Studená válka

V letech přibližně 1945 – 1991 probíhala ,,studená válka“. Díky svému rozmezí zasáhla do války ve Vietnamu , v Korei a v Perském zálivu . Na válku ve Vietnamu měla značný vliv díky účasti bývalému Sovětskému svazu a USA v obou válkách .

Chceme-li stručně popsat historii studené války, měli bychom se nejprve zeptat, co vlastně tento pojem znamená a jak ho chceme použít. Ví to však vůbec někdo? Pojem studená válka jako první použil oficiálně B. Baruch a neoficiálně komentátor W. Lippman pro označení stavu napětí mezi velmocemi po druhé světové válce. Označil tak situaci, kdy, dle jeho názoru, chladné hlavně děl jsou kdykoliv připraveny k výstřelu.Nejběžněji je dnes tento pojem používán pro období od Churchillova fultonského projevu na jaře 1946, kdy předpověděl spuštění železné opony ve východní Evropě, do pádu berlínské zdi v roce 1991. Někteří historikové a politologové však rozšiřují toto pojmenování na celou dobu zápasu mezi tzv. socialismem reprezentovaným Sovětským svazem a jeho satelity* a liberálně demokratickými, tzv. kapitalistickými systémy od roku 1917 či jej naopak zužují na dobu největšího napětí mezi supervelmocemi od roku 1948 do šedesátých let. Jiní periodizují celé trvání bipolárního systému na první a druhou studenou válku přerušenou v letech 1969 – 1979 krátkým obdobím zmírnění mezinárodního napětí. Existují samozřejmě i další časová, popřípadě geografická vymezení.Nechceme rozhodně k těmto nedokonalým definicím přidávat další, a proto musí stačit, že naším záměrem je stručně vylíčit proměny fungování bipolárního systému mezinárodních vztahů založeného na globálním zápase dvou ideologicky nesmiřitelných supervelmocí, který skončil rozpadem jedné z nich a následnou přestavbou celého systému mezinárodních vztahů. Především je nutno upozornit na celosvětový rozměr tohoto zápasu, třebaže nechceme popírat místní specifika.Kořeny světa po druhé světové válce mají svůj původ v zákopech první světové války. První světová válka navždy zničila svět “krásného” devatenáctého století a stala se nepopiratelným mezníkem dějin, který otevřel krátké a brutální dvacáté století let 1914 – 1991. Zklamání první světové války zrodilo zdánlivou revoluční alternativu k liberálnímu kapitalismu ve formě “prvního socialistického státu světa” inspirovaného revolučním marxismem změněným k nepoznání ruskými revolucionáři a zároveň vytvořilo živnou půdu pro vznik jeho největšího ideologického protivníka - fašismu. Poválečný svět nedokázal vyřešit podmínky mezinárodního soužití, naopak mírovými smlouvami v sobě konzervoval předpoklady pro další válečný konflikt. Oprávněně je možno říci, že skončila pouze první fáze světové války let 1914 až 1945. Katastrofální, z ekonomického hlediska skutečně “kartaginský” mír* navíc zrodil nejen revizionismus a touhu poražených a “neuspokojených” států po odplatě, ale také zárodek nebo minimálně jeden z rozhodujících faktorů velké ekonomické krize, která měla otřást celým světem přibližně o desetiletí později. A konečně právě první světová válka dala jeden z rozhodujících impulsů pro posílení moderních národně osvobozeneckých hnutí v koloniích - válka otřásla postavením metropolí, zúčastnily se jí i některé koloniální jednotky, v několika koloniích se bojovalo. V roce 1929 vypukla světová hospodářská krize, jež byla svými důsledky největším otřesem, které novodobé hospodářství zaznamenalo. Byla neobyčejně vleklá a nenásledoval po ní obvyklý konjunkturní vzestup. Hospodářská recese byla zostřována chronickou krizí agrární a od roku 1931 též krizí finanční. Prakticky ustal mezinárodní pohyb kapitálu, úvěr skoro neexistoval, státy přestaly platit dluhy. Výroba ve světovém měřítku poklesla v červenci 1932 ve srovnání s rokem 1929 o 38 %, mezinárodní výměna zboží o 34 %. Počet nezaměstnaných se v nejhlubším bodu krize pohyboval okolo 40 milionů lidí.
Bezprostředním důsledkem vypuknutí hospodářské krize v USA bylo zastavení amerického úvěru. Tato skutečnost hluboce zasáhla ekonomiku střední a východní Evropy, zvláště Německa a Rakouska odkázaných hlavně na dolarový úvěr, a přivodila řadu úpadků, které zahájila vídeňská banka Bodencreditanstalt v květnu 1931. Propuknutí finanční krize v Rakousku otřáslo i bankami německými. Pád německých a rakouských bank byl začátkem řetězové reakce úpadků v řadě dalších evropských zemí, která trvala prakticky až do jara 1932. Rovněž Velká Británie utrpěla úpadkem rakouského Creditanstaltu a zmrazením investic v Německu a ve střední Evropě. Důsledkem byl otřes anglické libry, jejíž hodnota poté, co došlo také k odlivu kapitálu z Británie, poklesla o 30 %. Tento pád způsobil úpadek všech měn vázaných na libru.

Během hospodářské recese došlo k hlubokému poklesu průmyslové výroby, který dosáhl svého nejhlubšího bodu v červenci 1932. Toto snížení bylo nejtíživější v průmyslově nejvyspělejších zemích Evropy a ve Spojených státech. V USA klesla produkce na 53,8 %, ve Velké Británii na 83,8 %, v Německu na 59,8 %, ve Francii na 69,1 %, v Československu na 64 % a v Polsku na 43 %. Obrat zahraničního obchodu se snížil až na 65 %. Hospodářská recese svými důsledky vážně ovlivnila politické a hospodářské uvažování své doby, nepřímo se podílela na vzniku druhé světové války a zkušenost z prožitku velké hospodářské krize měla vliv i na uspořádání mezinárodních hospodářských vztahů po roce 1945.
Vypuknutí druhé světové války tedy nepřišlo rozhodně nečekaně. Od druhé poloviny třicátých let se válka blížila s neúprosnou neodvratností. Co však bylo nečekané, bylo rozestavení sil v pokračování globálního konfliktu. Pohledem školních učebnic z konce dvacátého století se zdá vše jasné – černí bojují na straně zla a proti nim stojí kladní hrdinové strany dobra. Proti německému nacismu, italskému fašismu a japonskému militarismu stojí koalice, jejíž přívětivou tvář narušuje “pouze” přítomnost stalinského Sovětského svazu. Jakkoliv nechceme popírat brutální a nelidskou ideologii i praxi nacismu, skutečnost byla mnohem složitější než by napověděl tento letmý pohled.

Druhá světová válka byla nejen válkou světovou, ale také válkou národů a válkou občanskou. Spolu s nacistickým Německem bojovali (nebo si aspoň mysleli, že bojují) za svůj stát nebo autonomii zástupci mnoha národů – od chorvatských Ustašovců, přes Slováky a Ukrajince a některá arabská hnutí až po zástupce mnoha národností bývalého Sovětského svazu, kteří viděli v tomto konfliktu možnost vyřídit si své účty s nenáviděným stalinským režimem. K německým armádám se přidala i malá část občanů západoevropských zemí okouzlených vidinou “Nové Evropy” pod německým velením, “pangermánskou” solidaritou či bojem proti bolševismu (sem patřila například celá španělská Modrá divize). Japonské lákání k výstavbě “sféry společné asijské prosperity” a k boji proti “bílým imperialistům” vyslyšeli příslušníci mnoha protikoloniálních hnutí (například indonéského) nebo na 50 000 Indů, kteří vstoupili do “Indické národní armády” Subhásčandry Bose, aby bojovali proti Britům. Naproti tomu jiná protikoloniální hnutí bojovala “na straně” svých koloniálních metropolí tak jako Ho-Či-Minovi Vietnamci proti Japoncům. Ani jedni ani druzí však nejevili po válce ochotu odevzdat vybojovanou moc svým koloniálním pánům.
Proti nacismu a japonskému expanzionismu se v průběhu války vytvořila nesourodá aliance liberálně demokratických zemí, exilových vlád (z nichž například francouzská vznikla nelegálně jako bojující protiváha legální francouzské vlády spolupracující s Němci), různých formálně se účastnících diktatur a stalinského Ruska, které si v rozsahu krutostí svého režimu nijak nezadalo s nacistickým Německem. Tato koalice, jež vznikla se skřípěním zubů a byla stmelena společným nepřátelstvím vůči německému nacionálnímu socialismu, se začala pomalu hroutit již v závěru druhé světové války. Zcela logicky se znovu objevily především rozdíly ideologií a mocenských zájmů sovětského Ruska a ostatních spojenců.

O výsledku druhé světové války rozhodly především dva faktory – ekonomická síla a síla myšlenky neboli ideologie. Ekonomická převaha byla zejména po vstupu USA do války v Evropě zcela na straně spojenců. Jejich vítězství ve válce bylo nyní - řečeno Churchillovými slovy - jen otázkou správného používání převahy. Hospodářská síla šla totiž snadno transformovat do vojenské moci. Hitlerovo vyhlášení války Spojeným státům bylo z tohoto hlediska nejen nesmyslné, ale dokonce sebevražedné. Stejné harakiri provedli i Japonci napadením amerického loďstva v Pearl Harboru. Němcům se rovněž nevyplatilo podcenění hospodářské síly Sovětského svazu. Pro ilustraci stačí uvést zbrojní výrobu jednotlivých zemí v roce 1941 (v miliardách USD): Velká Británie 6,5, SSSR 8,5, USA 4,5, Německo 6,0, Japonsko 2,0, Itálie 1,0. V tomto světle mohla sice lepší vojenská taktika německé armády konečný pád Třetí říše oddálit, nikoliv však odvrátit.Síla ideologií naproti tomu nemůže být vyjádřena čísly, nelze jí exaktně měřit, ale přesto byla zřejmá. Nemyslíme však jen sílu, která vedla “statečné” komunisty k sebeobětování či fanatické nacisty a potomky japonských samurajů k vytrvalému boji do posledního dechu. To, co se projevilo jako mnohem významnější faktor ve válce, byl nacionalismus. Objevil se především na straně spojenců, jakkoliv byl například v Rusku maskován jako sovětské (ovšem ve skutečnosti velkoruské) vlastenectví. Naproti tomu Němci nedokázali dostatečně a hlavně včas využít nacionalismu národů SSSR proti stalinskému Rusku a naopak ideologie nacionálního socialismu zabránila slušnému jednání se “slovanskými podlidmi”. Němci, kteří byli na území Sovětského svazu vítáni na začátku války chlebem a solí, se velmi rychle stali nenáviděnými okupanty. Přitom využití potenciálu nespokojenosti porobených národů mohlo přivodit rychlý pád stalinského režimu. Stejně tak zabránilo Japoncům silné přesvědčení o své vlastní nadřazenosti v masovější spolupráci s národně osvobozeneckými hnutími jednotlivých asijských národů.V materiální oblasti ukázala válka svoji dvojí tvář. Na jedné straně zničení neuvěřitelného množství materiálních i kulturních hodnot a lidských životů, na druhé straně velké investice do vynálezů a nových výrobních postupů a množství nové techniky, která se postupně rozšířila i do civilní sféry. Spojenci vydali na válku 171 250 000 000 liber, mocnosti Osy přibližně 105 500 000 000 liber. Celkové válečné ztráty byly vyčísleny na 413 250 000 liber. Největší hospodářské škody byly válkou způsobeny na východě Evropy, v Japonsku a také v samotném Německu. Pro ilustraci: bylo zničeno 30 000 továren, bylo zabito či zabaveno 7 mil. z celkového počtu 11,6 mil. koní nalézajících se v okupovaných oblastech Ruska, totéž se stalo s 20 mil. vepřů z celkového počtu 23 mil., bylo zničeno 137 000 traktorů, 49 000 kombajnů, 15 800 lokomotiv, skoro 50 % městské obytné plochy a 3,5 mil. obydlí v zemědělských oblastech. Celá Evropa vypadala zničeně. Panoval nedostatek potravin, doprava nefungovala, mnoho obydlí bylo zničeno. Hrubý domácí produkt v kontinentální Evropě (bez SSSR) klesl asi o 25 % oproti předválečnému stavu. Průmysl na evropské pevnině na tom byl, co se týká strojového parku, dobře, ale byl zaměřen na válečnou výrobu a nemohl okamžitě produkovat potřeby pro mírový život. Velkou pomoc osvobozeným státům poskytla Správa OSN pro pomoc a obnovu (UNRRA), která dodala do Evropy více než 25 mil. tun zboží. Ze 70 % financovali činnost UNRRA Američané. Přes tuto snahu a pozdější pomoc v rámci Marshallova plánu však bylo předválečné úrovně HDP dosaženo až v letech 1948 – 1949. V Německu a Rakousku bylo dosaženo této úrovně v roce 1951, v Japonsku až v roce 1958.Z války vyšly jako jednoznačný ekonomický vítěz Spojené státy. Hrubý národní produkt USA vzrostl z 209,4 mld. USD (USD roku 1958) na 355,2 mld. USD, tj. téměř na polovinu objemu zboží a služeb celého světa. Stát měl ohromné zásoby valut a drahého kovu, a na rozdíl od jiných bojujících zemí v USA i v průběhu války rostla životní úroveň obyvatel. Válka však nebyla jen otázkou ničení materiálních hodnot. Značná suma z peněz i sil vydaných na válku šla na vojenský výzkum a vývoj. Druhá světová válka tak výrazně zlepšila parametry ponorek a letadel, vznikl použitelný radar i první primitivní počítač, tryskové letadlo i sonar, byl učiněn výrazný pokrok v konstrukci raket a konečně byla poprvé využita jaderná energie, i když pouze ve formě atomové pumy. Existovaly však i méně nápadné vynálezy, které měly posléze zlepšit civilní výrobu. Rozvíjela se například elektrotechnika, bylo dosaženo významného pokroku ve stavbě lodí i ve využití umělých hmot.Objev štěpení jádra přinesl jadernou pumu a s tím i dilema jejího použití či nepoužití. Je symptomatické, že jaderná puma se ve Spojených státech zrodila vlastně ze strachu. Ze strachu, že tuto ničivou zbraň získá a použije ji jako první nacistické Německo. Třetí říše naštěstí nezařadila výrobu atomové bomby mezi své priority, ale ohromné investice USA do vývoje bomby – celkem přes dvacet miliard dolarů* - přinesly své výsledky. Nově vyvinutá zbraň byla použita proti japonským městům Hirošimě a Nagasaki. Spojené státy k tomu vedla především snaha, co nejrychleji ukončit válku a co nejvíce snížit počet amerických obětí. Sekundárním důvodem, jenž mohl vést k použití zbraně, bylo zapůsobit na Sovětský svaz, který se v té době již začínal stávat ze spojence potenciálním rivalem, a snad i přirozená touha vojáků vyzkoušet novou zbraň. Nicméně autoři se domnívají, že použití atomové bomby vedlo ke zkrácení války a pravděpodobně ušetřilo mnoho nejen amerických, ale ještě více japonských životů.* Použití jaderných pum proti městům také umožnilo uvědomit si “principální” odlišnost této zbraně od tzv. klasických zbraní. Nejde jen o velký rozsah škod, které může způsobit relativně malá a levná zbraň, ale také o to, že následky jejího použití jsou dlouhodobé (radiace) a že jde o zbraň, kterou lze v překvapivě velké míře použít jako politický instrument.Druhá světová válka skončila vítězstvím antifašistické koalice. Mimo jiné i díky tomu, že spojenečtí politici nepropadli pokušení uzavřít separátní mír, a vedli válku tak dlouho, dokud se neprojevily dlouhodobé výhody spojenců. Jediný pokus Stalina nabídnout Hitlerovi mír nebyl naštěstí vyslyšen. Sovětská vojska došla až do Berlína, okupovala část Rakouska, byla v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, severním Norsku, Československu a Polsku, obsadila i dánský ostrov Bornholm. Na Dálném východě osvobodila větší část Číny, obsadila polovinu Koreje na sever od 38. rovnoběžky a jižní část Sachalinu, Kurilské ostrovy včetně čtyř ostrůvků náležejících zeměpisně spíše k ostrovu Hokkaidó. Západní spojenci osvobodili západní Evropu, Francouzi, Britové a Američané získali okupační zóny v Německu a Rakousku. Vídeň a Berlín byly rozděleny mezi čtyři vítězné velmoci. Angličané obsadili Barmu a Malajsko, Američané byli na ostrovech v Tichomoří, obsadili jižní polovinu Koreje, a dokonce okupovali vlastní Japonsko. Padesát tisíc amerických námořních pěšáků se vylodilo v Pekingu a Tiencinu. Írán byl okupován vojsky USA, Velké Británie a SSSR.Situace na konci války se odrazila i ve změně hranic. Sársko bylo odděleno od Německa a svěřeno pod francouzskou správu. O jeho budoucnosti měl rozhodnout plebiscit. Sovětský svaz definitivně pohltil pobaltské republiky, zabral Východní Prusko, posunul svou hranici vůči Finsku a získal základny na finském území, zabral území Podkarpatské Rusi, která byla součástí ČSR, a získal část bývalého území Polska až k tzv. Curzonově linii. Polsko bylo posunuto směrem na západ a jeho hranici s Německem nyní tvořila Odra a Nisa. Bulharsko si podrželo jižní Dobrudžu, kterou získalo za války. Sovětský svaz si podržel Besarábii a severní Bukovinu, získal jižní Sachalin a Kurily, přístavy Dairen a Port Arthur a s Čínou společnou správu Východočínské a Jihočínské železnice. Kreml také anektoval Tannu Tuva. Jugoslávie získala východní část Julské krajiny, většinu Istrie, Rijeku a Zadar. Terst se stal svobodným městem pod ochranou OSN. Souostroví Dodekanés připadlo Řecku. Američané zabrali Okinawu (vrácena Japonsku 1972), Tchaj-wan byl vrácen Číně, japonské kolonie a mandáty si rozdělily USA, Austrálie a Nový Zéland.Druhá světová válka také definitivně ukončila pomalou změnu systému mezinárodních vztahů. Éra nadvlády Evropy v mezinárodní politice definitivně skončila. Jako dva jediní významní globální hráči zůstaly na scéně, jak to předpovídal již v první polovině 19. století Alexis de Tocqueville, Rusko reprezentované Sovětským svazem a USA. Prozatím celosvětové scéně opravdu dominovaly především Spojené státy, mocnost, která neměla diplomatické zkušenosti evropských kabinetů. Evropa byla po válce oslabená a zpustošená. Velká Británie a Francie vyšly sice z války jako vítězné státy a oficiálně uznávané velmoci (i když problematika uznání Francie za velmoc byla poněkud komplikovanější), ale jak se později ukázalo, byly hospodářsky slabé a neměly “svaly” na skutečně globální mocenskou politiku. Kromě toho, jak také brzy vyšlo najevo, měly své vlastní problémy ve svých koloniích a závislých územích. Ostatní osvobozené státy se teprve vzpamatovávaly ze šoku války a hledaly své zakotvení. Německo bylo demilitarizováno, částečně (především v sovětské okupační zóně) deindustrializováno a nakonec rozděleno. Kromě toho bylo na dlouhou dobu, nejprve fakticky a posléze psychologicky, vyřazeno ze systému mezinárodních vztahů.

Cesta ke studené válce

První trhliny v antihitlerovské koalici se objevily již na konci války. Vycházely mimo jiné z rozdílných představ o poválečném uspořádání světa. Jak se zdá, Sovětský svaz reprezentovaný Stalinem měl zájem především o uznání nové západní hranice SSSR a vytvoření nárazníkového pásma za touto linií. Šlo o vytvoření pásma “přátelských režimů” při sovětských západních hranicích, “přátelských” ve smyslu, jak ho chápal on sám. Josif Vissarionovič se dále snažil postoupit, pokud to bylo možné, ve směrech tradiční expanze carského Ruska, a to do Polska a k černomořským úžinám. Navíc si velmi dobře uvědomoval význam vojenské síly a obsazení území pro pozdější vývoj. Svědčí o tom i jeho často citovaná poznámka pronesená v lednu 1945 v soukromém rozhovoru s vysoce postaveným jugoslávským komunistou M. Djilasem: “Tahle válka je jiná než jakákoliv v minulosti. Ten, kdo obsadí území, vnutí také jeho obyvatelům společenský systém, pokud to bude v silách jeho armády. Jinak tomu být nemůže.” To si ze západních spojenců uvědomoval jen Churchill.Cíle Spojených států naproti tomu byly více posunuté do nevojenské roviny. Roosvelt chtěl prosadit sílu USA především ekonomickými a politickými prostředky a východní Evropa zdaleka nepatřila mezi jeho priority. Chtěl pro americké cíle využít Organizaci spojených národů, zrušit staré formy koloniální nadvlády, prosadit volný obchod. Měl představu, že o světě bude rozhodovat direktorium čtyř “policistů” – USA, SSSR, Velká Británie a Čína. Tyto cíle byly modifikovány po nástupu Trumana do prezidentské funkce. Do popředí se dostávalo udržení liberálních demokratických systémů v Evropě a zatlačování sovětské expanze.Již na konci druhé světové války vznikala ohniska napětí a nakonec se na mapě světa v průběhu let 1946 – 1948 vytvořil celý oblouk sporných bodů, který obklopoval území ovládané Sovětským svazem a komunistickými zeměmi od severní Evropy po Tichý oceán.* I když rozložení sil a tíhnutí zemí k jednomu ze dvou bloků bylo dáno především postupem vojsk na konci války, stále existovala v tomto období možnost korekcí.První velmi vážná kontroverze mezi spojenci začala kolem složení polské vlády, otázky nových hranic Polska a dění v zemích okupovaných sovětskými vojsky. Po diplomatické přestřelce mezi Sověty a exilovou polskou vládou týkající se zejména katyňského masakru Sověti přešli do ofenzívy. S jejich podporou vznikl Polský výbor národního osvobození v Lublinu, který se na konci roku 1944 prohlásil za prozatímní vládu a již v lednu 1945 ji SSSR uznal jako jedinou polskou vládu. Otázka Polska a jeho dvou vlád – domácí prokomunistické a exilové prozápadní – byla řešena na Jaltské konferenci. Bylo dosaženo formálního kompromisu – lublinská vláda měla být doplněna o představitele exilové exekutivy a nová vláda byla povinna provést v co nejkratší době na území Polska svobodné volby. Po dalších jednáních konkretizujících uvedenou dohodu uznali západní spojenci domácí polskou vládu. Komunisté však plně kontrolovali všechny mocenské posty a zahraniční Poláci tvořili pouhou pětinu nové vlády. To bylo velké vítězství Stalina a Polsko tím bylo v podstatě začleněno do sovětské sféry vlivu. Volby pak proběhly na začátku roku 1947 a díky zastrašování a falšování v nich komunisté získali většinu hlasů.V Bulharsku, kde měli komunisté silné mocenské pozice již od roku 1944, se Západ neúspěšně pokusil podpořit opoziční politiky Dimitrova-Gemeta a Nikolaje Petkova.V Rumunsku dokonce došlo k první, byť zatím malé, sovětské poválečné ozbrojené intervenci. V prosinci 1946 stanul v čele rumunské vlády generál Radescu, který se netajil snahou vytlačit komunisty z politické scény. V lednu 1945 rumunští komunisté otevřeně vystoupili s požadavkem vytvoření vlády levicové Národní demokratické fronty, která prý jako jediná může dosáhnout důvěry u Sovětů. Vláda odmítla. V Bukurešti došlo ke srážkám demonstrantů s policií a armádou. Byli mrtví a ranění. Sovětská vojska a NKVD poté začala odzbrojovat vládní jednotky. Na začátku března 1945 navštívil rumunského krále náměstek komisaře zahraničních věcí A. Vyšinskij a král dostal ultimátum na vytvoření nové vlády. Jako argument posloužily sovětské tanky obkličující královský palác. Vznikla tak nová vláda, v níž nejdůležitější křesla zaujali komunisté. Na konci roku 1946 pak byly provedeny zfalšované volby, v nichž fronta získala 89 % hlasů. Západní velmoci sice v Postupimi odmítly výslovně uznat vlády v Bulharsku a Rumunsku, ale diskuse vyzněla v kompromisním duchu. V březnu 1946 vypuklo další kolo občanské války v Řecku. Někdejší velitel komunistických partyzánů ELAS M. Vafiadis vytvořil Demokratickou armádu Řecka a dosáhl proti vládním jednotkám významných úspěchů. Odchod britských vojsk byl odložen na neurčito a Angličané se zapojili do bojů na straně vládních sil. Kreml se sice v rámci tzv. procentové dohody Churchill – Stalin zdržel větší podpory řeckých komunistů, ale i tak by bez vojenské a hospodářské pomoci Velké Británie legální řecká vláda brzy padla.Další kontroverze se rozvinula okolo budoucnosti Německa. Západní spojenci již od roku 1943 připravovali plány na případné rozdělení Německa a zničení jeho průmyslového potenciálu. Stalin si naopak přál jednotné Německo, ale Německo oslabené, nejlépe neutralizované a podléhající sovětskému vlivu. Nakonec bylo rozhodnuto o rozdělení území Německa na čtyři okupační zóny. S rostoucími rozpory mezi spojenci Velká Británie a USA odmítaly koncepci jednotného Německa pod sovětským vlivem a snažily se, aby Německo, nebo případně jeho část, přináležela k Západu. K 1.1.1947 byly americká a britská okupační zóna z hospodářských důvodů sloučeny a začalo formování parlamentních orgánů, základu budoucího západoněmeckého státu.Ohniska napětí se však zdaleka neprojevovala jen v Evropě. Na konci roku 1945 se vynořil problém severního Íránu. Dokonce jej posléze jako jednu ze svých prvních agend projednávala nově založená Organizace spojených národů. Írán byl od roku 1941 okupován spojenci, kteří se zavázali, že do šesti měsíců od konce války stáhnou své vojáky, a garantovali suverenitu a nezávislost Íránu. Sovětský svaz však odmítl stáhnout svá vojska a začal vojensky podporovat separatistické hnutí na severu země. Místní vláda íránského Ázerbajdžánu vyhlásila rozsáhlou autonomii a vyzvala Teherán k uznání svrchovanosti. Toto sovětské úsilí mělo dva cíle – získat ropné koncese v severním Íránu, a pokud to bude možné, vytvořit tam spřátelený stát, který by se postupně pravděpodobně připojil k Sovětskému svazu. Moskvě se však nakonec podařilo realizovat pouze svůj minimální cíl – získání koncesí – a v roce 1946 sovětská vojska odešla. I toto vítězství však bylo pouze dočasné a o rok později odmítl íránský parlament smlouvu o ropných koncesích ratifikovat.Ve směru k úžinám se SSSR pokoušel také o nátlak na Turecko. 7. června 1945 předložil ministr zahraničí Molotov Turecku sovětské požadavky – revizi konvence z Montreux ve smyslu smíšené sovětsko-turecké správy černomořských úžin, navrácení provincií Kars a Ardahan, které byly od roku 1921 součástí Turecka, a vybudování sovětských vojenských základen v úžinách. Stalin pak ještě na Postupimské konferenci potvrdil svůj zájem na vybudování sovětské vojenské základny v Trákii a celý soubor požadavků Kreml znovu opakoval v nótě ze srpna 1946. Proti tomuto postupu se však ohradily jak USA, tak Velká Británie. Spojené státy dokonce posílily svou odpověď vysláním letadlové lodě a čtyř křižníků k tureckým břehům. Západní spojence zarazil i požadavek Sovětského svazu na podíl na správě italských kolonií Tripolska a Kyrenaiky. Představy Kremlu byly, alespoň rétoricky, ještě širší: Dodekanéské ostrovy, Somálsko, Eritrea a snad i Palestina. Molotov dokonce soukromě uvažoval o nárocích na bývalé německé vlastnictví v Pacifiku a Africe.Na Dálném východě pokračovala občanská válka mezi čínskými komunisty vedenými Mao-ce Tungem a nacionalisty generála Čankajška. Válka znovu vypukla v červenci 1946 poté, co se nepodařilo sjednotit celou Čínu pod vládou Čankajška, jak se na tom dohodli všichni spojenci. Stalinův postoj vůči Maovi byl značně nedůvěřivý a pravděpodobně ho pokládal spíše za obtížného spojence a potenciálního konkurenta. Sovětský svaz sice předal čínským komunistům výzbroj po poražené japonské kwantungské armádě, ale diplomaticky dlouho uznával Čankajškovu vládu a příliš nespěchal s hospodářskou pomocí čínským komunistům.To však byl pouze jeden okruh konfliktů. Druhý se týkal kolonií a protektorátů. Zejména závislé země, na jejichž území se odehrávaly boje druhé světové války, odstartovaly jako první novou vlnu nacionalismu a často i ozbrojeného odporu proti cizí nadvládě. V Indonésii již v srpnu 1945 proklamoval Sukarno nezávislý stát. Jeho naděje zmrazilo vylodění britských jednotek a posléze návrat Holanďanů. Ihned vypukly násilnosti a v roce 1947 se Nizozemci pokusili vyřešit situaci rozsáhlou ozbrojenou akcí. Ve Vietnamu vyhlásil Ho-či-min počátkem září 1945 nezávislou republiku, ale do konce února 1946 Francouzi obnovili kontrolu severní Indočíny. Po krátkém příměří vypukly prudké boje opět na podzim téhož roku. Francouzi měli vlastní problémy i v Alžírsku, kde vypuklo povstání již počátkem května 1945. Teprve po masivní vojenské akci byl obnoven pořádek. Britové byli nuceni čelit protestům na Indickém subkontinentu a v únoru 1947 britský premiér oznámil, že Velká Británie nejpozději do června následujícího roku ukončí svou správu v Indii. Potíže se začaly objevovat i v Malajsii, kde se Británie postupně zapletla do dlouhé protipartyzánské války.Všechny tyto střety a konflikty vyvolávaly rostoucí podrážděnost Západu a rostoucí nedůvěřivost a nerudnost Sovětů. Sověti zřejmě nepochopili plně poválečnou situaci a předpokládali, že poválečný svět je mnohem více nakloněn jejich záměrům, než ve skutečnosti byl. Jejich politika byla směsí “velmocenského šovinismu” a “ideologického romantismu” předpokládajícího velkou hospodářskou krizi poválečného kapitalistického světa a socializaci možná celé kontinentální Evropy. Přednost však byla dána, jak je uvedeno výše, velmocenskému jednání. Ale i zde existoval problém. Američané, k jistému údivu Sovětů, odmítali uznat sféry vlivu a Západ nepochopil, že pro Sověty jsou “přátelské” státy synonymem států poslušných jejich vůle a svobodné volby, lidská práva a závazky v tomto směru pouhou rétorikou, že SSSR začal budovat svůj smluvní systém ve východní Evropě a postupně uzavírat svou sféru vlivu. Když si toto Západ začal uvědomovat, jeho odpor k sovětské koncepci rostl.Jedním z prvních viditelných signálů nadcházející studené války na Západě byl Churchillův projev v americkém Fultonu ve státě Missouri v březnu 1946. Význam tohoto vystoupení však nelze přeceňovat, neboť významným mezníkem se jeví zejména při retrospektivním pohledu a pro své jednoznačné označení agresivních úmyslů Sovětů. Jeho obsah byl předem konzultován s americkým prezidentem Trumanem. Churchill, tehdy již soukromá osoba, tvrdě zaútočil na SSSR: “…padl stín na scénu, dosud osvětlenou spojeneckým vítězstvím. Nikdo neví, co Sovětské Rusko a jeho mezinárodní komunistická organizace zamýšlejí udělat v bezprostřední budoucnosti a jaké jsou limity, jsou-li jaké, jeho rozpínavých tendencí… Chápeme potřebu Rusů zabezpečit se na svých západních hranicích proti jakémukoli opakování německé agrese. Především vítáme časté, trvalé a rostoucí styky mezi ruským národem a našimi národy na obou stranách Atlantiku… Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť a Sofie, všechna tato slavná města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou vlivu, a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy. Jedině Athény – Řecko se vší svou nehynoucí slávou – si mohou svobodně zvolit vlastní budoucnost pod dohledem britských, amerických a francouzských pozorovatelů. Polské vládě ovládané Ruskem se dostalo povzbuzení, aby se neoprávněně zmocnila značných německých území…. Komunistické strany, které byly v těchto východoevropských zemích velice malé, získaly postavení a moc z daleka převyšující počet jejich členů a všechny se ze všech sil snaží prosadit totalitní vládu. Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie…”Podráždění nad chováním Sovětů a budováním jejich sféry vlivu rostlo i v USA. První náznaky se objevily již na konci Roosveltova života a pokračovaly i po nástupu Trumana. Všechny rozepře, včetně velice ostrého sporu ohledně Polska, však byly dočasně překonány zájmem USA na vstupu SSSR do války proti Japonsku. I to však mělo postupně přestat. Ilustrativní je v tomto ohledu dopis prezidenta Trumana jeho ministru zahraničí: “V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou skutečnost a pod tíhou okolností téměř donuceni souhlasit jak s ruskou okupací Východního Pruska, tak s polskou okupací části Německa na východ od řeky Odry. V té době jsme měli starost o vstup Ruska do války s Japonskem. Později jsme ale poznali, že jsme zde Rusko nepotřebovali a že nám Rusové od té doby neustále působí hlavní starosti … Nemám sebemenší pochybnosti o tom, že Rusko zamýšlí vpadnout do Turecka a zmocnit se tak průlivu z Černého do Středozemního moře. Do té doby, dokud Rusko nenarazí na železnou pěst a silné výrazy, bude nazrávat nová válka. Nemyslím, že musíme uzavírat další kompromisy. Je třeba, abychom odmítali uznat Rumunsko a Bulharsko do té doby, dokud se nepodřídí našim požadavkům, musíme nedvojsmyslně vyjádřit své stanovisko k íránské otázce, jsme povinni dále trvat na zmezinárodnění Kielského průplavu, rýnsko-dunajské vodní cesty a černomořských průlivů a musíme také udržet plnou kontrolu nad Japonskem a Tichým oceánem. Je třeba, abychom postavili na nohy Čínu a abychom tam vytvořili silnou ústřední vládu. Totéž musíme udělat s Koreou. Potom budeme muset přinutit Rusko, aby vyrovnalo dluhy v půjčce a pronájmu. Přestal jsem se mazlit se Sověty…”

Jakou strategii zvolí Západ pro studenou válku?

Máme-li stručně pojednat o globální strategii Západu a jejích proměnách v průběhu studené války, musíme si nejprve uvědomit dvě základní determinanty. Za prvé, vojenská strategická koncepce vychází z celkové politické strategie, která sama měla svůj původ ve vzniku bipolárního světa po druhé světové válce. Za druhé je třeba zdůraznit, že hlavním protihráčem východního bloku pod nadvládou Sovětského svazu vždy byly Spojené státy, které disponovaly hlavní částí ozbrojených sil, zajišťovaly jadernou rovnováhu a díky své váze v západní alianci měly i největší vliv na formování strategických doktrín celého Západu. Proto nelze dost dobře od sebe oddělit vývoj strategické doktríny USA a strategických doktrín NATO. Zároveň však vždy existoval jistý rozdíl mezi USA a západní Evropou, jisté napětí, které se odráželo i ve snahách ovlivňovat strategii celého Západu.První oficiální návrhy, jak konkurovat rostoucí rozpínavosti Sovětského svazu na vojenském i politickém poli, začaly vznikat v USA krátce před skončením druhé světové války. Vstřícná americká politika pochopení sovětských ambicí v Evropě se po nástupu prezidenta Trumana v dubnu 1945 postupně měnila směrem k tvrdšímu postoji. Sovětský svaz začal být postupně chápán jako sice bývalý spojenec, ale současný soupeř.“Již v září 1945 schválil sbor náčelníků štábů důležité memorandum o vojenské strategii USA v poválečném období. Dokument vycházel z monopolu atomové zbraně, přičemž za potenciálního protivníka byl označen Sovětský svaz, kterému měl být zasazen preventivní jaderný úder. Detailní variantu prvního úderu rozvíjel tzv. plán ‚Charioteer‘.” Vletech 1946 – 1949 vytvářela americká armáda v rychlém sledu plány, které počítaly s jadernou válkou proti SSSR. Jmenujme například plány Pincher, Grabber, Brojler, Trojan, Offtackle a konečně více méně definitivní výslednou verzi, plán Drop Shot. Všechny tyto plány počítaly s mohutným sovětským útokem na západní Evropu, na Blízkém východě a v Koreji. Hlavními úkoly amerických sil měla být obrana západní polokoule, evakuace okupačních sil z Evropy a Koreje, obrana Velké Británie a základen v oblasti Káhira – Suez, zajištění bezpečnosti na linii Beringovo moře – Japonské moře – Žluté moře, vytvoření základen na Islandu a Azorech a zničení sovětského vojenského námořnictva. Západní Evropa i Korea měla být po krátkém ústupovém boji ponechána Sovětům. S touto alternativou počítaly Spojené státy neveřejně až do poloviny padesátých let a vytvářely k tomuto účelu v evropských zemích sklady zbraní a zásob pro případnou partyzánskou válku. V druhé fázi mělo rychle následovat strategické bombardování jadernými zbraněmi, které mělo rozhodnout válku ve prospěch Západu. V roce 1948 bylo rozhodnuto použít část atomových zbraní i na zbrždění sovětského postupu v Evropě. Jak bylo napsáno v plánu Offtackle: “strategická vzdušná ofenzíva za pomoci atomových a konvenčních bomb začne v nejbližším možném termínu ihned po vypuknutí nepřátelství. Tato ofenzíva bude zacílena na klíčové elementy sovětské válečné kapacity a na zpomalení sovětského postupu v západní Euroasii. Operační a logistické zásobovací priority budou ustaveny tak, aby bylo umožněno co nejrychlejší spuštění tohoto úsilí.” Celé toto plánování mělo však několik slabin. Za prvé, neexistovaly jasné cíle, kterých by bylo třeba v konfliktu dosáhnout, neexistovala přesná a jednoznačná rozhodnutí o metodě použití nukleárních zbraní. Kvalitativně nová zbraň – jaderná bomba – byla “napasována” do staré doktríny konvenčního strategického bombardování a zkušeností druhé světové války. Za druhé, jak se ukázalo v roce 1948, slabé pozemní síly západních spojenců by nedokázaly udržet letecké základny v bezpečí před Sověty a jejich spojenci po dobu, která byla nutná pro provedení plánovaného strategického bombardování. A konečně neexistoval dostatečný počet atomových bomb a jejich nosičů pro provedení požadovaných atomových úderů. V roce 1945 měly USA 6 jaderných bomb (započítány jsou i bomby nedokončené), v roce 1946 11, v roce 1947 32, v roce 1948 110 a v roce 1949 235. Ale už plán Brojler ze srpna 1947 počítal se zhruba 400 jadernými údery. I počet letadel schopných nést jaderné zbraně stoupal neuspokojivě z 23 v prosinci 1946 na 60 v zimě 1948.Souběžně s vojenskou koncepcí se rodila i politická strategie pro studenou válku. George Frost Kennan, chargé d´affaires na americkém velvyslanectví v Moskvě, odeslal 22. února 1946 na žádost ústředí do Washingtonu svou kritickou analýzu sovětské politiky, která později dostala název “dlouhý telegram”. Své myšlenky posléze opakoval v dalším rozboru pro Státní department nazvaném “Spojené státy a Rusko”. A do třetice zpřístupnil své myšlenky, tentokráte i veřejnosti, v článku “Příčiny sovětského chování”, který publikoval pod šifrou X v časopise Foreign Affairs v létě 1947. Kennan se vyslovil pro skoncování s politikou ústupků Sovětskému svazu, neboť diplomacie ústupků a hledání konsensu jen podporuje sovětskou neústupnost a touhu po další expanzi. Konstatoval, že trvalým cílem SSSR je celková porážka kapitalismu. Jediným řešením bylo podle Kennana cílevědomé uplatnění protitlaku v “celé řadě zeměpisných a politických bodů”. Tyto názory padly ve Státním departmentu na úrodnou půdu a staly se později základem doktríny “containmentu” – doktríny zadržování.Veřejně se k politice zadržování přihlásily Spojené státy v tzv. Trumanově doktríně. Tato doktrína dalekosáhle změnila zahraniční politiku USA a dokončila přechod od amerického izolacionismu k neomezeným celosvětovým závazkům. Její podoba byla nastíněna v projevu, který byl žádostí Kongresu o schválení americké finanční podpory Řecku a Turecku. Velká Británie již totiž nebyla schopna na začátku roku 1947 dostát svým mezinárodním angažmá a udržet zároveň své válkou vyčerpané hospodářství. Přijala tedy rozhodnutí o odchodu z Indie, navrácení palestinského mandátu OSN a ukončení hospodářské pomoci Řecku a Turecku. Nóta z Londýna oznámila do Washingtonu, že k 31.3.1947 Velká Británie zastavuje svou vojenskou pomoc Řecku a Turecku.Vláda USA chápala strategickou důležitost těchto zemí a byla si vědoma negativních důsledků jejich případného pádu do rukou Sovětů na celosvětovou situaci. Navíc se obávala “efektu domina”, slovy zástupce amerického ministra zahraničí D. Achesona: “Zvítězí-li komunismus v Řecku, v Turecku či jinde ve Středomoří, padnou i ostatní vlády v západní Evropě…” A tak se prezident 12.3.1947 obrátil na Kongres se široce koncipovaným projevem v němž pravil: “Věřím, že politika Spojených států musí spočívat na podpoře svobodných národů, jež vzdorují pokusům o ujařmení ozbrojenými menšinami či vnějšímu tlaku. Domnívám se, že naše pomoc musí spočívat především v ekonomické a finanční podpoře, která je nevyhnutelná pro dosažení jejich hospodářské stability a tudíž i vyrovnaného politického života…” Pomoc byla poskytnuta a USA vstoupily do nové éry své diplomacie, měly se, alespoň formálně pro veřejnost, postavit pokusům o komunistickou subverzi na celém světě.Spojené státy také současně učinily kroky ke přizpůsobení své administrativy aktivní roli v mezinárodní politice. Teprve v roce 1947 totiž vznikly v USA centrální orgány pro koordinaci zahraniční a vojenské politiky. Na základě Zákona o národní bezpečnosti (National Security Act) vznikla Rada národní bezpečnosti (National Security Council – NSC) a ministerstvo obrany (Department of Defence), zvané podle tvaru své centrální budovy též Pentagon. Došlo k obnově Společného sboru náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff), který měl zastřešit a koordinovat jednotlivé složky ozbrojených sil. Přednost však dostalo letectvo, zejména jeho složka Velení strategického letectva (Strategic Air Command - SAC), vybavené strategickými bombardéry a jadernými zbraněmi. SAC vzniklo již v březnu 1946 a postupně mu kromě strategických bombardérů byly podřízeny i mezikontinentální jaderné střely a další prostředky, včetně špionážních letadel U-2. Současně začalo budování systému aliancí a spojenectví, které měly postupně obepnout celý nekomunistický svět. Jako první přišlo na řadu zajištění bezpečnosti na “americkém zadním dvorku”, v Jižní a Střední Americe. Dne 2. září 1947 byl podepsán Pakt z Ria, alianční smlouva amerických republik. Každá strana podle něj měla právo podniknout opatření dle svého vlastního uvážení v případě napadení jednoho nebo více ze signatářů.Rozhodujícím spojenectvím, které z velké míry zformovalo podobu studené války na Západě, byla Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO). Založení NATO vyplynulo z rostoucího nepřátelství mezi bývalými spojenci. Těsně po válce se však celá Evropa ještě vzpamatovávala ze šoku německé agrese a část politiků byla zaměstnána snahou zabránit jejímu možnému opakování. Toto úsilí ze strany Francie stálo původně i za uzavřením tzv. Dunkerské smlouvy mezi Velkou Británií a Francií 4. 3. 1947. Dohoda předpokládala společnou akci proti jakékoliv agresi, ale byla namířena proti obnově “německé útočné politiky” a obě strany se zavazovaly k vzájemným konzultacím s USA a Sovětským svazem proti případné německé agresivní politice. V tomto smyslu byla spíše mrtvě narozeným dítětem, ale posloužila jako podklad, vzor a předstupeň pozdějším obranným společenstvím západní Evropy.Navazujícím krokem byla Smlouva o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a sebeobraně podepsaná představiteli Belgie, Francie, Velké Británie, Nizozemska a Lucemburska dne 17. 3. 1948 v Bruselu. Tato smlouva vzešla z iniciativy britského ministerského předsedy Bevina a k jejímu uzavření bezprostředně vedly tři rozhodující faktory: za prvé šlo o reakci na pražský převrat v únoru 1948, za druhé o vědomí sovětského tlaku na severu Evropy, kde Moskva tlačila na Dánsko a zejména na Norsko, aby uzavřely dohody vedoucí k jejich omezené suverenitě, a konečně za třetí chtěli Evropané zaangažovat USA na dění v Evropě. K tomu potřebovali nejprve zlomit argument amerických odpůrců této angažovanosti, kteří tvrdili, že Evropané sami se nedokáží shodnout a definovat své zájmy. Ve smlouvě se pravilo, že pokud se kterákoliv členská země stane objektem ozbrojené agrese, poskytnou jí ostatní státy veškerou vojenskou pomoc. Spojenectví mělo i integrační charakter. Jednotlivé státy se zavázaly “organizovat a koordinovat své ekonomické aktivity tak, aby dosáhly co nejlepších výsledků, a to vyloučením konfliktních kroků své hospodářské politiky, koordinací výroby a rozvojem vzájemné obchodní výměny.” Byla vytvořena Stálá komise, Konzultativní výbor ministrů zahraničních věcí a zejména Vojenský výbor, který posléze vytvořila Obranná organizace Západní unie. Vrchním velitelem této Západní unie se stal britský maršál Bernard Montgomery. Vojenské plánování bylo založeno na předpokladu pomoci ze strany USA. Vznik aliance podpořil americký ministr zahraničí a ihned navrhl její rozšíření o Itálii, Dánsko, Island a Portugalsko.Na pořadu dne byla diskuse o tom, jak zapojit USA do obrany Evropy a které země budou začleněny do “kolektivního obranného uskupení severního Atlantiku”. S odkazem na svou neutralitu odmítly svou účast Rakousko, Švýcarsko i Švédsko, jehož zapojení bylo považováno z geostrategického hlediska za žádoucí. Irsko odmítlo svou účast vzhledem k přítomnosti britské armády v Ulsteru. Velký strategický význam byl přisuzován členství Islandu, kde bylo za druhé světové války umístěno 45 tisíc amerických vojáků. Na podzim 1946 podepsaly Spojené státy smlouvu s Islandem o využívání letiště v Keflavíku, které sloužilo potřebám americké armády v Německu. Vzhledem k tomu, že tehdejší letouny měly poměrně krátký dolet, bylo nutné na cestě z Ameriky do Evropy na tomto ostrově doplňovat palivo. Stejně důležité bylo, vzhledem ke Grónsku, i Dánsko. Velký strategický význam měly Azory, což mluvilo pro členství Portugalska, i přes trvání nedemokratického Salazarova režimu. Diskuse vznikla kolem členství Itálie, která geograficky nepatří k severnímu Atlantiku a jejíž přínos pro společnou obranu byl podle vojenských expertů sporný, ale jejíž začlenění vehementně podporovala Francie. Ta navíc požadovala začlenit do smlouvy i obranu Alžírska, jež bylo dle její ústavy integrální součástí Francie. Nakonec 4. dubna 1949 podepsali ve Washingtonu smlouvu o založení Severoatlantické aliance ministři zahraničí Belgie, Dánska, Francie, Islandu, Itálie, Kanady, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Portugalska, USA a Velké Británie. Klíčový byl článek 5, který pravil, že “ozbrojený útok proti jedné nebo více smluvním stranám v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem a dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.” Tato oblast byla definována v následujícím článku jako “území kterékoli smluvní strany v Evropě nebo Severní Americe, alžírské départementy Francie, ostrovy pod jurisdikcí kterékoli smluvní strany v severoatlantické oblasti severně od obratníku Raka”. Za ozbrojený útok ve smyslu smlouvy byl považován i útok “na okupační síly kterékoli smluvní strany v Evropě” a “lodě nebo letadla kterékoli ze smluvních stran, jež se nacházejí v oblasti kterékoli smluvní strany”.Severoatlantická aliance měla v poválečném světě tři hlavní poslání. Nejlépe je snad vyjádřil první generální tajemník NATO lord Lionel Ismay – úkolem NATO je “udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi”.