Velkomoravská říše

V devátém století pokročilo sjednocování kmenů na Moravě a na jihozápadním Slovensku. Již na počátku 9.stol. tu vynikala dvě knížectví, moravské a nitranské. Obě však záhy pocítila politickomocenský tlak německé říše východofranské. Roku 822 byli Moravané nuceni slíbit poslušenství východofranskému králi. Snad v téže době, ne-li již dříve, přijaly vládnoucí složky moravského knížectví od německých misionářů křesťanskou víru. Záhy nato, kolem roku 830 vysvětil salcburský arcibiskup kostel v sídle knížete Pribiny v Nitře. Roku 845 přijalo také čtrnáct českých velmožů v Řezně křest a uznalo východofranskou svrchovanost. Tak spolu s pronikáním křesťanství ze západu sílily i pokusy německých panovníků o nabytí nadvláy nad českými zeměmi a nad Slovenskem.

Postupující feudalizace společnosti i potřeba obrany proti rostoucímu nepřátelskému talku zvenčí vedly k založení rozsáhlého útvaru, Velkomoravské říše. Rozhodný krok k tomu učinil moravský kníže Mojmír I., když někdy v třicátých letech 9. století vypudil z Nitranska Pribinu a spojil jeho knížectví s Moravou. Pribina později získal údělné knížectví za Dunají v bývalé římské provincii Panonii, se středem při Blatenském jezeře, kde po něm vládl i jeho syn Kocel. Blatenské knížectví sousedilo na jihu se slovanským Charvátskem. Jádrem moci Mojmírovců byly dnešní Morava a Slovensko, krajiny sahající na jihu až k Dunaji a na východ až k řece Tise, kde byly již hranice panství bulharského. V době největšího rozmachu říše uznávaly moravskou svrchovanost i kmeny české, některé polabskoslovanské a polské na tzv. vislanském území. Na jihu zakotvila moc velkomoravského státu u za Dunají, v Panonii.
Nejdůležitéjší střediska Velkomoravské říše ležela na jihovýchodní Moravě a jihozápadním slovensku. Bly to systém dobře vybudovaných pevností, hradišť, na nichž byla sídla velmožů. K nejvýznamnějším hradištím Velkomoravské říše náleží Mikulčice u Hodonína, Staré Město u Uherského Hradiště, Pohansko u Břeclavi, Nitra, Bratislava, Modrá a Devínska Nová Ves.

Téměř po celou dobu svého trvání musela Velkomoravská říše odolávat dobyvačným pokusům východofranských panovníku, Zvláště Mojmírův nástupce Rostislav úspěšně odrážel útoky Ludvíka Němce, jemuź pomáhaly v pronikání do našich zemí i německé křesťanské misie, zavádějící bohoslužbu v latinském jazyce.
Aby tomuto nátlaku čelil, obrátil se Rostislav do Byzance, která nepodléhala svrchovanosti římského papeže, se žádostí, aby byli na Moravu vysláni věrozvěstové znalí slovanského jazyka. Byzantský císař Michael III. Poslal roku 863 na Moravu misii, vedenou dvěma učenými Řeky, bratry Konstantinem a Metodějem, kteří znali jazyk soluňských Slovanů, srozumitelný i u nás. Konstantin sestavil zvláŠtní písmo, přizpůsobené slovanským jazykům (hlaholici), a přeložil první bohoslužebné (liturgické texty do staroslověnštiny. Svojí literární činností na Velké Moravě stali se Konstantin s Metodějem (a jejich následovníci) zakladateli slovanského písmenictví.
Dosáhli dočasně schválení svého působení i u římského papeže, jenž jmenoval Metoděje arcibiskupem. Konstantin (alias Cyril) zemřel roku 869 v klášteře v římě. Metodějovu činnost nevraživě sledovali bavorští biskupové, kteří dokonce Metoděje na čas zajali a věznili.

Metoděj působil se svými žáky v našich zemích až do své smrti roku 885 a pokřtil i českého knížete Bořivoje a jeho manželku Ludmilu. Na sklonku svého života se dostal do těžkých sporů s Rostislavovým nástupcem Svatoplukem. Po Metodějově smrti byli jeho žáci pronásledováni a nakonec z Moravy vyhnáni. Odebrali se do Bulharska a někteří jestě dále na východ, na Rus, kde pak působili. V čechách se slovanská liturgie udržela ojediněle ješte dosti dlouho vedle liturgie latinské, jež však časem úplně zvítězila.

Pro naše předky, právě tak jako pro většinu ostatních slovanských národností, mělo velký význam, že se jim spolu s přijetím křesťanství dostalo i samostatného slovanského písma a počátků svébytného písemnictví. Skutečnost, že Slované užívali ke křesťanské bohoslužbě téměř od počátku jazyka slovanského, pro lid srozumitelného, byla jevem ojedinělým. Velkomoravská říše svým mocenským postavením umožnila, aby se v 9. Století staroslověnština stala jazykem bohoslužebným a byla tak postavena v soudobé evropě na úroveň latiny a řečtiny.
Staroslověnské písemnictví bylo v pozdějších dobách posilou v národnostním uvědomování českém i slovenském a stalo se kulturním pojítkem obou našich národů s ostatním Slovanstvem. V Bulharsku, na Rusi i v Srbsku slovanské písmo zakotvilo trvale a slovanská liturgie se tam stala základem pravoslavných církví.
Za Svatoplukovy vlády dosáhla Velkomoravská Říše vrcholného mocenského rozmachu. Vedle Kyjevské Rusi a Bulharska byla jednou ze tří tehdejších velkých slovanských říší. Po Svatoplukově smrti roku 894 se však začala rozpadat. Proniknutí maďarských kočovných kmenp do dunajské kotliny přivodilo v letech 903-907 její rozklad.

Pád Velkomoravské říše je důležitým dějinným mezníkem, neboť hluboko zasáhl do dalšího vývoje západního slovanstva.
Maďarský vpád rozrušil souvislost slovanského osídlení ve středním Podunají a odtrhl Slovany západní od jihoslovanských kmenů. Neméně závažným důsledkem bylo přerušení styků kulturních, politických i hospodářských s říší byantskou, u níž středoevropští Slované hledali oporu proti rostoucímu tlaku německé říše východofranské.

Zánikem Velké Moravy bylo rozrušeno i národnostní sjednocování na území našeho státu. Slovanské obyvatelstvo naší vlasti bylo rozděleno na dvě skupiny, z nichž každá šla pak po dlouhá staletí jinými vývojovými cestami, žijíc za historických podmínek značně odlišných. Tak se již před tisíci lety začaly vytvářet první předpoklady ke vzniku dvou svébytných národností, české a slovenské.

Jejich zrání bylo však dílem dlouhého, věkovitého vývoje, který u každé z nich postupoval za jiných předpokladů a v jiných časových obdobích. Češi si vytvořili již v 10. Století samostatný národní stát, jenž sílil a mohutněl v ustavičném střetávání s okolním německým živlem. To mělo velký význam pro upevňování české národní pospolitosti. Naproti tomu po pádu Velkomoravské říše Slovensko bylo časem postupně podrobeno státem uherským, v němž rozhodující vládní moc měli v rukou maďarští feudálové. Utváření slovenské národní pospolitosti bylo po staletí brzděno hospodářským a politickým připoutáním k Uhrám.

Po dlouhé věky žili Češi a Slováci odděleni v různých státních celcích, Avšak vztahy mezi nimi nebyly nikdy zcela přetrhány. Vždy tu byly styky hospodářské i živá výměna statků kulturních. A jimi se udržovalo i povědomí nejbližšího přibuzenství a odvěké sounáležitosti obou bratrských národností.