Vojenství Římské říše

Vojenská služba patřila v Římě k nejdůležitějším složkám veřejného života. Význam obrany se zvyšoval zejména v raném období Říma, kdy existence města přímo závisela na schopnosti ubránit se soupeři a porazit jej dříve, než on sám zasadí zničující úder.
Úspěšné obrany dosáhl Řím za svého raného období ustanovením služby v armádě všeobecnou povinností. Jádrem armády byla pěchota. V královské době byl sbor pěšího vojska označován slovem legie (legio). Každá rodová tribus odváděla do legie skupinu 1000 vojáků. Jednotlivé kurie dodávaly jednotky o 100 mužích – setniny (centuria; centum = 100). Centurie se skládaly z deseti dekurií (decuria), v nichž bylo deset mužů (decem = 10). Nejstarší římská legie tedy čítala 3000 mužů. O velení legie se dělili tři vojenští tribunové (tribuni militum), z nichž každý velel skupině tisíci vojáků pocházejících z jedné tribue.
V čele centurií stáli centurioni (centuriones), v čele dekurií dekurioni (decuriones). Jízdní jednotky byly početně menší; čítaly dohromady 300 mužů, kteří byli rozděleni na 3 centurie, Každá centurie obsahovala 10 dekurií. Vrchními veliteli jízdy byli tři tribuni (tribuni celerum). Toto jsou ideální početní stavy jednotek, které mohly být podle potřeby navýšeny, nebo naopak jednotky nemusely dosáhnout svého plného počtu.
Ke změně v organizaci římské armády došlo za vlády Servia Tullia, podle jehož reforem musela každá třída společnosti dodat určitý počet vojenských jednotek – setnin. Nejvíce setnin měli stavět příslušníci nejmajetnější vrstvy obyvatelstva, ale současně si měli udržovat nejvlivnější politické postavení v Římě. Tohoto cíle se dosáhlo ustanovením tzv. setninového sněmu, v němž měla nejvíce hlasů třída stavějící největší počet setnin. Počet hlasů ve sněmu odpovídal počtu stavěných setnin.

Třída Počet setnin Požadovaná výstroj Výzbroj
I. Třída 80 setnin pěchoty + 18 setnin jízdy přilba, pancíř, kulatý kovový štít, holeně kopí, meč
II. Třída 20 setnin přilba, dřevěný podlouhlý štít, holeně kopí, meč
III.Třída 20 setnin přilba, dřevěný podlouhlý štít kopí, meč
IV. Třída 20 setnin kopí, meč nebo lehký oštěp
V. Třída 30 setnin prak, prakové kameny
VI. Třída 1 setnina

Kromě těchto centurií patřily k tehdejší armádě 2 setniny tesařů (fabri tignarii) a 2 setniny hudebníků (tibicines). Tesaři bývali přiřazováni ke druhé třídě, hudebníci ke čtvrté.
Jízda se skládala z 18 setnin občanů 1.majetkové třídy. Výzbroj a výstroj jízdy odpovídala požadavkům kladeným na pěší příslušníky této třídy. Koně dostávali jezdci od státu spolu s příspěvky na jejich vydržování (aes hordearium). Celkem tedy v Římě bylo 193 setnin vojska. Protože byli do tohoto počtu zahrnováni všichni Římané podléhající vojenské službě (do 60 let), kteří nepřicházeli pro nasazení v boji v plném počtu v úvahu, byly třídy obyvatel stavějící pěší jednotky rozděleny na mladší mužstvo – do 45 let - (juniores), které bylo hlavní údernou silou, a na starší mužstvo nad 45 let, které sloužilo především v zázemí. Tomuto dělení nepodléhaly centurie jezdců, hudebníků a setnina proletářů, která se většinou počítala k mladšímu mužstvu. Serviovská ústava přinesla zvýšení početního stavu armády a její celkové posílení.

Vojenství za rané římské republiky

Původní taktikou Římanů bylo soustředit veškerou sílu armády na malý sevřený prostor, a tak docílit vítězství. V horských oblastech se ale lépe osvědčovala taktika boje na větší ploše s menšími, a tudíž pohyblivějšími jednotkami. Asi v druhé polovině 4.stol. př.n.l. přešli Římané k tzv. manipulární taktice. Mužstvo legie bylo rozděleno do tří linií, jejichž příslušníci se označovali hastati (1200 mužů), principes (1200 mužů) a triarii (600 mužů). Každá z těchto řad se dělila na 10 manipulů (manipuli) – (dnešní rota), které u hastatů a principů měly po 120 a u triariů po 60 mužích. Manipuly se dělily na 2 centurie. Do boje nastupovala legie tak, že mezi hastaty, principy a triarii byl ponechán odstup asi 100 kroků a mezi manipuly v jednotlivých řadách byl ponechán prostor 18 – 20 metrů. Manipuly byly šachovitě rozestaveny tak, aby manipuly principů kryly mezeru, která vznikla mezi manipuly v řadě hastatů a triariů. Tím se docílilo lepšího využití její úderné síly. Protože ovládnutí takto složitě členěné legie bylo velmi obtížné, začaly se asi od druhé punské války sjednocovat manipuly stojící za sebou v řadě hastatů, principů a triariů v jednotku zvanou kohorta (cohors) - (dnešní prapor). Po stranách legie byly umisťovány spojenecké jednotky (auxilia) a vedle nich jezdci (na jednom křídle římští, na druhém spojenečtí).
Vojáci bojovali převážně mečem. Hlavní nebezpečí pro Římany představoval případný průlom jejich linie, proto byli do jejího středu vždy stavěni legionáři a pouze ve výjimečných případech spojenci. Nejzkušenější vojáci byli stavěni do řady triariů. Od spojenců požadovali Římané především speciální oddíly. Tak dostávali z Kréty lučištníky, z Baleárských ostrovů prakovníky a z Numidie jízdu. Pro chystaná vojenská tažení se někdy konaly mimořádné odvody (tumultus). Vojákům byl vyplácen minimální žold, kterého vojáci užívali k úhradě za poskytovanou stravu a za výzbroj, kterou si sami opatřovali. Spojenecké vojsko žold nedostávalo a stravovalo se za státní útraty.
K výzbroji římského vojáka patřila kovová přilba (cassis), pancíř (lorica), obdélníkovitý, asi 120cm vysoký a 75cm široký polokruhovitě vypouklý štít (scutum), krátký meč s širokou čepelí o délce asi 60 cm (gladius) a dvoumetrové kopí vážící zhruba 1200g (pilum). Z mečů vynikal meč hispánský, který byl asi 70cm dlouhý a měl dvojí ostří. Někteří vojáci používali krátké dýky (pugio), které ale k povinné výzbroji nepatřily. Pěší lehkooděnci nosili kožené helmy (galea), často zakrývané kůží s hlavou vlka (symbol boha války Marta), kulatý štít (parma) a lehké kopí (jaculum). Oděv vojáků se skládal z krátké tuniky, pláště (sagum) a v pozdější době i z vojenských bot (caliga). Vojákům ze spojeneckých jednotek zůstala jejich původní výstroj i výzbroj.
Vrchními veliteli se stávali úředníci, kteří byli nositeli nejvyšší vojenské a soudní pravomoci (imperium). Patřili k nim konzulové, praetoři, diktátoři a velitel římské jízdy (magister equitum). Úředníkovi, který sestavil vojsko pro určité tažení, skládali vojáci stanovenou přísahu (sacramentum).
Důstojnický sbor se skládal z velitele legie, z legátů, kteří ho doprovázeli, aniž sami veleli určité jednotce, ze 6 vojenských tribunů, kteří dohlíželi na vnitřní pořádek v legii, z velitelů manipulů (ordines), centurií (centuriones) a jejich pobočníků (optiones).
Jednou z povinností důstojnického sboru bylo udržení disciplíny v mužstvu. Při tom se užívalo tvrdých opatření: jednotlivci byli trestáni pokutou (zkrácením žoldu) nebo bitím. Pokud bylo nutné trestat celé jednotky, uchylovali se Římané podle povahy provinění k přidělování horší stravy, k vypovězení jednotky mimo tábor a k tzv. decimaci. Při ní byl kromě předešlých trestů vylosován každý desátý muž a následně zmrskán. Tato opatření vůči jednotkám měla omezenou dobu trvání a rušila se, jakmile si jednotka znovu získala ztracenou dobrou pověst.
Loďstvo vždy stálo ve stínu slavných legií a příliš na sebe neupoutávalo větší pozornost. V roce 311 př.n.l. byli sice ustaveni dva velitelé loďstva (duoviri navales), ale k větší výstavbě římské flotily došlo až za punských válek. Do té doby Římané využívali hlavně lodí svých spojenců. Ale i po vytvoření vlastního válečného loďstva spoléhali Římané v námořních bitvách především na sílu své pěchoty. Z vlastních plavidel vrhali na nepřátelské lodě zvláštní můstky, po nichž přecházeli římští vojáci na loď protivníka a bojovali pak muž proti muži.

Reformy Gaia Maria & vojenství za vrcholné republiky

Pouze připomenu, že Gaius Marius byl velmi oblíbeným politikem, zastáncem skupiny populárů. Od roku 111 př.n.l. vedli Římané válku s králem Jugurthou, nebo lépe řečeno s jeho penězi. Přestože měli Římané silnější armádu než Jugurtha, válka se protahovala. Jugurtha totiž podplácením římských velitelů poslaných do Afriky docílil toho, že proti němu byly podnikány jen chabé akce. Úplatnost velitelů vyvolávala v Římě nespokojenost, a proto bylo velení v Africe svěřeno populárnímu politikovi Gaiovi Mariovi. Jeho zásluhou byla válka r.105 př.n.l. dotažena k vítěznému konci. Vojenská služba přestala být povinností, měli do ní přístup všichni Římané bez ohledu na jejich majetek. Mužstvo, které přišlo do armády bez výzbroje, muselo dostat ze státních prostředků výzbroj, výstroj i minimální žold (stipendium) – 120 denárů za 1 rok. Podle okolností služba v armádě trvala 16-20 let. Vysloužilci (veterani) měli být odškodněni přídělem půdy - tím měla být zajištěna jejich další existence. Vojenská služba se tak stala z povinnosti řemeslem. Se vznikem žoldnéřské armády zůstávalo mužstvo ve službě i v době, kdy se neúčastnilo válečných akcí. V takových případech stavěli vojáci silnice, mosty, prováděli jejich opravy apod.
Mužstvo se doplňovalo organizovaným náborem. Po spojenecké válce, kdy se římské občanství rozšířilo prakticky na celou Itálii, se zvýšily možnosti k náboru nových vojáků. Vítanými posilami řadových jednotek byli veteráni, kteří se v případech ohrožení republiky sami či na vyzvání hlásili znovu do služby. Ideální početní stav legie činil 6000 mužů, centurie 100 mužů, manipul (2 centurie) 200 mužů a kohorta měla mít 600 mužů. Ve skutečnosti byly početní stavy v legiích menší – kolem 4000 mužů. K plnění technických a speciálních úkolů sloužily zvláštní oddíly. Patřily k nim zejména fabri (tesaři, kováři, zbrojní údržbáři), velitelova osobní garda (praetoriani) a průzkumníci (speculatores). Důležitou součástí legie bylo mužstvo zabezpečující přepravu zavazadel a materiálu. Na 10 mužů připadlo v případě potřeby 1 tažné zvíře. Věci, které byl římský voják nucen nést si sám, vážily v Mariově době 30kg. Zavazadlo nesli vojáci na tyči přes rameno.
V 1.stol. př.n.l. se začaly legie označovat čísly a v některých případech dostávaly i jména.
Znakem legie se od Mariových dob stal orel s roztaženými křídly asi 30cm vysoký (aquila), který byl vyroben ze stříbra nebo alespoň z postříbřeného bronzu, někdy býval i pozlacen. Byl upevněn na žerdi opatřené na dolním konci kovovým bodcem, kterým se zarážel znak do země. Péčí o znak legie a jeho nošením byl pověřen orlonoš (aquilifer). Vedle orla se ponechávaly i dřívější znaky jednotlivých legií (vlk, kůň, kanec, minotaur), rovněž umístěné na žerdi. Jízdní oddíly používaly jako svého znaku standarty nesené na žerdi (vexillum). Jednotlivé manipuly a od Mariovy doby i kohorty měly své odznaky (signum- znamení) , kterých se užívalo k udělování povelů. Na signum se upevňovala vyznamenání, kterými byla jednotka vyznamenána. Pokládalo se za velkou potupu, jestliže se signum, nebo dokonce orel legie dostaly do rukou nepřátel. V tom případě se Římané všemožně snažili o to, aby tuto potupu odčinili a znaky si vydobyli zpět.
Pomocné oddíly (auxilia), které stavěli římští spojenci, byly složeny především z jízdy a lehké pěchoty. Výzbroj a výstroj si ponechávali vlastní. Hlavní roli v boji hrály legie, jízda neměla v 1.stol. př.n.l. větší význam.
V posledním století republiky se zvýšil význam loďstva i jeho podíl na válečné činnosti. Loďstvo se stávalo důležitou součástí římské armády a jeho účast ve válečných akcích přinesla Římanům několik významných úspěchů. Patřil k nim Pompeiův zásah proti pirátům, Caesarovo vylodění v Británii, rozhodující bitva mezi Oktaviánem a Antoniem, po níž se Oktaviánus stal pánem římské říše. Strůjcem Oktaviánova vítězství byl vynikající válečník Markus Vipsanius Agrippa, který se v pozdější době stal organizátorem císařského loďstva. V roce 37 př.n.l. vybudoval mezi Misenem a Puteolami první římský válečný přístav Portus Julius. Přesto, že se význam loďstva zvýšil, byla i nadále služba u námořnictva pokládána za méně čestnou než služba v legiích. Lodní posádka se skládala z méně majetných občanů, propuštěnců i spojenců. Služba na lodích byla namáhavá a trvala až 26 let. V čele lodního mužstva (nautae - námořníci) byl lodní kapitán (magister navis). Z členů posádky byl důležitý hlavně kormidelník (gubernator). Vojenskou posádku lodí tvořilo pěší mužstvo, které pobývalo na lodi jen po dobu akce a vzdalovalo se z plavidla po jejím ukončení. Tyto jednotky měly své vlastní velitele a nepodléhaly lodnímu kapitánovi. Římské válečné lodě byly označovány jako "dlouhé" (navis longa), protože poměr jejich délky k šířce byl 7 (popř. 8) : 1. Vedle válečných lodí užívali Římané lodí nákladních (naves onerariae). Na sklonku republiky se rozšířily rychlé pohyblivé lodě liburnské (naves Liburnicae), které byly pojmenovány podle dalmatského kmene Liburnů. Tato plavidla se stala důležitou součástí císařského loďstva. Na palubě lodí se vozila střelná zařízení a boky plavidel někdy kryly kovové desky.
Lodi byly poháněny vesly; síly větru se využívalo pouze příležitostně. Veslování obstarávali otroci sedící u boků lodi, u velkých plavidel až v pěti řadách nad sebou. Na veslaře dohlížel hortator, který uděloval jednotný rytmus při veslování.
V závěrečných desetiletích republiky byli Sullovým opatřením konzulové a praetoři zbaveni možnosti velet vojsku. Této možnosti se jim dostalo až jako promagistrátům – prokonzulům a propraetorům. Pomocným jednotkám veleli římští důstojníci, kteří měli titul praefektů (praefecti). Tohoto označení užívali i velitelé jízdy (praefecti equitum) a římských technických jednotek (praefecti fabrum).
Ve funkci nejvyššího římského vojenského velitele používal Sulla titul diktátora a Caesar, který se rovněž označoval jako diktátor, užil k označení své vojenské moci termínu imperátor. Toto označení se stalo v pozdější době součástí císařské titulatury.

Caesarův přínos římskému vojenství

Nejvýznačnějším představitelem římského vojenského umění se stal Gaius Julius Caesar svým tažením do Galie a svými úspěchy v době občanské války s Pompeiem. Velkou předností Caesara bylo, že dovedl mistrně využívat terénu a uplatňoval manévry, které jeho nepřátelé neočekávali a nedovedli jim čelit. Stejně dokonale překonával i různé přírodní překážky. V případě, že Římané narazili na nepřítele, který se uzavřel na přirozeně chráněném místě, nepodnikali frontální útok, který by stál mnoho obětí, ale sáhli k systematickému obléhání (oppugnatio), které mělo obhájce donutit k pokusu o výpad - při následném rozhodujícím boji se obléhatelé probili do obklíčeného prostoru a výhra byla jistá. Hlavní starostí Římanů v takových případech bylo uzavřít obléhané město a odříznout je od spojenců, kteří by mohli poskytovat obklíčeným pomoc. K účinným opatřením patřilo i přerušení dodávek vody.
Sílu opevnění Caesar přizpůsoboval geografickým podmínkám - největší péči věnoval místům, kde byl k obléhanému městu nejsnadnější přístup.
Základem obranného systému byly příkopy. Jeden z nich – široký 6 metrů se táhl v těsné blízkosti města, další 2 byly vykopány ve vzdálenosti 120 metrů od prvního příkopu.
Tyto příkopy měřily 4,5 metru a jeden z nich mohl být naplněn vodou z poblíž tekoucí řeky. Za těmito příkopy byl navršen násep s palisádami a ve vzdálenosti 240 metrů stály obléhací věže. Římané, kteří prováděli blokádu města, byli ve svých pozicích chráněni řadou zařízení, která znemožňovala nepříteli přístup k jejich pozicím. Do prostoru ohraničeného příkopem v blízkosti města a dvojitým příkopem byly umísťovány nástrahy, které měly zpomalit případný postup nepřítele, jemuž by se podařilo zorganizovat úspěšný výpad z města. K těmto nástrahám patřily kolíky se železnými háky (stimuli), které byly do země zahrabány tak, aby nad povrch vyčníval jen ostrý železný hrot. Za nimi následovalo pásmo vlčích jam, jimž Římané říkali lilie (lilium). V osmi řadách za sebou byly vykopány jámy hluboké 90cm, které měly trychtýřovitý tvar a do jejichž dna byl zaražen kmen stromu opálený a zaostřený ve své horní části. Jámy byly zakryty tenkou vrstvou proutí, sloužící jako maskování pasti. V případě, že by se obléhaným podařilo zdolat i tuto překážku, čekala na ně ještě v několika řadách spleť zaostřených větví a kmenů zapuštěných do země v příkopech tak, aby nad úroveň terénu směrem k nepříteli vyčnívalo husté a neproniknutelné křovinaté pásmo (cippi – „špičáky“). I násep, na němž stály obléhací věže, byl chráněn pásem hustých větví vyčnívajících z jeho stěny nad příkop.
Dobývání dobře opevněného města bylo tvrdým oříškem obvykle i pro Římany a římští vojevůdci k němu sahali jen v případech, kdy selhaly pokusy o vynucení kapitulace obléháním.
Úkolem římské armády bylo přisunout útočné válečné stroje do vzdálenosti, která jim umožnila účinný zásah proti obráncům. Zásah válečných strojů měl dovolit útočícímu mužstvu proniknout k městské hradbě, prolomit ochranné zdi a probít se do obleženého města.
Na sklonku republiky Římané užívali speciálních zbraní vrhajících na nepřátele těžké kameny, kopí či šípy. Střely byly vymršťovány silnými tětivami zhotovenými z žíní, šlach nebo vlasů. K těmto zbraním (tormenta) patřily samostříly (scorpio – štír, catapulta) z nichž se vystřelovaly vodorovně velké oštěpy, a vrhače kamenů (ballista, onager – divoký osel) střílející pod úhlem 45°. Z ballist byly někdy vystřelovány i svazky šípů. Z útočných zařízení vynikala posuvná útočná věž (turris ambulatoria), která dosahovala výše kolem 20 metrů a umožňovala útočícím Římanům rozestaveným v jejích jednotlivých patrech možnost zasáhnout nepřátelské vojáky, kteří by jinak byli kryti hradbou. Obléhací věže musely být stavěny v bezpečné vzdálenosti od dostřelu nepřátelských zbraní. Dostavěnou věž bylo nutno dopravit co možná nejblíže k nepříteli. Proto stavěli Římané násep (agger), který sloužil jako příjezdová terasa pro věž. Obléhaní se během římských příprav k útoku snažili rušit postup prací ostřelováním římských vojáků, pokoušeli se o výpady, při nichž rozmetávali římská obléhací zařízení, zasypávali příkopy a ničili příjezdové terasy pro obléhací věže. Při římském útoku na město se snažili střelbou zabránit nepřátelům proniknout k hradbě, shazovali na ně kameny, vrhali na ně hořící pochodně a stříleli na jejich vojenské stroje šípy s hořící koudelí či žhavou hlínu. Snahou Římanů pak bylo vyvrátit brány, ztéci pomocí žebříků městské hradby či proniknout do města podkopem (cuniculus) v hradební zdi. K vyvrácení městské brány se užívalo mohutných beranidel (aries), umístěných v přízemí obléhacích věží. K ochraně útočícího mužstva užívali Římané různých přístřešků. V některých případech postačily dřevěné konstrukce vypletené proutím a potažené kůží (pluteus), jindy se stavěly přístřešky ve tvaru domků chráněné z boku a svrchu dřevěnými stěnami a pohybující se na kolečkách (vinea). Bylo-li třeba zajistit před nepřátelskou střelbou delší úsek, spojovalo se k sobě několik přístřešků, čímž se vytvořila souvislá krytá chodba. Zvlášť dokonale chráněné přístřešky (musculi) kryly obléhací zařízení a jejich obsluhu, popř. vojáky podkopávající hradby. V některých případech se postupující vojáci kryli tím, že srazili své řady, zvedli nad hlavu štíty a vytvořili tak souvislou plochu připomínající želví krunýř (tesudo – želva).
Dobytí města bylo provázeno drancováním i tvrdými sankcemi proti jeho obráncům.

Vojenství za doby principátu & císařství

Císařská doba ukázala, že síly římského impéria nebyly přece jen nevyčerpatelné, zatímco moc barbarského světa na tom byla právě naopak. Jádrem římské armády za principátu byla opět legie, která si uchovala organizační formu i početní stav z pozdního republikánského období. Asi 6000 legionářů se členilo na 10 kohort, každá kohorta se skládala ze 6 centurií, 2 centurie vytvářely manipul. V legii bylo tedy 60 kohort, které odpovídaly 30 manipulům. Kromě pěšího mužstva patřil k legii jízdní oddíl čítající asi 160 mužů a speciální mužstvo (trubači, nosiči znamení, zbrojíři apod.).
Legie se označovaly pořadovým číslem a jménem. Znakem legie zůstával orel (aquila). Vedle toho užívaly jednotlivé legie jako vlastních znaků obrazy zvířat ze zvířetníku či draka. Dále se u každé legie za císařství nosily medailony s obrazem vládnoucího císaře a jeho zbožštělých předchůdců. Tyto obrazy (imagines) nosil na tyči nosič (imaginifer).
V čele legie stál zpravidla správce provincie, na jejímž území působila. V případě, že v provincii bylo legií několik, veleli jim císařští legáti (legatus Augusti). V Egyptě stál v čele tamní legie praefekt (praefectus Aegypti). Na podřízených místech i nadále působili tribunové a centurioni.
Doplňování početního stavu legií se stalo za císařství závažným problémem. Na vojenskou službu se znovu začalo hledět jako na povinnost a docházelo k tomu, že se od určitých oblastí vyžadoval stanovený počet mužstva. Při odvodech docházelo i k vědomým přehmatům. Tak bývali odváděni lidé, kteří svým věkem či zdravotním stavem nepřicházeli pro řadovou službu v úvahu, a bývali zproštěni své „povinnosti“ až po zaplacení úplatku.
Vojenská služba za císařství trvala 16 let a i od vysloužilců se po další 4 roky vyžadovalo, aby byli v případě potřeby k dispozici veliteli jednotky, z níž byli propuštěni. Prostým legionářům byl vyplácen žold ve výši 10 asů na den. Nízký žold a těžké životní podmínky byly příčinou nespokojenosti i přímých vzpour.
Velký význam měly pomocné jednotky (auxilia), do nichž bývaly zařazováni i neobčané. Pěší pomocné oddíly se označovaly jako cohortes, jízdní alae. Podobně jako legie měly svá čísla a další označení. Velením byli pověřováni praefekti, jimiž bývali zprvu římští důstojníci, později i spolehliví romanizovaní domorodci. Pomocných jednotek Římané s oblibou užívali ke speciálním úkolům, popř. na místech s těžkými geografickými či klimatickými podmínkami. Odměnou domorodým obyvatelům říše - neobčanům - po úspěšném zakončení služby bývalo propuštění s poctou (honesta missio), jímž se jim udělovalo římské občanství. Tuto poctu neudílel císař jednotlivě, ale hromadně celým jednotkám. Císařské rozhodnutí bylo vyhlášeno v Římě, a bylo záležitostí vyznamenaných, aby si sami pořídili jeho opis a dali si sedmi svědky potvrdit jeho správnost. Mělo podobu vojenského diplomu (diploma militare), jenž se skládal ze 2 bronzových destiček spojených šňůrkou. Na jejich vnitřní straně byl text císařova rozhodnutí, na vnější jména svědků.
Boje, které Římané vedli s barbary v císařské době, způsobily změny ve struktuře římské armády. Příčinou vojenských úspěchů barbarských kmenů byl pohyblivý způsob vedení boje. V tom se uplatňovala především jízda, která umožňovala nenadálé útoky a rychlé přesuny, zvláště v obtížném a nepřehledném terénu. Použití jízdy, pohybující se v menších jednotkách, které dokázaly na Římany nečekaně zaútočit a rychle se stáhnout zpět, znemožňovalo římským vojákům využít technické a mnohdy i číselné převahy.
Římská armáda si musela tuto taktiku osvojit, nebo se o to alespoň pokoušela. Bojová činnost se přenesla na menší pohyblivé jednotky. V souvislosti s tím nabývaly na významu i samostatně operující jednotky (vexillationes), vyčleněné dočasně z legie a pověřené splněním speciálního úkolu. Gallienus se pokusil zvýšit akceschopnost armády tím, že vytvořil z jízdy samostatnou bitevní složku.
Zřízení dominátu přineslo změny i v organizaci armády. Konečné podoby opět nabyla římská armáda za Konstantina. Hlavní zásadou nového uspořádání bylo takové sdružení vojska, aby pohraniční pásmo bylo pod souvislou kontrolou a aby v případě potřeby do ohrožených míst mohly být rychle vyslány posily. Proto byly pohraniční jednotky (limitanei) rozmístěny ve stálých posádkách, zatímco polní armáda (pelatini, comitatenses) se stala mobilní rezervou, která měla být nasazována podle okamžité vojenské situace. Polní armáda se dělila na pěší legie v síle 1000 mužů a na jízdní jednotky o 500 mužích. Organizační jednotkou u pohraničních jednotek byla kohorta čítající 1000 vojáků. Rozčlenění armády do menších celků mělo zvýšit rychlost jejího zásahu.

Přesuny legií

Na pochodu si vojsko každý den stavělo tábor, který sloužil jako ubytovací prostor a současně jako opěrný bod proti možnému útoku. Stavba tábora byla velmi rychlá – každý voják měl přidělený úkol, za jehož splnění odpovídal. Velký důraz byl kladen na polohu tábora: měl podle možnosti ležet na vrcholu pahorku svažujícího se táhle ve směru k nepříteli.
Velitelské stanoviště (praetorium), které leželo zhruba ve středu tábora, mělo mít co nejlepší výhled do kraje.
Po obvodu byl tábor chráněn příkopem (fossa), valem z navršené hlíny (agger) popř. valem chráněným na vrcholu palisádou (vallum). Od hlavní táborové brány (porta praetoria) vedla napříč táborem via praetoria, která končila na protilehlé straně zadní branou (porta decimana). Via praetoria byla zhruba ve třetině své délky přetínána v pravém úhlu druhou hlavní ulicí (via principalis). Na jejím pravém konci byla porta principalis dextra, na opačném konci porta principalis sinistra. V průsečíku obou cest leželo praetorium a v jeho blízkosti hospodářská správa (quaestorium). Každá jednotka měla v táboře přiděleno své místo. Významnější a čestnější oddíly (římská jízda, jednotky římských občanů) byly spíše u středu, spojenecké jednotky a lehká pěchota u krajů tábora. Důstojníci bydleli poblíž praetoria. Vojáci byli ubytováni ve stanech. V případě, že měli v táboře strávit delší dobu, stavěli si dřevěné přístřešky. Území tábora bylo přístupné jen příslušníkům armády, cizí osoby na ně směly vstoupit jen v doprovodu vojenské stráže. Uvnitř tábora bylo střeženo praetorium a quaestorium. Hlídky stály dále u každé z bran a strážní byli rozestaveni i na vrcholu valu. Voják, který na stráži usnul, či své stanoviště opustil, byl odsouzen k smrti ubitím holemi nebo ukamenováním.
Denní rozkazy uděloval velitel shromážděným jednotkám vždy při ranním nástupu. Večer vydával příkazy, které se měly splnit během noci.
Před odchodem legie z tábora byl opuštěný tábor zbořen. Vojáci připravili svá osobní zavazadla (sarcina) i přenosná zařízení tábora. Kvůli jejich přepravě bylo zřízeno vozatajstvo, které v případě potřeby (v případě, že pochodující vojsko mohlo být napadeno nepřítelem a muselo být připraveno k boji) dopravovalo i zavazadla vojáků. Při pochodu věnovali Římané velkou pozornost zajištění postupujících jednotek. Délka denního pochodu činila podle rázu terénu a počasí 15-20km. Běžný denní pochod (iter justum) byl při mimořádných okolnostech nahrazován fyzicky náročnějším usilovným pochodem (iter magnum).
Před ozbrojeným střetnutím s nepřítelem byla zkoumána vůle bohů, byla vyvěšena červená vůdcovská vlajka a vrchní velitel oslovil vojsko krátkou řečí. Znamení k bitvě stejně jako taktické bojové rozkazy byly vydávány polnicí (tuba), znamení v táboře trubkou (bucina).

Oslavy vítězství

Za statečnost v boji byli vojáci odměňováni různými vyznamenáními, která dostávali z rozhodnutí svého nejvyššího velitele. Patřily k nim medaile (phalerae), náramky (armillae) a náhrdelníky (torques). Poctou bylo i udělení kopí bez hrotu (hasta pura). K vyšším vyznamenáním patřily i čestné věnce (corona), které vojáci dostávali za mimořádné zásluhy v boji. Jednotky, které se zasloužily o vítězství, byly odměňovány hmotně, např. zvláštním podílem ze získané kořisti.
Uznáním výkonů vojevůdce i jeho vojska bylo pořádání děkovných slavností (supplicatio) v Římě, k nimž dal podnět římský senát. Nejvyšším uznáním zásluh bylo pro vojevůdce udělení práva slavit v Římě triumf. Podmínkou k oslavě triumfu bylo vítězství v bitvě, v níž padlo aspoň 5000 nepřátel.
Triumf byl organizován jako slavnostní průvod, který šel z Martova pole Svatou ulicí (via sacra) přes forum na Kapitol, kde triumfující vojevůdce konal oběť Jovovi. V čele průvodu kráčeli římští úředníci a členové senátu. Následovali trubači a za nimi byla nesena kořist dobytá ve válce. Symbolicky byla v průvodu nesena i jména podmaněných měst a národů a v některých případech byli před triumfátorovým vozem vedeni i význační zajatci, kteří byli po skončení průvodu popraveni v Mamertinském vězení. Triumfátor byl vezen na vozíku taženém čtveřicí koní. Triumfátor byl oblečen do tuniky vyšité zlatem (tunica palmata) a do vyšívané nachové tógy (toga picta). Na hlavě měl vavřínový věnec a v rukách držel vavřínovou větev a žezlo ukončené orlem. Za triumfátorovým vozem jeli na koních jeho důstojníci a dospělí synové i další příbuzní. Průvod uzavíralo vítězné vojsko. Vojáci byli zdobeni vavřínem, provázeli průvod výkřiky „Io triumphe!“. Triumf byl obvykle uzavřen hrami v cirku. Konání triumfu bylo zapisováno do zvláštního kalendáře (fasti triumphales). V případě, že dosažené vítězství neopravňovalo k pořádání triumfu, ale zasloužilo podle mínění senátu veřejného uznání, slavil vítěz tzv. ovaci (ovatio), při níž jel na koni v tóze lemované nachem a na hlavě měl myrtový věnec.

Obrana hranic Římské říše

V obraně hranic říše měly zvláštní význam stálé vojenské tábory, budované na místech důležitých ze strategického hlediska.
Tyto tábory tvořily rozlehlý opevněný komplex, v němž ležely ubytovací prostory pro vojáky, administrativní budovy, skladiště potravin, zbraní a jiného materiálu, ošetřovna nemocných (valetudinarium), svatyně apod. Tábory mívaly obvykle rozlohu 15-20 ha. U stálých táborů vznikaly civilní osady (canabae), ve kterých žili obchodníci, řemeslníci, vysloužilci, ženy, které žily s vojáky apod. Zásobování vodou obstarávaly vodovody, zřizované pro potřeby tábora. Se zázemím a mezi sebou bývaly tábory spojovány silnicemi.
Velké tábory na hranicích říše sloužily nejen jako hlavní body římské obrany, ale i jako výchozí body na území ovládané barbary.
Římské tábory spolu s civilními osadami, rozvíjejícími se v jejich blízkosti, se staly i zárodky skutečných měst, která nabývala značného významu. Tohoto původu je třeba Kolín nad Rýnem (Colonia Agrippinensis), Vídeň (Vindobona) a Budapešť (Aquincum). Tábory patřily k hlavním opěrným bodům opevněného pohraničního systému (limes Romanus), který měl za císařství chránit území ovládané Římem proti barbarskému světu.
Svou funkcí byl limes pouze vojenským zařízením, nikoli územní hranicí římské říše.
V době svého vzniku představoval limes soustavu táborů spojených silnicí, podél níž byla rozestavena pozorovací stanoviště, umožňující vzájemný styk v případě útoku. Ve 2. a 3. stol.n.l. se systém limitu zdokonalil.
Na důležitých místech v barbariku byla vybudována předsunutá římská postavení, skládající se z menších tvrzí (castellum), pevnůstek (burgi), pozorovacích věží atd. Castella byla stavěna i jako předmostí velkých táborů, např. na barbarské straně „pohraniční“ řeky, i na důležitých místech v prostoru mezi vzdálenými tábory.
Snahou Římanů bylo využívat při stavbě limitu přirozených překážek (např. vodních toků Rýna a Dunaje). V případě, že se přirozené překážky v místě stavby limitu nevyskytovaly, byly vytvářeny uměle - tak byla budována zeď, kopán příkop, navršován val z vykopané půdy, který se zpevňoval palisádou, apod. Hlavní překážkové pásmo střežil systém hlídkových věží.
Krize ve 3. stol.n.l. a v období po Konstantinově smrti způsobily pokles akceschopnosti římské armády. Nechuť k plnění rozkazů, odpor k boji proti vlastním lidem, časté dezerce a zbíhání k nepříteli byly projevem poklesu vojenské síly impéria.
Za císařství dostalo konečnou podobu i římské námořnictví. Síla římské flotily byla soustředěna od Augusta ve Středozemním moři a jejími opěrnými body byly válečné přístavy v Misenu a Ravenně. Velitelé – praefekti – těchto loďstev patřili mezi významné činitele císařské armády a od pol. 1. stol.n.l. zasahovali i do vývoje politických událostí. Ve 2. stol.n.l. však došlo k poklesu důležitosti válečného loďstva v politickém životě a ve 3. stol.n.l., v době krize imperia, byla jeho úloha pouze vojensko-technická. Vedle misenské a ravennské flotily měli Římané ještě loďstvo v egyptské Alexandrii, v Sýrii, v severní Africe, na Černém moři i v průlivu La Manche. Rovněž na velkých řekách, jako rýně a Dunaji, působily římské říční flotily.

Praetoriáni

Protože Řím neměl stálou vojenskou posádku, snažil se císař nabýt pocitu bezpečnosti tím, že si z vybraných mužů sestavil pretoriánskou gardu (cohortes praetoriae). Augustus zřídil celkem 9 pretoriánských kohort. Pouze 2 kohorty však pobývaly za Augusta přímo v Římě. Ostatní byly umístěny porůznu v Itálii. Tiberius stáhl všechny praetoriány do Říma a postavil jim na severovýchodním okraji města společný tábor (castra praetoria), v němž byly ubytovány i městské bezpečnostní kohorty. K zřízení tábora dal podnět Lucius Aelius Seianus, který byl za Tiberia v čele praetoriánských kohort a dovedl využít svého postavení k posílení svého vlivu. Od Domitianovy doby se kolísající počet pretoriánských kohort ustálil na 10 kohortách. Jejich mužstvo se vybíralo z obyvatel Itálie, popř. provincií, které se už plně podřídily římskému vlivu, takže se dalo počítat s jejich oddaností císaři.
Jednotliví císaři věnovali poměrům v praetoriánské gardě soustředěnou pozornost a dbali především na její složení. V čele praetoriánů byli dva praefekti (praefecti praetorio). Kohorty praetoriánů měly zprvu 1000 mužů, od Septimia Severa se jejich počet zvýšil na 1500. Služba trvala 16 let. Mimořádné postavení pretoriánů se projevovalo ve výši jejich platu - pobírali 3× vyšší žold než obyčejní legionáři - a také v tom, že přecházeli do řadových legií už jako centurioni. Důstojnické hodnosti u praetoriánů byly pokládány za čestnější než odpovídající hodnosti v legiích. Praetoriáni, kteří sloužili jako císařská osobní stáž, se nazývali speculatores. Na válečném tažení doprovázela císaře jízdní garda v počtu 1000 jezdců pocházejících z porýnské oblasti. Tato jednotka (equites singulares Augusti) byla založena Traianem a působila ve 2. a 3. stol.n.l.

Použitá literatura:
Hrych, E. (2000): Velká kniha vojevůdců, bitev a zbraní, REGIA, Praha, 719 str.
Zamarovský, V. (1995): Dějiny psané Římem, Český spisovatel, Praha, 302 str.
Dupuy, R. E., Dupuy, T., N. (1996): Vojenské dějiny, Forma, Praha, 915 str.