Starověké Řecko

Klasické otrokářské zřízení
Řecko

Mykénská civilizace

Ještě před mykénsko civilizací byla v Řecku kultura heldská ,jejíž etnický ani geografický původ přesně neznáme. Heladská kultura použivala bronzové a měděné nástroje, železo do Řecka přišlo až s příchodem Dórů v 11. století př.n.l. Počátek bronzové doby je kladen v Egeji různě, od asi 3200 do r.2600 př.n.l. Nejznámější památkou je palác v Lerně.

Příchod Řeků Teprve rozluštěním mykénského linearního písma B se podařilo zjistit, že Achajové jsou přímými předky Řeků, neboť po rozluštění nápisů se zjistilo, že jazykem mykénské civilizace byla řečtina. Achajové přišli mezi lety 2200-1900 př.n.l. přímy původ Achajů neznáme, víme jen, že jejich domoc ležel obecně severovýchodně. Někteří historikové předpokládají, že rozluštění liarního písma B1) není správné a předpokládají příchod Achajů kolem roku 1600, tedý ho kladou na počátek mykénské kultury.

Středně heladské (předmykénské) období se datuje do doby asi od r. 1900 až 1600 př.n.l. Řeck kmeny byly na nižší úrovni, než nositelé ranně heladské kultury2). Po dobytí řecka Achaji (Řeky) každopádně došlo ke zpomalení vývoje kulturního života. Zničení paláce v Lernu je toho živým důkazem. Nálezy například kovových zbraní a nástrojů jsou mnohem vzácnější než před příchodem Achajů. Také zámořské styky značne oslabily, jediným významným stykem byl styk s Krétou, díky níž můžeme pozorovat četné vlivy mínojské civilizace na civilizaci mykénskou. Ke konci období můžeme pozorovat růst vesnic a sílící mínojský vliv v keramické výzdobě.

Ranně mykénské období ( 16. až 15. století př.n.l.) V tomto období nastává velká diferenciace mezi sociálními vrstvami, jak dokazují četní nálezy např. slavných šachtových hrobů mykénských vládců3) nebo monumentální tholové hrobky, které se rozšířily v 15.století v mnoha řeckých oblastech. Byly zde nalezeny předměty egyptského i Krétského původu, jejich původ je však sporný.Válečný a lovecký charakter, který v ostrém kontrastu s civilizací mínojskou, dokazují reliéfy zobrazující válečné vozy na stélách, střepy váz značící obléhání měst nebo množství zbraní v hrobech.. V tomto období také velmi zesílili styky s Krétou, což bylo pro Řecko cestou k "kulturní revoluci". Okolo 15. století se nová civilizace značně rozšířila, svědčí o tom bohatě vyzdobené hroby z celého jižního a středního Řecka, které svědčí o růstu bohatsví celkově, ne pouze několika vyvoleých.

Mykénská města a paláce ( 14-13. století př.n.l.) zaznamenala v tomto období největšího rozmachu. po vzoru mínojské Kréty byly paláce centrem kulturním i hospodářským. V palácích v Mykénách1), Tírynthu a Pylu na Peloponésu byly nalezeny mimo jiné i tisíce tabulek popsané lineárním písmem B, které zaznamenávají hospodářské události, které nám dávají alespoň přibližnou představu o mykénské společnosti.. Půdorys paláců se však značně odlišoval od paláců krétských. byly sice podle krétských vzorů vybaveny koupelnami a kanalizací, ale jejich středem nebyl dvůr ale "megaron", místnost s krbem oltářem, v které pravděpodobně zasedal panovník se svou družinou. paláce se obvykle rozkládaly na nějakém vyvýšeném místě a kolem nich se rozkládaly obydlí ostatních obyvatel. V té době bylo mykénské zemědělstvé podobné tomu na Krétě. Je nepochybné, že mykénská společnost byla sociálně a ekonomicky rozvrstvena. Existenci nesvobodných vykořisťovaných obyvatel a otroků můžeme předpokládat, avšak jejich sociálni postavení, které jsou obvykle spojovány s chrámy je nejasné. Od druhé poloviny 15. století přejímáji mykénské státy námořní úlohy Kréty. jejich obchodní trasy vedli do Egypta, Kypru, jižní Itálie, Sýrie, Sicílie, Palestiny a Malé Asie.

Pád mykénské civilizace (12. století př.n.l.) 13.století bylo největším geografickým rozmachem mykénské civilizace, která v té době zahrnovala Peloponés, velko část středního Řecka a Thessalie, určitě alespoň Míletos v Malé Asii a spoustu ostrovů ve středním a jižním Egejském moři. Zárověň však budování obraných staveb svědčí o rostoucí nejistotě. koncem 13. století byla řada mykénských center byla zničena nebo opuštěna2). Po krátkém zotavení v první polovině 12. století přišla další vlna katastrof, která definitivně pohřbila mykénskou kulturu, jejíž centra a paláce nebyly již nikdy obnoveny. Hypotéz je několik : možné jsou sílící sociální nepokoje, války mezi mykénskými městy, nebo útok tzv. "mořských národů". jedná z teorií mluví o stěhování Dórů a severozápádních Řeků, kterří snad dobyli Peloponés, centrum mykénské civilizace, známé v řeckých legendách jako "návrat Heraklovců". Podle Thúkýdidadobyli Dórové Peloponés 80 let po Trojské válce3). Toto tvrzení se zdá být velmi pravděpodobné, neboť Dórové měli kvalitnější železné zbraně. Ač tedy nelze spolehlivě posat pád mykénské civilizace, je pravděpodobné že jako řada ostatních vyspělích civilizací nedokázala odolat invazím severních kmenů.
"Temné", Homérské období (asi 1100-asi 800 př.n.l.)

Tradiční název pro řecké dějiny tohoto období neznamená pouze naší neznalost tohot období, ale také materiální i kulturní múpadek oproti skvělému mykénskému období. Je to počátek svébytného řeckého vývoje, při kterém se ohnisko nejvyspělejších civilizací obrací z Předního východu právě do Řecka (2. tisíciletí). Sociální a státní struktura mykénské civilizace byla nenávratně pryč a neměla na pozdější vývoj Řecka už žádný vliv. Velmi nápomocným pramenem k temnému období jsou Homérovy eposy Iliás a Odysseia ( 16 000 a 12 000 veršů). jsou to spisy úmělecké, nikoliv historické, ale dozvídáme se z nich mnoho o životě starých řeků. Iliada vznikla nejspíše v 8. stol. př.n.l. a Odysseia asi o půl století později, pravděpodobně v maloasijské Iónii.

Příchod Dórů, osídlení maloasijského pobřeží, řecké kmeny Dórové a tzv. severozápadní Řekové1) přišli do řecka ze severu, a to někdy v průběhu 12. a 11. století. Dórové obsadili celý peloponés, kromě vnitrozemské Arkadie a severozápadní pobřežní oblasti (ty obsadili severozápadní řekové) , dále Krétu a nejižnější Kykladské ostrovy, zejména Théru a Mélos. Severozápadní řekové obsadili kromě už dvou zmíněných oblastí západní polovinu středního Řecka (Fókis, Lokris, Aitólie, Akarnánie a přilehlé ostrovy v Iónském moři)2). V některých případech s původním obyvatelstvem splynuly, v jiné zůstaly od sebe odděleny jako vládnoucí vrstva. Postupné obydlování západní Malé Asie a ostrovů v Egejském moři popisuje řecká tradice jako únik před dórskými kmeny, tedy jakýsi proud uprchlíků, jehož nejdůležitější část, tzv. "stěhování Iónů" byl organizován z Attiky. řekové je datovali 140 let po tr=ojské válce. Ve skutečnosti3) zabralo osidlování dobu skoro dvou staletí (asi 11. až 9. stol. př.n.l.). Kolem roku 800 př.n.l. je osidlování skončeno.

Zemědělství a řemesla. Počátky polis Řecká společnost si vytvářela zcela svébytně odlišnou kulturu od cicilizace mykénské, což bylo způsobeno rozdílností mykénské a dórské civilizace. Společnost temného období je společností zemědělskou, většina práce byla tedy vynaložena na výrobu potravin. Na konci temného období se už zemědelci stahují do "měst"4). Řecká města nevznikala jako města obchodníků, ale jako města zemědělců, jako politická centra zemědělských oblastí. Existovala jednak domácí výroba, spojená především se zemědělstvím, ale i specializovaná výroba (hrnčíři, kováři apod.).

Železo bylo vcácně nalézáno už v době mykénské (importované nejspíše z Předního východu). První železné předměty se objevují v Řecku v 12. století př.n.l. V 11. a 10.století začínají náhle řelezné nástroje a zbraně převladat nad bronzovými. Znalost výroby železa přišla pravděpodobně z Malé nebo Přední Asie. Kolem roku 700 př.n.l. je už železo běžně používáno v zemědělství i v řemeslech.
Organizace společnosti Homérské básně popisují společnost, která silně sociálně diferenciována, ale popis hospodářsky slabých vrstev se zde prakticky neobjevuje1), neboť eposy vyzdvihují aristokracii. Základem společnosti nebyl ještě stát, ten se všemi potřebnými institucemi teprve vznikal. Společnost byla ještě organizována ve kmenech (fýlách)2) a ty pak ve kmenových svazech, jež byly zárodkem řeckých polis (městských států). Tam existivaly urozené rodiny, které se stávaly rodovou aristokracií. Z jejich středu pocházeli basilejové, kmenový a oblastní vládci. Základem bohatství a výsadního postavení bylo vlastnictví půdy, jejíž část (tzv. temenos) dostávali původně od lidu za zásluhy kmeni, a dobytka. Basilejův dům a hospodářství (oikos) bylo hospodářským a kulturním centrem vesnice. Basilejové však nebyly vládci neomezení, vedle nich existovala také kmenová rada. Na konci temného období aristokracie úplně zatlačila basileje do pozadí. Lidové zhromáždění zde mělo velmi pasivní roli, ale je možné, že některé věci musely býti shromážděním odsouhlaseny alespoň formálně.

Obchodní styky Řeků Po pádu mykénské a minójské kultury styky řeků hlavně s Přední Asií výrazně oslabily. Po osídlení Malé Asie se však situace obrací. Řekové se hlavně orientovaly na oblast syrkou a foinickou. Zvláště v textilu a v barvířství byla tato doba v 10. a 9. století daleko před Řeky. Tím se Řekové seznamovali nejen s vyspělejší řemeslnou výrobou, ale také s úměleckými motivy typyckými pro tuto oblast. nejpozději v 8. stol. existovala v severní Sýrii při ústí řeky Orontu řecká obchodní stanice, jež byl částečně vykopána v letech 1936/37 L. Wollyem.

Počátky řecké abecedy Podle řecké tradice zachované u herodóta převzali řekové abecedu od Foiničanů. Nejpravděpodobnější datum se zdá být konec 9. - první polovina 8. století př.n.l. Řecká abeceda měla 22 fonetických znaků, které především vyjadřovalysouhlásky. Řekové poprvé v historii lidstva vytvořili úplný systém pro zapisování souhlásek a samohlásek. touto adaptací severosemitského písma dokončily fonetický vývoj započatý v Mezopotámii a Egyptě. Ale narozdíl od Egypťanů nebo Sumerů bylo řecké písmo velmi jednoduché oproti písmu klínovému nebo hieraglyfickému. A Řekové tété výhody využili velmi obratně. Nemůžeme mít tedy pochyby o dopadu předoasijských civilizací na ranně řecký stát. Řěcko stálo na ramenou Orientu, ale ve svém vývoji ho začalo dohánět.

Archaické období : vznik poleis a
velká řecká kolonizace (800-500 př.n.l.)

Sociální a politický život Řecka nebyl organozován jediným státním aparátem, jak to známe z moderní doby, ale stovkami městských států (poleis)3), které byly na sobě nezávislé. jejich náznaky se objevují už v době "temné". Vzestup řemeslné výroby vedl ke vzestupu nearistokratických vrstev, což je opačná situace než v době temné. V některých státech (např. Attika) aristokraté prakticky ztratily většinu svých politických privilegií, o státě rozhodovalo shromáždění svobodných občanů. Ke konci archaického období zmizel politický význam rodových organizací a definitivně se utvářel stát s pevnou hiearchií, na jedné straně se svobodnými občany, s otroky na straně druhé.

Městský stát (polis) a problém vzniku státu ve starověku neexistoval jednotný Řecký národ nebo stát. Pocit řecké sounaležitosti je především spojován s protikladem k "barbarům", jako byly podle Řeků Egypťané, Peršané, Thrákové, prostě všichni, kterří se nepodíleli na řecké kultuře a nebyly organizováni v civilizovaném státě, tedy v polis. Polis byla malá uzemní jednotka, jajímž středem byly většinou úrodná planina. Vývoj poleis byl však v Řecku nerovnoměrný. Některé polei v středním Řecku se vyvinuly až koncem kalsické doby1). ve větších celcích bylo město politickým centrem, a vesnice samosprávnými částmi státu. Jindy žilo obyvatelstvo mimo střed polis (město) jako neplnoprávné, a bylo centru podřízeno (Sparta, nebo kolonie, kde bylo etnický rozdíl mezi vládnoucí a podřízenou vrstvou). Účastnit se politického života mohli pouze občané. Přislušnost k občanskému kolektivu byl dědičná a poskytovala všechna práva2). Občanství však sebou neslo také povinnosti, jako například pomoc polis v případě mobilizace, přispívat na fungování státu ekonomicky atd.; právem i povinností bylo účastnit se státního kultu. Ve všech poleis tvořily občané privilegovanou vládnoucí vrstvu. Práva ostatních obyvatel byla odstupňována, žádná vrstva však již neměla politická práva. Polei nebyly první státní útvary na řeckém území, ale stali se základem řecké kultury. Od Aristotela pochází formulace, že stát je nezbytným organizátorem společnosti.

Vnitřní vývoj poleis
Vláda zemědělské aristokracie - Naprostá většina obyvatel byla zaměstnána v zemědělském
sektoru, je tedy logické, že z vlastnictví půdy pramenila váženost a hospodářský, ale i také politický význam. Je zřejmé, že v mnoha oblastech uvedla aristokracie značnou část zemědělského obyvatelstva do neplnoprávného až nesvobodného stavu.
Vývoj řemesel a obchodu - v archaické době se začíná utvářet specializovaná vrstva řemeslníků, která začíná být nezávislá na aristokracii. Ve městech vznikají stálé řemeslnické dílny. Dochází k rozvoji zámořského obchodu, stavby lodí.
Otroctví - Existovali už v temném období, kde byli hlavně využíváni na domácí práce, nebo např. muži jako pastevci. V archaickém období dochází poprvé k rozvoji tzv. klasického otroctví, užívání dovážených otroků z "barbarských oblastí", kteří byli zaměstnáváni prakticky ve všech oborech řemeslnických i zemědělských. jednou z příčin byl prudký rozvoj řemesel a celkový vzestup životní úrovně, kde byli některé nízké práce považovány za špinavé. Práce závislé na řemesle byly považovány za méně čisté než práce zemědělské.

Mince - Byly poprvé raženy v druhé polovině 7. století př.n.l. v západní Malé Asis, vzájemným působením lýdské a řecké kultury. Prvním kovem byla elektra, slitina zlata a stříbra. Od 6. století se mince začínají razit ve všech významných řeckých městech.
Kriza vlády aristokraci - asi od druhé poloviny 7. století pomalu začíná ustupovat z předních pozic aristokracie, a to díky nebývalému nárustu bohatství středních vrstev. Přispělo k tomu také, že těžkooděnci, hplité, byli rekrutováni z neurozených vrstev, což propůjčovalo značnou moc a také zapsání práv v jednotlivých státech, což nabouralo znatelně dědičné výsady aristokracie.
Raná řecká tyranis - Ovšem v některých státech sociální změny neprobíhaly pokojně a proto byly řešeny násilnou změnou. V některých případech se k moci dostal tyran, samovládce, jehož moc se opírala o samostatnou branou moc a o lid. Význam tyran však nabyl své dnešní podoby až ve 4. století př.n.l. Raná řecký tyranida se poprvé objevila ve státech na Korintské šíji (7. století). v mnoha případech vedla tyranida k rozvoji obchodu, úmení a řemesel. tyranové vždy zrušily poplitická práva aristokracii a tím si naklonili lidové vrstvy.

Velká řecká kolonizace Řecké osady, které vznikaly v důsledku kolonizace, byly stejné povahy, jako poleis v Řecku samotném. Vybírali si kraje spíše méně vyspělé, aby eliminovaly odpor již vyspělých civilizací (Egypt, Foínikie atd.). Některé osady ztroskotaly (Thrákie), v některých bylo domorodé obyvatelstvo bylo přeměněno na závislé na kolonii (Syrakusy, Byzantion atd.). Za nejstarší kolonii se pokládá Pithékússai v neapolském zálivu. Řekové měli své osady v jižní Itálii (Sybaris, Krotón, Tarás), Sicílii (Syrakusai, Akrai, Kamarina), jižní Francii (např. Massaliá1) ), dokonce východní pobřeží Španělska a Korsiku (r.560 osada Alaliá). Řekové se také zaměřovali na oblast severovýchodní (severní oblast Egesjká a Černomoří). To však neznamená, že by jihovýchodní oblast pro svůj vysoký civilizační stupeň nezamlouvala. Vžduť Egypťané několikrát využívali pomoci Řeckých ozbrojených skupin a žoldnéřu v oblasti2). Často se také stávalo, že samotné kolonie kolonizovaly přilehlé oblasti, protože jejich životní prostor se jim stával poněkud těsným. Příčiny kolonizace můžeme hledat ve velmi rychlém rozvoji řecké společnosti, který vedl k růstu populace, ale také k složitým vnitropolitickým krizím. Ať byly individuální příčiny řeckých celků jakékoliv, kolonizace dala možnost nalezení nového životnáho prostoru pro prakticky přebytečmé obyvatelstvo.

Východní řecké státy Maloasijské poelis a přilehlé ostrovy ( lesbos, Samos atd.) byly ne v archaické době nejvyspělejšími částmi řecké civilizace. byly domovem Homérových básní a nejstarší lyriky. Sousedtsví s východními říšemi však nepřinášelo Řekům pouze užitek. Kolem roku 600 byla Malá Asie zaplavena Lýdskou říši a město Smyrna za svou neústupnost zaplatila úplným zničením. Poleis sice museli platit Lýdům daně,avšak do ivota Maloasijských městských státu se nijak zásedně nevměšovaly. Jinak to bylo s říší perskou, která dobyla celou Malou Asii kolem r. 536 př.n.l. Pouze Milétos zi zachoval samostatnost.
Sparta a peloponéský (spartský) spolek spolek Sparta se dostává v průběhu 6. a 5. století do popředí řeckých dějin. Po vzniku Sparty Dórové rozdělily podrobené obyvatelstvo na dvě neplnoprávné skupiny : perioiky, svobodné, ale politicky bezprávné obyvatelstvo a heiloty nesvobodné zemědělské obyvatelstvo. Perioikové byli částečně dórského původu a zabývali se zemědělstvím, ale hlavně řemesly a obchodem. Jejich obce měli zřejmě vlastní samosprávu a byli zahrnuti do spartské společnosti spolu s plnoprávnými Sparťany pod názvem Lakadaimoňané. Heiloti, popisováni v antice nejčastěji jako otroci byli zemědělci a jejich počet převyšoval počet plnoprávných Sparťanů a perioiků dohromady. Byli vlastnictvím státu jako celku, nikoliv soukromých osob, a byli také státem přidělováni i s půdou. Svobodných Sparťanů bylo na počátku 5. století př.n.l. asi 8000. Byli od útlého mládí vychováváni k oddanosti státu a vojenské službě. do poloviny 7. století se Sparta vyvíjela stejně jako ostatní poleis, ale po vzpouře Messeňanů Sparťané pochopili, že díky jejich menšině se mohou udržet vlády díky naprosté disciplíně a stmelenosti. Tím vznikl stát rovných1). Jejím výsledkem byl velice účinný vojenský systém a Sparta se stala státem s nejsilnějším pozemním vojskem, ale také kulturní a hospodářská izolace od většiny Řecka. Předtím působily ve Sparťe významní básníci (např.Alkmán). Vztah heilotů a Sparťanů byl velmi nepřátelský a Sparťané pro udržení kázně heilotů vyhlašovali každoročne tzv.kryptei, kdy vybraní Spartští mladíci jezdily krajem a mohli beztrestně zabíjet heiloty.
V čele spartského státu stáli dva králové, archategové, volení ze dvou rodů, Ágiovců a Eurypontovců. byli nejvzřšími veliteli vojska a měli vysoké kněžské funkce, ale jejich politická moc byla omezena efory (dohlížitelů) a radou. Čelnové rady (gerúsiá) byli oba králové a 28 dalších členů starších 60let. Efoři byli nejvýznamější spartští úředníci a dokonce i králové jim skládali přísahu. Členové lidového shromáždění (appelá) byli všichni plnoprávní muži.
Kolem roku 550 př.n.l., kdy Sparťané anektovali Tegeu se postupně díky síti úmluv vytvořil tzv. Peloponéský spolek2). Sparta byla hegemonem spolku a měla hlavní slovo při vojenských otázkách. O jeho činnosti rozhodovala spartská appelá a spolkové shromáždění spolku.

Athény V 7. století se Athény staly politickým centrem celé Attiky. království bylo vystřídáno vládou aristokracie, zde nyzývanou eupatridé. nejvužší úředníci státu byli archonti, jichž bylo devět. V archaické době spočívala organizace státu ještě na rodových institucích. Rkou 630 se neúspešně pokusil o nastolení tyranidy Kylón. Kolem r. 621 př.n.l. zapsal Drakón zákony. Velmi tvrdě zde bylo bráněno soukromé vlastnictví. Toto je počátem přebíráni moci stítem od rodových organizací.
Kolem roku 594/3 byl zvolen archontem Solón a díky sociálním nepokojům provedl reformy. njvýznemější byla tzv. seisachtea (setřesení břemen), kdy zakázal ručit svobnodou člověka a dpkpnce uvolnil nebo vykoupil už zotročené občany, čímž otevřel cestu klasickému otroctví. Dalším významným činem bylo rozdělení do skupin podle majetku, kdy první dvě skupiny mohli být voleny do nejvšších úřadů a ve vojsku sloužit jako jezdci a např. příslušníci 4. třídy se mohli pouze zůčastnit lidového zhromáždění.
Tyranida Peisistratovců Peisistratos se poprvé pokusil o zavedení tyranidy v Athenách už v roce 561 a získat se mu jí povedlo až na třetí pokus roku 546 př.n.l. Peisistratos vládl do r. 527 a po něm vládli jeho dva synové Hippiás a Hipparchos. Opíral se nejchudší lidové vrstvy a proto mnoho aristokratů muselo odejít do vyhnanství. jinak byla jeho vláda byla mírná a Athenám to přineslo hospodářský a kulturní rozkvět1). Řemeslo a obchod byl podporován velkorysou zahraniční politikou a rozsáhlou výstvbou samotných Athén. Například na Akropoli byl postaven prní monumentální chrám bohyně Athény. po smrti Peisistratově vládl do Hipparchos, ten byl ale r. 514 zavražděn a tak se na trůn dostal Hippiás. Ten byl přinucen k odchodu z Athén Spartským vojskem (510 př.n.l.). Aristokraté však už neměli dostatečné podmínky pro obnovení vlády dědičných institucí a proto se r. 508 př.n.l. ujímá vlády Kleisthénes, který se stává vůdcem athenského lidu.
Kleisthenovy reformy položilyi pilíř k další demokratizaci Athén. Základní jednotkou nového uspořádání se staly démy, vetší celky byli trýttye2) a největší místní fyly, kterých bylo deset. Mělo se tím předejít sociálním nerovnost, ale nejvetší výhody mělo obyvatelstvo městské. Kolem r. 488 př.n.l. byl zaveden (pravděpodobně proti strachu z tyranis) "ostrakismos", známý střepinový soud. Vedle lidového shromážděním byla nejdůležitějším orgánem rada, ve které bylo 500 členů (padesát z každé fýly). Kleisthenovými reformami byl a ukončena Athenská cesta k demokratizaci od vlády eupatridů (aristokracie). Síla státu na nových základem se projevila v odražení spartské intervence (510 př.n.l), útoku Boítie a EEubojské Chalkidy. Athény se staly vedle Sparty nejsilnější polis.

5-4.století př.n.l.
Vrchol a pád klasické polis (doba klasická)

Iónské povstání a odražení Perského útoku (500-479 př.n.l.)
Povstání řeckých měst v Malé Asii - Po utvoření perské satrapie v Evropě urychlilo střetnuté mezi Řeky a Peršany povstání řeckých měst v Malé Asii, vedené Milétem (r.499). Vůdce povstání Aristogorás požádal o pomoc Spartu, tak ale odmítla, takže jedíné dvě řecké poleis, které pomohly byly Athény a Eretrie. Po počátečních úspěších (mj. dobytí hlavního města Maloasijské satrapie Sard), díky němuž se připojovala další a další města Peršané poslali do Egejské oblasti silný pozemní i námořní kontingent a definitivně porazili povstáni v námořní bitvě u Ladé (r. 495). Roku 495 byla obnovena Evropská satrapie.
Dáreiův útok na Řecko,Bitva u Marathónu - Dareios chtěl potrestat Řeky za pomoc na povstání Iónských měst a proto r. 491 vyslal posly do Řecka, aby řecké polei formálně uznaly nadvládu Persie. Mnoho států a všechny ostrovy tento požadavek přijaly3), neboť si byly vědomy moci perské říše, Athény a Sparta nikoliv. Athéňané byly na pevnině izolována a tak o pomoc požádaly Spartu. Ta jim vyhověla, ale z náboženských důvodu vyrozili o týden později a přišli až dva po bitvě u Marathónu. Jediné pomoci se Athénam dostalo z Plataj (asi 10.000 těžkooděnců). Athéňané porazily Peršany díky výborné taktice stratéga Militadése. Perské vojsko se značnými strátami odplulo do Asie1). V boji padlo pouze 192 Řeckých težkooděnců.
Thémistoklés a počátek Athénské námořní moci - Pokusy o protiútok po bitvě u Marathónu se nezdařily (obléháni Paru, Miltiadés podlehl zranenímú). Peršané museli potlačovat vzpoury v Egyptě a Bybylónii. V Athénách zavládl boj v letech 488-482 mezi politiky, z něhož vzešel vítězně Thémistoklés. Prosadil výstvbu velkého válečného loďstva2) a přístav Peiraieus se stal nejvýznamějším přístavem ve východním středomoří. Velkédůsledky také mělo, že veslaři byly rekrutováni z thétů, tzv. čtvrté majetkové třídy, čím vzrostla prestiž této sociální vrstvy a Athény nastoupily cestu k další demokratizaci. Athény se staly nejvetší námořní mocí v Řecku a jejich lodě byly hlavní příčinou odražení perského útoku r. 480 př.n.l.
Odražení Xerxerova útoku na Řecko Roku 480 př.n.l. vytáhl syn Daréiův Xerxeés proti Řecku. v něm se vytvořila koalice asi 30 států, některé však odmítli vstoupit. Byly povoláni zpět i někteří političtí vyhnanci. Xerxerovo vojsko čítalo asi 150 000 mužů a 1000 lodí, na tehdejší poměry obrovksá armáda. V bitvě u Thermopyl Řekové sice prohráli, ale díky strategickému zdržení Peršanů Leónidem (který poslal zbytek armády pryč Thermopyly hájil jen s asi tisícovkou težkooděnců do posledního muže), které umožnilo řeckým pozemní i námořním silám se stáhnou na jih, mezitím Peršané obsadili Attiku a zpustošili Athény. Perské loďstvo bylo výrazně požkozeno bitvou u Artemísia a bouří a nakonec podlehlo Řeckým silám v námořní bitvě u Salamíny,a byla to porážka drtivá. Roku 4793) porazili Řekové vedení regentem Pausiniem v Boiótii u Plataj perské vojsko, které v Řecku přezimovalo a u mysu Mykalé zničili zbytek perské flotily, když se maloasijští Řekové přidaly na stranu Řeků. Tak bylo Řecko a Egejské moře zbaveno perské nadvlády.

Počátky délského (athenského) námořního spolku a protiútok řeků (478-462/1 př.n.l.)
Založení délského spolku Na Athenské naléháni byl v zimě 479/8 dobyt Sést, a tím také končí herodótovy dějiny. V roce 478 Sparta ustoupila díky nechuti bojovat mimo Peloponés z válečných akcí proti Persii a velení se dostalo Athénám. Délský spolek byl založen 478/7 a bylo v něm několik desítek Řeckých poleis. Měl společný sněm a pokladnu na ostrově Déllu, a každý člen byl zavázán platit roční poplatek (foros) asi 460 talentů stříbra ročně. Některé státy dodávali místo peněz válečné lodě (Samos, Lesbos, Chios).
Úspěchy proti Persii a počátek krize déslkého spolku Pod vedením straréga Kimóna (478-466) dosáhla délské dymanchie velkých úspěchu v bojích proti Persii (dobytí tábora v ústí eurymendontu apod). Zároveň se začíná projevovat nespokojenost spojenců, kteří zjišťují, že Athény využívají spolek pro své vlastní cíle. Např. ostrov naxos, který chtěl vystoupit byl přinucen se do spolku vrátit a ostrov Thés byl dokonce Athénami dobyt a byl nucen zaplatit válečné výhrady a vydat své území na Thrácké pevnině.
Roztržka Athén a Sparty Spartě boje proti Persii vůbec neprospěly, protože i přes relativně malé ztráty, byl úbytek plnoprávných Sparťanů znát, a také to, že poznávali demokratičtější život než ve Spartě. největší hrozbou byli dále heiloti, a po těžkém zemětřesení vypuklo velké povstání heilotů (tzv. 3. messenská válka), ktero Sparťané potlačovali několik let1). V Athenách byl ostarakozován Thémistoklés, a tak se stává vůdcem lidu Kimón. kimón podporoval další politiku budování lodí, ale nepodporoval další demokratizaci, díky čemuž získal v Athenách spoustu kritiků. Nejznámějším byl Efialtés, spolupracující s mladým Periklem. Když Kimón prosadil proti Efialtovi ve směnu pomoc Spartě při 3. messenské válce, využil později Efialtés je nepřítomnosti,a prosadil reformu omezující moc kdysi aristokratické rady složené z bývalých archontů, tzv. aeropagu. Tato rteforma jepočátkem klasické athénské demokracie, ale také tady začíná roztrřka mezi Spartou a Athénami. V letech 462/1 byl Efialtés zavražděn odpůrci demokracie a Kimón byl osrtrakismován.

První střetnutí Sparty a Athén, ukončení bojů s Persií (461-446/5 př.n.l.) Roku 462 Athény zrušily společenství se Spartou. Uzavřel mj. smlouvu s Megarou, bývalým spojencem Spartu, který se dostal so sporu s Korintem, a proto hledala oporu v Athénském táboře. Athéňané obsadili korintskou šíji a porazila svého starého nepřítele Aigínu. Roku 457 se v Boiótii střetli Sparťané a Athéňane, kteří byli poraženi, ale po odchodu Spartských vojsk Boióťanům porážku oplatili, ziskali díky místním demokratům vliv. Asi v roce 453 př.n.l. bylo uzavřeno spartso-athénské příměří na dobu pěti let. Athéňané podporovali povstání Egypťanů (např. řecké lodě dobyli Mennoferu), avšak v letech 456-454 bylo jejich vojsko zničeno. V roce 450 dobyli Řekové Kypr (Kimón byl zabit) a o rok později byl podepsán tzv. kalliův mír. Po vypršení pětiletého příměří propukly ve středním Řecku opět boje mezi Spartou a Athénami, které skončili uzavřením třicetiletého míru (446/5 př.n.l.).

Athénská demokracie v době Periklově Stále vetšího významu nabývý lidové zhromáždění a Athény nastupují cestu k úplné demokratizaci. Voleni do všech úřadů už mohli tři ze čtyř vrstev, snižoval se také plat za výkon funkce. Plnoprávní byli muži starší 20 let. Stát řídila rada pěti set. nevýžší úředníci byl stratégové, velitelé loďstva a vojska. Poče zvolených období
nebyl omezen ( Perikles byl volen 14 let po sobě mezi lety 443-429 př.n.l.).
Perikles (494-429 př.n.l.) byl nejvýznačnějším politikem doby rozkvětu demokratických Athén. Vrchlu své moci nabyl po vyhnání Thůkydida. Snažil se o větší naplnění demokracie a sociální rovnost (např. výplata za dosud bezplatné úřednické funkce, nová pracovní místa2),renty sirotkům, válečným vdovám), zná m je také jeho rozsáhlý budovatelský program. To bylo pro Athény velmi nákladné, a proto Perikles také využíval pokladny Athenské říše.
Struktura obyvatel
Cizinci - hráli větší či menší úlhu ve všech městských státech. Přicházeli buď jako obchodníci, nebo se v cizích státech usazovali. Teoreticky neměli v cizích poleis žádná práva, brzo se však mezi státy vybudovaly úmluvy alespoň o minimální ochraně majetku a osob. V některých státech se cizinci stávali občany, ale až po složité proceduře.
Metoikové - takto se nazývali usedlí cizinci. neměli účast na politických shromážděních a platili daň zhalvy a také vyšší přímou daň, pokud byla vybírána. Sloužili v případě války ve vojsku. největší počt jich byl v Athénách, kde byli převážně řemeslníci, nebo majitélé dílen (ti bohatší).
Otroci - V ekonomicky rozvitějších oblastech hráli otroci větší úlohu, než v méně rozvinutých. práce otroků umožňovala svobodným občanů věnovat se důležitějším povinoste, (řízení stáu, obchod atd.). V Athénách se setkáváme s otroky ve všech oblastech výroby a činností. Otroci byli také pronajímáni. propouštění otroků na svobodu bylo pouze výjmeěné, a týkalo se většinou domácích otroků, předáků atd. otroci neměli žádná politická ani liská práva1).
Kultura Athén se stala v tomto období vrcholem starověké kultury. Athény se staly nejduležitějším centrem nového myšlení (Sokrates, Platón a další). V Athénách dosáhla vrcholu tvorba komedií a tragedií (Aischylos, Euripidés, Sofokles). V Athénách vznikalvýznamné stavby v důsledku rozvitého stavebního programu, mj. "dlouhé zdi", spojujicí Peiareius přímo s Athénami, Hefaistův chrám, Parthenón na Akropoli atd). Athény se stali daleko nejvýznačnější a nejrozvinutější hospodářským a kulturním centrem starověkého Řecka.
Předehra k peloponéské válce Perikolva doba bylo dobou míru, kdy žádná ze tří mocností se nevměšoval do cizích záležitostí podle smlouvy z roku 446/5. V letech 445-453 vedla pbčanská válka v Epidammu k válečnému konfliktu mezi oběma metropolemi, neboť každá podporovala jinou válčící stranu. téhož roku 433 se Korint a Athény dostali do konfliktu i v další oblasti. Na podzim roku 432 př.n.l. se rohodl nejprve spartský sněm a pak shromáždění spartského spolku na základě stížnosti a i nátlaku Korinta, Megery i dalších spojenců na válku s Athénami. Dali Athénám požadavky s ultimátem, athénský sněm však požadavky na radu periklovu zamítl.

Peleponéská válka (431-404 př.n.l)
Archidamská válka, tzv. desetiletá (r. 431-421 př.n.l.) Perikles, který věděl, že proti pozemní Spartské armádě nemůže uhájit celou Attiku, nechal vyklidit venkov. Obyvatelstvo se soustředilo do opevvněné soustavy Athény-Peiraieus. Roku 431 zpustošilo vojsko krále Archidáma celou Attiku. V letech 430 až 427 navíc vypukl v Athénách mor, kterému podlehl roku 429 př.n.l. i Perikles. Do čela arhénského státu se dostal Kleón, radikální přívrženec války a expanze, a na druhé straně bohatý aristokrat Níkiás, jenž byl přívržencem Periklovy umírněné politiky. Mezi těmito dvěma politickými směry se pohybovala athénská politika až do uzavření míru v roce 421. Krutosti se stávali na obou stranách, pravděpodobně z důvodu demonstrace síly a zastrašení protivníka.2) na radu Kleónovu Athéňané odmítli mír nabídnutí Spartňany v roce 425, když v Messénii bylo zajato na 300 hoplítů a mezi nimi 120 spartských občanů. Poté dosahovali athéňané íspěchů, avšak utrpěli velkou porážku v Boiótii (424). Koncem léta 422 se v Thráki střetla obě vojksa pod vedením Kleónovým a vedením spartského vojevůdce Brasiádise. Sparťané zvítězili, ale padli vojevůdci na obou stranách.
Období Níkiova míru (421-414 př.n.l.) Níkiův mír byl uzavřen na pdesát let, neboť obě mocnosti byli vyčerpány válkami. Mír v podstatě obnovobal situaci před válkou. Podmínky Níkiova míru nebyly zcela nikdy splněny, mj. i proto, že někteří spojenci Sparty (Korint, Megara a Boiótie) odmitly mír oficiálně uznat. Napětí trvalo dále, a na vrcholu politické moci se v Athémách objevuje další mocichtiví politik, Alkibiad. ten přemluvil athénský sněm o výpravu proti Syrákúsám (r. 416). Výprava vedená Alkibiadem, Níkiem a Lamachem odplula r. 415 př.n.l. Syrákúsy požádaly o pomoc Korint i Spartu, a ti jim vyhověly. Athénské vojsko bylo roku 413 zcela zničeno. Níkiás a Lamachos byli popraveni, několik tisíc zajatých Athéňanů prodáno do otroctví. Alkibiád uprchl do Sparty.
Poslední fáze peloponéské války, dekelejská válka, Porážka Athén (414-404 př.n.l.)
V roce 413 obsadili Sparťané Dekeleiu, odkuď mohli pustošz svými výpady celou Attiku. Do války se vložila Persie, s odvoláním na Athénský zákaz v Karii, a Sparta je požádala o pomoc. Peršané jim vyhověli, a umožnili Sparťanům za perské peníze stavět válečné lodě. Athény přišlo o Hellespont díky útěku Euboie a Chia, které přešli na stranu Sparty, čímž se jim prakticky zastavili dodávky obilí ze Černomoří. finanční rezervy ze stříbrných dolů zmizelo, neboť do Sparty uteklo asi 20 000 otroků. na krátkou doby zavládla v Athénách oligarchie (411-410 př.n.l.). Vyhladovělé Athény kapitulovali roku 404 př.n.l. Sparta odmítla Korintské a Thébské návrhy na srovnání Athén se zemí, ale Athény museli strhnout "dlouhé zdi", povolit nívrat politickým emigrantům, byli přinuceny stát se členem spartského spolku a samotřejmě rozpustit spolek délský. Skončila vláda demokracie, a byla nastolena vláda 30 oligarchů.

Obdobé přechodných hegemonií, dobyté Řecka Makedonií (404-339 př.n.l.) V této době nastává krize klasické řecké polis, čehož si všímá řada myslitelů (např. Platón, Aristoteles). Nestabilnost politické situace v Řecku se projevila rychlým utvářením a zánikem politických uskupení řeckých poleis. Do této hry také definitivně vstupuje Persie.
Hegemonie Sparty Po porážce Athén získáva nadvládu Sparta, její moc se však brzo stává nepopulární. Nejtíživěji se projevila vláda oligarchie v Athénách, kde tzv. třicet tyranů zavedlo hrůzovládu.Sparta se zavlekla do války s Persii a byla poražena (r. 394), což umožnilo Athénám obnovit dlouhé zdi a loďstvo.
Thébská Hegemonie Roku 379 byla z Théb vyhnána spartská posádka, a Théby vstoupili do koalice s Athénami. Roku 371 utrpěli Sparťané katastrofální porážku u Leuker, což ještě urychlilo krizi spartského státu a konec peloponéského spolku. Roku 362/61 byl uzavřen obecný mír, na který nepřistoupila pouza SParta, která se nemohla smířit se strátou Messénie a Arkadie. Rozpad většiny politickým struktur v Řecku umožnil nástup moci Makedonie, ve které vládl Filip II, která byla po delších expanzivních bojích vyhlášená válka (r. 340). Řecké státy byly poraženy u Chairíoneie, roku 338 př.n.l. R. 337 svolal Filip II všeřecký kongres do Korintu. Tam se sešli všechny státy kromě Sparty, a uzavřeli spojenectví s Makedonií a vyhlásili válku Persii. Hgemone výpravy měl být Filip II, který byl ovšem na počátku výpravy roku 336 př.n.l. zavražděn. Na trům nastoupil jeho syn Alexandros.