Starověký Egypt

Egypťané jsou jednou z nejstarších civilizací na světě. Jejich kultura se začala vyvíjet už před mnoha tisíci lety. Egypt patřil rovněž mezi nejvyspělejší civilizace starověku a to hlavně díky rozsáhlým povodním řeky Nil, který každoročně přinášel na území Egypta vláhu. Jejich zemědělství tak bylo díky tomu na velmi vysoké úrovni a možná právě proto, že se dokázali tak dobře vypořádat s tímto živlem a zároveň ho tak účelně využít, se Egypťanům říká „Dar Nilu“. Egypt se rozděloval na Horní a Dolní Egypt. Každý měl vlastního panovníka a žil samostatně, až do roku 3100 př.n.l., kdy je král Meni sjednotil. Vznikl tak velmi bohatý národ hlavně kvůli obrovské úrodě. Úrodná půda přinášela mnoho plodin, zejména pšenici a ječmen. Tyto obiloviny se stávali surovinami pro výrobu chleba, piva a mnoha dalších potravin. Pěstovali ovoce, zeleninu a lovili ryby a ptáky z mokřin. Také sklízeli len, ze kterého tkali plátno a lisovali olej.
Hlavním městem se stanovil Memfis odkud Meni řídil celou zemi. Neřídil jí sám, pomáhalo mu v tom 42 nomarchů, kteří dohlíželi na jednotlivé oblasti Egypta. Nomarchové vybírali daně, řídili stavební práce a měli soudní moc. Nejvyšší moc měl samozřejmě panovník ( faraon ), který představoval ztělesnění syna boha Rea na Zemi. Nejvyšší vrstvu ve společnosti pak tvořili kněží a vysocí úředníci. Další vrstva se skládala z písařů, geometrů, stavitelů a inženýrů. Další vrstvou byli řemeslníci, umělci a doktoři. Velikou skupinu také tvořili zemědělci, kterým panovník propůjčoval půdu. Nejnižší vrstvu tvořili otroci, kteří neměli vůbec žádná práva.
Jak jsem již řekl, tak zemědělství starých Egypťanů bylo na velice vysoké úrovni. Všechna půda patřila panovníkovi, který ji přiděloval vysokým hodnostářům, a ti ji pronajímali zemědělcům. Zemědělci museli odvádět daně z půdy panovníkovi do státní pokladny a ten za ně zpravoval stát. A proto se tomuto způsobu hospodaření říkalo Chrámové zemědělství. Egyptské zemědělství bylo závislé na každoročních nilských záplavách. Čím vyšší byl stav vodní hladiny, tím větší byla úroda. Egypťané proto velmi pečlivě měřili hladinu vody a podle toho hospodařili se zásobami. Egypťané pěstovali hlavně obiloviny, zejména ječmen, obilí, hrách, čočka a boby. Dále chovali vepře, ovce, kozy, kachny, husy a dobytek na maso a pro práce na polích. Život a jídelníček jim zpestřoval lov ryb, ptáků a drobné zvěře. Skutečnost, že museli sledovat dobu kdy přicházejí povodně, je vedla k vytvoření přesného slunečního kalendáře. Rok se dělil na dvanáct měsíců a jeden měsíc měl třicet dní. Pět dní ale zbylo a ty byly zasvěceny bohům.
Ještě před vytvořením kalendáře však vzniklo písmo. Vznik písma si vyžádal hlavně růst měst a centralizace vlády. Písmo vzniklo zhruba ve 2.polovině 4.tisíciletí. Už v té době se sepisovaly první úřední záznamy a lékařské knihy. Většinou se psalo na papyrus, který se vyráběl lisováním vláken papyru. Psalo se obrázkovým písmem, které se později přeměnilo na písmo podstatně složitější a to písmo hieroglyfické. Bylo to posvátné písmo, které se používalo pro náboženské účely. Vytesávalo se do kamene na památky a často se objevovalo i ve hrobkách. Toto písmo se později přeměnilo v kněžské Hieratické písmo, kterým se psalo na papyrus. Používalo se především kněžími pro podobné účely jako písmo hieroglyfické. Například kněží vkládali posvátné svitky psané tímto písmem do hrobky k zesnulému, aby mu zajistily bezpečnou cestu podsvětím. Zhruba 700 let př.n.l. se vytvořilo ještě lidové Démotické písmo, které se používalo pouze mezi lidmi a na jako písmo náboženské.
S příchodem písma se začal rozvíjet i směnný obchod. Obchodovalo se na tržištích a vzhledem k tomu, že v té době ještě nebyly vynalezeny peníze, se pouze měnilo. Bylo to také ovlivněno tím, že veškeré suroviny a majetek patřili panovníkovi, a tak byli rolníci odměňováni pouze v naturáliích. První mince se začali razit až v Pozdní době, aby mohl panovník vyplácet žold řeckým vojákům. Po této události byl už egyptský obchod značně rozvinut a do Egypta se sjížděli kupci z celé egejské oblasti a nejen odsud. Hlavní obchodní cestou do Egypta se stala řeka Nil, po které se do Dolního Egypta dostávala většina kupců.
Obchod nejen, že zpestřoval život Egypťanů, ale vedl i k rozšiřování znalostí jak z Egypta tak i do Egypta. Vzhledem k tomu se v Egyptě také začala rozšiřovat literatura. Dosud se literární památky uchovávali pouze v hrobkách nebo na památkách, ale nyní se texty, většinou s náboženskými motivy, začali sepisovat na papyry a seskupovali se tak do větších celků – knih. Asi nejznámější knihou Egypta pocházející ze starověku je Kniha Mrtvých. Tato kniha byla vkládána na papyrech do většiny hrobek, aby zajistila zesnulému bezpečnou cestu podsvětím. Obsahovala instrukce, jak obstát v boji s podsvětím, uspět v podsvětním soudu a vrátit se zpět na tento svět. Dochovala se celá řada knih, většinou textů pyramid, což byla představa o posmrtném životě. Velice známé jsou i nápisy krále Thutmose III. na chrámu v Karnaku, kde popisuje své úspěchy ve válečných taženích. Staří Egypťané často sepisovali různé moudré rady do života, jako rodinný život, výchova dětí, etické zásady, lékařská pojednání, matematické a geometrické příklady a rady pro počestný život. Vznikaly ale také povídky, básně a pohádky. Nejznámější z nich je asi Příběh Sinuhetův a Naučení pro krále Merikarea. V té době vznikala spousta povídek a básní poukazující na současnou ekonomickou situaci, což dokazuje jejich podobné myšlení jako naše v současnosti.
Jejich všední život byl velice prostý, to znamená, že chudší lidé, většinou rolníci, ráno vstali a šli obdělávat svá políčka. Moc volného času jim nezbývalo, a když už nějaký zbyl, pomáhali stavět monumentální památky nebo uctívali bohy, což trvalo přinejmenším čtvrtina dne. V jejich domcích bylo málo nábytku a jejich stravu tvořili obvykle chleba a pivo. Jejich děti nechodili do škol, neboť musely pracovat na polích. Ti z bohatších rodin si žili v daleko větším luxusu, jako menší paláce a uprostřed bazének s rybami. Jejich stravu tvořilo maso, ovoce a víno, čehož měly veliké množství. Děti chodili do školy a vzdělávali se v psaní, matematice a aritmetice. Muži často obchodovali a bavili se, zatímco ženy byly porodní báby, tanečnice nebo kněžky. Věk uzavírání manželství se u chlapců pohyboval okolo čtrnácti a u dívek dvanácti let.
Nejhůře na tom byli otroci.Jejich život vlastně ani nebyl život celý den od rána až do večera stavěli panovníkům pomníky nebo hrobky.
Hrobky byly velice důležitou součástí pro život Egypťanů. Egypťany pronásledovala velice silná víra v posmrtný život. Věřili, že když budou celý život hodný a uspějí v cestě podsvětím, dostane se jejich duše do rákosových polí, což byl pro Egypťany ráj. Tělo bylo na člověku nejdůležitější, aby se duše měla kam vrátit po absolvování cesty podsvětím. Proto po smrti člověka jeho tělo balzamovali. Z těla mu vyňali plíce, játra, žaludek a střeva a umístili je do zvláštních nádob, kterým se říkalo kanopy. Ty pak umístili blízko těla zemřelého. Z těla rovněž vyňali mozek a to nosem. Dovnitř těla nalili horkou pryskyřici a vonné byliny. Tělo pak zašili a omotali obvazy rovněž namočené v pryskyřici. V těle zůstalo pouze srdce, které bylo důležité pro posmrtný soud. Bůh podsvětí Usir položil jeho tělo na váhy, a když bylo lehčí, než jeho hříchy, tak ho Usir pustil do rákosových polí. Pro bezpečnou cestu podsvětím, která byla plná nestvůr a nebezpečí, byla do hrobky vkládána celá řada svitků s různými zaříkávadly a magickými formulemi. Na spodní stranu sargofágu byla také napsána část knihy mrtvých, kde byly rady pro posmrtný život. Do hrobek byly často vkládány velmi cenné předměty a hlavně ty, které měl zesnulý nejraději. Hrobky mrtvých byly velice pěkně stavěné a často byly zdobené mnoha vyrytými ornamenty a nápisy. Například hrobky faraónů v Údolí králů, kam se pohřbívali panovníci 18. a 19. dynastie.

Architektura už byla na velmi vysoké úrovni, což má za příčinu hlavně úcta k posmrtnému životu. Nejvíce se stavěly mastaby – nejstarší hrobky Egypťanů. Mají obdélníkový půdorys a v podzemí je pohřební komora se sarkofágem, přístupná svislou šachtou. V mastabách byli pohřbíváni všichni králové až do té doby, než se začali stavět pyramidy. První pyramidu si nechal v Sákkaře postavit král Džoser. Stavělo se mnoho památek, z nichž převažovaly monumentální chrámy zasvěcené bohům. Nejznámější je asi chrámový komplex v Karnaku a Luxoru. Vchod do chrámu tvořila řada pylónů a sochy faraónů. Například sloupová síň chrámu v Karnaku je tvořena 134 sloupy o výšce 23 metrů. V této síni se prováděli veřejné obřady na oslavu a obětování bohu a na konci bylo sídlo samotného boha Amona. Komplex byl tvořen celou řadou dalších svatyní, obydlí a nádvoří, kam už ale směli pouze strážci a kněží. Asi uprostřed chrámového komplexu byl bazének, kde kněží prováděli svou hygienu. Nesměl se zde koupat nikdo jiný, protože tím by voda v něm ztratila svou posvátnou moc.
Egyptské náboženství má velice přesné tradice a je velice zajímavé. Jako zástupci bohů byli v Egyptě považováni kněží. Ti museli dodržovat přesný životní řád. Kněží museli být čistí, to znamená, že museli mít obřízku, museli být plešatí a mít vyholené obočí. Oblékáni chodili v šatech z nejjemnějšího lnu a nosili bílé sandály. Také mohli jíst pouze některá jídla, jako je hovězí maso, husy, trochu vína a ovoce, které jim dával stát. Vůbec nesměli jíst maso zvířete, do kterého se bůh vtěloval, nesměli jíst maso krávy, vepře, ovce, kozy, holuba, pelikána a ryb. Taky nejedli boby, česnek a zeleninu a také nesměli solit. Kněží vedli normální rodinný život, avšak mohli mít pouze jednu manželku. Před vstupem do chrámu se musely vyvarovat pohlavního styku anebo se bezprostředně po něm dokonale vykoupat. V chrámu se ještě před bohoslužbou musely v malém kamenném bazénku v chrámu vykoupat, aby byli úplně čistí, a teprve potom mohli vykonávat posvátné rituály. V chrámu rovněž nesměl být provozován pohlavní styk s kněžkami nebo tanečnicemi. Knězové museli rovněž dodržovat tzv. mravní index. Mravní index zněl: „Nevstupujte do chrámu jako hříšníci, nevyslovujte žádná falešná obvinění, nebuďte žádostiví zisku, nenechte se podplácet dary, neodvracejte se od malých kvůli velkým, nefalšujte míry a váhy a nevyzrazujte tajemství rituálů.“ Pokud kněží tohle všechno dodržel, tak se mohl bez obav pustit do bohoslužby. První bohoslužba se konala už s východem slunce. Knězi zpívají ranní hymnus, odříkávají zaříkávadla a různé magické formule a u toho vztahují k soše boha ruce. Při tom jsou bohům podávány obětní dary, jako ovoce a koláčky. Po bohově snídani následuje bohova ranní hygiena. Ta už ale není přístupná obyčejným obyvatelům ale pouze kněžím a jejich strážcům. Kněží odříkávali tajemné formule, svlékali bohovu sochu a natírali jeho tělo mnoha vonnými oleji, to vše za odříkávání magických zaříkadel. Nakonec jeho sochu oblékli do nových šatů a pokropili vodou. Oba tyto rituály se opakovaly v poledne a ještě večer. Kromě těchto denních bohoslužeb existovali ještě bohoslužby o svátcích, a to se uspořádaly ohromné zástupy, socha boha se posadila na velký trůn a zástupy za odříkávání zaříkadel a kadidlového dýmu procházely Egyptem. Tento obřad trval celý den a byl velice vyčerpávající. Egypt měl celou řadu bohů, jmenovitě okolo 2500. Egypťané uctívali mnoho bohů, podobně jako v Řecku a každý bůh byl bohem nějakého přírodního jevu. Egypťané nechápali všechny přírodní jevy, a tak jim přisuzovali božský původ. Hlavním bohem byl bůh Amon, bůh slunce, ochránce rodiny a dárce života, jehož kult byl po většinu egyptských ději nastolen. Často se mu říká bůh Re. Dalším bohem je bůh nebes Hór a jeho sestra Eset. Esetinim manželem byl bůh podsvětí Usir, který stál v čele posmrtného soudu zesnulého. Staří Egypťané rovněž uctívali boha moudrosti Thovta, který byl zobrazován jako páv. Za boha stvořitele byl považován bůh Ptah zobrazovaný v lidské podobě. Též známý je i bůh lásky Mino, zobrazovaný často se vztyčeným penisem. Existuje celá řada bohů, ale tyhle jsou asi nejznámější.
S náboženstvím hodně souviselo i výtvarné umění. Například výzdoba chrámového komplexu v Luxoru, která je plná monumentálních soch faraónů a reliéfů bohů. Většina soch tvořila vybavení rodinných a královských hrobek, a to znamená, že ve výtvarném umění se nejčastěji objevovala právě náboženská témata. Asi nejznámějším portrétem je obraz Achnatonovi manželky Nefertiti. Nejzajímavějším úkazem v egyptském malířství je skutečnost, že Egypťané, přestože viděli perspektivně, zobrazovali každou část lidského těla jinak. Hlavu zobrazovali z profilu, oko a tělo zepředu a nohy zase z profilu. Nejvíce maleb se dochovalo právě v chrámech a hrobkách.

Egyptské dějiny jsou velice pestré a mají počátky už v roce 3100 př.n.l. Kmeny podél Nilu se ve 4.tisíciletí sjednotily ve dva nezávislé státy. Horní Egypt se rozprostíral při deltě Nilu a Dolní Egypt 800 km na jih od ní. Oba státy měly vlastní panovníky. Královská rodina v Horním Egyptě měla bílou barvu a koruna v Dolním Egyptě barvu červenou. V roce 3100 př.n.l. král Meni sjednotil oba státy a stanovil se panovníkem nově vzniklé říše. Královská koruna byla pak dvojitá, z poloviny bílá a z druhé červená. Jako hlavní sídlo stanovil Memfis v Dolním Egyptě. Meni měl neomezenou moc a mohl si dělat co jen se mu zlíbilo. Od doby Meniho se v Egyptě začali počítat dynastie. Období prvních dvou dynastií se označuje jako Archaické.
Roku 2575 př.n.l. počátkem 4.dynastie začíná Stará říše. Hranice této říše sahali až po 1.nilskou peřej, ale Egypťané podnikali velice úspěšná tažení do Núbie. Odtud si přiváželi mnoho zajatců a obrovská stáda dobytka. Dále Egypťané napadaly Sinajský poloostrov a Libyjce. V té době byl už značně rozvinut dálkový obchod. Z Libanonu se dováželo cedrové dřevo a do pohádkově bohaté země Puntu Egypťané vyváželi obilí a další suroviny. Hlavním městem Staré říše byl Mennofer v Horním Egyptě. V této době se začali stavět první pyramidy. Jako první byla postavena stupňovitá Džoserova pyramida v Sákkaře. Přestože byl Džoser panovníkem 3.dynastie byla jeho pyramida postavena až sto let po jeho smrti. Další pyramidy byly postaveny v Gíze. Byli zde pohřbeni panovníci 4.dynastie. Největší z nich je Cheopsova pyramida, která má rozměry 230 krát 230 metrů na základně a 146 metrů do výšky. Spotřebovalo se na ni přes 2 miliony kamenných bloků, z nichž každý vážil okolo dvou tun. Byla dokončena roku 2528 př.n.l. Ve starověku to byl jeden ze sedmi divů světa. Stará říše trvala přes 400 let. Po mohutných záplavách trvajících asi padesát let a po tom, co si nomarchové přisvojili nezávislost, se Stará říše zhroutila. Stalo se tak roku 2134 př.n.l. Po Staré říši následovalo tzv. 1.přechodné období. Po pádu Staré říše nastala obrovská hospodářská krize, načež reagovalo mnoho rolníků velkým povstáním chudých Egypťanů v Dolním Egyptě. Rolníci zvítězili a zmocnili se majetku bohatých. Ti byli nemilosrdně vyvražděni. Nastal hladomor a velký chaos. Mezitím se v jižní části Egypta začalo upevňovat postavení vládců Théb a ti později vytvořili 11.dynastii. Ti Egypt opět sjednotili a tak vznikla Střední říše.
Střední říši sjednotil v roce 2040 př.n.l. král 11.dynastie Mentuhotep II. Panovníci 11.a 12.dynastie získali moc nomarchů opět do svých rukou a začala tak nová éra. Egypťané už ovládli většinu území Núbie a hranice Egypta tak sahali až za 2.nilskou peřej. Úspěšně se pěstovali obchodní kontakty s oblastmi Středomoří a Blízkým východem. Obchody přinesly říši ohromné bohatství a vzhledem k tomu se začalo mnohem rychleji rozvíjet výtvarné umění a literatura. V dobytých oblastech se stavěly vojenské pevnosti pro údržby území a stanoviště pro další tažení. Egyptské zemědělství bylo zároveň odkázáno na nilské záplavy, protože panovníci vyvinuli systém závlahových kanálů. Oblast obdělávaných polí se tak rozšířila až na 20 km okolo Nilu. Záplavy přinášely na pole životodárné bahno, které velice prospívalo úrodě. V této době nabyla dost na významu oáza Fajjúm. Obydlený svět byl z větší části obklopen nehostinnou pouští a oáza Fajjúm byla jedinou zastávkou přes nekonečnou poušť. Znamenala také zdroj dřeva, kovů a kamene, což jsou velice důležité suroviny pro stavbu paláců a mnoha dalších staveb. V blízkosti oázy leželo i hlavní město Ictavej. Také byly zavedeny královské monopoly, které výrazně obohatili státní pokladnu. Panovníci 12.dynastie byly velice dobrými válečníky a udržovali urputné boje se syropalestinci a lybijskými kmeny. Velice zdatným válečníkem byl Senvosret III., který posunul hranice Egypta až k 2.nilské peřeji. Vláda posledních dvou panovníků 12.dynastie byla natolik slabá, že nedokázala zabránit ani pronikání Hyksósů z Kanaánu do Dolního Egypta. To vedlo k příchodu 2.přechodného období. Hyksósové přinesli do Egypta mnoho nových vymožeností jako vozy tažené koňmi, lyra a loutna. Přivezli s sebou i bronzové zbraně, které byly mnohokrát kvalitnější než zbraně Egypťanů. Neschopnost panovníků a vyspělost Hyksósů, kteří ovládli Dolní Egypt, vedli až k zániku Střední říše.
Hyksósové ovládali Egypt po několik dynastií a svrhnuti byli až panovníkem 18.dynastie Ahmosem. Jeho odpor vzešel z jihoegyptského Vesétu roku 1532 př.n.l. Tento rok se stal počátkem Nové říše. Nastala éra velkých faraónu, kteří zemi dokázali opět postavit na nohy. Tito faraóni šli od vítězství k vítězství. Dobyli oblast na západ od Eufratu, Sýrii a Palestinu. Říše začala opět vzkvétat...nastal Zlatý věk. Egypt dostával velké dary a státní pokladna tak byla stále plná. Stavěly se nové chrámy a pomníky a vše na co se dalo pomyslet. V té době se přestaly stavět pyramidy a faraóni se začali pohřbívat do skalních útesů Údolí králů. Velkého vlivu v politickém životě dosáhli kněží, kteří opírali svou moc o rozsáhlý pozemkový majetek. Velkého územního majetku dobyl Egypt za vládců Amenhotepa II.a Thutmose III. Ti posunuli hranici Egypta až ke 4. nilské peřeji. Vzhledem k veliké moci kněžích, kteří zneužívali svého postavení, zavedl král Amenhotep IV. velkou náboženskou reformu, kde zavrhl všechna stará božstva a nastolil kult boha Atona, boha slunce. Přijal nové jméno Achnaton, což znamená prospěšný Atonovi, a založil nové hlavní město Achetaton, které leželo severně od Vesétu. Na tomto místě byl rovněž nalezen archiv diplomatické korespondence mezi státy Egypta, Babylónie, Chetitské říše a říše Mitanni. Byla napsána klínovým písmem v babylónštině a obsahovala různé informace o sňatcích egyptských panovníků. Reforma se však neujala a Achnatonův nástupce Tutanchamon opět nastolil kult boha Rea. Jeho nástupci byli slabší panovníci, vládli nepříliš dobře, a proto začal sílit nátlak Palestiny a Sýrie a začali sem pronikat Chetité. Panovnickou moc posílily až rody 19. a 20. dynastie tzv. Ramessovci, zejména panovník Ramesse II. Ramesse II. ale u nerozhodné bitvy u Kadeše r.1285 př.n.l. poznal, že Egypt nemá šanci oponovat Chetitům, a proto podepsal s Chetity mírovou smlouvu. Na to ještě Egypt dobyl území v Asii asi až na úroveň města Byblos a poté asi okolo r.1300 př.n.l. se už pouze bránil útokům Egejských mořských národů. Odrazit tyto útoky se podařilo až panovníku Ramessovi III. V zemi však nastali veliké nepokoje, zejména kvůli nedostatku obilí a neschopnosti následujících panovníků. To vyvrcholilo občanskou válkou r.1100 př.n.l., do které se zapojili i Libye a Núbie. Asi za pět let sebrali kněží moc faraónům a vedení kněžím Hrihorem si stanovili neomezenou moc. Roku 1070 př.n.l. po smrti panovníka Ramesse XI. se Nová říše zhroutila.
Země byla zase rozdělena. Jižně od Théb vládl Hrihor a severně od nich se vlády ujala nová 21. dynastie. Založil ji libyjský obchodník jménem Smendes a hlavním městem stanovil Tanis. Po libyjských dynastiích se na trůn dostali núbijští faraóni, za kterých došlo k velkému rozvoji řemesel, zejména kovářství. V té době byl Egypt velice bohatý, a to velice lákalo cizí panovníky. Proto roku 671 př.n.l. napadli Egypt Asyřané. Egypt byl daleko zaostalejší v bojové technice a roku 663 př.n.l. Asýrii podlehl. O sedm let později, za vlády 26. dynastie se však Egypťané s pomocí Řeků osvobodili. Ne ale na dlouho. V roce 525 př.n.l. Egypt ovládli Peršané a vládli mu až do roku 404 př.n.l., kdy se Egypťané opět s řeckou pomocí osvobodili. Peršané se ale roku 343 př.n.l. říše opět zmocnili a panovali v ní po deset let. V roce 332 př.n.l. dobyl Egypt Alexander Makedonský, připojil ho ke své říši a v Dolním Egyptě založil město Alexandrie. Po jeho smrti se na trůn dostal mocný řecký rod Ptolemaiovců, kteří vládli Egyptu po 300 let. A za tu dobu se v Egyptě dost rozšířila řecká kultura a právě za tím účelem postavili Ptolemaiovci ve hlavním městě Alexandrie první muzeum světa a zároveň největší knihovnu doby. Posledním panovníkem Ptolemaiovců ale i Egypta se roku 51 př.n.l. stala Kleopatra VII. Narodila se v roce 69 př.n.l. a v osmnácti letech usedla spolu se svým bratrem Ptolemaiem XII. na egyptský trůn. Byla velice krásná a inteligentní, a tak není divu, že se do ní okamžitě zamiloval Julius Caesar, který s ní měl syna. Poté, co roku 48 př.n.l. Kleopatru zbavil její bratr trůnu, se jí marně snažil pomoci její syn vydobýt ho zpět spolu s Marcem Antoniem, který se do Kleopatry zamiloval. Šestnáct let na to roku 32 př.n.l. vyhlásil Řím Egyptu válku. Egyptskou armádu vedl Marcus Antonius s Kleopatrou a římskou Julius Caesar. Římané však roku 31 př.n.l. v bitvě u Aktia zvítězili, a tak se Egypt po sebevraždě Kleopatry a Marka Antonia stal římskou provincií a tak došlo k opravdovému zániku Staroegyptské říše.