Po celou 1. polovinu 19. století se rakouská vláda obávala občanského hnutí. Vláda tolerovala kulturní a vzdělávací činnost, ale i tu bedlivě sledovala, aby nepřesáhla do politiky. Samostatné myšlení bylo již samo o sobě podezřelé. Lidé se měli věnovat práci a zábavě a přenechat starost o své blaho povolaným tj. panovníkovi. Společnosti byl vnucován ideál spokojeného a pochybami nerušeného života. Roku 1795 vydal císař patent o velezradě, který uzákoňoval trest smrti za ohrožení bezpečí panovníka nebo pokus o násilnou změnu státního zřízení. Byla znovu zavedena cenzura, která kontrolovala a povolovala dovoz všech tiskovin a které musely být předloženy ke kontrole veškeré knihy, noviny a časopisy připravené k vydání. Většina zakázaných publikací byla ale v českých i rakouských zemích běžně ke koupi díky rozsáhlému pašování knih.Podle soudobých policejních údajů připadlo asi 200 pašeráků na 1 celníka.
Pro potlačování novotářských myšlenek si stát vydržoval rozsáhlý aparát tajné policie a na ni napojených donašečů a udavačů. U podezřelých osob byl sledován jejich pohyb i korespondence. Pro kontrolu korespondence byly zakládány tzv. poštovní lóže, v nichž dokázali vyškolení tajní policisté otevřít dopis tak, aniž by příjemce cokoliv zpozoroval. Z dopisů pozorovaných osob pořizoval úředník opisy, které zasílal na vyšší místa. Pro policii byla zajímavá především korespondence diplomatů, cizinců a veřejně činných osob. Poštovní lóže byly například v Praze, Karlových Varech, Mariánských lázních a Teplicích. Když lidé zjistili, že policie nerespektuje poštovní tajemství, začali běžně využívat služeb poslů. Policejní špiclové však byli všude za úplatu získávali do svých služeb komorné, šlechtičny, hostinské, obchodníky a mnoho dalších. Bedlivě byl sledován pohyb cizinců jako možných zdrojů liberální nákazy ducha rakouských poddaných. Lidé podezřelí z liberální nákazy byli dáváni pod policejní dozor a policie o nich hromadila záznamy, které ale nikdy nebyly využity k trestnímu stíhání. Policii a cenzuru řídil v letech 1817-1848 Josef Sedlnitzky.
28. prosinec 2012
3 740×
299 slov
