Sedm divů světa

Dnes, kdy se většina z této sedmičky divů starověkého světa proměnila v prach nebo se jen ve zlomcích nachází v muzejních sbírkách, zůstávají nám zachovány především v živém svědectví, které o nich ve 2. st.př.n.l. podal jistý cestovatel a málo významný básník Antipater. vybral jich pouze 7, tedy počet, který byl již od nejstarších časů považován za mystický, a svému líčení propůjčil zdání očitého svědectví:“Hleděl jsem na zdi nedobytného Babylonu... i na sochu Dia u břehů Alfeia. Spatřil jsem vysuté zahrady Semiramidiny a kolos rhodský, vznešené pyramidy i hrobku Mausolovu. Když jsem uviděl posvátný stánek Artemidin, předchozí místa se ocitla v jeho stínu.,vždyť ani slunce nenašlo sobě rovného.“

Sedmi divy světa, o kterých se zde hovoří, jsou:
1) Diova socha v Olympii
2) Mausolova hrobka
3) Pyramidy v Gíze
4) Vysuté zahrady Semiramidiny
5) Kolos rhódský
6) Chrám bohyně Artemis v Efesu
7) Maják alexandrijský

Diova socha v Olympii

Vznešená, do výše tří poschodí strmící Diova socha v Olympii byla srdcem a symbolem posvátného komplexu, v němž stály chrámy, svatyně – a také první olympijský stadion. Sochu postavil sochař Feidiás roku 438.př.n.l. Ohromná postava sahala až do stropu sloupové svatyně a byla tím impozantnějším, že se zrcadlila v nehybné hladině rozsáhlého jezírka s olivovým olejem. roku 426.př.n.l. dal císař Theodosius II. sochu rozebrat a dopravit do Konstantinopole, kde ji o 50 let později zničil požár paláce.

Mausolova hrobka

Mausolos, perský vládce velké části dnešního Turecka, vešel do dějin především svou smrtí. Ať už jako vladař dosáhl jakýchkoli úspěchů, byla to jeho velkolepá hrobka v Halikarnássu – dnešním Bodrumu – jež mu zajistila místo mezi sedmi divy světa a zvěčnila jeho památku ve slově mauzoleum. Mausolus zemřel kolem roku 350.př.n.l.. Hrobku mu dala zařídit jeho vdova a zároveň sestra Artemísia. Hrobka ( 55 metrů vysoká) je několikastupňová a její součástí je kolonáda se šestatřiceti sloupy, připomínající chrám, a schodovitá pyramida. O voze taženém čtyřmi koňmi na jejím vrcholu se soudí, že původně vezl sochy Mausola a Artemísie v nadživotní velikosti.
Zmenšeninu tohoto skvostu je možno spatřit na londýnském hřbitově v Highgate.

Pyramidy v Gíze

Pyramidy v Gíze, zdaleka nejstarší a nejodolnější ze sedmi divů světa, pocházejí z období Starého Egypta ( z let 2550 – 2490 př.n.l.). Největší a nejstarší z pyramid, která zabírá plochu jedenácti akrů, bývala hrobkou faraona Cheopsa., dvě menší patřily Cheopsovu synovi Chafreovi. Každý prvek pyramid měl svůj význam. I sám jejich tvar představoval světelné paprsky boha Slunce Re, k němuž se mrtvý faraon měl připojit na jeho každodenní pouti nebem. Stavba takových památníků zaměstnávala egyptské rolníky během čtyř měsíců v roce, kdy zemědělskou půdu zaplavil Nil. Avšak nejdůležitějším důvodem, proč tuot práci ochotně odváděli, bylo vědomí, že zatímco mumifikovaní faraoni bezpečně spočinou pod svými obrovskými náhrobky, jejich duše, které se po smrti budou podobat bohům, zajistí zemi úrodu a proměnu ročních období.

Visuté zahrady Semiramidiny

Vědomosti o nich, jsou ze všech sedmi divů nejméně podložené, a tak zahrady Semiramidiny nebyly podle všeho „visuté“, nýbrž vyrůstaly z řady teras naplněných zemí. Zprávy z roku 50.př.n.l., kdy měly zahrady svůj rozkvět už dávno za sebou, hovoří o cihlových zdech 12 metrů dlouhých a 7 metrů silných, na kterých stojí kamenné pilíře nesoucí dřevěné plošiny osázené stromovím. Legenda vypráví, že zahrady zřídil kolem roku 600.př.n.l. král Nabukadnesar pro svou ženu, princeznu strádající steskem po zelených kopcích rosné Médie. lidé zahrady obdivovali pro smaragdově zelenou nádheru, vystupující z šedohnědé eufratské roviny, i pro jejich důmyslný zavlažovací systém. Ten byl patrně založen na pumpách poháněných otroky – voda z nich dostříkla až na nejvyšší terasu.
Když roku 331.př.n.l. Babylon dobyl Alexandr Veliký, zahrady dosud vzkvétaly.V následujících stoletích však město podlehlo okolnímu písku, a tak dnes nikdo s jistotou neví, kde se vlastně zahrady přesně nacházely.

Kolos rhodský

V době, kdy Antipater do svého seznamu divů světa zařadil velkou bronzovou sochu na ostrově Rhodos, ležela už bezmála 100 let v sutinách. To jí ovšem nijak neubralo na přitažlivosti, neboť ještě 800 let poté, co se zřítila, přicházely houfy lidí, aby žasly nad jejími obrovitými, zhroucenými údy a zamyslely se nad křehkostí i těch nejlepších lidských snah. Když sochu roku 282př.n.l. její tvůrce Charés z Lindu dokončil, strměla na mramorovém podstavci do výše 33 metrů nad městskou zátoku a zdviženou pochodní vítala plavce z moře skoro tak jako dnes v newyorském přístavu socha Svobody. Kolos byl údajně výrazem vděčnosti bohu Slunce Héliovi za pomoc, již ostrovanům poskytl, když roku 305př.n.l. zvítězili nad Makedoňany, kteří Rhodos obléhali.
Stavba takového objektu se potýkala s nesmírnými technickými problémy. Sochař musel pracovat na místě. Nejprve vytvořil postavu z kamene a železa. Tu pak postupně, po malých úsecích od kotníků vzhůru, pokrýval bronzem. zátěž na spodní část stavby byla obrovská, a tak bylo nutno – navzdory středověkým představám, že kolos stál rozkročen nad zátokou – figuru postavit s nohama u sebe. Za těchto okolností bylo s podivem, že socha zůstala tak dlouho – asi 60 let- vůbec stát, než ji roku 226př.n.l. povalilo zemětřesení.

Chrám bohyně Artemis v Efesu

Svatyně zasvěcené bohyni plodnosti Artemis stávaly v Efesu od nejstarších dob. To inspirovalo krále Kroisa, aby část svého bájného bohatství věnoval na její první velký chrám. Ten však shořel roku 356př.n.l. poté, co v něm vzplálo množství kostí z obětin. Další chrám se začal budovat téměř okamžitě a právě on se zařadil mezi sedm divů světa. Stalo se tak zaslouženě, neboť na délku měřil 126 metrů a spočíval na 127 mramorových sloupech.Byl tak nejrozsáhlejším a nejmajestátnějším chrámem celého helénského světa. v jeho středu se pod širým nebem nalézal oltář, na kterém se obětovala zvířata a možná i lidé. Uvnitř chrámu stála kultovní socha Artemidy. Chrám dal jednou provždy zničit patriarcha konstantinopolský roku 401př.n.l. Jediné, co se z něho dochovalo dodnes, jsou úlomky kamenů zarostlé trávou na místě, kde stával, a části sloupů zdobených reliéfy v Britském muzeu.

Maják alexandrijský

V době svého rozkvětu byla Alexandrie křižovatkou světa, začátkem všech cest. Tamní kupci cestovali po Rudém moři do Indie a přes Herkulovy sloupy až do mlžného Atlantiku a takřka legendární Británie. Avšak jako námořní přístav mělo město zřetelnou nevýhodu:kilometry písečných nánosů, které Nil celé věky odnášel do Středozemního moře. Tuto nesnáz vyřešil Sostratos z Knidu, velmi bohatý kupec, jenž roku 280př.n.l. poskytl 800 talentů stříbra ( asi 8 mil. dolarů) na stavbu prvního majáku na světě, který kdy vznikl na zakázku.
Maják stál na ostrově Faros a sahal do výšky 140 metrů. Měl tři patra, přičemž kolem nejnižšího byla rampa pro uskladnění obrovského množství paliva, potřebného k udržování ohně na vrcholu majáku. O jaké palivo šlo není jisté – snad se jednalo o druh ropy, kterou Řekové už znali a používali jako zbraň. Ať už však uvnitř majáku hořelo cokoli, světlo ohně, převáděné v paprsek bronzovými zrcadly, bylo na moři vidět do vzdálenosti 56 kilometrů. Přestože maják poškodilo zemětřesení, zůstal stát až do roku 1480, kdy se jeho ruiny staly součástí mamlúcké pevnosti. ta existuje dodnes.
Maják alexandrijský, jediný ze sedmi divů, který sloužil praktickému účelu, byl celých 1000 let nejvyšší zastřešenou stavbou světa.

Čínská zeď – osmý div světa

Čínská zeď je jedním z největších bravurních, stavebně technických děl všech dob. Stavěla se od roku 220př.n.l. za císaře Čchin – Š – chuang – ticho přibližně 10 let. Tento panovník platí za největšího despotu v dějinách.
Zeď se plazila po horách, do údolí, přes pouště a bažiny. Byla stavěna na kamenných základech ze země a cihel. Z jejích strážných věží se šířily dosud nebývalou rychlostí pomocí kouřových signálů – v noci pomocí ohňových signálů – informace po celé zemi. Zeď prý stavělo 300 000 lidí. Už jen organizace a zásobování takového množství pracovních sil byla výjimečným výkonem. Jedna legenda vypráví, že čchin – š – timu předpověděl jeden mág, že zeď bude možno dokončit jen tehdy, až v ní bude pochován WAN nebo 10 000 lidí. Císař nakonec našel muže jménem WAN, dal ho usmrtit a pohřbít ve zdi. Pravděpodobně mnoho tisíc lidí, kteří zemřeli během stavebních prací, v ní bylo zazděno. Zeď také byla nazývána „Nejdelší hřbitov světa“ nebo „Zeď slz“.
Vojenský význam zdi vzrostl, když byla obsazena mužstvem tak, jak to odpovídalo její délce. V roce 607 n.l. za dynastie Suej bylo dílo zrekonstruováno. V tomto období stavby se údajně účastnilo prací milion dělníků a polovina z nich zahynula. Za dynastie Ming v 15. st. dostala zeď svou konečnou podobu.

Zeď začíná v blízkosti jezera Bo – Hai, severovýchodně od Pekingu a vede přes severní čínu do pouště Gobi. Vzdušná vzdálenost mezi oběma koncovými body měří 2450 km, zeď se všemi odbočkami a ohyby měří přibližně 6700 km. Je široká 5,5 m.