Stalin - Josif Visarionovič Džugašvili

Gori-kolébka zloduší
Rád bych nejdříve věnoval pár řádků městečku, které je rodištěm pro 20. století velmi významné osobnosti. Dnes téměř sedmdesátitisícové město Gori leží asi hodinu jízdy severozápadně od gruzínského hlavního města Tbilisi, přibližně na 42. rovnoběžce severní šířky, pod malebnou siluetou starověké pevnosti Gorisciche pocházející ze 7. století. Z našeho pohledu by se mohlo zdát, že by se tohle malebné město snažilo zapomenout na minulost a doslova přetrhat všechny spojitosti s kdysi milovaným soudruhem Stalinem. Ale je tomu právě naopak, gruzinská národní hrdost Stalina nijak nezatracuje. Sídlí zde Stalinova komunistická strana, centru pak vévodí nadživotní socha sovětského tyrana, o němž historici tvrdí, že byl ruštější než všichni ruští nacionalisté. Průmysl zde sídlí bavlnářský, strojní, potravinářský a dřevozpracující. Město je železniční křižovatkou. I přesto je v Góri i ve všední den nezvyklý klid. Nedaleko centra se nachází pompézní muzeum generalissima vybudované z podnětu Stalinova hlavního nohsleda a mimo jiné i krajana Lavrentije Beriji.
Je zajímavé a zarážející , že v muzeu darů velkému vůdci je dnes kupodivu nejvíce váz a zdobných talířů od „vděčného československého lidu“.

Dětství-rodina
Myslím si, že kdybychom nechali vypuknout debatu na téma datum narození velkého vůdce, trvala by tato diskuse dlouhou dobu. Příznivci Stalina se dnes opírají o spoustu nepravdivých údajů a mýtů. Prvním z nich je legenda o tom, že se Josif Džugašvili narodil 21. prosince 1879, ačkoli dosud není jisté, kdy se tak vlastně stalo. Velký encyklopedický slovník Ruska například uvádí bez upřesnění už rok 1878. Ruští stalinisté nicméně právě 21. prosince přicházejí ke Stalinově bustě a hrobu na Rudém náměstí v Moskvě, kde sovětský krutovládce stále spočívá. Některé prameny uvádějí 6. 12. 1878 nebo 15. 12. 1879 a jiné právě 21. 12. 1879. Toto datum zmiňuje také Vítězslav Nezval ve své básni Stalin.
Tři dny před Štědrým večerem
V sedmdesátém devátém roce,
V roce, v tom, ve kterém
spávalo ještě přes půl světa
v stoce,
v roce, kdy dámy v kožíšku,
jež kreslil Manet a jež lákají Tě,
byly tak krásné, dostal k Ježíšku
svět darem od osudu dítě.
(z 2. zpěvu básně)
Toto datum bylo považováno také sověty za datum narození největšího sovětského soudruha. K Stalinovým narozeninám se váže na první pohled nevinná příhoda. Malá Olga Arosevová(1) se s ním setkala na leteckém dni jako malá holčička. Stalin ji pozdravil a ona se pochlubila, že má právě narozeniny. Stalin, který ten den rozhodně narozeniny neslavil, nepochopitelně odpověděl: "Vidíš, tak to máme narozeniny stejně.". Holčička, která se se Stalinem objevila na titulní stránce Pravdy, si tu příhodu zapamatovala a za rok nesla do Kremlu květiny pro soudruha Stalina k narozeninám. Nikam ji pochopitelně nepustili a jejího otce navíc za tuto nevinnou dětskou oddanost poslali do lágru.
Další nejasnosti se vážou také k jeho vlastním rodičům. Oba byli pravděpodobně negramotní a nejspíše rolnického původu, i když jistě se to dá říct asi jen o matce, neboť o otci se vedou spory. Těžko také říci, kdo byl jeho otcem, ač možností je uváděno hned několik: manžel jeho matky, duchovní gruzínské katolické církve, či jistý armádní důstojník. Jisté je, že jeho otec byl těžký alkoholik a malého Josifa často surově mlátil, což se nepochybně podepsalo na osobnosti bezmocného dítěte. U Stalina se později projevoval oidipovský komplex. Nicméně jeho otec údajně zemřel roku 1890 při hospodské rvačce. Stalinovi bylo v té době 11 nebo 12 let, v tomto věku potřebuje člověk autoritu, o kterou on přišel. To bylo další komplikací v jeho už tak nešťastném dětství.
Roku 1906 se oženil, přesněji řečeno,musel se oženit . Jeho ženou se stala pouze šestnáctiletá Jekatěrina Svanidze-dcera Josefova kamaráda ze školy. Stalin ji svedl, ona otěhotněla a narodil se jim syn Jakov. Bohužel, roku 1908 Jekatěrina umírá na tuberkulózu. Informace o tomto prvorozeném synu se liší podle pramenů. Známější verze říká, že Jakov zemřel v německém zajateckém táboře poté, co otec Stalin nepřistoupil na nabídku jeho výměny z nepřátelského zajetí za německé prominentní zajatce. Další verze tvrdí, že Stalin dohnal svého syna k sebevraždě. Já osobně bych se přikláněl k první verzi. |Obě verze však dosvědčují, že Stalin byl naprosto neschopný a mizerný otec i manžel a jeho rodinný život nestál vůbec za nic. To dokazují ostatně i osudy dalších členů rodiny. Roku 1919 (bylo mu právě 40 let) se znovu oženil s Naděždou Allijujevou, která byla o 20 let mladší a Josifa obdivovala také jako politika. Tato jeho druhá manželka zemřela roku 1932, ale tentokrát nestála za její smrtí zákeřná nemoc jako u jeho první ženy, ale historické prameny hovoří o dvou možnostech. Obě mi připadají více než tragické. Říká se, že asi ukončila život vlastní rukou, ale daleko pravděpodobnější je, že ji zabil sám velký vůdce ale i tyran.
Z tohoto druhého manželství měl Stalin děti dvě. Syn, důstojník sovětského letectva, se stal alkoholikem a zemřel roku 1962. Jeho osud byl tedy podobný jako osud jeho dědy a nevlastního bratra. Dcera Světlana už tak tragický osud neměla. Svědci hovoří, že byla Stalinovi nejbližší osobou. Jedině ona s ním dokázala vydržet, ale nakonec emigrovala do Spojených států amerických v roce 1957 tedy asi 4 roky po smrti svého otce.
Rád bych zde ještě zmínil několik dalších poznámek o Stalinově soukromí. Většina z nich opět výstižně dokresluje jeho osobnost. Ve své pracovně měl pověšený obraz Ivana Hrozného a dalo by se říct, že Ivan Hrozný byl jeho vzorem. Neustále také u sebe nosil zbraň, neodkládal ji skoro nikdy a vydával navíc obrovské peněžní sumy na vlastní ochranu. Nechával si též dovážet drahé jídlo, ale všechno muselo být před požitím podrobováno chemickým analýzám, jestli není otrávené. Říká se o něm , že mohl vypít až 20 vodek, aniž by byl opilý. Neměl rád radovánky, sport ani ženy. Zajímal se jen o svou práci. Dalo by se říct, že jeho postoj se změnil na konci 2. světové války. V tomto období začal vést velice nezdravý způsob života. Každý večer pořádal na své dače večeře, na něž zval osobnosti, které měl zrovna v tu dobu v oblibě. Tyto večeře trvaly obyčejně od 9 hodin a končily obyčejně kolem 4 hodiny ráno. Stalin je pořádal proto, aby se necítil osamělý. Samoty se obával ke konci svého života ze všeho nejvíce. Z toho všeho je zřejmé, jaký asi byl jeho strach ze smrti.To by bylo asi vše k rodině velkého vůdce.
Stručně bych to shrnul asi takto: pocházel z rodiny, která spíš než velmi bohatá byla velmi chudá. Otec (kdo to byl, pořádně nevíme dodnes) dost pil a často syna surově bil a navíc brzy zemřel. Tím ztratil chlapec autoritu, kterou by, myslím si, potřeboval víc než jiní dospívající v jeho věku. Říká se, že takovou rodinu, jakou má člověk v dětství, si zařídí i ve svém pozdějším životě. U Stalina to dle mého platilo mnohem víc než u jiných lidí. Právě v dětství bych totiž hledal kořeny jeho pozdějšího chování.

Dospívání, formování osobnosti
Roku 1888 nastoupil do církevní školy v Gori a o šest let později školu dokončil. Jako malý chlapec hodně četl, rád kreslil a velmi pěkně zpíval. Dokonce psal básničky, přičemž hned ta první se dostala do gruzínského slabikáře. V překladu zní asi takhle:

Je ráno, rozkvétají růže, máky,
ranního vánku závan budí den.
Zve do školy žáky,
nadchází vlasti nový den.

Myslím si, že to není nejhorší.Co říkáte?
Léta mládí a dospívání vyplnilo studium teologického semináře v Tbilisi(2), kam nastoupil v roce 1894. Zde také dostal přezdívku Koba (podle hrdiny nějaké jeho oblíbené knížky). Tento seminář představuje bezpochyby velice významnou část Stalinova života. Právě zde byla podpořena jeho nenávist k autoritě, a to pouze díky pravoslavným kněžím, kteří jak, je u církve zvykem, hlásali pouze to, co se jim hodilo pro jejich prospěch.
Kobovým rodným jazykem byla samozřejmě gruzínština, k tomu rusky mluvil docela obstojně, ale gruzínský přízvuk byl v jeho řeči patrný. Způsob psaní a mluvení rusky pochází právě z tohoto semináře. Abych nejmenoval jen samé záporné vlastnosti, vypěstoval si v semináři pro pozdější působení na politické scéně důležité vlastnosti - trpělivost a houževnatost. Objevil v sobě také nesporný talent. Ale to by bylo asi tak všechno. Byl velmi osobitý, a tak se mu despotické chování mnichů příčilo mnohem víc než ostatním a jeho odpor k náboženství byl stále větší a větší. Hlavními příčinami bylo tedy despotické chování mnichů a učitelů a velmi tvrdý režim. Jsem přesvědčen, že právě zde nastal jeden z nejdůležitějších zlomů jeho života. Poprvé se setkal s Marxovými myšlenkami. V roce 1898 se stal členem tajného marxistického uskupení Mesame Dasi, což v překladu znamená něco jako Skupina tři. To způsobilo, že se začal chovat odbojně. Roku 1899 byl vyhozen, respektive vyloučen ze semináře za šíření podvratných, tj. marxistických myšlenek. Závěr, který z toho vyvodil, by se mohl zdát až absurdní-dospěl k tomu, že už nemůže věřit nikomu. Z toho vyplývají pozdější povahové rysy a vlastnosti-vypočítavost, úplná bezcitovost, ostražitost až paranoia a naprostá absence morálních zábran.
Po vyhození ze semináře se stal profesionálním revolucionářem. Boj proti carismu mu se stal náplní jeho práce. První zkušenost zřejmě posílila jeho sklon k dogmatismu(3), který dával jasně najevo ve svém teoretickém i praktickém přístupu k socialismu. Druhá ho záhy zařadila po bok praktických revolucionářů značně odlišných od teoretiků, jako byli např. Trockij, Lenin nebo Buchanov (představitel liberálního proudu). Již od roku 1898 byl činný v sociálně demokratické straně v Gruzii a stal se stoupencem Vladimíra Iljiče Lenina. Během svých studií Stalin vykládal revoluční myšlenky mezi místními dělníky právě z pověření této strany. Od roku 1899 pracoval ve fyzikálním ústavu v Tbilisi, ovšem začal být podezříván z revolucionářství, a tak odchází do ilegality.

Trnitá cesta k moci
Roku 1901 organizoval májový pochod v Tbilisi, což byla rozsáhlá demonstrace dělníků, a byl zatčen imperiální policií. Za tento čin jej o rok později deportovali na Sibiř (1902-1903). Brzy se mu ovšem podařilo utéci a zpátky do Gruzie se dostal na počátku roku 1904. Po rozdělení ruské komunistické strany na frakce bolševiků a menševiků roku 1903 se Stalin přidal k militantnějším a radikálnějším bolševikům, vedeným Vladimírem Iljičem Leninem. Z důvodu nelegálních proticarských aktivit byl Stalin znovu zatčen roku 1908. Následující rok se mu opět podařilo utéci. Inspirován Leninem sepsal Stalin svůj teoretický spis Marxismus a národní otázka. Ačkoliv patřil do strany bolševiků, ne vždy souhlasil s Leninem. To svědčí o jeho vysokém sebevědomí. V roce 1912 se na pražské konferenci osamostatnila bolševická strana a Stalin byl v nepřítomnosti zvolen jejím předním funkcionářem. Právě po zvolení do ústředního výboru stany si začíná velice velkolepě říkat Stalin. Roku 1913 byl opět zatčen. Po propuštění působil jako šéfredaktor deníku Pravda. Roku 1916 byl povolán do války, ale místo projevu hrdinství velkého Stalina v boji do války nešel. Důvodem byla jeho nemocná ruka.
Roku 1917 proběhla v Rusku revoluce, jíž se Stalin zúčastnil pouze v Leninově stínu. V roce 1918 byl spáchán atentát na Lenina. Ten ho sice přežil, ale nikdy se z něj už nezotavil. Téhož roku byla s Leninovým souhlasem založena Čeka, první sovětská tajná policie. Za prvních 5 let měla Čeka „na svědomí“ přes 200 000 poprav. Po roce 1917 se Sovětský svaz dostával do původního předválečného stavu. Po bolševickém vítězství v občanské válce zaujímal Stalin administrativní funkce do roku 1922.

Stalin-Lenin
Prvně se Stalin s Leninem osobně setkali někdy v roce 1905. První jejich písemný kontakt je však asi o dva roky starší. Jejich vztah byl z počátku spíše účelový. Lenin viděl ve Stalinovi schopného politika, který šířil učení marxismu v Gruzii a později se mohl podílet i na vládě v Rusku. Stalin si byl dobře vědom svých schopností a hodlal je využít. Od té doby byli spolu ti dva v nepřetržitém kontaktu-více méně se dá hovořit zatím o písemném kontaktu. Nebylo to však tak slavné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Stalin psal do Pravdy, Hvězdy a Sociálního demokrata, ale ještě v roce 1915 byl pro Lenina jedním z méně významných politiků. K tomu se váže jedna příhoda. V červnu 1915 dostal Lenin od Stalina dopis blíže nespecifikovaného obsahu. Lenin mu chtěl odepsat, ale problém byl v tom, že si nepamatoval Stalinovo příjmení. „Nepamatujete si Kobovo příjmení?“, ptal se tehdy Zinověva. Musel tedy napsat V. A. Karpinskému, aby Stalinovo příjmení zjistil. Jejich vztah byl v podstatě takový, že Lenin věděl o Stalinovi jako o velice schopném politikovi, který by se při revoluci nebo při pozdějším řízení státu mohl hodit. Když po první světové válce přijel do Petrohradu Lenin, Stalin dostal pověření od strany aby Lenina nějaký čas ukrýt. Revoluce se tedy nějak nezúčastňoval. Později, když se bolševici chopili moci na úkor prozatímní vlády, hrál už významnější roli. Po převratu byl zřízen nový komisariát pro otázky národnostní, do jehož čela byl Stalin ne náhodou jmenován. Byl totiž Gruzínec, což mělo zvednout důvěru lidí. Po roce 1918 dostával různé úkoly jako např. správu v jižních částech Ruska, kde dostal obrovské pravomoci-hlavním účelem bylo zajistit potravinové dodávky pro Moskvu. Takovéto úkoly řešil až do roku 1922, kdy byl 3. 4. zvolen generálním tajemníkem strany na přímé doporučení Lenina. Bylo by asi těžké dopátrat se hlavního důvodu, proč se za něj postavil sám Lenin. Snad proto, že Stalin splnil některé velmi složité úkoly a nezklamal důvěru, která mu byla Leninem často svěřena. Nicméně jedno je důležité: Leninův zdravotní stav se od neúspěšného atentátu na něj spáchaného neustále zhoršoval a ke konci svého života trpěl demencí. Přesto však za necelé dva roky od Stalinova zvolení do funkce až do své smrti změnil Lenin od základu svůj názor na Stalina. Najednou si asi uvědomil, co je to za člověka. Stalin byl sice pro Lenina schopným pomocníkem, ale jakmile dostal do ruky moc, stal se člověkem schopným úplně všeho. Ale na to už bylo velmi pozdě, když si toto uvědomil. Stalinovo šikovné politické manévrování způsobilo, že se Leninovy názory buď vůbec nedostaly na povrch nebo na jejich význam nebyl brán zřetel. Stalinovo hrubé a agresivní chování jej přivedlo do konfliktu s v té době již churavějícím Leninem, který krátce před svou smrtí v roce 1924 sepsal svou politickou "závěť", v níž zmínil pochybnosti ohledně toho, zda bude Stalin schopen používat svou moc s dostatečnou opatrností, a vyzýval k jeho odvolání z funkce. Ale právě z výše uvedených důvodů byl Lenin již jen politickým symbolem, na jehož vůli se Stalin před lidem odvolával.

Mocenský boj, první intriky
Po Leninově smrti v roce 1924 se rozpoutal velice tvrdý boj uvnitř strany o nástupnictví. Na pomyslný trůn si dělalo nárok šest kandidátů. Už tím, že se stal skoro před dvěma lety generálním tajemníkem, měl trumf v rukávu Stalin. Snad jen pomalu umírající Lenin si uvědomoval, jakou mu tím svěřoval do rukou moc. Stalin si začal shromažďovat materiály a brzo měl na každého lepší diskreditující informace, než leckterá špionážní rozvědka. V té době (okolo let 1922, 1923-1928) se také ruská ekonomika začala trochu vzpamatovávat z válečných škod a revoluce. Rodil se soukromý obchod, začaly se objevovat první soukromé průmyslové podniky, obchody. Rozvoj soukromého podnikání pomáhal zlepšit celkovou ekonomickou situaci a ulehčoval řešení nejnevyhnutelnějších ekonomických problémů.
Straníci a funkcionáři se znepokojením sledovali zhoršování Leninovy choroby, přestože velmi dobře věděli, že Lenin jako tvůrce a vůdce Sovětského svazu nemůže mít sobě rovného nástupce. Ale tak jako chybí armádě v boji velitel, když jeho předchůdce je raněn, jako církev potřebuje svého papeže, když předcházející zemřel, tak také politická strana, zejména v těžkých časech, potřebuje nejenom kolektivní vedení, ale hlavně nového a schopného vůdce. Ze všech možných kandidátů na tento post byli tři nejsilnější: Stalin, Trockij a Zinověv podporovaný Kameněvem. Stalin úzkostlivě skrýval svoje plány a dalo by se říct, že se držel ve stínu Kameněva a Zinověva. Tito tři spolu vytvořili nový „Triumvirát“-Zinověv, Kameněv a Stalin. Proti nim stál už jen Lev Nikolajevič Trockij. V té době nebylo ještě jasné, který z těchto dvou soupeřících táborů zvítězí, i když já osobně si myslím, že většinu es měl už tehdy v rukách triumvirát. Trockij, dalo by se říci, odhadl Stalina velmi dobře a pravděpodobně i věděl, čeho je Stalin schopný. Mohl také předpokládat, co se stane se Zinověvem a Kameněvem, jestliže se triumvirátu podaří zvítězit v boji o moc. Stalin si byl naopak velice dobře vědom, že jeho šance na vítězství v boji o moc je na první pokus mizivá, neboť porazit Trockého a Zinověva s Kameněvem by bylo na jednoho člověka moc velké štěstí. Přesněji řečeno to nebylo moc reálné. A proto vytvořil již zmiňovaný triumvirát a jejich šance tím byla několikanásobně větší, než kdyby byl sám.
Trockij navíc neměl bolševickou minulost, na což také všichni v Rusku poukazovali, a už vůbec neměl příznivce na vlivných místech. Jeho popularita byla nejvyšší za hranicemi, ale tam se o nástupci nerozhodovalo. Trockij se pak pokusil o jakousi další frakci strany na „Trockého opozici, ale to se mu nepodařilo a byl poté postupně vytlačen z vedoucích funkcí strany. Mimoto se neustále poukazovalo na to, že Trockij vstoupil do strany až v létě roku 1917. Ještě v roce 1924 byli v politbyru Bucharin, Zinověv, Kameněv, Rykov, Stalin, Tomskij a Trockij. V té době nebyla Stalinova pozice (je myšleno jako pozice jedince) nijak zvlášť silná.
Zjednodušeně by se to dalo říci asi takhle: Během dvou následujících let vychází na povrch mnoho úvah o silných koalicích, jejich složení a podobně. Postupně s tím pak stoupala Stalinova moc a naopak klesala moc trockistů. V druhé řadě pak ale klesala i moc příznivců Kameněva a Zinověva. V roce 1927 byli Trockij a Zinověv vyloučeni ze Ústředního výboru, ale zatím byli ponecháni v různých radách ve straně. O pár měsíců později byli oba vyloučeni ze strany za organizování demonstrací. V té době byla už Stalinova moc dost silná.

NEP, plánovaný hladomor, první pětiletka, kolektivizace
Společně s Bucharinem podporoval Stalin Novou Ekonomickou Politiku proti Trockému a jeho příznivcům. Roku 1927 se jim podařilo NEP prosadit. Myslím si, že právě zde si Stalin uvědomil moc, kterou měl v rukou a mohl ji nadále upevňovat. A právě tyto procesy jako byla kolektivizace, industrializace, plánovaný hladomor a NEP a hlavně způsob jakým byly prováděny mohly znamenat konec jeho vlády, jakmile by nastala vhodná příležitost. Právě v tomto okamžiku nastal mezník v jeho dosavadní politické kariéře. Mohl si vlastně sám vybrat. Do roku 1928 se vlastně zbavil jen pár svých politických odpůrců, což by nebylo nic neobvyklého obzvláště v Rusku, které tehdy bylo po válce a po revoluci, jenž zrovna hladce neproběhla. Mohl se rozhodnout pro méně drastický způsob vlády a podle Leninova odkazu vést zemi k politickým a ekonomickým úspěchům. Tato cesta by asi byla dost obtížná, ale pravděpodobně by se mu podařilo dosáhnout pokroků. Zde se však naplno projevily problémy, které ho provázely celým životem, hlavně z dětství. Nastolil tyranii. Jeho moc přesto stále stoupala. Prosazením NEPu již roku 1927 zahájil socialistickou industrializaci. O rok později zahájil kolektivizaci, která ovšem vyústila v občanskou válku a skončila plánovaným hladomorem. Zcela zlikvidoval soukromé vlastnictví a prosadil direktivní centrální plánování. Záminku mu dalo velké stěhování lidé z vesnic do měst, což vedlo ke snížení produkce a i ve městech byl nedostatek potravin. To byl podnět k výše zmíněné kolektivizaci zemědělství. Znamenala převod půdy do rukou družstev a státu. Vznikaly kolektivní zemědělské organizace, tzv. kolchozy. Zároveň s jejich zakládáním se rozvíjí rodí kampaň proti kulakům. Za kulaky byli považováni statkáři, kteří vlastnili hodně půdy, ale také všichni ti, kdo stáli proti kolektivizaci. Ve finální fázi byli všichni tito lidé vyvlastněni a posláni na Sibiř. Tak byly zlikvidovány miliony odpůrců kolektivizace v pracovních táborech.
Zmiňovaný obrovský hladomor nastal roku 1928. Původně se myslelo, že byl důsledkem špatné ekonomické situace v Rusku, což by v této zemi nebylo nic neobvyklého. Později se ale přišlo na to, že tento hladomor byl plánovaný. Stalin zřejmě pro výstrahu potrestal nejen ty, kteří se stavěli proti kolektivizaci, ale i nevinné lidi. Všechna úroda, kterou lidé vypěstovali, byla totiž rolníkům zabavena a odvážena do měst nebo také prodávána do zahraničí. Docházelo i k takovým situacím, kdy si venkované schovávali své zásoby před odvozem do měst a byli za to hromadně likvidováni. Běžně platilo, že kdo ukradne chleba ze společného majetku, bude okamžitě zastřelen. Podle statistik o zemědělské produkci přinesla kolektivizace úspěch, ale většina potravin byla stejně vyvážena, aby Stalin získal peníze na industrializaci a mechanizaci. Po smrti Stalina bylo zveřejněno, že si kolektivizace vyžádala nejméně 10 milionů obětí. I když byla jeho válka proti rolníkům omezena na jednu zemi, zemřelo v ní více lidí, než v celé 1. světové válce. Kromě rolníků zlikvidovaných v pracovních táborech zemřelo i obrovské množství dalších, kterým byla zabrána celá úroda a oni se v důsledku hladomoru i se svými rodinami v naději na získání přepravovaných potravin stahovali k železnicím, kde ovšem hromadně umírali hladem. Dále tyto postupy Stalinova režimu vyvolaly nemálo povstání, která však byla bez milosti krvavě potlačena.
Při industrializaci země Stalin vytyčil obrovské hospodářské cíle. Nástrojem k jejich dosažení se měly stát tzv. pětiletky. Velký vůdce sovětského lidu chtěl dohnat kapitalistickou západní Evropu, a proto bezohledně prosazoval velkorysé plány vybudování průmyslových center . Tempo, které bylo pětiletkami nastoleno, však nebylo možné udržet dlouho. Příčin bylo několik, hlavní však byly strašné pracovní i životní podmínky a také nízké mzdy. A pokud nebyl někde stanovený plán splněn, nechal Stalin zinscenovat proces, ve kterém byli tamní dělníci odsouzeni jako údajní sabotéři či diverzanti. Byli obviněni, že jsou západními špióny, kteří svou prací chtějí ničit socialismus a jeho ušlechtilé cíle a podobně.
Hlavním důsledkem těchto postupů vůči dělníkům i zemědělcům bylo, že Stalinova oblíbenost u obyvatel prudce klesala. Pokles popularity tohoto diktátora byl patrný již ve třicátých letech, zejména po tzv. moskevských procesech. To se projevilo hned v r. 1941 po napadení Ruska Německem. Stalin připisoval některé neúspěchy v prvních letech industrializace a kolektivizace nejvíce záškodnické činnosti. I když bylo splnění celkových cílů a ukazatelů první pětiletky bouřlivě oslavováno a bylo slavnostním okamžikem pro celý Sovětský svaz, skutečným výsledkem byl především prudký růst zbrojních podniků. Ostatní podniky nijak zářivý růst nevykazovaly. V podstatě byly tyto procesy jen první částí seriálu s názvem Stalinova krutovláda. Podle mého názoru si v neposlední řadě chtěl také Stalin ověřit jakou moc v Rusku vlastně má a co si může dovolit.
Svoji vládu postavil na kultu soudruha Lenina, který položil základy komunismu v Sovětském svazu. Hlavním opěrným bodem jeho vlády byla Rudá armáda, ale to jen v krajních případech, nejvíce se však opíral o tajnou policii. Vytvoření Čeky v roce 1918 byl od Stalina vlastně více než geniální krok. Dovolím si tvrdit, že kdyby v Sovětském svaze neexistovala tajná policie, nikdy by nemohlo dojít k takovým masakrům, ke kterým došlo za Stalinovy vlády. Práce Čeky pozdější GPU, NKVD respektive KGB by se dala shrnout do samostatné seminární práce nebo přinejmenším do samostatné kapitoly. Bohužel se mi nepodařilo najít dostatečné množství pramenů a nashromáždit dostatek materiálů k tomu, abych mohl aspoň trochu objektivně a zasvěceně psát o tajné policii v Rusku. Jisté je pouze to, že byla jednou z nejdůležitějších, ne-li nejdůležitější složkou Stalinovy moci. Tajná policie byla v každém státě úzce spojena s vládnoucí stranou respektive s vládnoucí osobou, která do vedení této složky dosazovala velmi schopné, ale hlavně věrné a poslušné persóny.
Ke konci první poloviny třicátých let nastalo se vše trochu uklidnilo a na malou chvíli nastalo ticho před obrovskou bouří.

Moskevské procesy
Ještě před vypuknutím Moskevských procesů vydal Stalin novou ústavu, o níž hovořil jako o jediné skutečné demokratické ústavě na světě, ale přitom do ní dal zakotvit vše, co mu zlegalizovalo jeho krutovládu. Koncem roku 1934 nechal Stalin vypuknout tzv. Moskevské procesy, které měla na starost NKVD. V jejím čele stál komisař Nikolaj Ježov. Tyto procesy měli hned několik důvodů najednou, přičemž šlo o velice komplikované záležitosti.
Důvody a cíle: -naplnění pracovních táborů (dále jen Gulag)-zvýšení počtu pracovních sil
-zastrašení civilního obyvatelstva
-likvidace lidí prosazujících jakoukoliv jinou politickou ideologii
-likvidace pravoslavné církve její ideologie a představitelů
Tyto důvody by se daly považovat za vedlejší nebo, doprovodné k hlavnímu Stalinovu cíli:
-zlikvidovat jakoukoliv politickou opozici ať se jednalo o opozici
vnitrostranickou (tzn. v komunistické straně), opozici v armádě nebo v jakékoliv jiné instituci

Hlavní obavy pramenily ze Stalinovy věčné paranoie a nedůvěřivosti. Prostě se obával opozice ve straně nebo možná sílící opozici ve státě, jisté je jedno: Moskevské procesy byly pečlivě naplánovány předem a NKVD je provedla tak precizně, že na konci třicátých let panovalo v Sovětském svazu udavačství, obava ze smrti, teror vůči všem vrstvám obyvatelstva. Stalinovi se podařilo zlikvidovat poslední zbytky střední třídy, inteligence národa ve všech odvětvích ještě z dob carského Ruska. První část této čistky nejvíce postihla hladomorem sužovanou Ukrajinu. V této části SSSR byly čistky ospravedlněny hlavně bojkotováním kolektivizace, která poznamenala ukrajinské zemědělství na velice dlouhou dobu. V Rudé Armádě vždy Stalin viděl centrum odboje proti jeho vládě, proto byla čistkami zdecimována velice důkladně. Zatčeno bylo až 90 % důstojnického sboru. „Žádná armáda ve válce neztratila tolik vysokých důstojníků jako Rudá armáda v tomto mírovém období.“ Dále bylo zasahováno proti pravoslavné církvi, byly ničeny kostely a hodnostáři byli posíláni do Gulagů. Církev je z hlediska ideologie velice zajímavá instituce, ale v komunistické mašinérii pro ni nebylo místo.
Zde bych rád uvedl velmi stručný vývoj církve v Sovětském svazu:

MONASTYRY:
- roku 1917 bylo v Rusku 1257 monastýrů (klasteru)
- do roku 1938 bylo pres 1200 monastýrů zcela zničeno, zdemolováno, vykradeno či proměněno na kolchozy a koncentrační tábory, zůstaly otevřeny pouze 2 monastýry (Počajevský a Pskovo-pečerský)
- za války dochází k obrode, roku 1945 je otevřeno 101 monastýr
- roku 1948 je otevřeno celkem 85 monastýrů (tedy opět úbytek)
- roku 1959 už jen 47 monastýrů

CHRÁMY:
- roku 1915 je v Rusku 54500 chrámů a 23593 kaplí (celkem asi 80000
bohoslužebných prostor)
- roku 1938 vlastní ruská církev pouze 1744 chrámů
- roku 1941 vlastní ruská církev 3732 chrámy
- roku 1948 je v Rusku 14329 chrámů (ale otevřených je pouze 1270)
- roku 1966 je v Rusku 7523 chrámů

MOSKVA:
- Před revolucí má 433 chrámů (podle jiného pramene 500 chrámů)
- roku 1932 zůstalo pouze 87 chrámu
- celkově bylo 168 chrámu srovnáno se zemí, další 253 chrámy zničeny, zdemolovány, vykradeny či přeměněny na kina a agitační střediska, za války a po válce také různé nemocnice a ozdravovny

PETROHRAD:
- Před revolucí měl 670 chrámů
- 400 z nich bylo zcela zničeno, 266 zachováno, ovšem funkčních z nich bylo jen 15
Roku 1939 bylo v celém Rusku méně chrámů, než roku 1935 v jediné Ivanovské oblasti!!!!

MONAŠI A MONACHYNĚ:
- roku 1917 bylo v Rusku 107035 monachů a monachyň (tj. mnichů a mnišek)
- např. jen v letech 1922-23 bylo zabito 1962 monachu a 3447 monachyň
- roku 1941 jich zůstalo jen 5000 (žili většinou bez monastýrů)
- roku 1965 tedy přes deset let po Stalinově smrti statistiky uvádí pouze 1500 monachu a monachyň

DUCHOVENSTVO:
- roku 1918 bylo zastřeleno 3000 a zatčeno 1500 duchovních
- roku 1919 bylo zastřeleno 1000 a zatčeno 800 duchovních
- roku 1922 bylo zastřeleno 2691 kněží, 1962 monachů a 3447 monachyň
- roku 1937 se z 98,4 milionu občanů veřejně přiznalo k víře 55,3 milionů a za nevěřící se považovalo 42,2 mil.
- roku 1937 bylo zatčeno 136900 duchovních, z nich 85300 okamžitě popravili
- roku 1938 bylo zatčeno 28300 duchovních, zabito 21500
- roku 1939 bylo zatčeno 1500 duchovních, zabito 900
- roku 1940 bylo zatčeno 5100 a zabito 1100 duchovních
- roku 1941 zatčeno 4000 a zabito 1900 duchovních
- roku 1971 bylo v ruské církvi zaregistrováno pouze 6234 kněží a 618 diakonů

Myslím si, že už jenom tato statistika mluví za vše.
Jak jsem již výše zmínil, bylo hlavním cílem rozsáhlých čistek zlikvidovat politickou opozici a opět byli trestáni i nevinní lidé. Odsouzeni a popraveni byli např. Zinověv nebo Kameněv. Odsouzen byl i Lev Trockij, které byl předtím vypovězen do Alma Aty. Podařilo se mu však uprchnout do Mexika, kde mu ale 20. 8. 1940 rozsekl nějaký údajný horolezec hlavu cepínem. Tento nevinně vypadající horolezec byl španělský komunista naverbovaný NKVD. Výsledkem čistek bylo, že v sérii veřejných procesů bylo „odhaleno“, že prakticky celé staré vedení strany hodlalo v té či oné chvíli svrhnout sovětský režim a zavraždit soudruha Stalina. Procesy byly také zaměřeny proti kulturním osobnostem jako např. V. Majakovskij, kterému Stalin šetrným způsobem naznačil, aby spáchal sebevraždu a on to udělal. Likvidováni byli také internacionalisté, přívrženci komunismu z jiných zemí, kteří se ve dvacátých letech v SSSR usadili a získali významné pozice v řídícím aparátu. Do čela všech oborů pronikli noví lidé, rekrutující se z větší části z mladé generace vychované v zásadách komunistické ideologie. Tato generace po svém nástupu do funkcí bezvýhradně podporovala svého vůdce Stalina, který tak získal absolutní a nikým nezpochybnitelnou moc, ač jeho genocida vlastního obyvatelstva překonávala všechny historické paralely. Ježov měl od Stalina stanovený systém kvót (stanovoval kolik má být v té či oné části země zatčeno a popraveno, nebo posláno do Gulagů lidí), který musel být splněn. Lidé byli zatýkáni za naprosto malicherné a směšné věci. Tyto čistky vrcholily v letech 1936 respektive 1937-1938. Toto období proběhlo ve znamení smrti, udavačství a celonárodního strachu… Závěrem těchto krvavých lázní byl z čistek obviněn a nakonec i popraven sám velitel NKVD, který měl všechen teror na starosti Nikolaj Ježov.
Stručně by se to dalo shrnout asi takto: Represivní aparát dosáhl největšího rozmachu právě v letech 1936-1938, kdy stál v čele NKVD Nikolaj Ježov. Čistka dosáhla rozměru nemajícího obdoby a dopadla všechny vrstvy sovětského obyvatelstva od vůdčích představitelů politbyra až po prosté občany, které dokonce zatýkali na ulicích, aby se splnily kvóty "kontrarevolučních živlů, které je třeba rozdrtit". Popravováni byli odpůrci, ale i ti, kteří se vůdci znelíbili nebo se jen připletli. Po celá desetiletí se o této tragedii mlčelo. Na Západě jsou z tohoto období známé jen tři obrovské veřejné procesy v Moskvě s bývalou protistalinskou opozicí, které sloužily jako ohromné zastrašovací divadlo. Pokud jde o stupeň centralizace teroru, pak dnes zpřístupněné dokumenty potvrzují že masová represe se skutečně prováděla na popud nejvyšší instance strany a zvláště pak Stalina. Čistkám v armádě podlehlo také mnoho vysokých armádních důstojníků, což SSSR částečně paralyzovalo ve válce.
Teprve až Chruščovova "tajná zpráva'" na XX. Sjezdu KSSS 25. února 1956 konečně odhalí "řadu porušení socialistické zákonitosti v činech spáchaných v letech 1936-1938 proti vedoucím představitelům a kádrům strany". V následujících letech byla řada z nich, hlavně z řad vojáků rehabilitována.

Koncentrační tábory
V této malé kapitole bych se rád zmínil o pracovních táborech, které byli v Sovětském svazu nazývány Gulagy. Byly budovány na v budovách kostelů a církevních památek, čímž se také snažili vyjádřit jaké místo zaujímá církevní ideologie v Sovětském svazu. Gulagy byly ale také paradoxně zřizovány na místech, bývalých vyhnanství, které Stalin navštívil. Třicátá léta, vyznačující se represí proti společnosti, která neměla obdoby přinesla obrovské rozšíření systému koncentračních táborů. V polovině roku 1930 pracovalo již v táborech spravovaných GPU asi 140 000 vězňů. Ovšem roku 1935 už ovládal systém gulagů 965000 vězňů, z toho 725000 v pracovních táborech. A 240000 v pracovních koloniích, což byly menší jednotky, kam byly posílány osoby s délkou trestu do 3 let. V tomto roce byl již navržen systém pracovních táborů pro příštích 20 let. Masa politických vězňů se v jednotlivých táborech pohybovala mezi jednou čtvrtinou a jednou třetinou, zbytek se do táborů dostal většinou za porušení nějakého z nepřeberných represivních zákonů, počínaje "porušením zákona o vnitrostátních pasech" a konče "nesplněním minimálního počtu pracovních směn". Práce byla většinou zbytečná jako např. stavba bělomořského-baltského průplavu která si vyžádala 120000 životů a která se po pompézním otevření ukázala jako zcela nepoužitelná.Odhaduje se, že do kolonií gulagu nastoupilo v letech 1934-1941 asi 7 mil. osob.

Období před 2. světovou válkou, zahraniční politika
Po skončení Moskevských procesů se Stalin na chvíli odmlčel, aby lid nepojal podezření, že za tím vším stojí on. Možná chtěl za pár let rozpoutat další krvavé lázně nebo plánoval akci většího rozsahu, ale okolo roku 1938 respektive 1939 byla aktuální situace na mezinárodní scéně a ostatní plány se musely odsunout. Do čela NKVD se postavil Jagoda.???? V zahraniční politice usiloval o ukončení mezinárodní izolace Sovětského svazu a spolupracoval se všemi podle vlastního prospěchu - zpočátku s výmarským Německem, na začátku 30. let, ale po neúspěšných jednáních Hitlerem navázal kontakty se Západem (politika kolektivní bezpečnosti). Koncem 30. let opět jednal s Hitlerem. Výsledkem toho byl sovětsko-německý pakt o neútočení a přátelství ze srpna roku 1939. Tento pakt byl podepsán ministry zahraničí Molotovem za Sověty a Von Ribentropem za Němce. Důležitou součástí paktu byla tajná část o rozdělení sfér vlivu. Stalin tedy začal sledovat imperiální cíle. Chtěl získat část Polska, Rumunsko a Pobaltské země. I když byl podepsán pakt o neútočení, Hitler se netajil svým plánem dobýt Sovětský svaz a zničit komunismus. Myslím si, že Stalin měl také svoje plány a nevěřil Hitlerovi. Pakt o neútočení se tak stal další listinou podepsanou před 2. světovou válkou, která byla později Němci porušena.

2. světová válka
Německo zahájilo 2. světovou válku 1. září 1939 útokem na Polsko. Rusové došli na domluvenou linii tím, že zaútočilo na Polsko z východu. Tím zmizelo Polsko z mapy Evropy a najednou měli Sověti s Němci společnou hranici. V souvislosti s obsazením Polska bych zmínil ještě Katynský masakr, i když jde o událost z března roku 1940. Došlo k němu nedaleko Smolenska v katynském lese. Rusové zabili necelých 22 tisíc vojáků, kteří byli zajati v září 1939. V dubnu 1943 byl Němci objeven masový hrob asi 4500 důstojníků polské armády. Polská exilová vláda vyslovila podezření, že se jedná o tytéž důstojníky, kteří byli spolu s ostatními vojáky zajati Sověty a roku 1940 zmizeli v Sovětském svaze. Vyšetřování bylo prováděno Mezinárodním červeným křížem. Stalin označil tento masakr za dílo Němců. V roce 1990 se však Rusové k popravě přiznali. V říjnu 1939 obsadil SSSR bez boje Pobaltské země. V listopadu téhož roku si Rusové vymysleli záminku, aby získali část Finska a vyvolali konflikt, který nazýváme Sovětsko-Finskou válkou. V této válce byla odhalena nepřipravenost SSSR na jakýkoliv válečný konflikt. Sovětům se totiž nedostávalo základních potřeb. Finsko bylo nakonec poraženo, ale Rusové měli značné ztráty-zemřelo asi 200 000 vojáků. Všechno zlé je k něčemu dobré a tak si nakonec vzali z této krátké války ponaučení a jejich zásobování se zlepšilo. S těmito pozicemi byl prozatím Stalin spokojen. A právě zde se rozcházejí dvě základní verze. První říká, že Stalin vůbec neočekával, že by mohl přijít německý útok a nebyl naprosto připraven. Druhá verze je opakem této. Podle ní totiž byl Stalin nejen připraven na německý útok, ale i sám chystal ofenzívu na Němce tzn. chystal se tedy, že poruší pakt z roku 1939 a zaútočí na Němce jako první. Nicméně několik věcí je přece jen jasných. Stalin vyráběl vojenskou techniku už od industrializace-výsledkem pětiletek byl prudký růst zbrojního průmyslu. Na druhou stranu nelze si dělat iluze o kvalitě ruské techniky a zbraní oproti německému vybavení. Němci měli jasně kvalitnější výcvik, morálku, zbraně i techniku.
22. června 1941 byl SSSR přepaden německými vojsky. „Operace Barbarossa“. Sovětští vojáci tento útok nečekali a dalo by se říct, že většina z nich šla z postele přímo do zajetí. Německý postup byl v tu chvíli velmi rychlý. V tu chvíli zachvátila Stalina panika a projevil se jako jeden z nejubožejších vojevůdců všech dob. Vůbec nevěděl, co má dělat. Prvních pět hodin nebral vůbec v úvahu zprávy o agresorech rychle postupujících Ukrajinou a Běloruskem. Potom se stáhl do ústraní na svou daču v Kuncevu u Moskvy. Po třech dnech se nechal od ostatních členů STAVKY (sovětského generálního sboru) přemluvit, aby se podílel na velení Rudé armády. Při německém postupu bylo zajato tři miliony sovětských válečných zajatců. Velením Rudé armády byli pověřeni Timošenko dále Vorošilov, Žukov, Berija a Malenkov. V tu chvíli bylo všechno proti Stalinovi. Jelikož nechal zlikvidovat celé velení Rudé armády při Moskevských procesech, neměli důstojníci žádné zkušenosti s válkou. Rusové jenom ustupovali německé ofenzivě. Navíc nebyl Stalin po letech teroru u obyvatelstva nijak oblíben, a tak se stávalo, že v některých oblastech obyvatelé Němce dokonce vítali jako osvoboditele. To vše hrálo proti němu. Pomohla mu však chyba Hitlera. Hitler totiž na základě své rasové teorie páchal na obyvatelích dobytých území hrozná zvěrstva. Rusové semkli jako národ dohromady. Němcům se podařilo dostat se asi 30 km od Moskvy, ale právě zde se ukázala síla a nesmírný potenciál lidí v Sovětském svazu. V této kapitole bych rád zmínil několik bitev:

Vjazma-bitva u Vjazmy byla s největší pravděpodobností největší katastrofa Rudé armády vůbec. Jednalo se o brilantně naplánovanou a brilantně provedenou akci německé skupiny armád Střed. Němci zaútočili na křídla Rudé armády a podařilo se jim zajmout 300 000 rudoarmějců a obrovské množství techniky. Tato bitva otevřela Němcům přístup k Moskvě.

Bitva pod Moskvou-po vítězství u Vjazmy se Němci pokusili dobýt ještě do konce roku Moskvu. Bitva pod Moskvou vyvrcholila v prosinci 1941, kdy se německá armáda probila až k moskevskému předměstí Chimki a němečtí vojáci mohli ze svých předsunutých pozic pozorovat dokonce věže samotného Kremlu. Německý útok se však vyčerpal a ke všemu udeřily velmi kruté mrazy. Němcům zamrzl nejen olej v tancích, ale dokonce i vazelína v samopalech a kromě toho stále neměli ještě dodány zimní uniformy z Německa. Sovětská strana byla naopak na zimu dokonale připravena. Kromě toho dorazily na frontu posily ve formě sibiřských divizí, které patřily k elitě tehdejší Rudé armády. Sovětská vojska se pod velením Georgije Žukova dala do protiútoku a vytlačila Němce místy až o několik stovek kilometrů zpět.

Sevastopol-po nepovedené ofenzívě skupiny armád Střed na Moskvu převzal Hitler osobně velení německé armády. Jeho vize byla v tzv. letním tažením roku 1942 dobýt Stalingrad a odříznout tím Rusko od britské pomoci a od ropy z Baku. Než však mohl zaútočit na Stalingrad, musel si zajistit jižní křídlo dobytím Krymu a přístavu Sevastopol. Sevastopol v té době byla největší pevnost na světě vůbec. Hitler pověřil jednoho ze svých nejlepších velitelů Ericha Fritze von Mainstaina, aby toto město dobyl. Měl k tomu k dispozici celou armádu s posíleným těžkým dělostřelectvem (180mm houfnice), včetně železničního děla Dora ráže 800mm. Boje skončily po šesti měsících urputných bojů německým vítězstvím.

Bitva u Stalingradu-hlavním cílem německé letní ofenzívy se stalo město na Volze, město, které neslo jméno samotného soudruha Stalina - Stalingrad a ropná pole v okolí Baku. Tento úkol měla splnit celá skupina armád Jih, která čítala přes milion mužů. Do Stalingradu se probila elitní Šestá armáda pod vedením generála Friedricha von Pauluse. Podařilo se jí dobýt větší část města, ale její křídla, která střežila Rumuni a Italové se ukázala velkou slabinou. Toho v listopadu 1942 využila Rudá armáda a maršál Timošenko bezchybně provedl obkličovací plán, jehož autorem byl generál Žukov. Rudé armádě se podařilo obklíčit 330.000 německých vojáků. V této fázi ještě byla pro 6. armádu možnost záchrany, ale maršál Luftwaffe Göring ujistil Hitlera, že bude zásobovat obklíčenou armádu leteckým mostem. Ten však zklamal. Poslední možnost záchrany byla v lednu 1943, kdy se maršál von Mainstain pokusil proniknout k obklíčeným, ale byl zastaven 57. armádou pod velením Fjodora Tolbuchina. U Stalingradu se podařilo Sovětům zajmout 90.000 vojáků včetně generálního štábu s von Paulusem v čele. Tato bitva znamenala přelom ve válce v neprospěch Německa.

Bitva u Kurska-po drtivé porážce u Stalingradu zvolilo Německo strategii tzv. omezených ofenzív. Jednou takovou ofenívou se stal Kurský oblouk, který tvořil do německých linií výduť. Němci shromáždili na severní a jižní část výběžku nevídané síly - celkem asi 2200 tanků. Sověti však odtušili záměr německé generakity - soustředili síly ještě větší vybudovali dokonalý obranný systém. Když Němci zaútočili, na severním úseku výběžku si Němci na dokonalé obraně doslova vylákali zuby. Na jižním úseku se jim však proniknout podařilo, což nakonec vedlo k největší tankové bitvě Druhé světové války u Prochorovky, jíž se na obou stranách zůčastnilo přes 3000 tanků. Bitva u Kurska skončila naprostou porážkou wehrmachtu. Od této bitvy již Němci pouze ustupovali a blížili se k neodvratné porážce.

Leningrad-v průběhu roku 1941 se podařilo společným německo - finským silám oblehnout Leningrad. Osud města byl už skoro zpečetěn, ale naštěstí si soudruh Stalin uvědomil naprostou neschopnost prvního maršála Vorošilova a nahradil ho Georgijem Žukovem. Obléhání Leningradu trvalo 900 dní, dokud se na konci roku 1943 nepodařilo sovětským silám blokádu rozbít.

Když se situace začala obracet ve prospěch SSSR, Stalin ze sebe začal dělat hrdinu. Rusové vyhráli svojí Druhou vlasteneckou válku (1941-1945). Když naopak přešli Sověti do protiofensivy, přecházeli zajatci z Německých táborů přímo do Sovětských, protože Stalin neuznával zajatce a považoval je za zrádce. Sověti měli nejvíce válečných obětí ze všech států. Zemřelo asi 20 milionů lidí, ale to bylo udržováno v tajnosti, aby lidi nehodili vinu na Stalina. Vinu opět hodil na armádní důstojníky, ale hlavně proto, že u nich ztratil jako vojevůdce respekt.
Roku 1943 zrušil Kominternu ???? aby na konferenci, která se konala v Teheránu, vypadal před ostatními členy „velké trojky“ jako dobrý vůdce. V únoru 1945 se konala konference na Jaltě. Hlavní slovo měl Stalin, který si vydobyl různé ústupky. Jednalo se o Německu, vydobyl si např. že osvobodí respektive dobude Berlín nebo posunutí demarkační linie. Zato musel slíbit, že až bude poraženo Německo tak se pustí do války proti Japonsku. To ale nikdy nesplnil. Sověti dobyli Berlín a 8. května 1945 podepsal ji Georgij Žukov za SSSR a maršál Keitel za Němce. Jaltská konference znamenala pro Stalina vrchol jeho kariéry. Na Postupimské konferenci v létě 1945 se rozhodlo o rozdělení Německa na zóny, z nichž ta největší připadla SSSR a dohodlo se také, že Německo bude Rusům platit reparace.
To by bylo asi všechno ke 2. světové válce. Myslím si, že Stalin ukázal na začátku války „sílu“ svojí osobnosti. Navíc se ukázalo, že Moskevské procesy, při kterých bylo mimo jiné zlikvidováno velení Rudé armády, málem prohrály Sovětům válku. Sám měl takový strach ze smrti, že se o ní v jeho blízkosti nesmělo ano mluvit. Podporoval různé experimenty a pečoval o sebe, protože chtěl všemožně odložit okamžik své smrti. Muž který poslal tolik lidí na smrt, se měl panickou fobii ze smrti.

Začátek studené války
Sesazení Churchila z postu ministerského předsedy udělalo na Stalina hluboký dojem. Nečekal, že by mohl být někdo sesazen v okamžiku vítězství. Na základě toho si Stalin stále upevňoval svou moc.V této době začala probíhat studená válka. To se projevovalo ve stále větším zbrojením, jež Stalin velice podporoval. Po válce chtěl pokračovat ve všem jako dřív. Hlavně se cítil ohrožen kapitalismem a imperialismem. Na domácí scéně pokračuje industrializace i kolektivizace. V letech 1945 a 1946 nastala opět vlna hladu a bídy, ale všechny zprávy byly ničeny, aby v očích západu vypadal SSSR jako „klidná a šťastná“ země.
Celou východní a střední Evropu v té době už ovládali komunisté a on je chtěl dostat do svého poručnictví. 1948 byl vydán Marshallův plán. Stalin v něm viděl projev amerického expanzionismu a zakázal východoevropským zemím, aby k němu přistoupily. Mezitím se v Rusku rozjela další vlna čistek a Gulagy se znovu naplnily. Nastala tzv. Ždanova éra-jako byl dřív Jagoda nebo Ježov, na něž byla svalena vina. Docházelo k vysidlování celých národů podezřelých z masové kolaborace s nacisty např. Čečenců, krymských Tatarů a dalších a dále všech těch, kteří za války poznali západní svět moc z blízka. Celkem to bylo asi 5,5 milionů lidí. V letech 1948 – 49 pak rozpoutal kampaň proti Židům, zvláště lékařům, o kterých se domníval, že usilují o jeho život. Proti intelektuálům své blízké spolupracovníky prověřoval tím, že jim zavíral či střílel manželky a jiné blízké příbuzné.Řídil se pravidlem: „Zničit každého nepřítele – zničit ho i s jeho rodinou a příbuznými. Každého, kdo svým jednáním a myšlenkami zaútočí na jednotu socialistického státu nemilosrdně zničit“.
Čím byl starší měl stále větší strach ze smrti. Nerad se ukazoval na veřejnosti, a proto nechal vybudovat tunely spojující jeho úřad a ostatní vládní budovy a dokonce byla jedna z linek moskevského metra protažena až k jeho vile. Našel si dvojníka, kterým byl nějaký židovský účetní. Ten mu byl dokonale podobný, ale roku 1952 pak byl z neznámých důvodů zatčen a poslán na Sibiř. Jeho strach z pronásledování se pak vystupňoval až ke skutečné fobii. Z této zoufalé posedlosti namířil svou nenávist proti všemu. To mělo za následky ještě přísnější cenzuru, všechny kontakty se Západem pod pohrůžkou těžkých trestů byly zakázány. Nakonec došlo k odstranění i jeho nejbližších ochránců (Vlasik a Poskrebyšev). Tím ale připravil sám sebe o bezpečnostní systém. Možná to bylo pod tlakem někoho jiného.

Konec
Na XIX. sjezdu strany 1952 odstoupil z funkce generálního tajemníka ÚV KSSS. 2.3. 1953 ho postihla mozková mrtvice a upadl do kómatu. Během následujících dnů zemřel, konkrétně 5.3.1953 v 21:50. Jeho tělo bylo tři dny vystaveno ve Sloupové síni Domu odborů. Chodily tam obrovské zástupy lidí. 9. 3. pak byla skleněná rakev slavnostně převezena do Leninova mauzolea na Rudém náměstí. Odstraněna odtamtud byla už 31. 10. 1961 po odhalení jeho strašlivých zločinů. Lidé v SSSR za něj drželi 10 minut ticha. Když Stalin v roce 1953 zemřel, ulehčilo se mnoha lidem, hlavně členům politbyra, protože věděli, že plánoval novou čistku. Měla být ještě rozsáhlejší než byla ta ve třicátých letech, ve které měl za cíl vyvraždit všechny vyšší stranické kádry a funkcionáře.

stalinismus
Je ideologie vlády a diktátorská praxe Josifa Visarionoviče Stalina v období sovětských dějin 1928-53. Ideologicky byla založena na marxismu-leninismu, ale hlavní otázkou byl problém moci. Nejúplnější a nejpropracovanější diktatura v dějinách, která vládla pomocí lží a teroru. Základní Stalinovou myšlenkou bylo zmocnit se sovětské společnosti natolik, aby byla vhodnou základnou pro vítězství komunismu ve světě. Za tím účelem prosadil myšlenku budování socialismu v jedné zemi. Stalinský socialismus byl asketický a militaristický. I když Stalin přivedl SSSR k postavení světové velmoci a tím uspokojil nacionalisty, dosáhl tohoto výsledku nevídanými represemi a zločiny. Odhaduje se, že za Stalinovy vlády přišlo o život (!!!)nejméně(!!!) 40 milionů lidí. Ideologie a praxe stalinismu byla aplikována obdobně v zemích střední a východní Evropy, kde po 2. světové válce získala moc komunistická strana.

Stalinův stín nad Prahou.
Většina Pražáků by nejradši na tento kus historie chtěla zapomenout. Ti starší si něco o této obludné skupině soch ještě pamatují a ti mladší nechápou o čem je řeč.Na tomto grandiózním symbolu kultu osobnosti, který neměli ani v samotném SSSR, se podílel i akademický sochař Antonín Nykl.
Základní kámen byl položen 22.12.1949, poklepal A. Zápotocký. 25.2.1952 vkládán první žulový kvádr do podnože. Práce započaty v únoru 1952. Odhalení 1.5.1955, odstranění listopad 1962.
Socha je dílem sochaře O. Švece a architektů Jiřího a Vlasty Štursových. Pomník stavěl technický odbor ÚNV hl.m. Prahy, dohled měli akademický sochař O. Velínský a A. Nykl. Sadová úprava je dílem Ladislav Šnýdra.
Bylo to největší skupinové sousoší v Evropě. Socha byla vysoká 15,5 m, podstavec 15 m, délka 22 m, šířka 12 m. Pomník byl složen z 235 kvádrů žuly z Ruprechtic a Rochlic u Liberce, kvádry vážily až 30 tun, měl železobetonovou konstrukci. Celkem vážil 17 000 tun, levá noha Stalina vážila 40 tun. Základy byly 7m hluboko.
Akademický sochař Otakar Švec (*23.11.1892, Praha - 4.4.1955 Praha) spáchal sebevraždu krátce před odhalením svého díla. Zásadní příčinou byla zřejmě tragická smrt jeho manželky rok před tím. Dále na něho působily negativní anonymní dopisy a to, že řada jeho přátel ho přestala zdravit a stýkat se s ním. Zřejmě si uvědomil nadsazenost celého projektu, zejména pochybnost společenského významu ústřední postavy. Byl sledován STB, podle níž byla jeho pracovní morálka špatná, pracoval jen nepatrnou část dne. Byla zadržena část jeho honoráře, který celkem činil 500 000 Kčs v nové měně. Přesto domněnka o účasti STB na Švecově sebevraždě se zdá být neopodstatněná, ovšem nelze ji zcela vyloučit. (Květy 1968)
Stalin byl skutečný velmistr cynismu. Rád bych zde uvedl několik jeho výroků:
Stalinská "klasika", proti které se asi nedá nic namítnout: "Jesť čelověk, jesť problema, nět čelověk, nět problemy.“ (je člověk, je problém, není člověk, není problém)"
Druhá nejznámější "klasika" připisovaná Stalinovi:
"Když zemře jeden člověk, je to tragédie, když zemře milion lidí, je to statistika."

Stalin na pohřbu Frunzeho v roce 1925. Ve světle pozdějších událostí skutečně zlověstný výrok...:
"Možná to tak má být, aby staří soudruzi tak lehce klesali do hrobu."

Takto si Stalin v roce 1924 stěžoval Molotovovi na vdovu po Leninovi Naděždu Krupskou: "To jí mám podlézat, plazit se před ní? Spát s Leninem ještě neznamená vyznat se v leninismu! Kde to jsme, tím, že chodí na stejný záchod jako Lenin, musím jí hodnotit a uznávat jako Lenina?"

Stalinovo pojetí "vnitrostranické demokracie" - údajná reakce na jeho zvolení generálním tajemníkem strany na sjezdu v roce 1934:
"Nezáleží na tom, jak se hlasovalo, důležité je, jak se to spočítalo."
Stalinovo vlastní skromné hodnocení situace v zemi na konci 30. let v době největšího teroru: "Žije se dnes lépe, soudruzi, žije se veseleji"
Stalin na XVIII. sjezdu strany v březnu 1939 o zprávách zahraničních novinářů, že čistky prý rozkládají sovětský režim. Komentář netřeba...:
"Roku 1937 byli odsouzení k trestu smrti zastřelením Tuchačevskij, Jakir, Uborevič a jiní vyvrhelové. Potom se konaly volby do Nejvyššího sovětu SSSR. Pro sovětskou moc hlasovalo 98,6 procent všech voličů, kteří se zúčastnili hlasování. Začátkem roku 1938 byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením Rozengolc, Rykov, Bucharin a další vyvrhelové. Potom se konaly volby do Nejvyššího sovětů svazových republik. Pro sovětskou moc hlasovalo 99,4 procent všech voličů, kteří se zúčastnili hlasování. Ptám se: Kde jsou příznaky "rozkladu" a proč se tento "rozklad" neprojevil ve volebních výsledcích?"

A nyní se podívejme na 2. světovou válku. Nejprve k sovětsko-německému paktu v roce 1939:
Řekl Stalin Chruščovovi po podepsání paktu s Hitlerem v srpnu 1939:
"Je to samozřejmě vše jen hra o to, kdo koho přelstí. Vím, co měl Hitler za lubem. On si myslí, že mně převezl, ale ve skutečnosti jsem ho převezl já."

Tyto Stalinovy výroky - doklady cynismu Stalinovy politiky - si do deníku zapsal šéf Kominterny Dimitrov 7. září 1939:
"Válka se vede mezi dvěma skupinami kapitalistických států za rozdělení světa ... my nejsme proti, když se vzájemně pěkně servou a oslabí. Není špatné, když bude německýma rukama podlomena pozice nejbohatších kapitalistických zemí. Hitler, aniž by o tom věděl a sám si to přál, podlamuje kapitalistický systém. ... My můžeme manévrovat a štvát jednu zemi proti druhé, aby se více porvali. Pakt o neútočení pomáhá jistým způsobem Německu. V následující chvíli postrčíme zase druhou stranu..."

A nyní ke Stalinově nedůvěře, že by Hitler byl takový hlupák a zahájil válku na dvou frontách:
Napsal Stalin vlastní rukou 17. června 1941 na zprávu sovětského agenta o hrozícím německém útoku. "J****ja mať" je těžko přeložitelná ruská nadávka - dosaďte si sami nejsprostší nadávku, co znáte...:
"Soudruhu Merkulovovi: Ten svůj "zdroj" ze štábu německého letectva můžete poslat k "j**noj matěri". To není "zdroj", ale dezinformátor."

Stalinova reakce na varování německého velvyslance Schulenburga před německým útokem (!!!v historii takový čin, kdy velvyslanec varuje před útokem vlastní země, nemá obdobu!!!):
"Berte to tak, že tato dezinformace nyní dosáhla úrovně velvyslanců."

Stalinova reakce na zprávy Richarda Sorgeho o hrozícím nebezpečí:
"Sorge - ten sráč, který se v Japonsku jen válí v bordelech."
Za války a po válce:
Stalinova reakce na německý útok a rychlý postup v červnu 1941:
"Lenin nám odkázal stát a my jsme všechno prosrali."

Stalinova žoviální otázka v září 1941 - Měreckov se právě vrátil z lágru, kam ho Stalin poslal před několika měsíci...:
"Tak jak se vám vede soudruhu Měreckove?"

Stalinova stručná ale za vše hovořící odpověď na otázku amerického velvyslance Harrimana na konferenci v Postupimi v červnu 1945. Harriman se Stalina zeptal na to, jaký je to pocit rozdělovat Berlín po několika letech od doby, kdy Němci stáli před branami Moskvy. (Alexander I. byl přemožitel Napoleona):
"Alexandr I. došel až do Paříže."

Mistrovský kousek. Stalinova odpověd na Rooseveltovu otázku v Jaltě. Roosevelt se ptal, kdo je ten člověk, který sedí u stolu:
"Myslíte tenhle? To je můj Himmler."-byl to Berija

Stalin v Jaltě v dobré náladě obveseloval hosty při pořizování skupinové fotografie tím, že opakoval tyto čtyři věty, které se naučil v angličtině během konference:
"Ale to jste řekl vy. No a co má být? Co se tu proboha děje? Záchod je támhle."

Stalinovo povzdechnutí v roce 1945...:
"Spolu s Němci bychom byli bývali neporazitelní..."

Stalinova chmurná předpověď jeho kumpánům po válce:
"Co s vámi bude beze mne, jestli bude válka? Vy se o vojenské věci nezajímáte. Nikdo se nezajímá, nezná vojenské záležitosti. Co s vámi bude? Imperialisté vás zardousí."

Vlastní až příliš skromné hodnocení, Stalin Leninovy metody dovedl skutečně k naprosté dokonalosti:
"Jsem jen Leninův žák..."

Tuto větu Stalin často opakoval...:
"Pravdu střeží batalióny lži."
A závěrem dvě hodnocení: Winston Churchill:"Pro Rusko bylo velkým štěstím, že v dobách největších zkoušek stál v jeho čele génius a neochvějný vojevůdce Stalin. Ať si kdo chce co chce říká, na takové lidi národ nezapomíná."
Franklin Delano Roosevelt:"Je to člověk, v němž se snoubí rozhodnost a dobrosrdečnost, je skutečným vyjádřením srdce a duše Ruska."
Závěrem jen malé post scriptum mezi řádky: Josif Vissarionovič Džugašvili žije. Narodil se v roce 1995. Je to pravnuk Stalina.
Maršál SSSR Lavrentij Pavlovič Berija: Lavrentij Berija pocházel z Gruzie. Narodil se 29. března 1899 nedaleko Suchumi. Absolvoval církevní školu,vyšší školu v Suchumi a střední technickou školu v Baku. V o období občanské války se přidal na stranu rudých a vstoupil do Čeky. Od konce roku 1926 se stal velitelem kontrarozvědky a předsedou strany v Gruzii a poté v celém Zakavkazsku. Jeho vzestup dosáhl zenitu 4.9.1945, kdy byl jmenován předsedou Zvláštního výboru Rady lidových komisařů SSSR. Po Stalinově smrti byl zatčen a zastřelen v Moskvě.

Tbilisi-je to hlavní město Gruzie
Dogmatismus- způsob myšlení, při němž se určité teze přeměňují v strnulé závěry, aplikované bez přihlédnutí k novým poznatkům praxe a vědy, ke konkrétním podmínkám místa a času, tzn. ignorující princip konkrétnosti pravdy. Dogmatismus chápe všechny pravdy jako absolutní. V protikladu k dogmatismu zahrnuje dialektika do chápání pravdy nejen prvek absolutnosti, ale i moment relativnosti, žádá obohacení a rozvoj všech pravd a konkrétní přístup při jejich aplikaci v praxi. Tak v antice Pyrrhon a Zénón nazývali dogmatiky všechny, kteří tvrdili něco pozitivního o podstatě věcí. Kant nazýval dogmatickým každý názor, který byl přijímán bez přezkoumání svých předpokladů. Dogmatismus je charakterizován odtržením teorie od praxe. Dogmatismus je vlastní jak pravicovému, tak levicovému oportunismu a revizionismu a je v rozporu s marxismem-leninismem.
Buchanov- představitel liberálního proudu
Stalin-ocelový
(pozn…1)-říká se, že měl Stalin levou ruku zakrnělou. Ale na veřejnosti to nebylo vidět a on to nerad ukazoval i lékaři
(pozn…2)-stejný postup pak můžeme sledovat po 2. světové válce v zemích, které Sovětský svaz ovládal, nebo v nich měl alespoň nějaký vliv. Sankce byly sice přísné, ale nebyly naštěstí tak drastické jako v SSSR
(pozn…3)-to byl však úskok stranou. Tohoto kroku si můžeme u Stalina všimnout dost často jak