Budoucí císař, Tiberius Claudius Nero, se narodil Tibériovi Claudiovi Nerónovi a Lívii Drúsilii
16. listopadu roku 42 před naším letopočtem v Římě. Byl zároveň nevlastním synem císaře Octaviana Augusta, jelikož mu jeho pravý otec na císařovu žádost přenechal svou manželku Lívii a potom zanedlouho zemřel.
Když po trudném a svízelném dětství konečně dospěl, začal si libovat v pořádání gladiátorských zápasů, např. na počest svého pravého otce, děda Drúsa a jiné. Zápasy mu byly dotovány matkou a také "otcem" Octavianem. Oženil se s Agrippínou a měl s ní syna Drúsa. I když si spolu rozuměli dobře, z rodových důvodů ji byl nucen zapudit. Narychlo se oženil z Octavianovou dcerou Júlií, přestože se mu zdaleka nelíbila tak jako jeho první žena. Zpočátku s Júlií vycházel jakžtakž dobře, jakmile však zemřel jejich syn, nezbylo z jejich vztahu nic.
Octavianus Tiberia neměl příliš v lásce, a tak ho bral jako svého nástupce jen v krajní nouzi. Spíše jej angažoval vojensky. Tiberius vedl vojsko na Východ, vrátil arménské království Tigránovi, vymohl na Parthech odznaky legií, které byly odňaty Marcu Crassovi. Potom rok spravoval Záalpskou Galii, vedl válku proti Vindelikům, úspěšně bojoval proti Germánům,…Byl zkrátka úspěšný, a tak dostal mnohá vyznamenání. Vystřídal i několik politických funkcí, byl dvakrát konzulem a stal se na pět let tribunem.
Přestože byl všestranně úspěšný, stáhl se do ústraní ze dvou důvodů - hnusila se mu manželka a taky proto, aby o svou slávu nepřišel. Odešel na Rhodos. Zde se věnoval studiu. Dostalo se mu zprávy, že se jeho žena dopustila "prostopášnosti a smilstva" a obdržel rozvodový list. Mnul si sice ruce, ale protože byl pokrytecký Říman, prosil za Júlii o milost. Když skončila jeho tribunská moc, chtěl se vrátit do Říma. Zdůvodnil to tím, že Octavianovi vnuci, Gaius a Lúcius, už jsou velcí, mají nástup na trůn jistý, a koneckonců by je taky rád viděl. Nejenže byla žádost zamítnuta, ale dostal dokonce důtku, aby si svou starost o příbuzné napříště odpustil. Zůstal tedy na Rhodu proti své vůli a stranil se lidí. Jeho popularita rapidně klesla a nadále klesala. Když ho nazvali dokonce vyhnancem, požádal opět Octaviana o možnost návratu. Tentokrát měl štěstí.
Za tři roky zemřeli Gaius i Lúcius. Octavianus tedy adoptoval Tiberia a ten se tím stal jednoznačným dědicem trůnu. Do Octavianovy smrti sloužil v armádě a slavil mnoho vojenských úspěchů. Když Octavianus umíral, strávil ještě s Tiberiem den, kdy mu v podstatě předal vládu a něco ze svých zkušeností. Po přečtení závěti se Tiberius "zdráhal" zastávat úřad - známá komedie před senátory. Když však někdo prohlásil : "Ať se toho ujme, nebo ať toho nechá !", nerad funkci přijal. Psal se rok 14 našeho letopočtu a Tiberiovi bylo 54 let. Dělal to taky proto, že se bál odpůrců, zejména Germanica. Ty uklidňoval také údajnou nemocí. Odmítl řadu poct, včetně přejmenování měsíce Září na měsíc Tiberius, nenazval se "Otcem vlasti", atd. Odmítal poklony. Jednou, když se mu chtěl jistý senátor uklonit, ucouvl tak prudce, že spadl na záda. K opozici se choval tolerantně, netrestal ji. Uchoval úředníkům jejich původní vážnost a moc. Byl donucen šetřit - omezil počet gladiátorů, snížil plat hercům,…- přikázal šetřit i ostatním občanům. Zakázal pozdravné líbání a rozesílání dárků a provedl i řadu dalších podivných opatření. Když byl oloupen o syny, uchýlil se do ústraní.
Začal se obávat o svou bezpečnost. Konečně po dvou letech opustil Řím a začal objíždět provincie. Do Říma se už nikdy nevrátil.
Uchýlil se na ostrov Capri. Přestal se starat o státní záležitosti. Stát byl oslaben, okolní národy toho začali využívat - tu a tam si přisvojili kus římského území a hlavně plenili. Tiberiovi to bylo jedno. Začaly se rozvíjet jeho neřesti - pil víno, v ústraní Capri vymyslel zvláštní salón. V tomto salónu byly houfy dívek a hochů, kteří souložili ve třech. Tiberius vše sledoval ze své ložnice. Šířily se o něm však i jiné, mnohem horší řeči. Byl lakomý. Nepostavil žádné památky, nedělal žádné veřejné podívané. Později přešel k loupení.
Začal tvrdě soudit své odpůrce ( vč. hrdelního trestu ), jako důvod uváděl urážku Veličenstva. Vyšetřovalo se na mučidlech. Popravy byly každý den. Podle starého obyčeje nesměli být uškrceny panny. Tiberius to vyřešil tak, že je kat musel před popravou nejdřív znásilnit.
Mezitím se v Římě objevil Seian, chystající převrat. Jelikož si získal popularitu mezi občany, Tiberius jej učinil svým kolegou, povýšil ho. Posléze jej však pomluvil a odsoudil.
Tiberiova moc potom postupně klesala, lidé na něj stále více nadávali. Když Tiberius roku 75 našeho letopočtu zemřel, lid se rozradostnil. Jeho mrtvola byla po státním pohřbu spálena.
Prameny: Antika - encyklopedie, D. Plichta, ORBIS n.p., Praha 1974
Životopisy dvanácti císařů, G. S. Tranquillius, ODEON, Praha 1966
28. prosinec 2012
4 757×
761 slov
