16. do 20. století napsáno mnoho úsudků, často velice protikladných. Jedni o římském císaři a českém a uherském králi hovořili jako o neschopném šílenci na trůně, jiní o Rudolfovi psali jako o rozvážném, tichém a pokojném muži, který se zasloužil o rozkvět českých zemí a díky vydání Majestátu také o náboženskou svobodu (alespoň částečnou). Takto viděli Rudolfa II. především čeští evangeličtí spisovatelé první poloviny 17. století. Pavel Stránský1, Pavel Skála ze Zhoře2 i Mikuláš Dačický z Heslova3 hodnotili tohoto příslušníka habsburské dynastie kladně. Pro všechny byla Rudolfova vláda v Čechách dobou míru a především vydání Majestátu na náboženskou svobodu mu zajistilo trvalou památku.
Novodobá historiografie se pokoušela o komplexnější pohled, snažila se vystihnout problémy Rudolfova panování a také se věnovala vladařově osobnosti s důrazem na zkoumání jeho zdravotního stavu. Z nejznámějších historiků, kteří se věnovali Rudolfově osobnosti jmenujme Antonína Gindelyho4 a Karla Stloukala5 – ti ve svých pracích přeceňovali úlohu duševní nemoci a její vliv na Rudolfovo panování. Proti se postavil např. Josef Matoušek6, který zdůrazňoval potřebu kritického pohledu na tendenční dobové zprávy, které o Rudolfovi hovořily nepříznivě. Dle něj si Rudolf II. alespoň částečně zachovával po celou dobu své vlády schopnost rozhodování a politickou aktivitu, i přesto, že byl svou chorobou silně ovlivněn.
V tomto směru bádání pak pokračují i moderní studie a monografie uznávaných historiků, jako jsou Robert J. W. Evans7, Jan Bedřich Novák8, Karl Vocelka9 nebo Josef Janáček10. V závěru této práce se pokusíme alespoň částečně porovnat právě monografie posledních dvou uvedených autorů, které se asi nejrozsáhleji zabývají osobou Rudolfa II. a obdobím jeho vlády.
V současné době se studiu českých novověkých dějin a době vlády Rudolfa II. věnuje především historik Jaroslav Pánek, který na tato témata uveřejnil již celou řadu studií a v roce 1997 vydal v nakladatelství Akropolis knihu s názvem Když císař odchází aneb Lidská tragédie Rudolfa II. očima současníků.

Dětství a mládí Rudolfa II.

Habsburský panovník, český (1576 – 1611) a uherský (1576 – 1608) král, císař Svaté
říše římské národa německého Rudolf II. je označován za velice rozporuplnou osobnost. Na rozdíl od svého děda Ferdinanda I., zakladatele středoevropské monarchie, a otce Maxmiliána II. skončila jeho vláda neúspěšně, abdikací. Věnujme se nyní době, která předcházela Rudolfovu zvolení na trůn. Ten pro něj znamenal více problémů a starostí, než radostí a příjemných chvil.
Rudolfovými rodiči byli Maxmilián II. (1564 – 1576) a Marie Španělská, dcera císaře Karla V. Jejich svatba se konala 13. září ve Valladolidu a byla opravdu velkolepá. Měl to být krok k upevnění habsburských pozic v Evropě, který nepřátelům okázale představoval moc a sílu habsburského rodu. Maxmilián čtyři roky spravoval Španělsko jako místodržící11 společně se svou manželkou, ale postupem času se mu v záři a lesku španělského aristokratického dvora začalo stýskat po domově ve Vídni. A stesku po domově podléhal víc a víc. Navíc císař Karel V. začal vyjednávat o nástupnictví svého syna Filipa na německý císařský trůn. To poděsilo jak Maxmiliána, který měl o trůn zájem, tak především Ferdinanda I.. Ten svého syna povolal ze Španělska domů, aby zde hájil rodinné zájmy. Rozčilení sice brzy opadlo, ale Maxmilián už na návrat do Španělska a Karlových služeb nepomýšlel. Naopak začal plánovat, jak by mohl přestěhovat svou ženu a dceru na vídeňský dvůr. Jeho plány došly naplnění 7. května 1552, když s celou rodinou přicestoval do Vídně. Zde se také na dvorním hradě narodil 18. července 1552 Maxmiliánův třetí potomek, princ Rudolf.
V nejútlejším mládí byl vychováván chůvami a osobními služebníky, v jejichž péči byl jistě častěji než ve společnosti svých rodičů. Více o jeho dětství, o radostech i strastech prameny podrobněji nehovoří. Později spolu se svým bratrem Arnoštem získal domácího učitele12, čímž se započala jeho systematická výchova. Pravděpodobně nejvíce prince Rudolfa ovlivnil dlouholetý pobyt ve Španělsku. Ten prosadila jeho matka Marie, aby tak svým synům zajistila vedle psaní, čtení, počítání, literárního vzdělání, zacházení se zbraněmi, znalosti lovu a tělesné zdatnosti také důkladnou výuku víry. O španělské výchově bylo rozhodnuto roku 1562. Matka neprodleně začala Rudolfa i jeho o rok mladšího syna Arnošta připravovat na cestu. Ti do Španělska přicestovali 17. března 1564. Jejich loď přistála v barcelonském přístavu, kde na oba prince čekal osobně král Filip II.
Tak začal Rudolfův pobyt a výchova u španělského dvora. Zatím roku 1564 převzal po svém otci vládu Maxmilián II, který se však nikdy nezbavil obav, že by pobyt v přísně katolickém Španělsku mohl jeho synům více ublížit než prospět. Chlapci byli sice okouzleni velkorysostí španělského dvora, ale nepřirozeně na ně působila přísná katolická nálada, zbožnost a určitá upjatost. Chlapci velice dobře znali politickou situaci a problémy Španělska, ale museli se také včas seznámit se situací v otcově monarchii. A to už byl pádný důvod proto, aby Maxmilián začal organizovat návrat svých synů do Vídně. Do té se arciknížata Arnošt a Rudolf vrátili 23. srpna 1571, tedy po dlouhých sedmi letech.
Rudolf byl po návratu uzavřený a odměřený, také ostatním kolem sebe dával najevo jakousi nadřazenost. To znepokojovalo vídeňské dvořany, kteří na jeho chování často upozorňovali císaře. Ten však očekával, že si jeho syn na vídeňské prostředí zvykne a přizpůsobí se. Ve svém očekávání byl Maxmilián trpělivý, ale příznivějšího výsledku se nedočkal. Své chladné povýšenosti ve styku s lidmi se už Rudolf nikdy nezbavil13. Podle mnohých měl pobyt ve Španělsku na Rudolfa opravdu neblahý vliv. Jasné je, že během pobytu u španělského dvora se Rudolf změnil. Do Vídně se vrátil princ skrývající se za masku povýšenosti, ale také svérázný a nepochybně i zasvěcený znalec a mecenáš umění a vědy. Tím se stal jistě i díky úzkým kontaktům s kulturním prostředím španělské renesance.
Po tom, co se Rudolf s bratrem vrátili do Vídně, císař Maxmilián začal přemýšlet o nástupu Rudolfa na královský trůn. První v pořadí byl trůn uherský. Tato otázka byla projednána na sněmu v Prešpurku a vyhlášení Rudolfa uherským králem se konalo 2. dubna 1572. Předběžné datum korunovace bylo stanoveno na 6. září. Korunovace se konala se zpožděním 25. září v dómu sv. Martina a provázely ji bouřlivé oslavy, turnaje, rytířské hry a ostatní veselice, které obvykle přitahovaly početné obecenstvo. Rudolf byl s vývojem událostí spokojen, ale musel si uvědomovat problematiku svého postavení. Zároveň s uherskou korunou získal mnoho povinností a starostí, o nichž neměl většinou ani potuchy a jeho vláda v Uhrách mu byla tíživým břemenem.
Arcikníže se do státnických záležitostí nijak nehrnul a více než spory se stavy o daně, náboženskou svobodu a jiné ho zajímalo vídeňské kulturní prostředí. Tento ruch prince velmi zaujal a jeho pozornost poutala přítomnost vzdělanců a umělců na císařském dvoře. Rudolf se nechal unášet tímto děním tak vzdáleným jeho budoucím povinnostem. Teprve po tom, co se po otcově smrti ujal vlády v monarchii a v říši a začal se věnovat svým zálibám bez zábran, objevila se otázka, kdy vlastně Rudolf dozrál v zasvěceného mecenáše a znalce uměleckých artefaktů.
V prosinci 1573 uspokojilo Rudolfovu ctižádost vědomí, že se stane následníkem otce na všech jeho trůnech. K urychlení tohoto rozhodnutí přispěla také pokračující Maxmiliánova nemoc, jejíž příznaky se počaly zhoršovat. K projednání problému následnictví na českém trůně mělo dojít při setkání s českou stavovskou opozicí na sněmu v rove 1574. Jenže jednání se protahovala, obě strany měly mnoho požadavků a nikdo nechtěl ustoupit. Tečka za jednáním o přijetí Rudolfa za českého krále byla učiněna 5. září 1575 a korunovace proběhla 22. září na Pražském hradě. Přípravy však byly nedokonalé a uspěchané a tak tento akt proběhl mnohem skromněji, než se očekávalo. Co bylo příčinou? Byla to Maxmiliánova nemoc, díky které musel být do hodovního sálu přinesen v nosítkách? Samozřejmě chtěl být přítomen a snažil se překonávat i jiné obtíže, aby slavnost nekazil, ale jako by se zdálo, že spěch, s jakým byla korunovace českého krále uspořádána, byl projevem neúcty k českému prostředí. Už i při jiných příležitostech dával císař Maxmilián najevo svůj despekt k Českému království. Nebyl tento spěch jen dalším průvodním jevem této nechuti?
Po české korunovaci následovala římská. Její projednávání probíhalo na sjezdu kurfiřtů v Řezně. Sem byl sněm přeložen z Frankfurtu nad Mohanem s ohledem na nemocného císaře. Jednání byla zahájena v říjnu 1575. 27. října byl český a uherský král Rudolf jednomyslně zvolen římským králem. A opět se vše dělo ve spěchu a pozorovatelé se ptali na jeho příčiny. Tušil snad císař blížící se smrt?
Rudolfova římská korunovace se konala 1. listopadu 1575 a i tady se Rudolf II. musel vzdát okázalejších oslav, protože jeho otci nebylo dobře a pospíchal zpět do Vídně. Maxmiliánovi ubývaly síly, příznaky Maxmiliánova vyčerpání se neustále stupňovaly, ke zlepšení jeho zdravotního stavu rovněž nepřispívaly zprávy týkající se polských záležitostí14. Rudolf II. se za svým otcem do Řezna, kde se konal další sněm, vypravil z Prahy 7. října a hodně pospíchal. Ihned po příjezdu se Rudolf ujal císařských povinností a brzy ráno 12. října 1576 uzavřel říšský sněm. Na poslední chvíli pak stačil navštívit umírajícího otce. Ten ještě vyslechl Rudolfovu zprávu o skončení sněmu a za několik minut nato Maxmilián zemřel.
Rudolf II. se tak stal skutečným vládcem římské říše a habsburské monarchie, musel se naplno ujmout svých povinností a doba jeho mládí se stala minulostí.

Rudolf II., císař a král

Maxmiliánova smrt nikoho příliš nepřekvapila, císařova nemoc byla dlouhým prologem. Pohřeb císaře Maxmiliána II. se konal 23. března 1577 v Praze. Podle mnoha pramenů je nám známo, že během pohřebního průvodu vypukly v centru Prahy nepokoje a panika se rychle šířila. V kronice Marka Bydžovského nebo v Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova se můžeme mnoho o nepokojích dočíst. V záznamech také můžeme nalézt zmínku o příčině rozruchu. Tou byl podle některých strach z náboženských nepokojů a obdoby Bartolomějské noci, která sice proběhla před více jak pěti lety, ale vzpomínky na ni byly stále živé. Profesor pražské univerzity Marek Bydžovský z Florentina zachytil události onoho březnového dne těmito slovy: „ (...) obávajíc se, aby nětco toho se jim nepřihodilo, co v Frankrejchu nedávno minulého léta 1572 při veselí krále navarrského v městě Paříži se přihodilo, že mnoho lidu nevinného pomordováno bylo. Protož kde kdo viděl, utíkal, jiný do domův, jiní do krámův a jiní do sklepův podzemních se schovávali a někteří i po hlavě do nich letěli.“15
Je jisté, že tyto dramatické události zanechaly stopy v politickém ovzduší. Je samozřejmé, že se lidé podivovali tomu, kolik významných vysokých dvorských i církevních hodnostářů se nechalo zaskočit planým poplachem a jak se vyděšeni násilnostmi dopouštěli mnohých nepředložeností. Pro Rudolfa to nebylo dobré znamení. V této atmosféře se nový císař chystal na korunovační cestu do přivtělených zemí České koruny. Z Prahy vyjel 26. dubna 1577 a zamířil nejprve do Lužice. V polovině května zde po jednáních se spojenci přijal hold stavů a odebral se do Vratislavi. Po svém měsíčním pobytu ve Slezsku se panovník odebral na Moravu, kde ho již netrpělivě očekávali. Po přísaze moravským stavům 28. června 1577 odcestoval do Vídně.
Do sídelního města přijel panovník poprvé jako římský císař a vládce monarchie. Pobýval zde několik měsíců a zásluhou svých rádců však upadal stále hlouběji do osidel pohodlnosti a nezodpovědnosti a stával se tak vrtkavým a nedůsledným. Začala se projevovat císařova narušená psychika v podobě impulsivních reakcí. Tomuto chování však nikdo nevěnoval pozornost.
Celý podzim 1577 i následující zimu strávil tedy Rudolf II. ve Vídni a o něco později začala jeho matka uvažovat o jeho sňatku s infantkou Isabelou Clarou Eugenií, dcerou krále Filipa II. Rudolf se však ženit nechtěl a proti svatbě se zatvrdil.
Na počátku osmdesátých let se začaly výrazněji projevovat příznaky Rudolfovy duševní choroby. Tento stav trval přibližně rok a půl. Soudobé lékařské zprávy hovoří o melancholii16, která Rudolfovu psychiku vážně a trvale poškodila. Sice už nepodléhal výkyvům nálad, ale některých dalších jevů psychózy se už nezbavil. Po uzdravení odjel císař z Prahy do Vídně, kde na něj čekala spousta nevyřízených záležitostí. Zde ho v zimě 1582 postihlo další onemocnění, jeho nápor byl však krátký. Po uzdravení začal uvažovat o trvalém přesídlení do Prahy. Po skončení morové epidemie, která velice citelně Prahu zasáhla, bylo na podzim roku 1583 rozhodnuto o přestěhování císařského dvora. To se definitivně uskutečnilo v listopadu 1583 a Rudolf II. tímto počinem neobyčejně přispěl k hospodářskému i kulturnímu rozvoji Prahy, která se opět stala největším městem střední Evropy. Panovnický dvůr Rudolfa II. byl svérázným fenoménem a nikdy později už hlavní město království nedosáhlo takového významu jako centrum kulturní Evropy17.
Následovala pro Rudolfa velmi významná událost, která jistě uspokojovala jeho ješitnost. Král Filip II. se totiž rozhodl svému příbuznému udělit řád zlatého rouna. Zároveň to byla vhodná příležitost k projednání mnoha nevyřízených záležitostí, mezi nimiž na prvním místě stála odložená svatba s infantkou Isabelou Clarou. Byla by tak uzavřena otázka nástupnictví v monarchii i v říši, která vyvolávala mezi Habsburky stále více rozporů. Jednání o sňatku však uvízlo na mrtvém bodě a k dohodě nedošlo. 2. a 3. června 1585 se konala řádová slavnost. Ta byla podle shodných názorů zástupců Španělska, papeže a předních českých kleriků určena k demonstraci síly a bojovného zápalu katolíků v Čechách. Konečný efekt byl pro úspěch katolické věci nakonec problematický díky tomu, že pro katolický program se nepodařilo získat především Rudolfa. Nestmelil se ani vlastní katolický tábor a začaly se objevovat projevy nepřátelství v jeho řadách18.
K problémům, které musel Rudolf II. řešit, patřily také turecké expanze. K většímu vyhrocení napětí mezi Tureckem a monarchií došlo po nezdařeném pokusu Turků o dobytí pevnosti Sisak v Chorvatsku v červnu 1593. Konstantinopolský Sinan paša vyhlásil veřejně válku císaři a sám se ujal vedení nad tureckou armádou. K císaři ale jakoby žádné zprávy nedoléhaly a ani potupná porážka arciknížete Matyáše v boji o pevnost Ráb (Györ) ho nedokázala vytrhnout z jeho vlastních myšlenek. Válka pokračovala, ale na jaře 1597 se císařským vojskům zázračně podařilo osvobodit Ráb a zasadit tak citelnou ránu Turkům. To byl pádný důvod k oslavám a čím víc se v Evropě truchlilo po ztracení pevnosti, tím víc se oslavovalo její dobytí. A císař, který nikdy nevelel žádné ze svých armád a nikdy se neúčastnil vojenských tažení, nechával se nyní malovat jako hrdina v kyrysu, který má zásluhu na vítězství nad Turky. Alegorické obrazy, které znázorňovaly Rudolfovo hrdinství, však neznamenaly Rudolfovu zálibu ve válce, ale byly projevem duševní choroby, která se opět začínala projevovat.
Krize se dostavila na sklonku devadesátých let 16. století. Rozčilujících podnětů bylo kolem císaře mnoho a Rudolf se ještě více začal vyhýbat audiencím, vybuchoval vztekem a vzápětí upadal do stavů naprosté apatie. Přidaly se také některé nové příznaky – stal se nedůvěřivým i ke svým nejbližším rádcům a k jiným fobiím se přibyl strach z atentátníků usilujících o jeho život. Císař se stále více ocital v moci cyklické psychózy a potichu se hovořilo o jeho posedlosti ďáblem.
Jak nemoc postupovala, objevila se otázka nástupnictví a Rudolf se snažil všemožně zabránit boji o trůn. Největší problémy měl císař se svým bratrem Matyášem. Císařova situace byla tragická. Stupňovaly se jeho agresivní výbuchy hněvu a částečně se projevily násilnické sklony. Na podzim roku 1600 toto období výbuchů ustoupilo hluboké depresi. Proti všem předpokladům se nakonec císař začal uklidňovat a po čase se mohl opět věnovat státnickým povinnostem. Bylo však nad slunce jasné, že císařova choroba je trvalá a že krize, kterou během dvou let prodělal, zanechala na jeho povaze další výrazné změny. Byl to důležitý přelom v životě a podtrhl tak všechny negativní stránky Rudolfovy povahy.

Pád Rudolfa II.

Rudolfovy obtíže již neustaly a stále více se promítaly do státnických záležitostí. Arcikníže Matyáš se snažil využít každé příležitosti, aby mohl získat Rudolfovo dědictví a jeho trůny. Nakonec se všichni členové habsburského rodu spojili a začali podporovat Matyáše. Výsledkem byla vídeňská dohoda z roku 1606, která zajišťovala, že v případě nutnosti se smí řešit nástupnická otázka ještě za Rudolfova života. Mezi další konflikty se také zařadilo Bočkajovo povstání v Uhrách. Uhry byly často zdrojem problémů a nyní opět nepřispívaly k uklidnění situace. Na konci roku 1607 se rozbroje mezi Rudolfem a jeho bratrem vyhrotily v dynastickou krizi. Až do začátku února 1608 se stále ještě dalo zabránit otevřenému střetnutí a občanské válce a celý habsbursko katolický tábor by nepochybně takové řešení hrozivého sporu uvítal, avšak mírové narovnání bylo možné jen za předpokladu, že císař bezpodmínečně ustoupí. Panovník ale ustoupit nechtěl a jeho politika ho přiváděla do záhuby. Za Matyáše se postavili uherští, rakouští a posléze i moravští stavové. Protože císaři zůstala věrná jen menšina českých stavů, byl Rudolf II. nucen se svým bratrem jednat a ustupovat, ale nechtěl si připustit, že prohrál a že nemá naději na odplatu.
Matyáš verboval vojsko a připravoval se na vojenskou konfrontaci. V květnu 1611 zahájil pochod ku Praze. Císař byl v té době pouze pod ochranou polního maršálka Tillyho a jeho sboru, který nemohl žádný útok podniknout, jelikož počet vojáků ve sboru byl žalostně nízký. Všichni se obávali otevřeného vojenského střetnutí a sám císař Rudolf dokonce začal pomýšlet na útěk z Prahy. Po celou dobu probíhala diplomatická jednání, jejichž výsledkem byl kompromis mezi oběma znesvářenými bratry. Závěrečná fáze jednání se konala na libeňském zámku, kde byl 25. června 1609 uzavřen konečný mír. Rudolf II. tedy nakonec ustoupil a odevzdal svému bratrovi vládu v Uhrách, Rakousku a na Moravě. Tak se Rudolf dočkal splnění svých nočních můr, které ho již po mnoho let pronásledovaly. Byla to pro něj bezpochyby katastrofa. Ale byla poslední?
Císař přijal libeňský mír s rezignací a stále naivně, ale pevně věřil tomu, že se mu podaří znovu získat vládu ve ztracených zemích. Na jeho straně zůstali pouze čeští stavové a ti si za věrnost brzy u císaře vybrali svou daň. Již dlouho naléhali na císaře, aby uznal náboženskou svobodu pro nekatolíky, ale císař postupoval jako dřív – neustále odporoval. Protestanti byli ale neoblomní a i v otázce víry nakonec Rudolf II. ustoupil. Rudolfův Majestát byl podepsán a zpečetěn 9. července 1609 a znamenal velké vítězství všech českých nekatolíků.
V rozporu s vydáním Majestátu však bylo setrvání radikálních katolíků, kteří jej odmítli respektovat, v zemské vládě. Napětí v zemi opět rostlo a k obnovení otřesené královské moci v Čechách měl přispět pasovský arcikníže Leopold a jeho žoldnéřské vojsko19. Rudolf neuspěl, pasovští drancovali České země a tento krach byl známkou rozkladu jakékoli racionální vládní koncepce.
Oficiální rozhodnutí o svém odstoupení měl císař učinit v dubnu 1611 na generálním sněmu zemí české koruny. Rudolf však neustále pokládal svým partnerům v jednání nové překážky. Ale okamžik své kapitulace tak mohl oddálit nanejvýše o několik týdnů. Konečnou abdikaci podepsal císař Rudolf II. 23. května 1611, právě v den Matyášovy korunovace na českého krále. Ani titul římského krále a velkorysé nabídky odstupného nemohly zmírnit Rudolfův zármutek.
Po Matyášově korunovaci žil císař Rudolf II. v ústraní na Pražském hradě. Po čase se začaly objevovat zprávy, že Rudolf spřádá proti Matyášovy další úklady. Než se však mohly tyto domněnky potvrdit, císař těžce onemocněl.
První zprávy o novém ochoření se k veřejnosti dostaly v prosinci 1611 a císařův stav se neustále zhoršoval. Na začátku roku 1612 měl již na nohou velké bolestivé abscesy, které mu znemožňovaly nejen chůzi, ale potíže mu činilo i vydržet sedět při audiencích. Císařova syfilida, která ještě zhoršovala projevy jeho duševní nemoci, byla již v pokročilém stadiu a zpráva o zdravotním stavu císaře z 9. ledna hovořila o sněti, která zachvátila nohy, o špatné funkci jater, plic a o vodnatelnosti. V tomto okamžiku již byla nemoc nezvládnutelná. Vše naznačovalo, že císař už nemá naději. Infekce postupovala a 19. ledna upadl nemocný do deliria. Druhý den časně ráno se ještě Rudolf probral k vědomí a nechal se vyzpovídat knězem. Mezi šestou a sedmou hodinou ranní pak císař skonal.
Po pitvě, která se nakonec stala veřejnou, a po několika skandálech, které znevažovaly Rudolfa i celou dynastii, bylo tělo mrtvého nabalzamováno a čekalo na pohřeb. Ten byl stejně jako balzamování skromný a nedokonalý. Konal se 1. října 1612 a nový císař Matyáš se ho ani nezúčastnil. Přítomen byl až při závěru obřadu, který tvořila smuteční mše.

Rudolf II. a jeho dva portréty

Nezávisle na sobě byly českou a rakouskou historiografií předloženy dvě monografie zabývající se jak osobností Rudolfa II., tak dobou, ve které tento vladař žil. Monografie mají stejný název – Rudolf II. a jeho doba a další styčné body, ale při jejich podrobnějším srovnání nalezneme určité odlišnosti.
Prvním autorem je český historik Josef Janáček. Ten se ve svém bádání zaměřoval především na hospodářské a politické dějiny českých zemí, které zasazoval do evropského kontextu. Kulturním dějinám a jejich vývoji se věnoval jen okrajově. Již zde nalezneme první rozdíl, jelikož autor druhé monografie, Karl Vocelka své zaměření soustředil především na kulturní a mezinárodně politické aspekty dějin středoevropské monarchie v 16. a 17. století.
Také v přístupu obou historiků je viditelný rozdíl. Karl Vocelka využívá analýzy, kdežto Josef Janáček tíhl spíše k syntéze. Díky tomu se obě verze do značné míry liší. Janáčkovým dílem je syntetický životopis, kdežto Vocelka podává spíše mozaiku jevů, ze kterých si čtenář uspořádá svůj závěr.
Zatímco Josef Janáček soustředil svůj výklad k osobnosti Rudolfa II., Karl Vocelka po celkové charakteristice postupoval opačně a osvětloval dílčí aspekty Rudolfovy doby a jeho mecenátu. Tím dal vyniknout úloze dvora jako centra kulturního dění a také čelní představitelé a tvůrci tohoto dění nezůstali ve stínu svého chlebodárce. Shodují se v tom, že skandalizace panovníka jako podivína a člověka neschopného vlády není oprávněná. Stejný názor zastávají také v otázce Rudolfovy nemoci a jeho dědičné dispozici k ní.
Tyto dvě čtenářsky přitažlivé a odborně napsané publikace se vzájemně doplňují a poskytují čtenáři důležitý základ k dalšímu studiu. Zatímco Janáčkovo dílo spíše shrnuje dosavadní výzkum, Vocelkova práce poskytuje základnu pro další bádání, jelikož ani v dnešní době nejsou všechny otázky kolem Rudolfa II., jeho dvora a uměleckých sbírek zodpovězeny.

Rudolf II. - šílenec nebo intelektuál na trůně?

Jak již bylo napsáno v úvodu této práce, názory na Rudolfovu osobnost se značně liší. Mnozí ho považovali za podivína či šílence posedlého ďáblem, jiní ho chválili za jeho státnické počiny.
O rehabilitaci Rudolfovy osobnosti se v posledních letech snažil Jaroslav Pánek, který Rudolfa nazývá naopak intelektuálem na trůně. Dle něho byl císař obratným politikem, který si ponechával prostor k dalším jednání. To se například projevilo v jeho jednání v paradoxní situaci, která nastala po vydání Majestátu. Katolická šlechta tento dokument odmítla respektovat, ačkoli ho uznával sám panovník. I přes tuto aroganci nebyl nikdo z radikálních katolíků sesazen .
Podle mého názoru je kolem Rudolfovy osobnosti stále dost nezodpovězených otázek. Byl to vcelku plachý člověk, nerad se prezentoval na veřejnosti a málokdy se účastnil velkých shromáždění. Představoval se jako vojensky úspěšný vladař, přestože sám nikdy armádě nevelel. Hodně si zakládal na své pověsti mecenáše a znalce umění a během své vlády dokázal v Praze nashromáždit opravdu úctyhodnou sbírku uměleckých předmětů, cenností a kuriozit.
Rudolf II. byl mužem plným protikladů. Je těžké určit, nakolik jeho osobnost ovlivnil dlouholetý pobyt ve Španělsku a katolická výchova jeho matky. Ke své duševní nemoci měl genetické předpoklady, to věděli již jeho současníci. Nemoc velice neblaze zasáhla do života tohoto muže, stala se jakousi průvodkyní jeho tragickým životem.
Rudolf II. by neměl být v žádném případě zatracován jako neschopný a pohodlný panovník, který se nedokázal vypořádat se svými vladařskými povinnostmi, protože právě některé z jeho činů tomuto tvrzení odporují. Chvályhodným činem pak jistě bylo přestěhování císařského dvora do Prahy, které neobyčejně přispělo ke zvýšení prestiže jak města, tak celých českých zemí.
Habsburský panovník, český a uherský král a římský císař Rudolf II. byl podle mého názoru jistě inteligentní, uměnímilovný a vědeckého poznání dychtivý muž, ale nepřízní osudu přebíral vládu v rozjitřené zemi. Ani situace během jeho panování nebyla jednoduchá a císařovo často velice překvapující a nečekané chování v roli vladaře mělo velký vliv na utváření negativního úsudku, kteří si později o tomto muži mnozí vytvořili.