Korejská válka: Na schůzce v Postupimi se velká trojka shodla na požadavku bezpodmínečné kapitulace Japonska, přičemž odzbrojení císařské armády v Koreji se stalo společným úkolem Sovětského svazu a USA. Na počátku 10. srpna 1945 vstoupila na korejské území Rudá armáda a 8. září se v jihokorejském Inčchonu objevily první americké jednotky. Mezitím se aktivizovalo domácí hnutí odporu, které zahrnovalo různorodé politické síly. Ve škále odbojového spektra dominovali komunisté, úzce svázaní s čínskými komunisty a nacionalisté. Jakmile Japonsko složilo zbraně, vyhlásily obě tyto složky rezistence 6. září 1945 nezávislost Korejské lidové republiky, ale Spojenci neuznali její legalitu. Na základě předchozích dohod byla v obou částech země ustavena vojenská správa. Na severu byl jejím představitelem generál Romaněnko, americké zóně velel generál A. Arnold. Sovětsko-americká konference o Koreji ve dnech 16. ledna až 5. února 1946 skončila bezvýsledně. USA směřovaly k rychlému sjednocení země, zatímco SSSR trval na zatímním udržení okupačních zón. Obě okupační mocnosti se sice shodly na ustavení jednotného a suverénního korejského státu, ale představy o jeho politickém profilu byly rozdílné. V únoru 46 byl vytvořen vlastní Prozatímní lidový výbor (Kim Ir-sen) severní Koreje, který v dosahu svého působení budoval základy sovětského režimu. USA kapitulovaly a postoupily korejskou otázku OSN. SSSR sice protestoval proti tomuto kroku, ale Valné shromáždění rozhodlo 14. listopadu 1947 většinou hlasů o vytvoření Dočasné komise OSN pro Koreu. V květnu 48 se konaly volby do zastup. orgánů, které komunisté zcela ignorovali. V červenci 48 byla vytvořena ústava Korejské lidové republiky a prezidentem byl zvolen Li Syn-man. Severní Korea reagovala na tento formativní proces Korejské republiky již v dubnu 48. Nově „zvolené“ Nejvyšší národní shromáždění vyhlásilo 9. září 48 Korejskou demokratickou republiku, jejíž politický systém odpovídal sovětskému modelu socialistického státu (Kim Ir-sen). Od vzniku dvou korejských států se 38. Rovnoběžka stala místem trvalého napětí i časté ozbrojené konfrontace. V dubnu 50 akceptoval Stalin Kimův severokorejský útočný plán. Na jaře 50 SSSR znásobil vojenskou pomoc severokorejskému režimu. Obavy i nejistoty padly 25. června 50, kdy úderná síla severokorejské armády – pancéřová brigáda pod vedením generála Kim Čheka – zaútočila proti čtyřem neúplným jihokorejským divizím hraničního krytu a v rychlém tempu postupovala na protivníkovo hlavní město. (Velitelem vojsk OSN byl 8. Července jmenován tehdy sedmdesátiletý generál D. MacArthur.) Severokorejci obsadili v krátké době 90% jihokorejského území. Severokorejská a jihokorejská vojska se navzájem – vždy v krátkém časovém horizontu – přetlačovala z jihu na sever. Na sklonku října padla severokorejská metropole Pchjongjang a v dalších dnech dosáhla vojska OSN korejsko-čínské hranice na řece Ja-lu. 24. listopadu zahájila 8. am. Armáda ofenzívu k ukončení války, ale narazila na Číňany. Válečné kyvadlo se opět vychýlilo na jih za 38. rov. V prvním týdnu 51 byl opět dobyt Soul a jen obrovská převaha Američanů ve vzduchu zabránila tomu, aby se opakoval historie letních dnů předešlého roku. Po těžkých bojích se Američané opět zmocnili Soulu a 31. března dosáhli 38. rovnoběžky. Na podzim roku 51 byla obnovena mírová jednání, která s mezidobím dalších ozbrojených srážek či hromadných leteckých úderů trvala do července 53. K ukončení války přispěla jak výměna v Bílém domě, kdy Trumana vystřídal v prezidentské fci D. Eisenhower, tak Stalinova smrt – 5. 3. 53. Dohoda o příměří byla podepsána v Pchanmundžonu dne 27. července 53. Dokument signovali generál W. Harrison za OSN a generál Nam Ir za sev. Koreu. Dohoda obnovila demarkační linii na 38. rovnoběžce, vymezila demilitarizované pásmo po obou stranách hraniční čáry a ustavila mezinárodní dozorčí komisi pro dohled nad příměřím, kterou tvořili zástupci Polska, Československa, Švédska a Švýcarska. Korejská válka rovněž přispěla k posílení mocenského mechanismu OSN a urychlila také výstavbu vojensko-politických seskupení v Tichomoří.
Karibská krize: K prudkému střetu obou supervelmocí na západní polokouli došlo v čase karibské krize na podzim roku 1962. Ta měla své kořeny ve složité vnitropolitické situaci SSSR. Rozhodnutí o umístění jaderných raket středního doletu na Kubě mělo upevnit Chruščovovou pozici doma i v zahraničí. Nekompromisní, tj. agresivní zahraniční politika byla více adresována kritikům z řad vlastní mocenské elity a Pekingu než západnímu světu. Vybudování raketové základny v těsné blízkosti Floridy mělo být rovněž odpovědí na rozmístění amerických raket typu Jupiter v Turecku a Itálii. (Nakonec se však ukázalo, že SSSR nedisponoval zas tak velkým množstvím raket – zaostalost za USA.) Zásadní rozhodnutí padlo v květnu 62 a po souhlasu Havany se začalo s realizací operace, která nesla kódové označení Anadyr. První sovětské jednotky expedičního korpusu přistály v kubánských přístavech v srpnu 62 a již v polovině října stály raketové komplexy na místě. 16. října CIA oficiálně informovala prezidenta J. F. Kennedyho a vládu USA o existenci téměř již vybudované raketové základny v San Crostóbalu pro střely středního doletu, jejichž dolet se pohyboval od 2000 do 4500 km. USA zvažovaly možnost přímého vojenského napadení ostrova nebo jeho blokády, která mohla poskytnout prostor a čas pro nalezení politického řešení. Prezident zvolil blokádu a své rozhodnutí oznámil americké a světové veřejnosti v podvečerním projevu dne 22. Října 62. Blokáda spolu s dalšími vojenskými opatřeními začala o dva dny později. Sovětské lodě se nepokusily o násilné překročení vymezené linie, neboť se čekalo, jaké východisko přinese korespondence mezi Moskvou a Washingtonem. Řešení bylo posléze naleženo. Moskva se zavázala odvézt jaderné rakety z Kuby a Kennedy zaručil bezpečnost ostrova. V tajném dodatku se USA zavázaly i k likvidaci svých raket v Turecku.
Vietnamská válka: Eisenhowerova administrativa převzala odpovědnost za bezpečnost a stabilitu jihovietnamského státu, aniž by měla sebemenší zkušenost se specifickou problematikou tohoto prostoru. Její snaha o prosazení demokratických principů občanské společnosti se musela střetnout s tradiční politickou kulturou, tj. s důrazem na hierarchii, autoritu a příbuzenské vazby. Vybudováním politické protikomunistické bariéry byl pověřen Diem. Leitmotivem politických aktivit Hanoje bylo sjednocení země. Tato skutečnost byla opětovně zdůrazněna v usnesení III. sjezdu Vietnamské strany pracujících v září 60. V prosinci 60 bylo oznámeno založení Národní fronty osvobození jižního Vietnamu. Její široce koncipovaný desetibodový program, požadující běžné politické a hospodářské reformy, měl integrovat různorodé opoziční síly, které vystupovaly proti Diemovu režimu. Souběžně s touto propagandistickou aktivitou byla v deltě Mekongu a v pobřežních provinciích zahájena partyzánská válka. Kennedy poslal v květnu 61 do Saigonu sondážní misi viceprezidenta Lyndona B. Johnsona a jeho doporučení vyzněla ve prospěch Diemovy vlády. Kennedyho rozhodnutí o vyslání menšího počtu příslušníků zvláštních jednotek bylo překročením Rubikonu (rozhodnout se pro něco nezvratného se všemi důsledky). Již koncem roku 61 působilo v jižním V. 1346 amerických vojáků a jejich početní stavy neustále vzrůstaly. Tato pomoc však nebyla podmíněna reformními změnami Diemova režimu – již všestranně neschopný. V této situaci se Američané v září 63 Diema distancovali a orientovali se na skupinu saigonských generálů. S požehnáním CIA provedla jihovietnamská armádní špička 1. Listopadu vojenský převrat, v jehož průběhu byl Diem a jeho brat zastřelen. Moci se ujala generálská junta. Po pádu Diema vypracoval Pentagon k 1. únoru 64 Operační plán 34 A, který stanovil scénář diverzních akcí vůči Vietnamské demokratické republice – přelety špionážních letadel, útoky výsadkových skupin, sabotáže na komunikacích, hlídkové plavby ve vodách Tonkinského zálivu severoamerický torpédoborec Maddox a nad ránem byl napaden palbou severovietnamských dělových člunů. K dalšímu střetu došlo o čtyři dny později a Spojené státy reagovaly masivním náletem na námořní základnu VDR u města Vinh. 7. srpna 64 schválil Kongres USA tonkinskou rezoluci, která poskytla Johnsonovi oprávnění k zahájení vojenských akcí proti severnímu V. S odvoláním na tonkinskou rezoluci nařídil prezident Johnson 7. února 65 další rozšíření leteckého bombardování VDR a postupně povolal do jižného V. přes půl miliónu amerických vojáků. Moskva zaujala vůči novému vojenskému konfliktu zdrženlivé stanovisko. Byla si vědoma čínské angažovanosti a snažila se přesvědčit Hanoj o nosnosti politického řešení. Hanoj však i nadále odmítala politický dialog s Washingtonem a za její neústupností bylo nekompromisní stanovisko Pekingu. Válka pokračovala a přes masivní bombardování severního V. a nasazení am. jednotek na jihu, nedosáhly USA žádného ze svých taktických a strategických cílů. V lednu 68 zahájil Viet-cong rozsáhlou ofenzívu proti jihovietnamským městům a jeho jednotky pronikly i do Saigonu, odkud byly vytlačeny až po několikatýdenních bojích. Prezident Johnson učinil kompromisní gesto a omezil bombardování VDR . V USA postupně sílilo protestní hnutí proti válce a byl to slib jejího brzkého konce, který přivedl Richarda Nixona (vnitropolitický skandál v USA. Dne 17. 6. 1972 bylo pět zaměstnanců Republikánské strany USA zatčeno za vloupání do ústředí Demokratické strany v hotelu Watergate ve Washingtonu. Při vyšetřování vyšlo najevo, že účelem vloupání bylo získat důvěrné informace, které pak byly využity v předvolebním boji. Aféra Watergate odhalila nezákonné praktiky v americké politice; prezident R. Nixon pod tlakem důkazů 9. 8. 1974 odstoupil z funkce.) do Bílého domu. V květnu 72 Nixon formuloval nové návrhy na řešení krize – skončení války, propuštění zajatců, stažení vojsk, svobodní volby v jižním V. za účasti všech pol. složek země. Po přechodnou dobu, tj. do vypsání všeobecných svobodných voleb, měly v jižním V. existovat dvě vlády, tj. prozatímní revoluční vláda a legitimní vláda republiky a uchovat si i nadále své vnitřní a zahraniční funkce. Po dalších politických peripetiích, včetně zcela zbytečného bombardování Hanoje, podepsali v Paříži dne 27. Ledna 1973 ministři zahraničí USA, Vietnamské demokratické republiky, prozatímní revoluční vlády Jihovietnamské republiky a Vietnamské republiky smlouvy o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu. V březnu 73 odešli z jižního V. poslední američtí vojáci, ale Vietnamci ze severu zůstali a Vietkong obnovil boje. Nixonova administrativa prakticky obětovala svého jihovietnamského spojence. Závěrečná operace severovietnamské armády skončila 30. Dubna 75 obsazením Saigonu. Komunisté se prosadili i v Laosu.
Afghánská válka: V roce 73 padla v Afghánistánu tradiční islámská monarchie Záhira Šáha a moci se ujal vojenský režim generála Muhammada Daúda. Pokusil se manévrovat mezi USA a SSSR, jehož zájmy prosazovala marxisticky orientovaná Lidová demokratická strana. Postupně se rozdělila na dvě ostře soupeřící frakce. Parčam vedl Karmal a Chalk vedl generální tajemník strany Tárákí. V čele státu stanul Tárakí. Převrat proběhl bez vědomí Moskvy, nicméně Kreml nový režim okamžitě uznal. USA byly zaskočeny. Pokusy o socialistické reformy a narazily na prudký odpor většinové islámské populace a v přímé úměře s narůstajícím odporem jednotlivých afghánských kmenů vůči této specifické modernizaci, kulminovaly i spory uvnitř vládnoucí stranické oligarchie. V březnu 79 vypuklo v Herátu, správním středisku afghánské provincie, rozsáhlé povstání proti vládě v Kábulu, které bylo vyvoláno náboženským odporem vůči alfabetizační kampani. Nezvládnutelný dav zavraždil nejen místní představitele Lidové demokratické strany, ale i 50 sovětských poradců, kteří působili ve městě a jeho blízkém okolí. Herát vzdoroval 5 dní a nakonec podlehl razantnímu zásahu Moskvy. Tarákímu byla přislíbena pomoc. Ten se poté pokusil dostát svým závazků, ale v zápasu s Aminem podlehl. 9. října byl jeho lidmi zardoušen a nevypočitatelný předseda vlády získal absolutní moc. V Moskvě probíhala jednání, která měla problémy v Afghánistánu řešit. Diskuse se protáhly a finální verdikt padl až v dopoledních hodinách 12. prosince. Od následujícího dne probíhaly veškeré přípravy k intervenci. 25. prosince 79 intervence začala. Vedení Amina mělo být paralyzováno. Parašutisté dobyli vládní budovou a Amin byl zastřelen. K vedení státu byl povolán Babrak Karmal, který neměl v zemi žádnou oporu a Brežněvovy představy o krátkém trvání operace vzaly brzy za své. Vpádem do A. prolomil SSSR křehký rámec politiky détente - uvolnění v mezinárodních vztazích, zmírňování napětí. Poněkud naivní severoamerický prezident Jimmy Carter byl šokován. Prezident Carter dal později za pravdu svému bezpečnostnímu poradci a sovětský útok charakterizoval jako další pokus o rozšíření komunistického vlivu ve třetím světě. Pro Bílý dům začala další fáze studené války. V lednu 80 USA uvalily embargo na vývoz moderních technologií a obilovin do SSSR, naznačily možnou revizi smlouvy SALT II a případný bojkot nadcházejících OH v Moskvě. Válka v A. prohloubila systémovou krizi sovětského režimu. V únoru 1989 odešla sovětská vojska, vzájemné boje stran a kmenů však neustaly.
Palestinská válka: Židé byli po válce odhodláni vytvořit svůj stát a uhájit jeho existenci. Po listopadu 47 začali postupně přebírat kontrolu strategických bodů v Palestině a represemi vůči arabské populaci dosáhli změn v etnické mapě země. Haganě se podařilo v Československu zajisti zbraně pro budovanou izraelskou armádu a do Palestiny odcházeli mnozí židovští důstojníci někdejších židovských armád. Dne 14. května 48 se sešli vůdčí židovští představitelé v Tel Avivu a D. Gurion přečetl Prohlášení o nezávislosti. První dekrety nového státu otevřely Palestinu neomezenému židovskému přistěhovalectví. Izrael byl také hned uznán USA. Ve dnech 14. a 15. května překročily hranice Izraele armády Egypta, Zajordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku. Začali dobývat Jeruzalém. V Radě bezpečnosti OSN proti sobě stály USA a Británie. První dohoda o příměří vstoupila v platnost 11. června 48. Izrael ztratil celou jižní část a Negev – poušť na jihu země, těžba surovin a trvalo sevření jeruzalémského Nového města. Příměří Izraeli prospělo, pokračoval přísun vojenského materiálu. V druhé červencové dekádě, ihned po skončení příměří, zahájili Izraelci ofenzívu. Uvolnili obklíčení Nového města a zmocnili se části území přiznaného OSN Arabům. 18. července vstoupilo v platnost druhé příměří. V polovině října zahájili Židé ofenzívu na jižní frontě – zničili některé egyptské jednotky. Emír Abdalláh se stál králem arabské Palestiny (západní břeh Jordánu a pásmo Gazy), která byla připojena k Zajordánsku. O Vánocích roku 48 přikročil Izrael k další ofenzívě na jižní frontě, koncem měsíce kontroloval Sinaj. VB podpořila Káhiru a pohrozila Izraeli aktivací britsko-egyptské smlouvy o voj. pomoci – 1936. Dohoda o příměří byla podepsána 24. Února 49 na Rhodu. Izrael uhájil svou existenci, arabské režimy ho ale nadále neuznávaly a byly odhodlány ho zničit.
Suezská válka: Porážka arabských států ve válce s Izraelem dokumentovala jejich všestrannou zaostalost, zkorumpovanost a chatrnost mocenských organismů. Prohra měla silnou odezvu v Egyptě, kde uspíšila kolaps stávajícího režimu a vytvořila prostor pro autoritativní vojenskou diktaturu. V jeho armádě působila od konce 30. Let tajná organizace Svobodných důstojníků, která se po palestinské válce stala skutečnou politikou silou a červencový převrat v roce 52 byl jejím dílem. Zpočátku stál v čele nové vlády generál Nagíb, ale v dubnu 54 byl vystřídán plukovníkem Gamálem Abd an-Násirem. Prodej československých a sovětských zbraní Káhiře v letech 55-56 vyvolal politickou krizi a Západ odmítl financovat Násirův ambiciózní projekt výstavby přehradní nádrže u Asuánu na Nilu. Potřebné zdroje byly poté hledány ve znárodnění průplavu 26. července 56. Reakce atlantického společenství nebyla jednotná. Zatímco Britové a Francouzi usilovali o svržení Násira, Američané se nevzdávali naděje na zapojení Egypta do blízkovýchodního bezpečnostního systému Bagdádského paktu (CENTO) a káhirskou politickou orientaci tolerovali. Tajná třístranná jednání (Izrael, VB a F) se uskutečnila ve dnech 22. až 24. v Sévres. Schválený scénář operace Mušketýr předpokládal masivní izraelský útok proti Gaze a Sinajskému poloostrovu s finálním obsazením průplavu. V další fázi měly zasáhnout britsko-francouzské síly a oddělit válčící strany. Autoři plánu předpokládali nejen změnu statutu Suezského kanálu, ale i Násirův pád. Izraelská akce začala 29. Října. Kolony se zastavily ve vzdálenosti 16 km od Suezu. 30. Října odevzdali Britové a Francouzi oběma stranám ultimátum, které žádalo zastavení bojů, stažení vojsk od kanálu a od Káhiry souhlas s dočasnou vojenskou okupací měst Port Saidu a Suezu. Moskva se zatím výrazně nevyjadřovala. Naproti tomu nezvykle ostře vystoupily USY, které již 30. Října navrhly v Radě bezpečnosti rezoluci s požadavkem okamžitého stažení izraelské armády za linii příměří z roku 49. Proti britsko-francouzské intervenci vystoupil v televizním projevu prezident Eisenhower. Teprve teď Moskva pohrozila angažovaností v problému a Eisenhowerovi nabídla společný zásah na Blízkém východě. Dne 7. listopadu Britové a Francouzi kapitulovali a A. Eden – britský předseda vlády – ještě téhož dne podal demisi. V důsledku suezské války došlo k významným změnám na Blízkém východě: Velká Británie ztratila své mocenské postavení, SSSR vstoupil do blízkovýchodní politiky jako spojenec G. Násira, USA vyhlásily Eisenhowerovu doktrínu v roce 1957 a orientovaly se na silnější podporu Izraele.
Šestidenní válka: Nesporným vítězem suezské krize byl Násirův režim. Odpovědí na Eisenhowerovu doktrínu (proklamovaná prezidentem USA D. D. Eisenhowerem a státním tajemníkem USA J. F. Dullesem 1957. Ve středovýchodní oblasti vzniklo po suezské krizi mocenské vakuum, do něhož se snažil proniknout SSSR. Americká politika tomu měla zabránit finanční pomocí, popř. i vojenským zásahem. Uplatněna 1957 v Jordánsku a Sýrii, 1958 v Libanonu; po 1959 přestala být aktuální.) bylo v únoru 58 spojení Egypta a Sýrie v celek Sjednocené arabské republiky. V březnu téhož roku se ve formě federace připojil i Jemen. V novém státním útvaru dominoval Egypt a jeho představitelé nerespektovali historické, národní, politické a sociální zvláštnosti Sýrie. Následovala hospodářská krize, a to především kvůli znárodňování – Sýrie ze svazku proto vystoupila, oddělil se i Jemen. Násirovy autoritativní dekrety byly odmítány a posléze urychlily nevyhnutelný rozpad umělého státního celku.
Pro Egypt a Sýrii byl nový válečný konflikt s Izraelem bezpečnostním ventilem kumulovaného vnitřního napětí. Oba státy se snažily prokázat svou vůdčí roli v panarabském hnutí. V červnu 64 byla na prvním zasedání Palestinské národní rady v Jeruzalémě založena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Ta se stala integrujícím centrem již existujících organizací, jako Arabské osvobozenecké fronty, Demokratické fronty pro osvobození Palestiny, Al-Fatahu – později J. Arafat, Lidové fronty boje atd. Programovým cílem OOP bylo zničení Izraele a vytvoření palestinského státu. Mezi protektory OOP měl klíčovou roli Násirův Egypt, který organizaci podporoval finančně, vojensky a politicky. Napětí mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy gradovalo v prvních měsících roku 67. Syřané, kteří 4. listopadu 66 podepsali s Egyptem dohodu o válečné spolupráci. V dubnu 67 se nad Golanami - strategicky významná hornatá oblast na hranicích Sýrie a Izraele – rozhořel letecký střet mezi izraelskými a syrskými stíhačkami. Izraelci sestřelili šest syrských strojů. V polovině května požádala egyptská vláda velitelství OSN o stažení modrých přileb z kontrolních stanovišť – vyhověno. Poté se na Sinaj začaly přesunovat tři egyptské tankové divize. 20. Května obsadili egyptští výsadkáři strategicky významná města na jižním cípu S. poloostrova a Káhira vyhlásila blokádu Akabského zálivu a Tiranské úžiny.
Říjnová válka (Jom - kipurská válka): V červnu 70 obdržela egyptská vlády návrh plánu na urovnání arabsko-izraelského sporu. Autor: W. Rogers. Plán ale nakonec ztroskotal ne neochotě uznat legitimitu Izraele. Egypt a Sýrie mezitím stále připravovaly odvetu za prohranou šestidenní válku. Vláda G. Meirové poněkud podcenila tyto přípravy a byla 6. října 73 zaskočena útokem Egypta na Bar Levovu linii, přesně v den velkého židovského svátku smíření – Jom Kipur. Izr. Gen. štáb označil 8. října situaci za kritickou – rozhodnutí k přípravě „zbraně posledního soudu“. Izr. naštěstí odvrátil protivníkovi útoky, zbraň tedy nebyla použita. Na Golanech – tamější pohoří – syrský útok, posléze převzali iniciativu, zastavili postup protivníka a otevřeli se cestu na Damašek – hl. město Sýrie. Egypt opět stanul na prahu voj. kolapsu. Generál Šaron dosáhl města Suezu a jeho čelní oddíly byly vzdáleny 70 km od Káhiry. Původně Moskva neměla zájem na svolání Rady bezpečnosti, neboť se domnívala, že spojený egyptsko-syrský útok vyústí v porážku Izr. Po dalších voj. postupech Izr. Se Moskva začala silně angažovat v řešení problému. USA byly odhodlány zabránit zásahu sov. vojsk. Vyvinuly nátlak na Meirovou, aby zastavila boje. Palba byla zastavena 24. října a egyptsko-izraelské příměří bylo podepsáno 11. listopadu 74. Válka vyvolala v Izr. Pol. zemětřesení. Zvedla se kritika oné prvotní nepřipravenosti – Meirová odstoupila. 21. Prosince 73 byla v Ženevě za účasti ministrů zahraničních věcí Egypta, Izr., USA, SSSR, zástupce jordánského krále a gen. tajemníka OSN zahájena mírová konference. První dohoda mezi Egyptem a Izr. byla podepsána 28. ledna 74.
Intifáda: Koncem roku 1987 vypukla na obsazených arabských územích intifáda - “válka kamenů”; vzpoura palestinské mládeže proti izraelské okupaci západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Vliv na intifády získalo hnutí Hamas.
Válka o Falklandské ostrovy: Falklandské ostrovy v jižním Atlantiku náleží od roku 1833 britské koruně. Argentina, která byla původním držitelem ostrovů, obnovila po druhé světové válce své nároky a dožadovala se Falkland bez ohledu na to, že jejich obyvatelé trvali na udržení svazku s VB. Vleklý spor se rozhořel s nebývalou silou v dubnu 82, kdy se argentinské jednotky vylodily na ostrovech a Buenos Aires vyhlásilo jejich anexi. Konzervativní vláda Margaret Thatcherové (1979 – 90 předsedkyně vlády. Její zahraniční politika byla zaměřena na úzkou spolupráci s USA; proslula nekompromisními postoji při řešení mezinárodních rozporů. Politický úspěch jí přineslo ukončení krize v Rhodesii a vznik Zimbabwe 1980 a vítězství ve falklandské válce v roce 1982.) byla však odhodlána bránit své zájmy a poté co, selhaly výzvy OSN ke stažení argentinských sil, vyslala do jižního Atlantiku námořní, letecké a pozemní jednotky. Již 25. dubna Britové dobyli zpět ostrov Jižní Georgia a v následujících květnových dnech svedli těžké boje o vlastní Falklandy. Krátká válka na jedné straně posílila postavení kabinetu M. Thatcherové, na druhé straně vedla k pádu vojenského režimu v Argentině.
Válka mezi Íránem a Irákem: V roce 79 padl císařský režim v Íránu. Do země se z exilu vrátil Chomejní, který se stal faktickou hlavou státu.V zemi byla již dříve vytvořena bojovná islámská ideologie. V roce 80 vypukl válečný konflikt mezi Í. a I. O sporné území Šatt-al-Arabu v Perském zálivu. Bagdádský diktátor Saddám Husajn odstoupil od tzv. alžírské dohody o usmíření s východním sousedem z března 75 a boje začaly zářijovým útokem irácké armády. Její jednotky dobyly významné ropné provincie. Později byli ale zastaveni a přešli do obrany. Nastal klid zbraní, kterého Írán využil k mobilizaci především strážců víry – náboženský fanatismus, konflikt nabyl podoby svaté války. Írán přešel do útoku a vydobyl zpět obsazená území. Irácké jednotky ustoupily. 1982 -válka se potom přenesla na irácké území. Íránci postupovali jen za cenu velkých ztrát. V dalších letech zaznamenali obě bojující strany střídavé úspěchy. Válka trvala až do roku 1988, kdy se gen. tajemníkovi OSN Javieru Perézovi podařilo zprostředkovat uzavření příměří na základě principu státu quo ante bellum – územní rozčlenění před válkou.
Indicko – pákistánské války: Série ozbrojených konfliktů mezi Indií a Pákistánem: říjen 1947 – leden 1949, duben 1965 – leden 1966 a prosinec 1971. Ohniskem první i druhé indicko-pákistánské války byl Kašmír, který byl od r. 1849 knížectví pod britskou kontrolou. Po rozdělení Indie 1947 mahárádža usiloval o samostatnost, ale po napadení Pákistánem připojil knížectví k Indii, která pomohla vpád odrazit. Boje zastaveny za přispění OSN na linii příměří, která je dosud faktickou hranicí. Konflikt pokračoval v indicko-pákistánských válkách a teprve dohoda v Simle v roce 1972 otevřela cestu k možnému kompromisu. Další válka ukončena taškentskou deklarací v roce 1966, v níž se obě strany zavázaly stáhnout své jednotky z cizího území. Třetí válka vedla ke vzniku samostatného státu Bangladéš.
28. prosinec 2012
7 689×
3642 slov
