Sámova říše

Na sklonku 6. století dostává se rozsáhlé území obydlené západními Slovany pod nadvládu avarského kaganátu, který v té době vzniká v oblasti (zhurba) dnešního Maďarska a prožívá mocenský rozmach (především za kagana Bajana na samém přelomu 6. a 7. stol.).
Mocenská závislost slovanských panství na kaganátu byla rozmanitá: samozřejmě byla větší při bezprostředních hranicích kaganátu a klesala s rostoucí vzdáleností od centrálních oblastí avarské říše. Obecně však platí, že Slované jednali značně samostatně a jsou doloženy akce (vojenská tažení) politicky značně nevýhodná pro avarský kaganát, a to i v době vlády kagana Bajana, kdy stál kaganát na vrcholu moci (viz. výše). Je tedy patrně nutno odmítnout romantický obraz trápených a trpících Slovanů pod brutální avarskou nadvládou.
Nicméně na počátku dvacátých let se politická situace v oblasti stala napjatou a r. 623 vypuklo protiavarské povstání. V té době přichází z Franské říše kupec Sámo a zapojuje se do povstání. Zda stál při povstání od počátku není známo. Každopádně je povstání úspěšné a avarská moc zlomena. Kupec Sámo se stává vládcem předstátního útvaru, nazývaného tradičně Sámovou říší. Jaký skutek, čin či politické jednání vyneslo Sáma, cizince mezi Slovany, do jejich čela, nelze dnes říci.
Sámovu říši (budeme ji nadále takto nepřesně nazývat; pro stručnost) lze přirovnat, snad, ke konfederaci více či méně samostatných knížectví - vazby byly pevnější v centrální oblasti říše, volnější v okrajových částech, pevnost vazeb navíc patrně podléhala změnám. Totéž lze předpokládat i o rozloze Sámovy říše. O ustálených hranicích nelze v 7. století rozhodně uvažovat.
Nezanedbatelná moc Sámovy říše vyvolala nutně protireakci hlavní velmoci té doby v oblasti Západní Evropy, Franské říše. V jejím čele stál poslední skutečně mocný král merovejské dynastie, Dagobert I. (v závěrečném období vlády Merovejců se začala výrazně prosazovat moc majordomů; majordomus Karel Martel o sto let po Dagobertovi sesadil posledního merovejce Sigiberta III. a stal se sám franským králem a zakladatelem karlovské dynastie; nejslavnějším králem z dynastie karlovců je Karel Veliký, Charlemagne). V roce 631 byla někde na území Sámovy říše přepadena kupecká karavana. Posel Sicharius se se Sámem nedohodl na odškodnění (úmyslně ?? Měl za úkol vyprovokovat konflikt ???) a událost se stala záminkou vojenského zásahu.
V klíčové bitvě u hradu (hradiště) Wogastisburgu se však Sámovi podařilo Dagobertovo vojsko na hlavu porazit.
Sámo zemřel snad kolem roku 658.
Sámova říše v písemných pramenech
O Sámově říši informuje pouze jediné dílo, které má jasně pramennou hodnotu: ``Kroniky tak řečeného Fredegara Scholastika knihy IV.''. Pravé jméno autora kroniky pocházející zhruba z poloviny 7. století, není známo, jméno Fredegar se objevuje až ve vydáních z počátku 16. století.
Kroniku tak řečeného Fredegara lze rozdělit na dvě myšlené části. První je kompilací starších písemných pramenů, druhá má pramennou hodnotu. Ve čtvrté knize kroniky zachytil autor ve dvou kapitolách všechny události kolem Sámovy říše: protiavarskou ofenzívu a příchod kupce Sáma ke Slovanům, přepadení kupecké karavany, Sichariovu neúspěšnou misi a tažení Dagoberta I. proti Sámovi. Zmínil se také, že Sámo panoval úspěšně třicet pět let (tj. patrně do roku 658).
Další prameny jsou přímo či nepřímo odvozeny od Fredegarovy kroniky a jsou také mnohem mladší, takže přímou pramennou hodnotu nemají. Jedná se o dva spisy z 9. století: ``Činy krále Franků Dagoberta I.'' z první třetiny 9. stol. z kláštera Saint Denis u Paříže a ``Obrácení Bavorů a Korutanců na víru'' z doby kol. roku 872 ze Salcburku. Navíc autor ``Obrácení Bavorů a Korutanců na víru'' vycházel z ``Činů krále Franků Dagoberta I.'' a nikoli z Fredegarovy kroniky.
Co se týká vlastní kroniky tak řečeného Fredegara, je líčení událostí především kolem Sichariovy mise tak podrobné, že se vyskytl názor, že autor mohl slyšet vyprávění samotného Sicharia. Vzhledem k tomu, že čtvrtý díl kroniky vznikl kol. 660 patrně v Burgundsku (uvažuje se o klášteře v Saint Jean de Losne a někdy také o Chalon-sur-Saone), je časový odstup takový, že tato varianta je málo pravděpodobná. Je však možné, že podrobnosti znali především kupci, kteří měli obchodní zájmy u Slovanů a tudíž měli dobré znalosti reálií.
Tažení vojsk krále Dagoberta I.
Dagobertovo vojsko postupovalo proti Slovanům ve třech proudech. Ty se měly někde na slovanském území setkat a společně zaútočit proti centrálním oblastem Sámovy říše.
Dagobert najal i severoitalské Langobardy, kteří vytáhli jako čtvrtý proud. Na jiných místech se však mluví pouze o Austrasijcích, Alamanech a Langobardech, tedy o třech šicích. Zarážející je také to, že chybí Bavoři. Buďto jejich závislost na Dagobertovi I. nenařizovala povinnost účasti na vojenských taženích nebo se přidali k alamanskému proudu vedenému vévodou Chrodobertem.
Proti Sámově říši tedy táhly tři až čtyři proudy vojsk. Tato taktika byla výhodná: usnadňovala výživu vojsk (zemědělství nebylo natolik účinné, aby poskytovalo výrazné přebytky) a umožňovala vyplenit větší území a tedy zvětšit válečnou kořist.
Ke spojení vyjmenovaných šiků však už nedošlo. Alamani a Langobardi sice pronikli na slovanské území a částečně je poplenili, ale pak se vrátili. Jejich vítězství patrně nemělo větší politický význam, protože je Sámo nechal bez povšimnutí a bez reakce. Důležité je, že hlavní proud franského vojska, Austrasijci (obvykle se uvažuje o osobní účasti krále Dagoberta I., ačkoliv není písemně doložena), narazili na slovanskou obranu pod Wogastisburgem a po třídenních šarvátkách byli (náhlým přepadem ???) na hlavu poraženi a dali se na útěk.
Sámo pak přešel do ofenzívy a po řadu let (podle Fredegarovy kroniky) byla východní hranice franské říše dějištěm srážek se Slovany.

Rozsah Sámovy říše
Rovněž o rozsahu Sámovy říše, jako skoro o všem, co je spojeno s tímto předstátním útvarem, se lze jenom dohadovat.
Je pravděpodobné, že hranice Sámovy říše byly ve své jižní a západní části dány jednak oblastí protiavarské vzpoury a jednak polohou Wogastisburgu. Není pravděpodobné, že by se oblast povstání, patrně bezprostředně hraničící s avarským kaganátem, stala centrem nově vzniklé říše. Proto se oblast povstání klade spíše do hraničních oblastí. Podle archeologicky doložených pohřebišť se slovanskými i avarskými pohřby se předpokládá centrum vzpoury do oblasti Bratislavy a přilehlého podunají. Na druhé straně ani Wogastisburg nemohl být v centrálním regionu Sámovy říše: jistě by se o tom Fredegar nezapomněl zmínit. Neměl sice Dagoberta I. příliš v oblibě, ale v tomto tažení stál patrně na straně franského vládce, a kdyby Dagobert pronikl až do centra nepřátelského území, určitě by se o tom kronikář alespoň stručně zmínil. Z jeho mlčení lze usoudit, že Wogastisburg stál někde v oblasti západních hranic Sámovy říše -- Dagobert jistě Sámovu říši neobcházel, aby zaútočil například ze severu nebo jihu, ale určitě táhl přímo, tj. od západu (snad z Met ??).
Pod dojmem porážky pod Wogastisburgem se k Sámovu svazku přidal i vévoda Srbů Dervan. Srbové sídlili na severozápad od dnešní České republiky. Tím, že se Dervan mohl připojit ke Slovanům, lze doložit, že jeho Srbové nutně sousedili se Sámovou říší.
Po bitvě u Wogastisburgu se Sámo ocitl ve strategické vojenské převaze a hranice jeho říše s Franky se stala "horkou" hranicí. V té době se množí stížnosti Sasů ke králi, že Slované stále přepadají jejich území. Kdyby bylo území Sasů příliš vzdáleno od Sámovy říše, bylo by možné si představit jednorázovou výpravu, sotva "horkou" hranici. Je tedy pravděpodobné, že území Sasů hraničilo se Sámovou říší přímo.
Na základě výše prezentovaných úvah lze přibližný rozsah Sámovy říše přibližně takto (je nutné zdůraznit, že severní a východní hranice je nedoložitelná a patrně jednou provždy neprokazatelná)