GENERÁL VLASOV A DALŠÍ, JENŽ VYMÍTALI ĎÁBLA ĎÁBLEM
Při rozebírání osudu Vlasovců si musíme všichni uvědomit, že historie není černobílá a jednoduchá. Jejich osud je tak spletitý, že je třeba přečíst řadu knih a dokumentů, že jeden novinový článek ani jedna kniha nejsou vyčerpávajícím zdrojem, zvláště uvědomíme-li si, že doba a okolnosti v níž žili jsou doslovným historickým bludištěm, díváme-li se ně z pohledu zájmů, nadějí a výsledků.
Život v Sovětském Svazu byl plný nástrah a rudý teror nebyl téměř nikomu po chuti. A ti statečnější byli ochotni v boji proti Stalinovi a nenáviděnému komunismu nasadit i svůj krk. Takový odpor však NKVD rychle a důkladně vymazala. Proto není divu, že se příchozí německé jednotky, jenž v rámci světoznámé operace Barbarossa osvobozovali ruský lid od stalinistického útlaku, setkávali zejména v pobaltských státech (ale i na Ukrajině či Kavkazu) s obrovským nadšením obyvatel, kteří je vítali jako osvoboditele. Navíc i situace ruských vězňů byla zoufalá – Sovětská svaz nebyl signatářem ani Haagské ani Ženevské konvence, jenž zaručovala zajatcům lidské podmínky. Stalin odmítl německé návrhy na zlepšení podmínek zajatců a tak se k nim Němci chovali tak jako Rusové k Němcům – barbarsky. Proto se nelze divit, že nesčetné masy Rusů se hlásily k boji na straně Třetí říše.
Na takovou alternativu však neměl Hitler ve svých představách o totální válce mezi nadčlověkem prezentovaným „árijskou rasou“ a Untermenschem ani ždibec prostoru. Proto také nebývalou sílu těchto dobrovolníků systematicky likvidoval v lágrech či přímo na místě. Docílil tak reakce přímo opačné – tito lidé nakonec vyslyšeli volání Stalina o pomoc a dali se k partyzánům. Až kritická situace v létě 1944, kdy se fronta rozpadala pod náporem sovětských divizí a materiál na zalepení děr pozvolna mizel, jej dotlačila k tomu, že dal Himmlerovi volnou ruku v této ožehavé otázce. Jeho SS měly už s podobnými případy z Francie, Nizozemí či Chorvatska zkušenosti a pochopení. Divize SS sestavené z občanů cizích národů se osvědčili a často svou brutalitou předčili Němce, což je příklad nechvalně proslulé Kaminského Ruské národně-osvobozovací armády, jež se tak „vyznamenala“ při Varšavském povstání, či 1. lotyšské granátnické divize. Střízlivé odhady uvádějí, že již v červnu 1943 tvořili 20 až 30% stavů německé armády kavkazští kozáci a jiné národnosti a to do těchto výčtů nepočítáme polovojenské organizace HIWIS. V listopadu 1944 se tak pod Vlasovovým velením ustanovily dvě divize, jenž se zapojily do bojů po boku Wehrmachtu.
Měly však výsadní postavení. Spolupráce s Němci probíhala pouze na operativní bázi a přímé velení měl v moci Vlasov a jeho podřízení. Divize byly jádrem ROA (Ruské osvobozenecké armády), kterým dal program a cíle jejich boje tzv. KONR, tedy Komitét na osvobození národů ruských, ustanovený 14. listopadu 1944 na konferenci v Praze. Tam vytyčil Vlasov, jako hlavní mluvčí, cíle: osvobození Ruska od stalinismu, obnovení hranic před válkou, tvorba nové „sociálně-demokratické“ ústavy, zrušení kolchozů, právo národů na sebeurčení atd. O Hitlerovi nepadlo ani slovo, Vlasov byl přesvědčen, že spolu se západními Spojenci uzná vznik nové mocenské strany. Vlasov byl schopen jít tak daleko, že by proti komunistům bojoval také na straně Američanů. To však byla čirá fantasmagorie.
ROA se tedy ocitla mezi dvěma mlýnskými koly odkud nebylo úniku. Jednu z cest viděli Vlasovci v americkém zajetí či politickém azylu v jiné neruské zemi. A pražské povstání započaté 5. 5. 1945 jim nabídlo poslední možnost. Bunjačenko, jenž přímo velel 1. divizi (Vlasov se přímo na operaci nepodílel), ji zavedl na pomoc Praze, kde si měli vybojovat azyl. Praze sice pomohli, když ji rozdělili na dvě části a znemožnili tak Schörnerově armádě plně soustředit své síly, ale ČNR se pod tlakem komunistů od nich distancovala. Vlasovci prohráli svůj poslední boj, nepomohla jim ani třetí výměna kabátu, ani pomoc správné věci – i když i zde můžeme o správném a přínosném významu Pražského povstání dlouze diskutovat. Osud Vlasovců, jak již bylo naznačeno, nemohl být jiný než tragický. Američané striktně, dle úmluv, vydali všechny sovětské občanu k datu 22. června 1941. Vlasovce nevyjímaje. Nehodlali kvůli skupině naivních politiků a vlastenců napínat už tak vyšponované rusko-americké vztahy. Navíc sami se na ně dívali jako na zavrženíhodné zrádce, což z faktického hlediska nelze popřít. Jen my můžeme spekulovat o tom, zda-li jejich rozhodující pomoc v našem malicherném povstání v době, kdy již o nic nešlo, je morálně neočistila. Přestože dějiny nejsou černobílé, musíme však vyřknout jednoznačný ortel – ne. Jejich pomoc byla dalším prachobyčejným kalkulem, jenž však neměl naději na úspěch. Pravda Vlasovci neměli moc na výběr, a už vůbec ne rozumný výběr ( v případě, že by zůstali v lágrech čekal by jej stejný osud, jelikož pro Stalina přestali zajatci existovat), ale přesto právě v kritických chvílích si může a měl by si člověk zachovat tvář a zůstat věrný i straně, jenž se k němu zachovala nepěkně či krutě. Jen tak může totiž dokázat své morálně-volní vlastnosti a ukázat, že je na vyšší úrovni, než ten, kdo jej ponížil, ale byl stále jeho zemí a zákonem. A to Vlasovci bohužel nedokázali.
28. prosinec 2012
7 679×
821 slov
Stalinisticka ruda armada prisla az 9.kvetna,kdy nemci vyli uz pryc a tudíž nemela co osvobozovat vyjma par fanatickych blaznu z ss,kteri se dvema hetzery kladly odpor.Hetzer.nemohl byt nebezpecny tecku mel slaby kanon a pancerovani.
Vlasta
Proto není divu, že se příchozí německé jednotky, jenž v rámci světoznámé operace Barbarossa osvobozovali ruský lid od stalinistického útlaku,
Jen my můžeme spekulovat o tom, zda-li jejich rozhodující pomoc v našem malicherném povstání v době, kdy již o nic nešlo, je morálně neočistila.