Velká Morava

Velkomoravská říše představovala po čas své existence evropskou velmoc. A vepsala do našich dějin významnou kapitolu, neboť se stala prvním společným státem Čechů a Slováků. Zánik Velké Moravy přinesl tisícileté odloučení dvou bratrských slovanských společenství, protože teprve ve 20. století, počínaje rokem 1918, se Češi a Slováci opět setkali ve společném státě.

Až do poloviny našeho století byly poznatky o Velké Moravě velmi skrovné. To proto, že písemných památek tam nevznikalo mnoho a byly psány především pro církevní účely. Tak byly zapsány např. legendy a životopisy svatých, bohoslužebné knihy a podobné texty. Zachovalo se jich málo a to ještě jen v pozdějších opisech. O denním životě neprozrazují téměř nic. Jasnější obraz se začal vytvářet až po druhé světové válce, kdy byly zahájeny rozsáhlé výzkumy na jižní Moravě a Slovensku. Archeologové hledali a nacházeli pozůstatky velkomoravských opevněných sídel (hradišť) a pohřebišť. Získané nálezy spolu se skrovnými zápisy umožňují historikům popsat vznik a vývoj tohoto státu mnohem přesněji.

Příběh Velké Moravy rámují dva letopočty, přičemž ten druhý není jistý: roky 833 a 906. První označuje chvíli, kdy nepříliš rozlehlé knížectví na území jižní Moravy územně vzrostlo, a to o prostor větší, než samo zaujímalo: získalo Nitransko ve svém východním sousedství. Nitranský vládce Pribina byl sesazen moravským vládcem Mojmírem I. a byl nucen emigrovat na jih do Panonie. Chtěl tam získat pomoc a vrátit se do Nitry; to se mu však nepodařilo – naopak Mojmírova moc rostla a jeho vláda se upevňovala. Spojením Mojmírova a Pribinova knížectví tedy roku 833 vznikla Velká Morava.
Druhý letopočet, rok 906, je považován za tragický zánik tak slibného vývoje, způsobený vpádem kočovných Maďarů. Zvláštní je, že v předchozích desetiletích byla moravská opevněná sídla považována za nedobytná i Frankům, jejichž válečnictví bylo jistě vyspělejší než vojenství Maďarů, tohoto jezdeckého ugrofinského kmene, který se v Evropě náhle zjevil po rychlém tažení až odkudsi od Uralu.

Co se to vlastně během těch pětasedmdesáti let stalo? Základním obsahem dějin Velké Moravy bylo trvalé soupeření se sousední Franckou říší, zápas o zachování nezávislosti státu.

Počátky Velké Moravy jsou spojeny s knížetem Mojmírem I. Víme o něm pramálo. S jistotou však to, že se vůči západnímu sousedu, východofrancké říši choval tak, aby nedráždil. Uznával proto formální svrchovanost východofranckého panovníka Ludvíka Němce včetně povinnosti poplatků. Přesto si však Mojmír I. přízeň Ludvíka Němce neudržel. Francký král roku 846 vtrhl na Moravu a dosadil zde Mojmírova synovce Rastislava. Domníval se, že bude pokračovat v politické linii svého předchůdce. Rastislav byl však jiný: projevil se jako silný panovník, statečný válečník a obratný politik, jehož zásluhou Velká Morava dosáhla plné svrchovanosti. Uměl maximálně využít vnitřních svárů ve východofrancké říši a nebál se vojenských střetnutí s ní. Jeho vláda je proto vyplněna boji, a vesměs vítěznými. Celá Rastislavova vláda byla ve znamení snahy o vymanění se z franckého vlivu. K otevřené roztržce mezi ním a Ludvíkem došlo, když roku 854 vtrhlo francké vojsko na Moravu. Moravané se sice ubránili, ale konflikt mezi oběma státy trval až do konce Rostislavovy vlády. V dlouhodobém zápase byl nakonec úspěšnější francký král – obratně využil vnitřních moravských rozbrojů, způsobených Rastislavovým synovcem Svatoplukem. Tehdy na Moravu vtrhlo vojsko nového franckého krále Karlomana. Byl to ale Svatopluk, kdo roku 870 Rostislava zajal, vydal králi a sám se ujal vlády.
Svatoplukova dvacetiletá vláda však příliš šťastně nezačala. I on se totiž záhy ocitl v zajetí Karlomana, který se nad Velkou Moravou snažil získat plnou vládu. Moravané se však této jeho snaze vzepřeli. A tak Karloman usoudil, že by k prosazení svých záměrů mohl využít zajatého Svatopluka. Mladého knížete postavil do čela svého vojska a vyslal jej na Moravu. Jak se ale záhy ukázalo, byla to pro královy záměry myšlenka velmi nešťastná. Když totiž francké vojsko dorazilo ke svému cíli, jímž bylo některé z hlavních moravských hradisek, přešel Svatopluk na stranu Moravanů. V následné bitvě pak Frankové utrpěli zdrcující porážku a zemi museli opustit.
Doba vlády knížete Svatopluka (871 - 894) je vrcholnou fází vývoje velkomoravského státu. Zpočátku musel samozřejmě čelit dalším franckým útokům, avšak roku 874 vyslal do Frank poselstvo, které nabízelo králi Ludvíkovi spojenectví. Nabídkou chtěl získat čas k dalšímu rozšíření a upevnění svého státu, které se mu zdařilo. K Moravě připojil i Čechy a jeho moc sahala až ke Krakovu a do maďarské nížiny. Svatoplukův stát tak byl nejenom územně velmi rozlehlým útvarem, ale měl i mnoho obyvatel – odhaduje se, že jich mohlo být až 1,5 milionu.
Panovníkova smrt byla ve středověku vždy zkouškou pro stabilitu státu. Smrt Svatopluka roku 894 tak znamenala konec slibného vzrůstu síly a moci Velké Moravy. Jeho nástupce Mojmír II. byl vystaven hned dvojímu mocenskému tlaku: jednak ze strany východofrancké říše, jednak útokům Maďarů. Ti se sice na moravském území poprvé objevili ještě za Svatoplukovy vlády, byli však ještě odraženi. Jejich útoky se ale stále množily a byly čím dál tím silnější. Jim pak už slábnoucí Velká Morava nebyla s to odolat: roku 906 ji Maďaři zničili.

Kultura Velké Moravy

Kníže Rastislav (Mojmírův nástupce), za něhož došlo k rozvoji Velkomoravské říše, si uvědomil výhodnost křesťanství, neboť upevňovalo panovnickou moc a umožňovalo vstup do kulturního společenství tehdejší Evropy. Zároveň hledal i politické zabezpečení své země v Byzanci. Proto Rastislav požádal byzantského císaře o vyslání biskupa, který by šířil křesťanství v jazyce srozumitelném moravskému lidu. Císař vyslal roku 863 na Velkou Moravu v čele malého poselstva učené bratry z významného obchodního města Soluně – Konstantina a Metoděje. Byli původem Řekové, ale znali slovanský jazyk, neboť v byzantské říši žilo mnoho Slovanů. Předtím již působili jako šiřitelé víry v zemi Chazarů v jižním Rusku u Černého moře. Než se oba bratři vydali na Moravu, neobyčejně vzdělaný Konstantin sestavil slovanskou abecedu a přeložil část Písma i některé bohoslužebné knihy do jazyka slovanského. Tomuto písmu se říká hlaholské. ( Později vznikla cyrilice, slovanské písmo, upravené žáky obou bratří v Bulharsku. Píší jím Rusové, Srbové a Bulhaři.) Jazyk, který podle slovanských nářečí z Balkánského poloostrova používali, se nazývá staroslověnština. Stala se jazykem církve ve všech slovanských zemích, které přijaly křesťanství z Cařihradu. Staroslověnština se příliš nelišila od jazyka, jímž se mluvilo v 9. století na Moravě. Práce obou bratrů se na Moravě dařila. Bratři šířili křesťanskou víru a učili své žáky číst a psát. Vznikaly nejstarší památky slovanského písemnictví. Působení Konstantina a Metoděje se však nelíbilo bavorským biskupům, kteří je u římského papeže obvinili, že učí bludům, a to ještě slovanským jazykem a nikoli latinou. Bratři odjeli do Říma, aby se obhájili a po svízelném a dlouhodobém jednání papež užívání slovanského jazyka povolil. Konstantin v Římě onemocněl, vstoupil do kláštera, kde přijal jméno Cyril, a brzy tam zemřel. Metoděj byl papežem vysvěcen na arcibiskupa a vrátil se po dlouhých útrapách na Moravu. Byl totiž na zpáteční cestě zajat bavorskými biskupy a dva a půl roku vězněn.

Velkomoravská říše byla ve své době vyspělým evropským státem. Polnosti v údolích, pečlivě obdělávané rolníky, poskytovaly dobrou úrodu obilí, na pastvinách podhorských strání se pásla stáda početného dobytka. Řemeslníci vyráběli nejen nástroje a zbraně, ale i látky a postroje na koně, zpracovávali dřevo, kůži i kovy. Mezi mnoha výrobními odvětvími vynikala umělecká řemesla, zhotovující knoflíky a spony k oděvům i šperky ze zlata a stříbra.

Velkomoravská říše byla významnou křižovatkou evropských obchodních cest. Na Velkou Moravu přicházeli obchodníci s jantarem, kořením, barvivy na látky, se solí a s vonnými oleji a mastmi a odváželi odtud kožešiny, kůže, vosk a koně. O čilém obchodě svědčí množství předmětů, nalezených ve vykopávkách, které byly zřejmě vyrobeny v byzantské říši nebo v říši východofrancké.

Velkomoravská říše byla i dobře organizovaným státem, v jehož čele stál kníže, a zemí, v níž bylo na dobré úrovni také soudnictví. Archeologické nálezy na hradištích svědčí o vyspělém stavitelství, používajícím jako stavebního materiálu kromě dřeva i kamene.

Velkomoravská říše byla rovnocenným partnerem východofrancké říši. Mnohé kulturní podněty ze Západu se na Velké Moravě obohacovaly o hodnoty, které se sem dostaly spolu s křesťanstvím z byzantské říše. Velká Morava je tak prvním dokladem o tom, že se v Čechách a na Moravě setkávaly vlivy ze Západu a z Východu a že právě v tomto střetávání se české dějiny vyvíjely.

Velká Morava neměla pevné hranice jako dnešní státy. Patřila k ní území, jejichž vládci uznávali svrchovanost velkomoravských knížat – to znamená, že obyvatelé jejich území odevzdávali knížatům Velké Moravy část potravin, dobytka a pravděpodobně i sloužili ve vojsku.
Shrnutí: Velká Morava

– první státní útvar Slovanů na území ČR a Slovenska
– vznikl asi po porážce Avarů roku 833 násilným připojením Nitranska k území knížete Mojmíra I.
– za Rastislava pozváni věrozvěstové Konstantin a Metoděj
– obnovena povstáním Moravanů a dosazením Slavomíra
– zanikla po porážce s Maďary
– nejvýznamnějšími centry Mikulčice, Uherské Hradiště, Staré Město, Nitra, Bratislava, Stará Kouřim, Levý Hradec a Pražský hrad
– dálkový obchod; napojení na hedvábnou cestu
– nepoužívala vlastní mince ( jen sekerovité železné hřivny jako předmincovní platidlo

Použitá literatura

Petr Hora: Toulky českou minulostí I ( Práce, 1985)
L. Balcar, V. Cvekl: Historia magistra I ( Praha, 1972)
Helena Mandelová: Na úsvitu českých dějin ( Albatros, 1993)
Světové dějiny I ( FORTUNA 1998)
Dějiny zemí Koruny české I ( Paseka, 1997)
J. Válka: Dějiny Moravy I ( Brno, 1991)
Všeobecná encyklopedie Diderot ( DIDEROT, 1999