Původní USA vznikly ze 13 britských kolonií na severoamerickém kontinentu. Ačkoli se kolonie navzájem odlišovaly hospodářstvím, geograficky i osídlením, sjednocovala je nenávist k mateřské zemi, která na ně uvalovala daně a podle jejich názoru je sužovala i jinak. Po vítězné válce za nezávislost byla moc jednotlivých států větší než pravomoc federální vlády, ale nová Ústava změnila tento poměr ve prospěch federace. Důležitou otázkou se stal problém otroctví. Jižní státy, jejichž hospodářství bylo na otroctví založeno, se tvrdošíjně bránily jakémukoliv řešení.
Problém se sám však nevyřešil. Otroctví se začalo objevovat stále víc a víc. S vynálezem stroje na vyzrňování bavlny stoupla její produkce a tedy i poptávka po levné pracovní síle. Spor se vyhrocoval s každým nově přijatým státem, tak, jak se pohraniční čára posunovala stále více na západ. Má federální vláda právo na nových územích otroctví zakazovat, nebo je právem obyvatel nového státu tuto otázku rozhodnout samostatně? Otrokářské státy prosazovali samozřejmě druhou variantu.
Kromě ožehavé otázky otroctví a s ní souvisejícího sporu tu ještě byl problém cel. Ta byla zaměřená především proti hospodářsky silné Velké Británii. Jih celní politiku okamžitě napadl, především proto , že mu znesnadňovala nákupy na severu, a také proto, že Británie byla prakticky výhradním odběratel na Jihu pěstované bavlny. Na pozadí všech těchto sporů se v americké politice vyhranily dva proudy. Tzv. národní směr prosazoval svrchovanost federální vlády, “protinárodní“ dával přednost svrchovanosti jednotlivých států před centrem. S tím souvisely také spory o výklad ústavy-je to smlouva mezi občany svrchovaných a svobodných států, nebo pouze dokument stvrzující sdružení států?
Otázka otroctví se znovu stala předmětem ostrých politických bojů v roce 1849, kdy se jednalo o připojení Kalifornie k Unii.Jihu hrozilo nebezpečí, že se poměr států svobodných a otrokářských zvrátí v jeho neprospěch.
Záležitost byla opět vyřešena kompromisem, který dostal název podle senátora Claye. Ten navrhl, aby spor byl urovnán rozhodnutím o tom, že Kalifornie bude z otrokářských států vyloučena. Utah a Nové Mexiko se měly v otázce otroctví později rozhodnout samy. Jižním státům bylo však povoleno stíhat uprchlé otroky i v severních státech a požadovat jejich vydání. Bylo to problematické rozhodnutí a do určité míry prosazení otrokářských zásad.
K narůstání konfliktů a neochoty obou stran ke smíru přispěl v roce 1854 zákon o Kansasu a Nebrasce, který stanovil tzv.“zásadu svrchovanosti lidu“, tj. stanovisko, že ne Kongres, nýbrž lid každého jednotlivého státu a území má jediný právo rozhodnout o tom, zdali v jeho prostoru bude či nebude otroctví zavedeno. Zákon prakticky zrušil Missourijský kompromis.
Od třináctých let 19. století se také ke slovu stále silněji hlásilo tzv.abolicionistické hnutí. Jeho stoupenci se rozhodně zasazovali za zrušení otroctví na celém území Spojených států. Přestože byl dovoz otroků podle ústavy od roku 1808 zakázán, nezabránilo to jejich pašování do země. To mělo opět za následek, že rostl počet černochů, kteří se snažili uprchnout na Sever Spojených států a do Kanady. Abolicionisté za tím účelem organizovali řetězy úkrytů a sítě pomocníků, známé pod názvem podzemní dráha.
Přirozený odpor Jihu k těmto praktikám rozněcoval na oplátku abolicionisty a spor došel k dramatickému vyvrcholení v akci Johna Browna, který se svými přívrženci přepadl v říjnu 1859 federální skladiště zbraní a munice v Harpers Ferry. Nezdařený pokus ukrást zbraně na vyzbrojení černochů byl potrestán tím, že byl vůdce popraven. Ačkoliv se v podstatě jednalo o likvidaci teroristické skupiny, je John Brown dodnes mučedníkem, což prospělo abolicionistickému hnutí.
Zástupcem republikánské strany byl Abraham Lincoln, který byl proti otrokářství. Jižním státům bylo jasné, že jejich instituce, na které byla postavena jejich hospodářská prosperita, zanikne. Proto se státy Jižní Karolína, Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Luisiana a Texas rozhodli, že se odtrhnou od Unie. Tyto státy se prohlásily za Konfederované státy.
Bezprostřední záminkou vypuknutí války byla Lincolnova snaha udržet seveřanskou posádku v pevnosti Fort Sumter v ústí charlestonského přístavu, na území Jižní Karolíny, respektive dělostřelecký přepad této pevnosti jižanskou armádou. Jednotky Konfederace zaútočily na pevnost 12.dubna 1861. Lincoln povolal k potlačení do zbraně první dobrovolníky. Ve vypjaté atmosféře se dále odtrhly čtyři pohraniční státy (Virginie, Arkansas, Tennessee a Severní Karolína). AMERICKÁ OBČANSKÁ VÁLKA, ZNÁMÁ JAKO VÁLKA JIHU PROTI SEVERU, ZAČALA…
Obě strany říkali,že nebojují kvůli otroctví. Prezident Konfederovaných států, Jefferson Davis, nechtěl přiznat, že důvod odtržení je otroctví a tak prohlásil: „Odtržení je projevem americké myšlenky, že vlády spočívají na souhlasu poddaných….a je právem lidu tyto vlády změnit, nebo dle své vůle zrušit, kdykoliv se stanou destruktivní vůči cílům, na jejichž základě vznikly.“
Konfederace zastávala názor, že jednotlivé státy mají nárok na prakticky neomezenou samosprávu.Válka už byla v plném proudu a vyvolávala u obou stran nesmírné obavy. Kongres Spojených států vydal usnesení, že válka se nevede za účelem zasahovat do instituce otroctví, nýbrž za účelem restaurace Unie a končí ihned, jakmile lidé, kteří začali Unii rozbíjet, přestanou bojovat.
Válka se tedy oficiálně vedla z jediného důvodu: zdali má federální vláda autoritu a právo zakázat otroctví v jižních teritoriích.
Těsně před vypuknutím války byla na území rozpadajících se USA tzv. „stará“ armáda, která měla k 1.1. 1861 stav 16 367 mužů. Brzy odešlo z 1 080 důstojníků armády 313 důstojníků z jižanských státu. Z více než 15 000 mužstva dezertovalo na Jih pouhých 26 mužů. Další důstojníci se postupně ujímali výcviku dobrovolníků.
Po kapitulaci pevnosti Fort Sumter, 15. 4. 1861, vydal Lincoln výzvu k 75 000 mužů k tříměsíční službu v armádě, jelikož všichni počítali, že rebelii z Jihu rychle potlačí. O měsíc později vydal další výzvu na 42 000 mužů, tentokrát na tři roky. Dalších 18 000 mužů potřebovalo námořnictvo pro realizaci námořní blokády Jihu. Nicméně se podařilo dát dohromady 19 pluků pěchoty, 6 pluků jezdectva, 60 baterií dělostřelectva a doplnit řady pravidelné armády nejméně o 67 000 mužů.
Krátce po uvedení Abrahama Lincolna do úřadu prezidenta nechal prezident Konfederace povolat 100 000 dobrovolníků, kteří měli sloužit vojsku na 12 měsíců. Začátkem roku 1861 vydal kongres Konfederace předpis k vytvoření „prozatímní armády konfederovaných států“. Zpočátku do ní vstupovali dobrovolníci na dobu jednoho roku. Od roku 1862 byl tento závazek prodloužen na dobu tří let popř. na dobu válečného stavu. Existovala i tzv.pravidelná armáda Konfederace. Byla ustanovena roku 1861 a tvořil jí jeden sbor ženistů, jeden sbor dělostřelectva, jeden pluk jezdectva a šest pluků pěchoty. Tato armáda Konfederace se chtěla vyrovnat pravidelné armádě Unie, ale byla bezvýznamnou, protože čítala 1 750 mužů. Během války vzniklo asi pět rot, ale většinou vojáci této „armády“ rozděleni do jiných pluků. Prozatímní konfederační armáda měla přitom v dubnu 1861 již 35 000 mužů, což byl dvojnásobek tehdejší pravidelné armády Unie.
Na Jihu skončila většina vojáků branná povinnost začátkem roku 1862, v době, kdy byla Konfederace ve válečných střetnutích úspěšná. Tehdy,v době jarních polních prací, odešla značná část vojáků domů. Zdálo se, že Unie hned tak nezaútočí. Koncem roku 1861 nabídla vláda Konfederace vojákům 60 dní dovolené a odměnu 50$, když se upíší na další dva roku nebo do konce války. Zanedlouho musela vláda vydat zákon o povinných odvodech. Mužům, kteří zůstali ve zbrani, byla nabídnuta odměna a možnost volby nových důstojníků ve stávajících jednotkách. Mohli se také podle svého výběru zapsat do jiné jednotky. Armáda Konfederace se na čas dostala do chaotického stavu. Od té doby již žádní skuteční dobrovolníci do řad Konfederace nepřicházeli.
V armádě Unie sloužilo asi 2 772 408 mužů a však tyto údaje jsou nepřesné. Na straně Konfederace bojovalo zhruba 1 227 890 až 1 406 180 mužů.
Válka začala bitvou o pevnost Fort Sumter v ústí charlestonského přístavu, na území Jižní Karolíny. V pevnosti bylo unionistické vojsko, které se odmítalo stáhnout. Jednotky Konfederace zaútočily na pevnost 12. dubna a po 30 hodinách pevnost padla. O tři dny později volá Lincoln 75 000 dobrovolníků do zbraně na obranu Unie. Na Jihu to chápou jako vypovězení války. Odtrhávají se další 4 státy (Virginie, Arkansas, Tennessee a Severní Karolína ). Odtržení Marylandu a tím možnosti, že by Washington, hlavní město Unie, bylo obklíčeno státy Konfederace, se podařilo zabránit ústupkem.
Obě strany prohlašovaly, že nebojují kvůli otroctví. Konfederace prohlašovala, že je vedena kvůli právu států opustit Unii. Unie prohlašovala, že je vedena výhradně za účelem znovuobnovení Unie a skončí po jejím znovuobnovení.
Po vypuknutí války na Severu i na Jihu houfně vstupovali do armády velká množství dobrovolníků, mladíků, kteří chtěli opustit běžný život a toužili po dobrodružství. Obě strany počítaly s rychlým a snadným vítězstvím, ale hned první skutečná bitva, která byla u Bull Runu (asi 50 km západně od Washingtonu) je z toho vyléčila.
V červenci 1861 se utvořila ve Washingtonu armáda pod vedením Irvina McDowella s asi 30 000 vojáky. Armáda měla pouze zběžný trénink, ne důkladnější výcvik. Vojáci neuměli provádět složitější manévry ve větších formacích. Jižané měli jen výhodu, že byli v obranných postaveních. Bitvu sledovalo velké množství diváků, kteří jsem přijeli především z Washingtonu podívat se na porážku Jihu. Skutečnost byla opačná. Proti Severu tu stála armáda s generály: Pierre Gustave Beauregard, Joseph Eggleson Johnston a Thomas Jonathan Jackson. Armáda Severu byla poražena a dala se spolu s přihlížejícími civilisty na útěk do Washingtonu. Generál Jackson v této bitvě získal přezdívku Kamenná zeď (Stonewall), protože v bitvě stál jako kamenná zeď a neustupoval před silným útokem Seveřanů. Jižanská armáda byla vítězstvím stejně rozvrácena jako unionistická porážkou, takže nedošlo k pronásledování unionistů a byla naštěstí pro Sever zmařena veliká šance dobýt Washington. Po porážce vyměnil Lincoln generála McDowella generálem Georgem Brintonem McClellanem. Generál Winfield Scott navrhl strategii dobytí Jihu (která byla nakonec úspěšně realizována generálem Grantem).
Strategie měla tři hlavní směry:
Do jara 1862 se válka soustřeďovala na námořní blokádu Jihu a několik bitev na moři. Na jaře 1862 proběhly vojenské akce jak na západě, tak na východě.
Na západě generál Ulysses Simpson Grant dobyl v únoru roku 1862 pevnost Fort Henry a Fort Donelson, kde zajal 12 000 mužů. Při bitvě o Fort Donelson získal Grant přezdívku "Bezpodmínečná kapitulace". Po vítězství táhl Grant na jih, ale dopustil se chyby při rozmisťování vojáků u Shilohu, které využil jižanský generál Albert Sidney Johnston a rozpoutala se jednodenní krvavá bitva. Jižanskou armádu se podařilo vytlačit až druhý den s novými posilami. Bitva u Shilohu byla jedna z nejkrvavějších bitev války s 25 000 obětmi na obou stranách. Zemřel zde jižanský generál A.S.Johnston a Grant byl na několik měsíců zbaven vedení.
Na východě McClellan za 3/4 roku velmi dobře vycvičil a vybavil vojsko. Tažení na jih zahájil až na rozkaz Lincolna v březnu 1862. Z Washingtonu vyplul na lodích a přistál ve Fort Monroe, pevnosti, kterou již ovládala Unie delší dobu na poloostrově tvořeným řekami James a York. Odtud táhnul pomalu na severozápad k Richmondu. U Sedmi borovic narazil na jižanskou armádu Josepha Johnstona. Na obou stranách byly velké ztráty, včetně zranění generála Johnstona. Bitvu vyhráli nakonec unionisté. Velení jižanské armády se ujal generál Robert Lee, který si přizval k sobě ostatní generály. Lee neustále útočil na unionistickou armádu po sedm dní, aniž by zvítězil (bitva dostala název Sedmidenní bitva). McClellan byl odvolán s armádou zpět do Washingtonu, aby se připojil k vojskům generála Johna Popea, aby společně zaútočili na Richmond. Lee chtěl McClellana předejít a vyrazil na sever a porazil Popea v druhé bitvě u Bull Runu. Pope byl zbaven vedení a jednotným velitelem se stal McClellan. Lee překročil řeku Potomac severně od Washingtonu a dostal se do Marylandu.
V červenci roku 1863 se odehrála bitva u Gettysburgu, zpočátku jako pouhá srážka armády Konfederace a armády Unie.Zpočátku vedla armáda Unie, ale pak se vše obrátilo a seveřané se museli uchýlit na kopcích jižně od Gettysburgu. V noci dorazil generál Meade a většina ostatní armády. Bojovalo se zase až do noci. Další den se Leeovi nepodařilo prolomit seveřanskou armádu, a tak ustoupil.
Generál Grant po několika marných pokusech pevnost Vicksburg dobýt vyrazil po západním břehu řeky směrem na jih. Když rozdělil armádu Konfederace obratným manévrováním na dvě části, dobyl Grant hlavní město státu Mississippi Jackson a otočil se na západ směrem k Vicksburgu.
Ustupující jižanský generál Pemberton byl obležen ve Vicksburgu a když se ukázalo, že pevnost nelze dobýt frontálním útokem, rozhodl se Grant ke klasickému obléhání. Během tažení k pevnosti urazil Grant v 19 dnech přes 300 km, v pěti hlavních akcích a několika šarvátkách porazil oddíly početně silnějšího nepřítele a způsobil mu citelné ztráty. Po téměř 50 dnech obležení, kdy z celé posádky byla polovina mužů padlých, raněných či nemocných, se pevnost vzdala.
Jednalo se o vítězství nedozírné ceny. Nejenže tu do rukou federální armády padlo více jak 30 000 zajatců, ale opanování Vicksburgu otevřelo řeku Mississippi pro vojenská i obchodní plavidla od pramene až k ústí. V opačném směru se o otevření vodní cesty snažil generál Nathaniel P. Banks (ovládající New Orleans). A to především dobytím další silné jižanské državy, Port Hudsonu v Louisianě. Ztráta kontroly nad řekou Mississippi znamenala pro Konfederaci možná větší ránu než porážka u Gettysburgu.
Válka sever proti Jihu začala s jednoranovými puškami, které se nabíjeli ústím, a skončila s puškami Spencer a opakovačkami Henry. O Henryho pušce se říkalo, že jí stačí v neděli nabít a pak z ní lze střílet celý týden, aniž by jí bylo potřeba znovu nabíjet. Vojáci byli vybaveni zbraněmi, které se od zbraních civilních odlišovaly. Zbraně civilistů byly často modernější, protože civilisté nemuseli používat předpisovou zbraň, a mohli si tudíž vybrat mezi posledními vynálezy, které se objevily na trhu. A výběr byl skutečně velice široký!
Ve slavné bitvě u Little Big Hornu měla 7. kavalerie, vedená neopatrným generálem Custerem, k dispozici pouze jednoranové pušky Springfield s klapkovým závěrem. Přitom kovbojové již dlouho používali opakovací pušky, které mohly bez nabíjení vystřelit desetkrát za sebou.
Objevily se zde opakovací modely, jako je Winchester se spodní ovládací pákou závěru, v současné době stále ještě vyráběný.
Zbraně vynalezené v tomto období, ať už jsou to originály, nebo repliky, patří mezi nejobdivovanější v celé historii lidstva.
Mnozí naši krajané oblékli modré uniformy již na první Lincolnovu výzvu, aby se do vojenské služby na obranu Unie přihlásili dobrovolníci. Přesný počet Čechů nebude nikdy možné přesně určit,ale odhad kolísá mezi 15 000 a 20 000.
Podpisem kapitulace Jihu končí čtyřletá občanská válka. Jedním ze šťastných završení této války byla skutečnost, že generál Lee, prezident Davis a jejich spolubojovníci přijali porážku důstojně. Zmlknutí válečných polnic však neznamenalo okamžitě klid a mír. Rozhořely se boje na politickém kolbišti.Trvalo ještě celé léta, než se rány zahojily, a než mezi oběma znesvářenými stranami došlo k opravdovému smíru. Období let 1865-1877 je nazýváno obdobím radikální rekonstrukce Jihu. O charakter této rekonstrukce se svářela dvě křídla vládnoucí republikánské strany – radikální a konzervativní. Radikálové byli ve svých záměrech posíleni násilnou smrtí prezidenta Lincolna, na kterého byl 14. dubna spáchán atentát. Jeho nástupce, Andrew Johnson, prosadil přes odpor svých politických rivalů vyhlášení všeobecné amnestie za činy válečných let. Svými kompromisními opatřeními dráždil radikální křídlo do té míry, že se za to dostal dokonce před vyšetřovací výbor senátu.
Jižní státy musely po své porážce splnit některé požadavky. Byla to především nutnost respektovat uzákoněné zrušení otroctví, dále zaplacení dluhů a přísaha věrnosti federální vládě. Kromě toho byl Jih územně rozdělen do pěti vojenských oblastí, do jejichž čela byli dočasně jmenováni vojenští velitelé. Na jih se hrnuly tisíce Seveřanů, většinou za snadným ziskem
Zlomem byl rok 1870. Političtí agenti republikánů získávali na Jihu hlasy černochů všemi prostředky. Bohatí plantážníci za podpory konzervativního křídla přešli do protiútoku. To vedlo k rozkolu v republikánské straně. Oku 1872 se odtrhlo křídlo liberálních republikánů, kteří žádali ukončení vykořisťovatelského vládního systému. Ve snaze prosadit svého kandidáta v prezidentských volbách se spojili s jižními demokraty. Neuspěli však a prezidentem Spojených států byl podruhé zvolen U. S. Grant, generál ověnčený vavříny vítěze občanské války.
Občanská válka znamenala rozhodný předěl v dějinách Spojených států. Osvobození černochů naplnilo ideál rovnosti všech občanů, i když rasová otázka je palčivá dodnes. Válka znamenala politické i hospodářské sjednocení země. Uvolnily se síly vedoucí k ekonomickému i politickému rozmachu tvořícího se národa.
Američané dosáhli svého velmocenského postavení kromě jiného proto, že nikdy neváhali postavit se na obranu své svobody, na obranu demokratických principů se zbraní v ruce.
Později se objevila snaha o připomenutí této strašlivé události. Tato snaha o oživení historie na válečných polích, v táborech či na kostýmních bálech dává naději, že snad přeci jenom přijde jednou den, kdy dokážeme dějinám porozumět a vzít si z nich ponaučení.
28. prosinec 2012
19 576×
2799 slov
