Šíření křesťanství

- křesťanství vzniká v 4. desetiletí n. l., částečně navazuje na judaismus (Židé – čekání na příchod mesiáše, křesťané – mesiáše již přivítali, víra se posouvá dál) -> první křesťané pochází z žid. prostředí X první nepřátelé = Židé (spory o víře)
- r. 33 – křesťané uznávají vzkříšení Kristovo; 1. křesťané = apoštolové (Kristovi učedníci) -> šíří víru dál
- odchod za hranice Palestiny, šíření kř. za hranice žid. království
- 1. doložená křesťanka – Lýdie = žena žijící ve městě Filippoi (Řecko) -> nejvíc se zasloužila o šíření kř.
- Pavel z Tarsu – třináctý apoštol, podnikal misijní cesty
1. misijní cesta z Tarsu do Antiochie (v Sýrii) – byla zde kř. komunita již z dob Kristových; působil zde 14 let
2. cesta po pobřeží dneš. Turecka, přes úžiny -> na Kypr
- cca 40 – 1. kř. koncil – setkání kř. hodnostářů v Jeruzalémě
- „apoštolský koncil“
- cíl = zjednodušení kř. věrouky (aby byla pochopitelná i pro ty,
kteří se s kř. ještě nesetkali
- r. 60 – 3. misijní cesta Pavla z Tarsu do Itálie – setkání s apoštolem Pavlem
- r. 64 – 4. misijní cesta – do Hispánie; obhajoval kř. před Neronem -> zajat a popraven
č 1. velké pronásledování křesťanů (zapálení Říma)
- myšlenky pokory a soudržnosti nevyhovují císaři a řím. společnosti -> ilegalita, křesťané se odmítají skrývat – tresty
- pol. 3. stol. – císař Decius – masové vyvražďování křesťanů (hony)
- od 1. stol. křesťané vytváří liturgická pravidla, …
- 90 po Kr. – koncil v Jabne – uzavření kánonů Starého a Nového zákona
- 217 – římský biskup (nástupce Petra – 1. biskupa, vůdce kř. komunity) určuje, že výsadní postavení mezi biskupy má biskup sídlící v Římě - papas – otec -> papež

Papež

Patriarchové – správci více (několika) biskupství, zpočátku byli dva (dělení Říma na 4 části a
16 diecézí -> více patriarchů

Metropolité – hlavy křesťanů ve velkých městech

Biskupové

Kněží

- 313 – Edikt milánský – christianizace řím. impéria; misionáři, …
- první kř. filosofové (modernizace Kristova učení, návaznost na něj)
- patristé -> patristika (učení svatých otců)
- zakladatelé - sv. Augustin (odpůrce sektářství, prosazování myšlenky pokory, vytvoř. Základů pro kř. společnost), sv. Ambrosius
- podpora mnišství (člověk je blíže Bohu, věnuje –li se pouze modlitbám)
- sv. Jeroným (Hieronimus) – 1. poustevník, myšlenka asketismu (odříkání)
- 361 – vzniká 1. kř. klášter – v Gálii (Ligugé), zakladatel = Martin z Tours
- určen pouze k modlitbám, založen na dobročinnosti místního obyvatelstva (dávali mnichům jídlo, …)
- 395 – rozpad Říma na 2. samostatné státy -> spor řím. papeže a patriarchy v Konstantinopoli (cítí se být kř. hlavou svého státu, rovnocenný papeži)
- teologické spory – jiné pojetí kř., vyvyšování hl. nového zákona
- 451 – koncil v chalcedonu (Řecko) – rozchod obou liturgií
- Z: církev je nezávislá na státě, Starý a Nový zákon mají stejnou hodnotu, víra v trojjediného boha
- V: církev je v jednotě s politikou, řídí se hl. evangeliem
- 494 – 1. schizma
- Felix II. (řím. papež) sesazuje konstantinopolského patriarchu – ten odmítá odstoupit a sám se prohlašuje papežem (X jeho nástupce se již r. 519 podřizuje Římu)
- 525 – skýtský mnich Dionýsius Exiquus zveřejňuje křesťanské počítání času (rok 0 = rok narození Krista)
- 529 – Benedikt z Nursie zakládá 1. benediktínský klášter (vymyslel klášterní řád = řehole -> přesná pravidla, jak má klášter fungovat, povinnosti mnichů – „Ora et labora“) v Monte Casino změna regule = jiný řád
- kláštery se stávají ekonomickou jednotkou, mniši jsou nezávislí na dobrodiní ostatních, prosperita
- konec 6. stol. – římští papeži se v rozvráceném Římě chtějí stát i císaři -> 590 – Řehoř I. se prohlašuje papežem i císařem západního Říma -> papež získává i politickou funkci -> politické boje o postavení papeže, papeži se stávají I nevysvěcení lidé (v 7. stol. dokonce i žena) – období úpadku papežství
- 730 – v Byzanci probíhá Obrazoborecké hnutí (ikonoklasmus) – Lev III. Syrský (vých. Patriarcha) zakazuje „uctívání“ obrazů světců -> dodnes pravoslaví
- 754 – schůzka Pipina III. s papežem Štěpánem II.
č 2 důležité dokumenty:
- všichni franští králové jsou papežem prohlášeni za řím. krále
- Pipinova donace – záruka papeži, že jeho území bude Pipinem ochraňováno (okolí Říma a Ravenny – vlast Petrova – základ papežského státu)