Slavníkovci

Slavníkovci, český knížecí rod pojmenovaný po knížeti Slavníkovi vládnoucí v 10. století,
ovládající východní a jihovýchodní Čechy. Vládli z Libice nad Cidlinou.

Slavníkovci představovali obdobně urozený rod jako Přemyslovci. Museli to být potomci buď starých rodových předáků či stařešinů, nebo příbuzní někoho, kdo byl mezi vyšší vrstvy povýšen ještě v časech , kdy dějinná scéna zůstávala ponořena do tmy. Ostatně o původní rodové šlechtě našich Slovanů známe pouhých pět slov, která se dochovala: Přemyslovci, Slavníkovci, Vršovci, Těptici, Munici. Vše ostatní kryje tma.

Představme si situaci blíže….. Přemyslovci v Praze, Slavníkovci na Libici, to byly až do osudového rozuzlení v září 995 dva téměř rovnocenné knížecí rody, jediné, které se mohly ucházet o vládu v celé zemi. Slavníkovci razili mince,měli tedy svou vlastní měnu, drželi si samostatné branné síly, vojsko, které pod vlastním velením dávali k dispozici německému císaři pro boj proti pohanům.

Když roku 981 umíral kníže Slavník, jistě už mezi přemyslovskou Prahou a slavníkovskou Libicí nepanovaly vřelé přátelské vztahy. Nicméně otevřené, krvavé nepřátelství také ještě nepropuklo. To by přece rok po Slavníkově smrti, v r. 982, nemohl obsadit stolici v Praze Vojtěch, Slavníkův syn. Vždy’t jeho volba byla na přemyslovském knížeti jistě závislá. Na druhé straně zůstávalo otázkou času, kdy padne rozhodnutí, kdo s koho.

Byl to vskutku mocný rod a nebezpečný soupeř, a to tím spíše, že zemřelý kníže Slavník zplodil ve vášnivém manželském svazku se Střezislavou 6 mužských potomků: přemyslovci mohli očekávat s jistou nervozitou zda se bratři nepokusí podělit o zděděné panství také na jejich úkor. Navíc zbyly po slavníkovi dcery (počet není znám) a nemanželské děti. Ať už vládly mezi oběma rody jakékoli vztahy, dvě základní skutečnosti se zdají být nepochybné, že totiž Slavníkovci neuznávali vládu přemyslovců a že na sklonku 10. století posilovaly ve všech rovinách své pozice, což přemyslovci sledovali s rostoucí nevraživostí.
Do samého závěru prvního tisíciletí náleží vrcholné drama z počátku českých dějin. 28. září 995 přepadly ozbrojené čety Přemyslovců, poslané knížetem Boleslavem II., opevněné hradiště Libici nad Cidlinou, sídlo konkurenčního rodu Slavníkovců. Dobývání Libice trvalo prý 2 dny. V průběhu boje zahynuli kromě obránců ve zbrani i všichni, v jejichž žilách kolovala slavníkovská krev, starci, ženy i nemluvňata. Nic nepomohlo, že se urození obyvatelé libického hradiště pokusili zachránit cestou azylu, že se utekli na posvátnou půdu místního kostela. Vzápětí obsadily přemyslovské posádky i ostatní bašty slavníkovské moci. Krvavým a brutálním činem byl dokončen dlouhý proces kmenového sjednocování země. Jestli do té doby v Čechách existovaly dva zárodečné státní útvary, přibližně stejně mocné i rozlehlé, totiž panství Přemyslovců v západní a Slavníkovců ve východní půlce země, nyní splynuly v jediný celek. Zrodil se český přemyslovský stát. Teď vám řeknu pár slov o životě biskupa Vojtěcha. Biskup Vojtěch se ujal správy církevní provincie v r. 982 – jako druhý biskup v pořadí a první Čech. Byl patrně nejvzdělanějším člověkem v zemi. Získal všeobsáhlé znalosti studiemi v saském Magdeburgu. A byl nadšeným přívržencem hnutí, které se tehdy šířilo z benediktinského kláštera v Cluny /v dnešním Burgundsku). Hlavním principem tzv. clunyjského hnutí byla myšlenka vymanění církve z dosavadní podřízenosti světským feudálům. Odmítl doma vystupovat v roli kaplana pražského knížete, pokusil se dodat biskupskému úřadu plné vážnosti i politické váhy. Ale dostal se pro to do vleklých sporů, a to nejen s panovníkem. Nakonec znechucený biskup opustil diecézi i zemi. Ještě jednou se pak do Čech vrátil. Po vyvraždění slavníkovců, jejichž byl čelným příslušníkem, nebylo pro něj ve vlasti místa. Nalezl azyl v Polsku – Hnězdně. Odsud se vydal za pohany do Pruska a tam zemřel v r. 997.