Středověké představy o čase

Čas cyklický: sem patří např. i týdenní cyklus (6dnů = 6 věků vesmíru). Na cyklický čas se pohlíží jako na veličinu s počátkem a koncem. Počátkem světa se rozumí stvoření světa a koncem poslední soud. Je zde výrazná sestupová linie – dějiny začínají zlatou dobou lidstva a průběh je nepřetržitý úpadek. Zlatou dobu charakterizuje šest věků vesmíru – stvoření Adama, zákon Noemův, vyvolení Abrahámovo, království Davidovo, babylonské zajetí a příchod Kristův. Doba středověku je chápána jako že svět dospěl do šestého věku a je tedy umírající veličinou.

Čas lineární: zahrnuje dobu před Kristem i po Kristu. Dělil se na dějiny biblické a světské.

Neexistuje jednotné pojetí času, naopak trvalo vedle sebe množství časů v rámcích sociálně kulturního systému. Potíž v českých zemích navíc vzniká ovšem tím, že vedle římské církve se časové spektrum pokouší rozlišovat i církev kališnická, jež má odlišné názory na svěcení svátků svatých, protože jinak než římská církev chápe sám smysl kultu svatých. V 15. století existovalo mimo nedělí na zhruba 40 svátků. V roce 1616 počet svátečních dnů v roce přesahoval 20 procent. Na začátku 16. století se v neděli a ve svátek nesmělo pracovat, zmlknout mělo taneční veselí, nesměly se konat svatby, byly zakázány hry, hospody nalévat pivo a víno až po „mšech všech“, kořalky se v ty dny vůbec neprodávaly, utichl hluk na trzích a ani podomní obchodníci neobcházeli zákazníky, aspoň tak to požadovali kališníci. Kdy je svátek a kdy pracovní den určoval ovšem pán městečka či vesnice.

Prostí lidé zájem o čas nejevili. Světský malíř užívá v ikonografii pro témata umučení světců či zobrazení historických událostí reálie své doby a nepřemýšlel že to bylo jinak. Je vnímám čas cyklický (týdny, měsíce), čas vojenský (kdy je vhodné vytáhnout na vojenské tažení). Čas také určovaly daně a velké církevní svátky.

Prožitky týchž událostí neprobíhaly na různých místech současně, jelikož mezi jednotlivá místa se vložil čas nezbytný k překonání vzdáleností. Tak např. událost z 27.8.1471. Vratislavský zpravodaj hlásí že v Krakově se zpěvem, ohněm a slavnou mší slaví korunovace Vladislava Jagellonského v Praze, sám ale dodává, že pochybuje, že Vladislav už má korunu na hlavě. Pravda je ovšem taková, že Vladislav byl korunován tři dny před krakovskými oslavami.

S tím měli problémy také diplomaté a vojáci. Jak složité bylo koordinovat bojové akce, když pro příchod vojska od Berlína k Táboru bylo třeba minimálně tří týdnů, nebo doprava dopisu z Prahy markraběti braniborskému trvala čtrnáct dní, nehledě na to že poslové se nezřídka opozdili.

Nebo zase když zemřel Vladislav, dorazila zpráva do Prahy za devět dnů, takže v Praze zněl umíráček a v Budíně se vesele chystal nástup Ludvíka.

Nedbalo se také vůbec o přesný záznam věku současníků. U soudu stačilo, když svědek je podle vzezření stařec. Občas se ale lze dočísti, že svědkovi bylo „sto a čtyři léta“. Ostatně chrudimský rodák Viktorín Kornel ze Všehrd píše, že: „obyčejně ani rodičové sami právě let dětí svých nepamatují, leč je napsaná kde mají.“

Měření času se posupně stává výsadou mocných. Široké vrstvy obyvatelstva nemají svůj čas, ale poslouchají čas zvěstovaný jim trubkami, loveckými rohy a zvony. V patnáctém století nastává rozvoj orlojů, v Opavě byl ovšem již roku 1368.

Co se týče kalendáře tak zahájení roku se různilo. Bylo to buď narození Krista, umučení, zmrtvýchvstání, zvěstování Panny Marie či od Velikonoc. 1. leden byl nejméně populární neboť ten den bylo obřezání Páně. 1 leden se všeobecně užívá od 2. poloviny 16. století . V Čechách to bylo načas za Přemysla Otakara II. a Václava II.

Většina církevních svátků byla převzata z pohanství a byly v souladu se zemědělskými pracemi (např. Svátek všech svatých byl přesunut z 13.5. na 1.11., aby byl v době sklizní hroznů a lepší obživy). V církevním roce byly svátky pohyblivé – odvozovaly se totiž od Velikonoc, a svátky stálé – zpravidla se odvozovaly ode dne úmrtí světce, pohřbu světce, vyzdvižení pozůstatků či jiné významné události světce. Kromě obecně rozšířených svátků jednotlivých světců měla každá diecéze vlastní svátky světců (jiné datum). Největším církevním svátkem byly Velikonoce.

Ani den nezačínal vždy o půlnoci jak jsme my zvyklí, ale také od západu (východu) slunce či od poledne. Den se dělil podle mše (jitřní, velká). Stejně dlouhé hodiny prosazovali hvězdáři a byly zavedeny s orloji ve městech. V létě den začínal časně – hned jak vyšlo slunko – a to platilo pro všechny. I nejvyšší společenské vrstvy již v sedm hodin ráno začínaly intenzivní soukromou či veřejnou činnost. Např. volba panovníka roku 1471 začínala již v sedm hodin ráno.Teprve od 13. století začíná sjednocování času. Dělení dne na menší úseky je záležitostí římskou. Ve středověku to byla církev, která zavedla dělení dne a to podle mší (modliteb). Vnitřní dělení dnů v měsíci – 1. den Kalendy, dále Nony (5. den v měsíci o 29 dnech a 7. den v měsíci o 31 dnech), Idy (13 či 15 den), také se označovaly číslovkami.

Rok se nejprve dělil na teplou (léto) a studenou (zima) část. Začátek léta byl buď sv. Matěj (24., 25. únor), nebo svatý Řehoř (začátek polních prací), sv. Jiří či Velikonoce. Začátek zimy byl sv. Václav 28.9., sv. Michal 29.9., sv. Havel 16.10. a sv. Martin 11.11. Později se přešlo k děleni roku na 4 části – jaro (začínalo Velikonocemi či zvěstováním Panny Marie 25.3.), léto (sv. Jan Křtitel), podzim (sv. Michal) a zima (Vánocemi). Rok lze dělit také podle tzv. suchých dnů Quateur tempora – postní dny podle Urbana II. (1095). Suché dny datují zasedání zemského soudu u nás.

Hodiny se dělily od východu do západu slunce na 12 hodin, noc také a tak byly dlouhou dobu nestejně dlouhé.

Co se týče kalendářů, tak nejprve byl používán juliánský, roku 1582 byl zaveden gregoriánský, ale např. v Rusku se juliánský udržel do 20. stol. Pozn. VŘSR

Počátky letopočtů byly datovány buď k 1. olympiádě, založení Říma, od Diokleciánovy vlády v Egyptě, od Stvoření světa (1.1.5502, 29.8.5493, 1.9.5509). V islámu se počátek letopočtu nazývá hidžra (622). Narození Krista se ujalo až v 9. – 10. století.

Pro obyčejného člověka existoval klasický zemědělský rok (cyklický čas polních prací) a základní dělení roku na léto a zimu. Den se dělil na dobu světla tmy (nový den začínal soumrakem). Prostý člověk většinou vnímal hlavně protiklady jako den – noc, léto – zima.