Třicetiletá válka

Třicetiletá válka byla mocensko-náboženský konflikt zasahující r.1618-1648 střední Evropu s rozsáhlými přilehlými oblastmi. Souběžně s třicetiletou válkou probíhala válka mezi Švédskem a Polskem (1620-1629), Polskem a Ruskem (1632-1634), Francií a Španělskem (1653-1659), Dánskem a Švédskem (1643-1645), a vypukla občanská válka v Anglii (1642-1648. Zpočátku (do přelomu 20. a 30. let) třicetiletá válka řešila rozpory mezi zeměmi katolického a protestantského tábora, které se odrazily i v zápase rakouských Habsburků proti opozici české, rakouské a uherské protestantských stavů.Předmětem k jeho vyhrocení se stala druhá pražská defenestrace 23.5. 1618, kterou začalo první období konfliktu (česká válka 1618-1620). Do čela boje proti habsburskému absolutismu se postavily stavy Čech (hlavně protestantská šlechta). Válka byla vedena v jižních oblastech Čech Moravy a na habsburské vpády odpověděla česká stavovská vojska opakovaným ohrožením Vídně. Česko-rakousko-uherská stavovská konfederace (uzavřená v červenci 1619) dostala finskou podporu z Nizozemí i vojenskou pomoc protihabsburských uchazečů o český a uherský trůn (savojského vévody Karla Emanuela I. Velikého, kurfiřta Fridricha V. Faltského a sedmihradského knížete G. Bethlena), ale zklamala se v nadějích na přispění anglického krále Jakuba I. a na pomoc německé Protestantské unie. Rakouští Habsburkové naproti tomu získali účinnou podporu španělských Habsburků, dále papeže, polských Vasovců a zvláště předáka německé katolické ligy, bavorského vévody Maxmiliána I. Jejich situaci usnadňoval i dlouholetý mír s Turky (1606-1658) a neutralita Francie. České stavy povolaly na trůn Fridricha Faltského, ale nedokázaly se vojensky udržet proti organizovanému nástupu katolického bloku. r.1620 v bitvě na Bílé hoře české stavovské vojsko poraženo a Fridrich Faltský opustil zemi. Předáci odbojových stavů byli popraveni, asi 150 000 šlechticů a měšťanů se vystěhovalo v důsledku násilné rekatolizace a konfiskace majetku. Po ovládnutí Čech zaměřila císařská armáda své úsilí na potlačení valašských povstalců na severní Moravě a na porážku vojsk knížete Jana Jiřího Krnovského. Boje s G. Bethlenem v Uhrách byly ukončeny 1622 mikulovským mírem. O rok později Bethen obnovil vojenské akce proti císařským , a přestože r.1624 opět přistoupil na mírové podmínky sjednané v Mikulově, zabránil vídeňskému dvoru angažoval se výrazněji při dobývání Rýnské Falce (faltská válka r.1620-1624). Tam po začátku úspěchu faltských vojsk utrpěli protestančtí vojevůdci Mansfeld, bádenský markrabě Jiří Fridrich a Kristián z Halberstadu. řadu porážek od ligistických a španělských vojsk , jež opanovala celé Porýní. Fridrich Faltský se uchýlil do Nizozemska a v zemi byl nastolen rekatolizační režim. Úspěchy habsburského tábora přiměli r.1625 k vojenskému vystoupení dánského a norského krále Kristiána IV., který si zajistil Anglickou, francouzskou a nizozemsko-finskou podporu a spojenectví dolnosaské (dánská válka 1625-1629). Vzdor tomu podlehl r.1625 Mansfeld Albrechtu z Valdštejna u Desavy a Kristián IV. byl poražen u Lutteru Tillym. Následoval Tillyho vpád do Jutska, zatímco Valdštejn ovládl německé území při Baltu. Dánská válka byla ukončena lübeckým mírem. Část poražených oddílů pod velením Jana Arnošta Výmarského , Mansfelda a dánského komisaře Mitzlaffa pronikla Slezkem na jižní Moravu a do horních Uher, nedokázala však svůj postup koordinovat s akcemi sedmihradských vojsk. Zbaven hrozby dánské intervence vydal Ferdinand II. r.1629 pro římsko německou říši Restituční edikt, jehož realizace by znamenala posílení císařské moci v říši na úkor jednotlivých suverénů a obnovení dominantního postavení katolické církve. Vítězství panovnického absolutismu a následovaná rekatolizace českých zemí, kodifikované Obnoveným zřízením zemským, stejně jako uplatňování podobných zásad v říši ukázali, že habsburská politika směřuje pod záminkou obrany katolické víry k tradičnímu císařskému univerzalizmu a k upevnění feudálních vztahů ve střední Evropě. Nebezpečí hegemonie rakousko španělských Habsburků v Evropě vedlo k vytváření nových proti habsburských koalic až do konce války. Třicetiletá válka ztrácela od sklonku 20.let 17.stol. svůj původní ráz konfrontace mezi katolickými a protestantskými silami a stávala se bojem dvou evropských koalic, které se zformovaly bez ohledu na náboženská hlediska v první polovině 30.let.Jádrem proti habsburských koalic se stalo spojenectví mezi katolickou Francií a protestantským Nizozemskem a Švédskem. R.1630 se v severním Německu vylodila armáda švédského krále Gustava II. Adolfa, který si uvolnil ruce altmarským příměřím s Polskem (r.1629) a vystoupil proti habsburskému hefemonismu v římsko německé říši (švédská válka 1630-1635). Pod záminkou ochrany protestantského náboženství v říši Švédsko usilovalo panství nad Baltským mořem . V r.1631 porazili Švédové se Sasy habsbursko-ligistická vojska (Tilly) u Beitenfeldu. Saský vojevůdce Arnim vpadl do Čech a obsadil Prahu (listopad 1631), zatímco Gustav II. Adolf pronásledoval Tillyho do Bavorska a zde ho porazil v bitvě na Lechu (r.1632). Kritická situace přiměla císaře Ferdinanda II., aby jmenoval A. z Valdštejna, zbaveného r.1630 generátu, opět generalissimem císařských vojsk. Valdštejn r.1632 vytlačil Sasy z Čech, vymanévroval Švédy z Bavorska a svedl s nimi nerozhodnou bitvu u Lützenu, v níž švédský král zahynul. Protivníci Habsburků (Francie, Švédsko, Sasko a hrilbonnský spolek) se pokusily r.1633 získat Valdštejna, který zatím ovládl i Slezsko, na svoji stranu, avšak ten na konspiraci doplatil r.1634 životem (byl zavražděn na příkaz císaře). Oddíly švédů a německých protestantů obnovily výboje v jižním Německu a v českých zemích, byly však poraženy vojskem rakouských a španělských Habsburků u Nördlingenu (r.1634). V důsledku obnovení moci Habsburků uzavřela německá protestantská knížata s císařem pražský mír (r.1635) (Sasko, Braniborsko, Meklenbursko a dolnosaská knížata). Sasko získalo Lužici a byla pozastavena platnost Restitučního ediktu. V posledním, nejdelším období třicetileté války se otevřeně zapojila do bojů s Habsburky katolická Francie. Francouzský první ministr kardinál Richelieu usiloval zejména o úplné vytlačení španělských Habsburků z jižního Nizozemí a ze severní Itálie. Získal podporu Nizozemska a Savojska. R.1630 vyhlásila Francie válku Španělsku a až r.1638 rakouským Habsburkům. Ve střední Evropě se početné francouzské a švédské armády marně pokoušely zničit základnu mocenského postavení Habsburků, mimo jiné i proto, že na stranu císaře se přidalo i protestantské Sasko, Braniborsko a Dánsko. Po vítězství u Wittstocku (r.1636) vytlačili Švédové císařské z Pomořanska a 1639-1642 se cílem jejich vpádů staly české země, neboť češi exulanti ve švédských službách neustále živili naději na obnovu stavovské protestantské monarchie v českých zemích. R.1642 byli švédové vytlačeni Piccolinim a arcivévodou Vilémem z Moravy, porazili však své pronásledovatele ve druhé bitvě u Breitenfeldu. V jihozápadním Německu dobyl Bernard Výmarský ve francouzských službách Breisach Rheinfelden (r.1638). R.1634 zastavili Francouzi španělskou ofenzívu v bitvě u Rociro a vpadli do jižního Německa, kde utrpěli porážku od bavorů u Tuttlingenu. R.1644 ovládl francouzský vojevůdce Turenne řadu porýnských pevností a Torstenson porazil ve Šlesvicku a Holštýnsku dánská a císařská vojska. Téhož roku započalo zdlouhavé jednání o mír v Münsteru a Osnabrücku. R.1645 zvítězili Francouzi nad Bavory u Alerheimu a Torstenson porazil spojenou habsbursko-bavorskou armádu u Jankova. Před úplnou katastrofou zachránil císaře Ferdinanda III. separátní mír se sedmihradským vévodou Jiřím Rákóczim. Torstenson po neúspěšném obléhání Brna vyklidil Moravu, ale švédské posádky v Olomouci a jiných městech se udržely přes porážku svých spojenců, valašských povstalců, až do konce třicetileté války. V r.1646 obnovil Torstensonův nástupce Wrangel znovu ofenzívu v českých zemích a r.1648 Wrangelovi podvelitelé obléhali Prahu a pustošily jižní Čechy. V říjnu r.1648 zaútočily tři švédské armády na Prahu. V téže době (24.10. 1648) vstoupila v platnost ujednání vestfálského míru. Třicetiletá válka se lišila od předchozích velkých ničivých konfliktů v Evropě (stoletá válka, italské války) ještě větším územním rozsahem, vynaložením materiálních prostředků, rozsahem škod a ztrát na lidských životech. Válečné hrůzy vyvolaly znatelný úbytek civilního obyvatelstva. Třicetiletá válka zastavila rozvoj českých měst a oblastí v německých a českých zemích, vedla k utužení poddanské závislosti a ke zvýšení fiskálních nároků jednotlivých suverénů. Třicetiletá válka sice přispěla k obchodní integraci Evropy, ale zároveň prohloubila nerovnoměrnost ekonomického vývoje v jednotlivých částech Evropy. Z vojenského hlediska třicetiletá válka znamenala rozkvět žoldnéřství, poskytla příležitost k uplatnění velkorysým vojenským podnikatelům (Valdštejn) a vytvořila předpoklady k vytvoření prvních státních armád. Ekonomie vojenství pozbyla extenzivních rysů (zásady "válka ať živí válku") a směřovala ke stálosti plánovitosti investic. V průběhu třicetileté války zmizela z bojišť obrněná pěchota, jízdní kopiníci a arkebuzíři, plně se naopak uplatnily ruční palné zbraně, lehké polní dělostřelectvo a z nových druhů zbraní dragouni. V taktickém ohledu proti tradičnímu španělskému bitevnímu pořádku se potvrdily takzvané nizozemsko-švédské ordonance, předobrazu lineární taktiky. Nejhlubší vojenské reformy se pak spojují se jménem Gustava II. Adolfa, jehož armáda poskytovala vzor příštím národním armádám, technicko-taktické novinky však aplikovali v praxi i Valdštejn, Turenne, Montecuccoli a další.