-vojenský pakt evropských komunistických zemí
Vznikl na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. 5. 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě. Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup SRN do NATO. Ve skutečnosti si SSSR spíše zajišťoval kontrolu nad východním blokem a to pro případ možného uvolnění mezi západem a Východem, jemuž nasvědčoval podpis Rakouské státní smlouvy.
Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. 9. 1968 ji na protest proti intervenci armád 5 členských zemí vypověděla. Intervence se nezúčastnilo rovněž Rumunsko. V květnu 1985 byla smlouva prodloužena o dalších 20 let, avšak po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR byla na konferenci hlav 6 zbývajících států v Moskvě 31. 3. 1991 k 1. 6. 1991 rozpuštěna.
Deklarativně byla cílem Varšavské smlouvy koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti, ve skutečnosti byla především mocenským nástrojem SSSR, zajišťujícím jeho hegemonii ve východoevropském prostoru. Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu.
Velení sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé. Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky, přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné rovině neřešilo velení a štáb Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil. Hlavními veliteli Varšavské smlouvy byli maršálové SSSR Koněv(1955-60), Grečko(1960-67), Jakubovskij(1967-76), Kulikov(1977-86) a Ogarkov(1986-91).
Rada vzájemné hospodářské pomoci
(RVHP)
-ekonomická organizace zemí světového bloku
Základními členy v lednu 1949 byly: Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, SSSR. V roce 1950 se připojila NDR, později Mongolsko(1962), Kuba(1972) a Vietnam(1978). Albánie v roce 1961 ukončila členství, Jugoslávie se od roku 1964 zúčastňovala činnosti jen v některých orgánech RVHP. Nejvyšším orgánem bylo zasedání Rady, dalšími výkonný výbor a jednotlivé výbory a stálé komise.Sekretariát RVHP měl sídlo v Moskvě.
Organizace si dala za cíl koordinaci plánování, urychlení ekonomického a technického pokroku. Do roku 1956 se její činnost omezovala na výměnu přebytků a organizování hospodářské pomoci. Teprve sovětské vedení v čele s Nikitou Chruščovem položilo důraz na větší integraci v rámci RVHP, rozšířením vzájemného obchodu a vytvořením nadnárodního plánovacího orgánu, který měl uskutečnit cíl „mezinárodní dělby práce“. Proti se postavilo mj. Rumunsko, které se obávalo, že bude odsunuto do role „surovinového přívěsku“.
V souladu s novým důrazem na reintegraci sovětského bloku iniciovalo počátkem 70. let Brežněvovo vedení SSSR přijetí „Komplexního programu prohlubování a zdokonalování spolupráce a rozvoje ekonomické integrace členských států RVHP“ (1971), který byl až do roku 1985 základní platformou činnosti RVHP. Nejdůležitějším nástrojem byla koordinace národních pětiletých plánů, doplněných společnými cílovými a investičními projekty.
RVHP, mj. díky direktivnímu plánování na národních úrovních nevytvořila efektivní ekonomický mechanizmus, která by fungoval v národním měřítku. Po revolucích v zemích sovětského bloku v roce 1989 se RVHP začala rozpadat a koncem roku 1990 ukončila za československého předsednictví svojí činnost.
28. prosinec 2012
6 870×
541 slov
