Válka v Perském zálivu

Dne 17. července Saddám Husajn veřejně pohrozil Kuvajtu a Spojeným arabským emirátům válkou. Obvinil je, že překračováním těžebních kvót stanovených OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) srážejí cenu ropy a tím vrážejí Iráku do zad „otrávenou dýku“ Jejich chamtivost je prý, podle Saddámových slov – přiměla, aby se spikly s americkými a izraelskými imperialisty proti Iráku a přestaly se chovat jako bratrské arabské země. Téhož dne přišly první zprávy o neobvyklých pohybech iráckých vojsk přímo na sever od Kuvajtu.

Svým projevem to Saddám Husajn přehnal, protože hrubé výhrůžky byly v arabské světě něčím téměř neslýchaným. Proto Spojené arabské emiráty jako první stát požádaly o pomoc USA. Šejk Muhammed požádal o poskytnutí dvou cisternových letounů pro doplňování pohonných hmot za letu. Chtěl totiž udržovat své letectvo nepřetržitě ve vzduchu v pohotovosti k okamžitému zásahu proti Iráckému útoku. Washington po delší prodlevě způsobenými vnitřními rozpory vyslal Spojeným arabským emirátům cisternové letouny – oficiálně v rámci společného cvičení s letectvem Spojených arabských emirátů. Také zde rozmístil tři z pěti válečných plavidel středovýchodního uskupení do hlídkové linie napříč Perským zálivem, kdyby Irák zvedl letectvo k úderu, pomocí jejich radiolokátorů by mohli Američané včas varovat okolní státy.

Američané zachytili přesun iráckých vojsk a vlaky naložené tanky jedoucí z Bagdádu do Basry. Poušť v blízkosti Basry využíval Irák pro vojenský výcvik už dříve, a proto se zpočátku všichni domnívali, že jde o další vojenské cvičení. Irácká vojska se nezastavila v oblasti Basry na zmiňované cvičení pokračovala dál ke kuvajtským hranicím. Už nebylo pochyb, že to, není pouhá demonstrace vojenské síly Iráku, ale začátek uskutečňování operačního plánu.

Brzy po přesunu iráckých vojsk požádal Kuvajt USA o poskytování informací týkajících se ohrožení ze strany Iráku. Spojené státy vyslali do Kuvajtu majora Feeleye s přísně tajnými snímky.

31. července 1990 Washington dostává zprávu, že válka mezi Irákem a Kuvajtem je zřejmě na spadnutí.

2. srpna 2 hodiny po půlnoci kuvajtského času (1.srpna 23 hodin středoevropského času) překročila irácká vojska hranice s Kuvajtem, hlavní úder směřoval přes rumajlská ropná pole do vnitrozemí Kuvajtu. Ve čtyři hodiny kuvajtského času obsadili Iráčané hlavní město Kuvajtu. Prvořadým objektem útoku Iráčanů byl královský palác.

Irácká armáda byla početním stavem čtvrtou nejsilnější na světě – hned za ozbrojenými silami Číny, SSSR a Vietnamu (armáda USA byly v pořadí až sedmá). Iráckou vojenskou mašinérii tvořilo 900 000 mužů organizovaných do šedesáti tří divizí. Saddám měl přibližně dvakrát tolik vojáků, než by jich bylo zapotřebí k obraně Iráku proti jeho sousedům. Ve výzbroji iráckých ozbrojených sil byly některé nejlepší zbraně, které mohl nabídnou světový zbrojí trh – sovětské tanky T-72, jihoafrická těžká děla ráže 155 mm, čínské a sovětské raketomety, protilodní řízené střely Silkworm z Číny a francouzské Exocet, sovětské stíhací letouny MiG-29 a dálkové stíhací bombardéry Su-24, francouzské stíhačky M-1 atd.

Američané se rozhodli zakročit proti vojskům Saddáma Husajna, a proto vyslali ministra obrany Cheney, generála pozemních vojenských sil H. N. Schwarzkopfa a další osoby, aby vyjednávali s králem Saudské Arábie Fahdem o obrany království. Král Fahd měl před sebou těžké rozhodnutí. Kdyby nic nepodnikl vystavil by se nebezpečí, že se jeho království zmocní Irák. Jestliže však pozve Američany, budou ho Saddám a ostatní vedoucí představitelé arabských států obviňovat z patolízalství vůči Západu. Ale nakonec souhlasil s působením amerického vojska na uzemí Saudské Arábie.

6. srpna vyhlásilo OSN, zastoupené 30 zeměmi světa (i Československo) vojenskou blokádu Iráku.

Operace Pouštní štít

7. srpna G. Bush prohlásil, že Spojené státy vytyčují „čáru v písku“ proti irácké agresi. Poté americká vojska zahájila operaci s krycím názvem Pouštní štít, který odpovídal rozkazu bránit Arabský poloostrov. Nastal zde však veliký problém s přesunem tanků a bojových helikoptér a další vojenské techniky do oblasti Perského zálivu. Předpokládalo se, že dřív jak 30. srpna se přesun nebude dokončen. A tak se do této doby měli o splnění rozkazu obrány Arabského poloostrova postarat američtí výsadkáři a stíhací letouny F-15 a F-16, společně s britskými letadly Tornado saúdskoarabského letectva.

Saddám Husajn posílal do Kuvajtu další vojska. Na hranicích Kuvajtu se Sadskou Arábií bylo více jak 130 000 iráckých vojáků,1200 tanků a 800 děl.

9. srpna nařídil Saddám Husajn uzavření hranic Iráku a Kuvajtu, čímž se více než třináct tisíc Zápaďanů, mezi nimi převážná část Američanů a ostatních cizinců ocitlo v pasti.

Operace Pouštní bouře

19. srpna Saddám oznámil, že použije příslušníky západních zemích jako lidské štíty k odvrácení Spojených státu od bombardování Iráku.
Američané si uvědomili, že každé řešení kromě porážky Iráku v Kuvajtu by bylo faktickou prohrou, proto se rozhodli změnit své obrané stanovisko a nastala další fáze války v Perském zálivu, operace Desert Storm (operace Pouštní bouře).
Američané povolali do oblasti Perského zálivu další 250 000 vojáku ze zálohy, na to Irák reagoval posílením obranných řad.

19. listopadu Irák oznámil, že v rámci obranných opatření rozmísťuje v jižním Iráku a v provinciích Kuvajt a Basra další
250 000 vojáků, tímto krokem dosáhl Irák v této oblasti počtu 545 000 vojáku.

29. listopadu 1990 schválila Rada bezpečnosti OSN na naléhání USA použití vojenské síly proti Iráku, jestliže do 15. 1. 1991 neopustí irácká vojska Kuvajt.

Plán Američanů na uskutečnění operace Pouštní bouře

1.Úkol. Podniknout operace za účelem dosažení úplného stažení iráckých vojsk z Kuvajtu v souladu s podmínkami obsaženým v rezolucích OSN a s jejími sankcemi. Jestliže bude nutné a bude-li to nařízeno, uskutečnit operace k zničení iráckých ozbrojených sil, k osvobození a zajištění bezpečnosti Kuvajtu a k opětnému nastolení jeho zákonité vlády. Všemožně se postarat o repatriaci občanů cizích států, kteří byli proti své vůli drženi v Iráku a Kuvajtu. Upevnit bezpečnost a stabilitu v oblasti Perského zálivu.
2.Zmocnění. Bude-li to nařízeno, je generál H. N. Schwarzkopf zmocněn vést letecké operace na celém území Iráku a podniknout námořní i pozemní akce na iráckém území a v iráckých vodách, nutné k osvobození a zajištění bezpečnosti Kuvajtu a dalších států koalice. K zahájení operací musí být ozbrojené síly připraveny nejpozději v únoru 1991. Až do povolení k zahájení operací za účelem zničení iráckých ozbrojených sil a osvobození Kuvajtu je generál H. N. Schwarzkopf povinen bránit Saúdskou Arábii. V případě útoku iráckých vojsk na Saúdskou Arábii je generál H. N. Schwarzkopf oprávněn vést letecké, pozemní a námořní operace na celém území Kuvajtu a Iráku i ve vzdušném prostoru a teritoriálních vodách těchto států.
3.Operační směrnice. Cíli amerického útočného tažení bude: zničit irácká zařízení pro výrobu jaderných , biologických a chemických zbrní a zbraně hromadného ničení, obsadit jihovýchodní Irák do doby, než bude dosaženo splnění strategických cílů spojenců, zničit nebo umlčet velitelství vojsk Republikánské gardy Iráku, zničit, vyřadit nebo rozvrátit systém řízení iráckého státu, pokud možno chránit příslušníky cizích států zadržovaných v Iráku a v Kuvajtu, oslabit nebo zničit iráckou strategickou protivzdušnou obranu.

6. prosince 1990 Saddám Husajn náhle oznámil, že Irák neprodlené propustí všechny cizince držené dosud jako rukojmí. Označil to za gesto lidskosti v zájmu míru a dodal, že Irák upevnil svou obranu natolik, že už nepotřebuje lidské štíty. Jakmile byli týden po té Američané propuštěni, odvolal Washington zbývající příslušníky personálu velvyslanectví USA ve městě Kuvajt.

22. prosince 1990 dosáhl počet příslušníků ozbrojených sil USA v oblasti Perského zálivu počtu tří set tisíc.

7. ledna 1991 američtí zpravodajové ohlásili, že v současné době má Irák v Kuvajtu 35 divizí, které tvoří celkem 545 000 vojáků, 4300 tanků, a 3 100 děl.

9. ledna 1991 Velitelská porada v Zahránu rozhodla, že den zahájení Pouštní bouře bude 17. leden, kdy v 03:00 hod. bude zahájena první fáze útoku.

17. ledna 1991 (02:00) proslov H. Normana Schwarzkopfa (vrchního velitele Středního velitelství ozbrojených sil USA) ke svým jednotkám:
Vojáci, námořníci, letci a příslušníci námořní pěchoty Středního velitelství ozbrojených sil USA ! Dnes ráno ve 03:00 hodin jsme zahájili operaci Pouštní bouře – útočné tažení, které donutí Irák splnit rezoluce Spojených národů, jež mu nařizují skoncovat se znásilňováním a drancováním slabšího souseda a stáhnout vojska z Kuvajtu. Prezident, Kongres, americký lid a světová veřejnost jednotně podporují vaše akce. Jste součástí nejmohutnějšího uskupení ozbrojených sil, které kdy naše vlast v součinnosti se spojenci soustředila na jediném válčišti proti takovému agresorovi. Usilovné jste se na tuto bitvu chystali při výcviku a jste připraveni. Při návštěvách u vás jsem viděl ve vašich očích jiskru odhodlání pustit se do tohoto úkolu a splnit ho rychle, abychom se mohli vrátit k břehům naší velké země. Plně vám důvěřuji. Naše věc je spravedlivá. Teď musíte být hromem a bleskem Pouštní bouře. Nechť Bůh žehná vám, vašim drahým doma a vaší vlasti.

Začátek operace pouštní bouře

První výstřely operace Pouštní bouře měly být vypáleny 17. ledna přesně ve 2 hodiny 40 minut. Obsluhy zbraní a zbrojíři na letištích po celé Saúdské Arábii, v Bahrajnu, Spojených arabských emirátech a Kataru již od odpoledních hodin nakládali stovky tun řízených střel, raket a pum do letounů šesti států. Americké letadlové lodi v Perském zálivu a Rudém moři odpluly na sever, aby se Irák dostal na dolet jejich letadel. Křižníky a americká bitevní loď Wisconsin uvedly do pohotovost k odpálení řízené střely Tomahawk.

Útok měl zahájit tucet technicky velmi dokonalých vrtulníků pro speciální operace pozemních vojsk a letectva. Měly letět za téměř úplné tmy pouhých třicet stop nad pískem a vyřadit dva radiolokátory včasné výstrahy na irácko-saúdskoarabských hranicích. Za vrtulníky pronikne do iráckého vzdušného prostoru osm stíhacích bombardovacích letounů F-15, které zničí nejbližší středisko velení protivzdušné obrany. Tento útok fakticky otevře cestu dalším stovkám letadel mířícím k určeným cílům v celém Iráku. Mezitím měly stíhací letouny F-117 Stealth začít bombardovat Bagdád.

02:47: Oba radiolokátory byly zničeny, všechny vrtulníky se vrátily v pořádku na základnu.
03:10: V Bagdádu byla zničena telefonní ústředna. Letouny Tomahawk napadly Saddámovy elektrárny. Britské stíhací bombardovací letouny útočily na irácká letiště, francouzské a italské proudové letouny napadly odpalovací stanoviště řízených střel.

Vyhodnocení zásahu v prvního dne operace Pouštní bouře

Spojenecká vojska uskutečnila 850 letounových vzletů a zničila mnoho z plánovaných cílů. Silně bráněný Saddámův palác byl úplně zničen, budova telegrafní a telefonní ústředny také zničena, dvě velká odpalovací stanoviště řízených střel Scud v západním Iráku byla těžce poškozena a hlavní předpokládané podzemní sklady biologických a jaderných zbraní zničeny. Ztráta spojeneckého letectva byla nízká, pouze dva letouny. Sestřeleno šest stíhacích letounů MiG a Mirage, ostatní irácká letadla se střetu se spojeneckými letadly vyhýbaly.

18. ledna 1991 Irák zaútočil raketami i na Izrael ve snaze získat větší arabskou podporu, Izrael (po nátlaku USA) však na útoky neodpověděl, a tím Husajnův záměr zmařil. Letouny F-15 a F-16 opakovaně pronikaly prostory soustředění protiletadlových řízených střel a bombardovaly železobetonové sklady střel Scud a předpokládaná místa jejich odpalovacích stanovišť.

Dne 19. ledna se skupina amerických letounů při pátrání po střelách Scud střetla se čtyřmi MiGy a jedním letounem Mirage iráckého letectva. Američtí piloti všech pět iráckých letadel sestřelili.

Počet odpálení raket Scud začínal klesat. V prvním týdnu operace Pouštní bouře jich bylo třicet pět, během druhého týdne osmnáct a pak se už Iráčané nezmohli na víc než průměrně jednu za den.

Za necelé dva týdny uskutečnila letadla koalice třicet tisíc letounových vzletů. Irák sice tvrdil, že sestřelil více než 180 spojeneckých letadel, ale ve skutečnosti americká strana zaznamenala jich ztratili pouhých osmnáct.

V posledním lednovém týdnu letectvo koalice zcela ovládalo vzdušný prostor na Irákem. Letectvo splnilo přesně to co se od něj očekávalo, tj. ochromit vojenský systém Iráku, ušetřit jeho zemědělství i obchod a civilní obyvatelstvo ponechat pokud možno nedotčené.

8. února uveřejnili Spojené státy, že jsou připraveny zahájit pozemní válku.
Pozemní útok by byl však velmi nebezpečný, protože Irácké hranice byly velmi špatně průchodná. Útočící vojáci by nejdříve narazili na minová pole, která jsou smrtící směsicí protitankových a protipěchotních min, za nimi je čekají vysoká pásma ostnatého drátu, jeden válec na druhé a propletené tak, že se nedají odtáhnout a jsou spojené s nástrahami a minami. Pak následují další minová pole, po nich tankové příkopy (hluboké a široké příkopy, k jejichž překročení tanky potřebují mostní techniku), protitankové stěny a takzvané ohnivé zákopy (příkopy naplněné naftou, jejichž účelem je postavit proti útočníkovi ohnivou stěnu).
Proto se Američané rozhodli vést hlavní pozemní útok, na místě kde Iráčané těsně před zahájením leteckého útoku couvli s frontou nazad, takže tam bylo přední pásmo zátarasů do značné míry opuštěné, a druhé pásmo, asi deset mil vzadu, nebylo ještě dobudováno.

22. února (pátek) prezident USA G. Bush dává Iráku ultimátum - buď Irák začne do sobotního poledne hromadně a bezpodmínečně vyklizovat Kuvajt, anebo budou zahájeny pozemní válečné akce proti Iráku.

Tisíce amerických, arabských, britských a francouzských tanků a obrněných vozidel byly nyní soustředěny u hranic v bojových sestavách. V prostoru bojové činnosti bylo jasno s výjimkou Kuvajtu, kde začali iráčtí vojáci drancovat město a zapalovat ropné pole, pekelný černý dým zahalil oblohu. Lhůta ultimata, vyhlášená prezidenta USA, uplynula v sobotu v noci, na území Kuvajtu se však nic nezměnilo, irácká vojska zaujímala neustále stejné pozice.

24. února 1991 zahájila pozemní vojska v brzkých ranních hodinách pozemní útok na Kuvajt okupovaný Iráčany.
V chladném dešti za tmy vyrazily za palebným valem houfnic ráže 155 mm do útoku přes hranice Kuvajtu první jednotky námořní pěchoty. V čele útočily tanky M-60 a vrtulníky Cobra, za nimi následovaly tisíce vojáků v obrněných transportérech a bojových vozidlech. Vojáci měli na sobě nehořlavé protichemické oděvy a na opascích připravené chemické masky. Ve chvíli, když v šest hodin ráno saúdskoarabského času oznámil prezident Bush v televizi, že „ osvobozování Kuvajtu vstoupilo do závěrečné fáze“, pronikly již jednotky námořní pěchoty do první linie pohraničních obranných postavení. Mezitím co námořní pěšáci pokračovali v postupu, probojovaly se přes hranice dvě brigády saúdskoarabských tanků a smíšená brigáda vojáků ostatních států v oblasti Perského zálivu a zamířily na sever po silnici podél pobřeží k hlavnímu městu Kuvajtu.
Hlavní místo útoku pozemních vojsk bylo strategicky velmi dobře zvolené, protože při překonávání prvního pásma zátarasů nenarazila námořní pěchota ani na neprůchodná minová pole, ani na ohnivé stěny a setkala se pouze s velmi slabým odporem. První den po zahájení pozemních operací zajala spojenecká vojska více než 3 500 Iráčanů .
25. února (02:15 iráckého času) Američané zachytili zprávu bagdádského rozhlasu o nařízení stažení iráckých vojsk z Kuvajtu. Tuto zprávu potvrdil pozorovací letoun JSTARS, který sledoval činnost na bojišti, zjistil proud 150 vozidel rychle vyjíždějících z města Kuvajtu směrem na sever. Irácké jednotky se snažili ustupovat Basře, když však zjistili, že jsou mosty přes Eufrat rozbořeny, zamířily proudy vozidel, podle předpokladu Američanů, na nejjihovýchodnější cíp Iráku. Speciální průzkumný letoun JSTARS ohlásil americkému bombardovacímu letectvu kde se proudy vozidel nacházejí, a že může bez obav začít s jejím bombardováním. Američané nemilosrdně bombardovali každý proud vozidel, který objevili, a mezi leteckými údery létaly nad bojištěm vrtulníky Black Hawk s reproduktory, jejichž pomocí Američané arabsky vyzývali Iráčany, aby opustili svá vozidla, a že pokuď od svých vozidel odejdou, zachrání si život.

26. února byla zveřejněna informace, že Američané získala 38 000 zajatců, a že z přibližně 400 000 amerických vojáků, které byli do této doby poslány do pozemních akcí, zemřelo 28 vojáků, zraněno bylo 89 vojáků a 5 vojáků bylo nezvěstných.

Válka v Perském zálivu se blížila ke konci, Saddám Husajn byl pokořen, nebyl sice dobyt Bagdad, ale od tohoto plánu Američané odstoupili hned z počátku války, z obavy ztráty světové podpory ve válečném konfliktu, a tak jako vítězství bylo považováno osvobození Kuvajtu a zničení vojenské techniky Iráku, a proto není pochyb o rozhodujícím vítězství spojeneckých vojsk, jehož dosáhli za cenu velmi nízkých ztrát.

27. února 1991 americký prezident G. Bush vystoupil v televizi a oznámil, že válka
v Perském zálivu skončila, a že bojové činnosti skončí o půlnoci. V jeho prohlášení bylo obsaženo toto: Zastavení palby je podmíněno tím, že Irák přestane bojovat, nepodnikne žádný útok řízenými střelami Scud, okamžitě propustí válečné zajatce i kuvajtské civilisty držené jako rukojmí, že se podřídí rezolucím OSN atd. V tomto prohlášení jde o zastavení útočných operací, nikoli o absolutní ukončení nepřátelství, vojska USA a jejich spojenci budou oprávněna zlikvidovat každého Iráčana, který tyto vojska napadne. Dále prezident požaduje, aby se do osmačtyřiceti hodin setkali generálové obou stran a vypracovali vojenské podrobnosti ukončení nepřátelství.

Setkání se mělo uskutečnit na letišti Safwán, toto bude první setkání co se obě válečné strany setkají v tváří v tvář. Jako hlavní iráčtí představitelé byli ohlášeni tříhvězdičkoví generálové – zástupce náčelníka štábu iráckého ministerstva obrany generálporučík Sultán Hášim a velitel nyní už neexistujícího 3. armádního sboru generálporučík Saláh Abúd Mahmúd. Stranu spojenců budou reprezentovat generál H. Norman Schwarzkopf velitel operací v Perském zálivu, generálporučík princ Chálid ibn Sultán as-Saúd, velitel mnohonárodního spojeného uskupení arabských zemí.

1. března USA oznámilo, že počet zajatých Iráčanů přesáhl 60 000.

2. března Ministerstvo zahraničních věcí USA zaslalo Bagdádu prostřednictvím Moskvy komplex vojenských podmínek, které bude muset Irák splnit, má-li se přerušení palby stát trvalým.

Komplex vojenským podmínek

1.Irák okamžitě propustí všechny zajaté příslušníky koaličních armád. Dále Irák podá úplné informace o vojácích, kteří jsou vykazováni jako nezvěstní. Irák vrátí všechny tělesné pozůstatky příslušníků koaličních armád.
2.Irák musí podat spojeneckým vojskům všechny informace týkající se rozmístění skladů pro chemické, biologické a jaderné zbraně, min a jiných nástrah.

3. března se setkali obě strany na letišti v Safwánu. Iráčané souhlasili se všemi body stanovenými v komplexu vojenských podmínek, boje skončily.

Za necelých 14 dní byla obnovena vláda Kuvajtu a probíhalo čištění a odstraňování následků války. Odborníci soudili, že uhašení požárů na 500 ropných polích potrvá řadu měsíců, ale tohle nebyla hlavní ekologická katastrofou, když Iráčané obsadili Kuvajt nejen že zapálili Kuvajtská ropná pole ale i úmyslně vypustili dva milióny barelů kuvajtského nafty do Perského zálivu. Moře pokryly rozsáhlé naftové skvrny, jež zahubily mnoho druhů mořské fauny a flóry.
Toto 2 ekologické katastrofy přispěli ke globálnímu zhoršení životního prostředí, mimo jiné k posílení tzv. skleníkového efektu.

Velitel ozbrojených sil USA v Perském zálivu generál H. Norman Schwarzkopf po návratu do USA ( 30.srpna 1991) odešel do penze.

Závěrečná zamyšlení

Proč vojska USA netáhla na Bagdád a neskoncovalo se Saddámem Husajnem nadobro?

Je třeba vycházet ze skutečnosti že s tažením až na Bagdád se nikdy nepočítalo. Rezoluce Organizace spojených národů, které byly legálním podkladem pro vojenské ze strany USA akce v oblasti Perského zálivu, sledovaly jasný cíl: vyhnat irácké ozbrojené síly z Kuvajtu. Vojska USA byla oprávněna podniknout jakékoli kroky nutné k splnění tohoto úkolu – včetně útoků na Irák. Neměla však právo vpadnout do Iráku s cílem dobýt celou zemi nebo jeho hlavní město.

Všechny akce povolovalo a schvalovalo devět rezolucí OSN a USA mohlo počítat s podporou celého světa. Tato podpora však platila pro vypuzení Iráku z Kuvajtu
a nikoli pro dobytí Bagdádu.

Z mapy pozemního tažení zjistíme, že žádná arabská vojska nevstoupila na území Iráku. Tam vtáhli pouze britští, francouzští a američtí vojáci. Kdyby bylo přijato rozhodnutí vpadnout do celého Iráku a obsadit Bagdád, byla by se koalice, zcela určitě rozpadla. Na takovéto operaci by se podílela pouze britská a americká vojska.
Kdyby byly Spojené státy a Velká Británie samy vytáhly na Bagdád, byly by ve smyslu ženevských a haagských konvencí považovány za okupační mocnosti a proto by musely nést všechny náklady spojené s udržováním či obnovou řízení státu, školství a poskytováním ostatních služeb pro irácký lid.

Nakonec bychom neměli zapomínat, za jakou válku se pokoušel vydávat celý konflikt Saddám Husajn. Prohlašoval, že to nebyla válka proti irácké agresi v Kuvajtu, nýbrž válka, v níž západní kolonialisté jako lokajové Izraelců hodlali zničit jediný arabský stát odhodlaný zlikvidovat stát Izrael. Kdyby byly Spojené státy a Velká Británie samy zaútočili na Bagdád, byl by každý občan států arabského světa přesvědčen, že měl Saddám pravdu. Teď naopak vědí, že proti irácké agresi bojovaly bok po boku západní i arabské státy, a že když byl Kuvajt osvobozen, stáhly západní mocnosti svá vojska a poslaly je domů. V tomto případě bylo USA natolik strategicky prozíravé, že dokázalo vyhrát válku i mír.

Protože je Saddám Husajn nestále naživu a vládne Iráku, nebyla celá válka k ničemu?

K nejvýstižnější odpovědi na danou otázku je však třeba uvážit, co všechno by se stalo, kdyby bylo Saddámovi povoleno provést agresi beztrestně – kdyby bylo k válce v zálivu nedošlo.

Za prvé by teď měl Saddám pod kontrolou veškerou ropu Kuvajtu a možná celého Arabského poloostrova. Nezapomínejme, že před válkou byly Saddámovy výhrůžky namířeny jak proti Kuvajtu, tak proti Spojeným arabských emirátů vede přes saúdskoarabskou těžební oblast. I kdybychom připustili možnost, že by se Saddám omezil jen na agresi do Kuvajtu, byl by tím silně zapůsobil na zbývající státy v oblasti Perského zálivu, které by to nemohly nebrat v úvahu při každém příštím rozhodování. Saddám by byl dosáhl svého proklamovaného cíle pronikavě zvýšit cenu ropy na světovém trhu, což by otřáslo již beztak labilní světovou ekonomikou. Kdyby nadto pokračoval v předchozím kursu, měl by podstatný růst příjmů za ropu za následek další zvýšení jeho již mohutného vojenského potenciálu a umožnilo by mu dále urychlit vývoj jaderných zbraní. Není nesnadné představit si, biologických a chemických zbraní. Není nesnadné představit si, co by to znamenalo pro budoucnot Izraelce i pro světový mír.

Namísto toho byl poražený Saddám Husajn nucen stáhnout se za své hranice. Jeho vojenský jaderný, biologický a chemický potenciál byl zničen a na té úrovni zůstane, jestliže dokážeme nalézt způsob, jak mu zabránit získat ho stejným způsobem, jak to dělal v minulosti – od nesvědomitých západních i východních firem, kterým jde víc o sobecký zájem než o světový mír. Saddámovy ozbrojené síly utrpěly drtivou porážku a už nejsou hrozbou pro žádný jiný stát. Snad nejzávažnější je skutečnost, že napadením bratrské arabské země se Saddám dopustil neslýchaného činu, v důsledku v něhož utrpěl ponižující katastrofální vojenskou porážku. Tím pozbyl jeho absurdní, militantní hlas v arabské politice předchozího významu. Do značné míry v souvislosti s tím a díky vítězství koalice se pohnul kupředu proces mírového uspořádání na Středním východě. Palestinci, ostatní Arabové a Izraelci se sešli u jednacího stolu a jejich rukojmí byla propuštěna na svobodu.

Nakonec navzdory tomu, co můžeme zhlédnout ve filmech Rambo, není nijak snadné dopadnout a postavit před soud člověka jako je Saddám Husajn. Vždyť například v malé Panamě, kde mělo USA již před vojenským zásahem tisíce vojáků, a stejně nemohlo nalézt muže jménem Noriega. S největší pravděpodobností by při obsazení Bagdádu vojsky USA Saddám Husajn uprchl.