Svět po 2. světové válce

Studená válka: Dlouhodobý globální konflikt mezi komunistickými a demokratickými státy, který probíhal v nejširším časovém vymezení od konce 2. světové války do zhroucení komunismu (jako ideologie i systému) koncem 80. let, v užším vymezení v 2. polovině 40. let a v 50. letech 20. stol. Vyvolána vzrůstajícími rozpory mezi spojenci z 2. světové války, podnícena sovětskou politickou i vojenskou expanzí ve střední a jihovýchodní Evropě a na Dálném východě. V roce 1949 bylo založeno NATO; sovětský blok reagoval vytvořením Varšavského paktu (1955). Sovětským záměrem během války studené bylo dosažení parity ve strategických zbraních (zbrojením i smluvně), což by umožnilo využít převahu v konvenčních silách. Západoevropské státy se snažily o udržení technické převahy, vyrovnávající živou sílu a nahromaděnou vojenskou techniku protivníka. Válka studená byla vedena na všech úrovních lidské činnosti, za maximálního využití propagandy, zbrojena sovětské straně i s podporou militarizace společnosti a mezinárodního terorismu. Válka studená několikrát vyústila v konflikt nižší intenzity (berlínská blokáda, karibská krize); mimo území Evropy došlo i k válkám (korejská válka, vietnamská válka, afghánská válka). Válka studená vyvrcholila karibskou krizí v roce 1962; po ní postupně docházelo k uvolňování napětí a k uzavírání dohod o odzbrojení. Koncem 70. let 20. stol. se napětí opět zvyšovalo (1979 Sovětský svaz vpadl do Afghánistánu, Reaganova vláda v USA zahájila program strategické obranné iniciativy). Neúnosné zbrojení, technická zaostalost a militarizace společnosti přivedly Sovětský svaz a další komunistické státy k faktickému zhroucení v roce 1989. V prosinci 1989 vyhlásili prezidenti G. Bush (americký politik. Za 2. světové války sloužil v námořnictvu jako pilot. Od roku 1966 člen sněmovny, 1971 zvláštní americký velvyslanec u OSN, 1974 člen výboru republikánské strany pro rezignaci R. Nixona. V roce 1980 viceprezident, 1989 – 93 prezident. Potýkal se s vnitřními problémy USA, zvl. finančním deficitem. Vedl jednání s M. Gorbačovem v době rozpadu komunistických režimů ve východní Evropě a rozpadu Sovětského svazu. Získal uznání rozhodnými zahraničněpolitickými akcemi -intervence v Panamě 1989 – 90 a účast ve válce v Zálivu proti Iráku 1991) M. Gorbačov (sovětský a ruský politik; v letech 1985 – 91 generální tajemník KSSS; zahájil “reformy shora”, jejichž heslem se stala perestrojka a glasnosť. Popularitu získal v zahraniční politice, když nechtěně zahájil proces rozpadu a zániku sovětského impéria. Uzavřel četné dohody s USA o snížení zbrojení, prosadil odchod sovětských vojsk z Afghánistánu v roce 1988, souhlasil s opětovným sjednocením Německa 1990. Neúspěšný byl ve vnitřní politice; pokus o oživení ekonomiky selhal a přes mimořádnou autoritu v zahraničí - jednoznačná podpora G. Bushe a M. Thatcherové - svou pozici neuhájil. V roce 1991 první a jediný prezident SSSR. Srpnový komunistický puč 1991, v němž hrál dodnes nejasnou úlohu, znamenal jeho politický pád a následně rozpad SSSR. 1996 kandidoval v prezidentských volbách v Rusku. Nobelova cena míru v roce 1990.) během setkání na Maltě válku studenou za ukončenou.
Projev W. Churchilla ve Fultonu (USA) 1946: 5. 3. 1946 v projevu ve Fultonu Churchill otevřeně poukázal na nepřekonatelné rozpory v bývalé koalici a vyzval k jednotnému postupu proti zvětšujícímu se vlivu SSSR. Ve svém projevu také jako první použil slovní spojení – železná opona - pojem označující hranice mezi státy sovětského bloku a demokratickými státy Evropy, železná opona byla symbolem nepropustnosti a uzavřenosti východní Evropy.
Přechod na mírové hospodářství neprobíhal bez obtíží a mnohdy ho doprovázela politická hospodářská krize – VB, Francie, Itálie. Koncem roku 1947 byla sociální a ideologická ofenzíva západoevropských komunistických stran zlomena. Tím se otevřela cesta ke konsolidaci západoevropských zemí prostřednictvím ekonomické pomoci, kterou jim začaly poskytovat USA.
Prvním zřetelným výrazem politiky intervencionismu USA do politických záležitostí Evropy byla tzv. Trumanova doktrína. Ve zvláštním poselství před americkým Kongresem, předneseným 12. Března 1947, prezident H. Truman odůvodnil žádost o poskytnutí pomoci Řecku a Turecku ve výši 400 miliónů dolarů. Příčinou této půjčky byla jednak situace ve VB, neboť její ministr zahraničí Bevin oznámil USA, že jen nucen zastavit pomoc Řecku a Turecku, a jednak ten fakt, že oba tyto státy byly ohroženy SSSR.
Protějškem Trumanovy (americký politik. Původně právník, od roku 1935 v senátu. 1944 viceprezident, 1945 – 53 prezident USA; považoval za svou povinnost pokračovat v odkazu F. D. Roosevelta. V zahraniční politice uplatňoval vůči SSSR koncepci zadržování komunismu. Rozhodl o použití atomových bomb v Japonsku koncem 2. světové války) doktríny v ekonomické oblasti byl tzv. Marshallův plán (,European Recovery Program. Program obnovy Evropy – program vyhlášený státním tajemníkem USA G. Marshallem 5. 6. 1947 jako finanční a materiální pomoc Evropě v zájmu její stabilizace. SSSR plán odmítl a donutil k tomu i své satelity včetně ČSR. V zájmu koordinace pomoci byla vytvořena Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC). 1948 – 51 bylo mezi tyto státy rozděleno 13,5 mld. USD. Plán přispěl k hospodářské rekonstrukci západní Evropy, k obnovení výroby i obchodu.), který se vztahoval na celou Evropu. Ve svém projevu na schůzi bývalých studentů HU analyzoval G. Marshall (americký generál a politik. Za 2. světové války náčelník generálního štábu amerických vojsk; účastník všech významných válečných konferencí.) hospodářskou situaci v Evropě a došel k názoru, že americká pomoc je hlavní podmínkou obnovy evropského hospodářství. Marshallův plán nepředpokládal jen pomoc, ale vycházel z předpokladu, že si evropské země mohou samy zajistit své potřeby a možnosti a že teprve schodek uhradí půjčkou a investiční pomocí Spojené státy.
Ministři zahraničních věcí evropských lidových demokracií vypracovali program týkající se německé otázky. Ve společném prohlášení z 24. června 1948 požadovali mezinárodní kontrolu nad Porúřím, vytvoření celoněmecké vlády a dokončení demilitarizace Německa. Poměr mezi oběma zeměmi se však zostřil sporem o Berlín, který vznikl v souvislosti s provedením měnové reformy i v západních okupačních pásmech tohoto města. Protiopatřením SSSR byla úplná blokáda Berlína - s uzavřením všech pozemních i vodních cest mezi západní a východní částí Německa včetně Berlína. Všechny zásoby do západního Berlína museli proto západní spojenci dopravovat leteckým mostem. 12. 5. 1949 SSSR po tajných jednáních přístupové cesty uvolnil - cílem dosáhnout jeho zhroucení. Dne 7. října 1949 se pak vytvořila ze sov. okupačního pásma Německá demokratická republika a tím bylo dovršeno rozdělení Německa.
Berlínská zeď: V prosinci 1957 byly v západní Evropě rozmístěny americké jaderné rakety středního doletu. Chruščov byl však odhodlán prosadit jednání o omezení zbraní hromadného ničení mezi SSSR a USA za každou cenu a na podzim 1958 opět otevřel německou otázku – v listopadu vystoupil s návrhem na přeměnu Západního Berlína ve svobodné a demilitarizované město. Celý projekt byl podpořen hrozivě formulovaným ultimatem, které Moskva předala třem západním mocnostem 27. listopadu 1958. Požadovaná transformace Berlína měla být provedena do 6 měsíců a v případě nerespektování této lhůty měl SSSR předat své kontrolní kompetence na spojovacích komunikacích mezi Spolkovou republikou a Západním Berlínem příslušným orgánům NDR. 11. května 1959 začala v Ženevě další konference ministrů čtyř mocností o německé a berlínské otázce – zmírnila pouze tón ultimata. 3. a 4. června 1961 se Chruščov setkal s novým prezidentem Kennedym – ve Vídni. Jednání byla bezúspěšná a směřovala málem k 3. světové válce. Američané byli přesvědčení, že by případnou lokální válku o Berlín vyhráli a tato informace byla postoupena zpravodajské centrále KGB. Chruščov reagoval okamžitě. Mírová smlouva i s ultimatem byly odloženy a 5. srpna 1961 dostal W. Ulbricht zelenou k výstavbě zdi, která by oddělila východní část Berlína od spojeneckých sektorů, přičemž byl vážně varován před narušením západoberlínského teritoria. V noci z 12. na 13. srpna 1961 se berlínská zeď stala realitou. Spojovací cesty mezi Spolkovou republikou a Západním Berlínem nebyly nijak dotčeny. Kennedy s výstavbou nesouhlasil a musel také vyjádřit podporu západoberlínské a německé veřejnosti. V blízkosti této zdi pronesl svůj slavný projev o nedělitelnosti svobody. Betonový val - tři až čtyři metry vysoký – se stal symbolem studené války, podstatně omezil živelnou emigraci východních Němců, ale na druhé straně stabilizoval situaci v celé střední Evropě. Okamžikem postavení zdi Moskva ukončila hrátky s německou otázkou, akceptovala existenci dvou německých států i rozdělení Berlína.
NATO: Severoatlantická aliance, anglicky North Atlantic Treaty Organization. Jedná se o vojenské seskupení států za účelem obrany demokracie a vlastní bezpečnosti. Smlouva byla podepsána 4. 4. 1949 ve Washingtonu zástupci 12 států (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, USA, Velká Británie), 1952 se připojilo Turecko, 1955 SRN a 1982 Španělsko. Prvním vojenským velitelem generál D. Eisenhower. Po rozpuštění Varšavské smlouvy v roce 1991 plní v Evropě stabilizační funkce. V roce 1997 přizvána k jednání o vstupu do NATO Česká republika, Maďarsko a Polsko, které se staly plnoprávnými členy v roce 1999. Generální tajemník Javier Solana. Vznik organizace byl podnícen sovětskou vojenskou hrozbou západní Evropě.
Varšavská smlouva: Jde o smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, kterou 14. 5. 1955 ve Varšavě podepsaly Albánie – 68 vystoupila, Bulharsko, Československo, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko a SSSR. Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím nevypoví. Její ustavení bylo reakcí na vstup SRN do NATO. Smlouva zajišťovala hegemonii SSSR, přítomnost sovětských jednotek na území členských států a vzájemnou pomoc. Programovým cílem organizace byla koordinace vojenskopolitických opatření k upevnění obranyschopnosti členských států. Nejvyšším vojenským orgánem bylo hlavní velitelství a štáb ozbrojených sil v Moskvě. (Vrchní velitelé Koněv, Grečko, Jakubovskij, Kulikov, Ogarkov). V roce 1991 se Varšavská smlouva rozpadla v důsledku pádu komunistického režimu v zemích východní Evropy.
CENTO: Někdy též označováno jako tzv. Bagdádský pakt - vojensko-politický blok Velké Británie, Iráku, Turecka, Íránu a Pákistánu, vytvořený 1955; 1959 po odchodu Iráku přejmenován na CENTO - anglicky Central Treaty Organization, Irák v roce 1958 vystoupil, sídlo z Bagdádu přeneseno do Ankary. 1979 vystoupily Pákistán, Írán a Turecko. CENTO prakticky zaniklo.
SEATO: Organizace smlouvy pro jihovýchodní Asii, anglicky South-East Asia Treaty Organization, SEATO – organizace založená v roce 1954 čtyřmi státy jihovýchodní Asie – Nový Zéland, Pákistán, Filipíny a Thajsko, USA, Velkou Británií a Francií v Manile. Zavazovala zúčastněné ke společné akci v případě napadení či vnitřního převratu; rozdělily ji problémy boje s komunismem v Indočíně (1973 vystoupil Pákistán, 1974 Francie). V roce 1975 bylo rozhodnuto o její likvidaci; fakticky zanikla 1977.
RVHP: Mezinárodní ekonomická organizace sovětského bloku. Byla založena v roce 1949 původně 6 zeměmi, další postupně přistoupily. Podle statutu RVHP z roku 1959 bylo jejím cílem sjednocování a koordinace ekonomické činnosti jednotlivých členských států za účelem urychlení hospodářského rozvoje a socialistické ekonomické integrace. Základním nástrojem RVHP byla koordinace národních pětiletých plánů. Společné investiční projekty a nadnárodní podniky byly jen zanedbatelnou částí její činnosti a organizace se tak nikdy nestala skutečně nadnárodní. 1990 rozpuštěna.
ESUO: Evropské společenství uhlí a oceli. Ustaveno smlouvou podepsanou 18. dubna 1951 v Paříži, v platnost uveden 25. července 1952. Účelem bylo koordinovat vývoj dvou základních odvětví v členských zemích, zajistit dostatečné zásoby uhlí a oceli, stanovit minimální přijatelné ceny, vytvořit stejné podmínky pro všechny spotřebitele v rámci celní unie, regulovat průmysl s racionálním využíváním zdrojů, rozšiřovat výrobu a mezinárodní obchod a zlepšovat životní a pracovní podmínky pracovních sil.
EHS: Ustaveno Římskou smlouvou, podepsanou 25. Března 1957, uvedenou v platnost 1. ledna 1958. Cílem Společenství bylo vytvořením společného trhu a progresivním sbližováním ekonomické politiky členských států prosazovat v celém Spol. harmonický rozvoj ekonomických činností, trvalý a vyvážený rozmach, zvýšenou stabilitu, urychlený růst životní úrovně a sbližování členských států.
EU: Evropská společenství jsou sdružením států spojených v E. společenství uhlí a oceli, E. hospodářském spol. a v E. spol. pro atomovou energii (Euratom). Vzhledem k blízkosti těchto tří společenství došlo v r. 1965 k jejich fůzi pod názvem Evropská společenství. Poté, co byl v únoru 1992 v Maastrichtu slavnostně podepsána Smlouva o Evropské unii, došlo k obtížnému procesu její ratifikace v členských zemích. Teprve 1. listopadu vstoupila v platnost a EU se stala realitou spojující 15 zemí: Belgie (1965), Dánsko (1973), Finsko (1995), Francie (1965), Spolková republika Německo (1965), Řecko (1981), Irsko (1973), Itálie (1965), Lucembursko (1965), Nizozemsko (1965), Rakousko (1995), Portugalsko (1986), Španělsko (1986), Švédsko (1995) a Velká Británie (1973). Grónsko ukončilo členství k 1. 2. 1985 – získalo nezávislost na dánském zákonodárství. Společné instituce E. spol. byly ustaveny 8. Dubna 1965 v Bruselu. Je šest hlavních orgánů: Evropská rada, Rada ministrů EU, Evropská komise, Evropský parlament, Evropský soudní dvůr a Evropský účetní dvůr.
Helsinská konference, SALT I a II, START I a II: V první polovině 70. Let byl SSSR na vrcholu své moci ve světovém dění. Vytvořil obrovskou vojenskou sílu, která i přes určitou technologickou a logistickou zaostalost, byla Západem respektována. Válka v Indočíně rozdělila a oslabila USA, které si smlouvou o příměří z roku 1973 přiznaly trpkou pravdu porážky. Brežněv byl odhodlán stabilizovat impérium a dosáhnout jeho obecného uznání a v květnu 1972 podepsal smlouvu SALT I (anglicky Strategic Arms Limitation Talks – jednání o omezení strategických zbraní; rozhovory o odzbrojení mezi USA a SSSR, zahájené v listopadu roku 1969. SALT I byla podepsána 26. 5. 1972 v Moskvě. Obě země se zavázaly udržovat maximálně dva systémy protiraketové obrany, dále byly stanoveny limity mezikontinentálních balistických řízených střel, atomových raketonosných ponorek a balistických řízených střel odpalovaných z ponorek. K smlouvě byl 3. 7. 1974 přičleněn doplněk, v němž se povolený počet systémů protiraketové obrany snižoval na jeden. Platnost SALT I byla omezena na 5 let, ale v říjnu 1977 se obě strany zavázaly dodržovat její podmínky až do podepsání SALT II), která omezila počty mezikontinentálních raket a zastavila i budování protiraketových systémů. Po podepsání SALT I začaly rozhovory o programových okruzích navrhované mezinárodní konference a nakonec byla vymezena základní témata jednání – evropská bezpečnost, všestranná spolupráce a.humanitární otázky. Sovětská diplomacie zdůrazňovala nedotknutelnost evropských hranic, západní země akcentovaly problematiku lidských práv a svobodné výměny informací. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě se konala od 30. července do 1. Srpna 1975 v Helsinkách za účasti 33 nejvyšších představitelů států a vlád Evropy, USA a Kanady. Plná shoda konferenčního pléna se projevila pouze v otázkách obchodní, technologické a průmyslové spolupráce, které tvořily obsahovou náplň tzv. druhého koše. K deseti principům mezinárodní spolupráce z prvního koše měli Rusové vážné výhrady, ale nejvíce oponovali formulacím z třetího koše o zásadách humanitární spolupráce, dodržování lidských práv a svobodné výměně informací. Brežněv posléze podepsal Závěrečný akt v původně připravené podobě. Mezi základní teze tohoto dokumentu náležely svrchovaná rovnost států, zdržení se hrozby silou nebo použití síly, neporušitelnost hranic, územní celistvost, nevměšování do vnitřních záležitostí, respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení. Tato konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě byla koncipována jako proces a v následných setkáních v Bělehradě a v Madridu se diskuse soustředily na problematiku 3. Koše, tj. otázku lidských práv a svobod. Sovětský svaz byl proto vystaven trvalému tlaku a kritice, zvláště v souvislostech přístupu k Chartě 77 ( prohlášení z ledna 1977 a název československé disidentské skupiny. Neformální sdružení občanů různého politického i názorového spektra, spojených kritikou komunistického normalizačního režimu. Inspirováni závěry helsinské konference o bezpečnosti, kladli důraz na lidská práva a prosazovali myšlenky dialogu a tolerance. U zrodu Charty 77 stáli J. Hájek, V. Havel, Z. Mlynář, J. Patočka aj. Chartu 77 bezprostředně podepsalo 239 signatářů, stala se centrem opozice v Československu v 70. – 80. letech. Činnost Charty 77 byla reprezentována třemi mluvčími, kteří se po roce střídali. Komunistický režim rozpoutal proti signatářům Charty 77 represivní kampaň. V roce 1978 založila skupina signatářů Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. V listopadu 1989 se aktivisté Charty 77 podíleli na založení Občanského fóra. V roce 1992 její činnost ukončena.)a k nové odborové centrále Solidarita (Solidarita, polsky Solivarność – nezávislý odborový svaz v Polsku, který vznikl v roce 1980 v Gdaňsku v období vlny stávek za vedení L. Wałęsy)v Polsku. Na SALT I navázala jednání vztahující se k SALT II. První kolo rozhovorů probíhalo od listopadu 1972. První etapa komplikovaných diskusí byla ukončena podpisem Smlouvy o omezení strategických útočných zbraní (SALT II). Dokument signovali ve Vídni 18. června 1979 L. Brežněv a prezident Spojených států James Carter. Týkal se mezikontinentálních balistických střel odpalovaných z pozemních základen (ICBM), strategických řízených střel na ponorkách - SLBM atd. Americko-sovětské rozhovory byly opět obnoveny až v roce 1982 a týkaly se snížení počtu strategických zbraní – SALT III, též START I – Strategic Arms Reduction Talks –byla podepsána 31. 7. 1991. Finální dohoda byla podepsána M. Gorbačovem a G. Bushem až v červenci 1991. Předpokládala snížení jaderného arzenálu o jednu třetinu. Po rozpadu SSSR byla v lednu 1993 podepsána v Moskvě mezi Ruskem a Spojenými státy nová smlouva START II, která na obou stranách výrazně omezila počty jaderných nosičů. Senát schválil smlouvu START II v lednu 1996, ruská duma v dubnu 2000, ale zatížila její ratifikaci podmínkou dodržení Smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany – ABM – z roku 1972.

Další organizace:
WTO – Světová obchodní organizace, navazuje na GATT, sídlo Ženeva, všeobecné dohody o clech a obchodu.

OSN – Organizace spojených národů – Charta OSN – rozvíjení přátelských vztahů mezi národy a prohlubování spolupráce po všech stránkách. Sídlo New York, Ženeva, Vídeň.

NAFTA - Dohoda mezi Kanadou, Mexikem a USA, která byla podepsána po dlouhodobém vyjednávání koncem roku 1992 a ratifikována v listopadu 1993. Zrušeny veškeré celní tarify.