Vývoj českého mincovnictví.

Téma: vývoj českého mincovnictví

Stejně jako každý předmět v dějinách lidské civilizace i mince byly jednou použity poprvé. Stalo se tak někdy v sedmém století př. Kr. v Lydii v Malé Asii (v Číně už ve druhém tisíciletí př. Kr., ale evropská kultura odvozuje vznik prvních mincí právě z Lýdie). V té době doznal již obchod takového rozvoje, že se bez praktického všeobecného ekvivalentu jen stěží obešel. Na území Čech se však setkáváme s prvními ražbami až těsně před zlomem letopočtu v období laténu (400 př. Kr. – přelom letopočtu). Z předchozích etap vývoje našich zemí přináší novodobá archeologie řadu svědectví o tzv. předmonetárních prostředcích směny.

Předmonetární období

Nejjednodušší formu směny lze na území Čech a Moravy konstatovat již v mladším paleolitu, tedy ke konci starší doby kamenné (80 000 – 10 000 př. Kr.). Předmětem obchodu se stávaly rozličné suroviny kamenné industrie: obsidián, jantar, krevel, křišťál a další, jež byly objeveny při archeologických sondách na místech, kde nebyla jejich těžba ani výskyt nějak doložen. Výrobky z takových surovin často nalézáme jako součást zádušní výbavy v hrobech osob v kmenové hierarchii nejvýše postavených. To poukazuje na jejich neobyčejnou cenu. Vedle výrobků z kamene se stávaly předmětem směny i produkty kostěné industrie.

V pozdějším období se vedle praktických „polotovarů“ – nerostů začíná při obchodech užívat také předmětů ozdobných: lastur a nejrůznějších schránek měkkýšů uspořádaných často do podoby náhrdelníků. Takovou formu úpravy lez však pozorovat i u pře- dmětů kamenných.

V době bronzové (1. pol. 2. tisíciletí – 1. pol. 1. tisíciletí př. Kr.) se v souvislosti se značným rozšířením mědi a s obje-
vem bronzu přinesla platební funkce především na kov. Jeho vynikající vlastnosti , mezi něž můžeme řadit zejména trvanlivost, snadnou dělitelnost a přenosnost dodaly kovu výjimečné postavení. Funkci platidla zastával kov v rozličných podobách: jako surovina určená zřejmě pro další zpracování a formovaná do určitého standardního tvaru , ve tvaru malých bronzových kroužků, miniaturních sekerek, nebo v podobě hotových výrobků ozdobného, nebo užitného charakteru.
Se zavedením výroby železa v tzv. době železné (700 př. Kr. – přelom letopočtu) vyskytuje se paralelně i železo ve funkci platebního prostředku vedle mědi a bronzu. Železné polotovary jsou často formovány do podoby nerůznějších dvojhrotých hřiven, tyčovitých prutů a bochníkových lup – ingotů. Na území Čech a Moravy však archelogické výzkumy odkrývají doklady jen o veli řídkém užití takových předmětů. I když z daleko ale pozdějšího období Velké Moravy jso známy tzv. velkomoravské sekerovité hřivny.

Keltské období

Vyspělá keltská civilizace poznala peníze a především praktickou stránku jejich užití patrně při četných válečných výpravách do středomoří. V té době rozvíjející se kultura antického Řecka již zná a běžně užívá ražených peněz. A byli to právě Keltové, kteří na našem území začali razit první mince.

Keltové se po usazení ve střední Evropě začínají orientovat na rozvoj řemeslné výroby a obchodu. Právě vysoký stupeň rozvoje výroby a obchodu si vyžádal vznik prvních měnových systémů.
Českým a moravským Keltům se stala při tvorbě prvních mincí vzorem základní měnová jednotka makedonské měnové soustavy – zlatý statér o váze 7,8 g a to včetně obrazových námětů. Mezi nejstarší ražby Keltů na našem území patří zlatý statér o váze 8,5 g a jeho díly s vyobrazením hlavy bohyně Athény na líci a s postavou okřídlené bohyně Niké na rubu. Námětově tyto ražby čerpaly ze statérů makedonského panovníka Alexandra III. Velikého. Místem jejich produkce bylo patrně některé dnes neznámé oppidum ve východních Čechách, soudě podle koncentrace nálezů.

Zlaté miskovité statéry bývají označovány jako tzv. duhovky. Takové označení si vysloužily v Čechách a v Bavorsku proto, že je lidé nacházeli na polích často po dešti, kdy z nich voda smyla hlínu. Proto uvěřili legendě, která říká, že duhovky vydává sama země na místě, kde se ji dotkne při dešti duha.

Mimo zlatých statérů razili Keltové i mince stříbrné, avšak v menším množství a až někdy v prvním století př. Kr.. Náměty stříbrných keltských ražeb jsou podobné obrazům bójských statérů. Nejmladší keltské stříbrné ražby již prezentují dokonce i nápisy.

Keltské mincování je ojedinělým a izolovaným úkazem v našem mincovnictví. Po této relativně krátké episodě keltského mincování se území budoucí Velké Moravy ocitá ve sféře vlivu římské mincovní politiky.

Denárové období

První evropské středověké denáry razí po získání moci nad novou Franskou říši v roce 752 Pipin Krátký. Ale především jeho nástupci Karlu Velikému, za jehož vlády se rozpínala Franská říše od Pyrenejí až k Labi a Baltu, náleží zásluha
o upevnění denárové měny. Ten zavedl jednotný mincovní systém, kdy se z jedné tzv. karolínské libry o 408 g razilo 240 denárů. Pod vlivem mincovní politiky Karlovců se šíří stříbrné denáry i do ostatních zemí Evropy.

Původ nejstarších českých denárů je kladen těsně za rok 970, snad ještě na sklonek vlády mocného Boleslava I.. Předtím v Čechách obíhaly ve funkci platidla jakési jemné šátečky. Dozvídáme se to ze zprávy arabského cestovatele Ibráhíma ibn Ja´kúba, který navštívil Čechy někdy v polovině 10. století. Jeden denár podle Ja´kúbova svědectví měl cenu deseti šátečků a bylo zaň možno koupit 10 slepic, tolik obilí že postačilo jednomu člověku na celý měsíc, nebo ječmene pro koně na 40 dní.

Nejstarší české denáry, ražené, mají na líci kříž, v jehož úhlech bývá často umístěno několik kuliček. Opis BOLEZLAVS DUX vypovídá, že jde o mince knížete Boleslava. Na rubu tohoto nejstaršího, tzv. řezensko -, resp. bavorsko-švábského typu českých denárů je stylizovaně vyryta kaplice (jakási stříška s křížkem) a kolem ni bývá opis PRAGA CIVITAS (Praha město).

Další typy prvních denárů jsou: mečový
byzantský
karolínský
šípový

Vedle Přemyslovců razili v Čechách svoji minci také Slavníkovci, jejichž moc zasahovala především na východní
a jižní Čechy. Jejich mocenským centrem byl Malín a Libice, kde také razili svoje denáry. Jejich obraz nekopíroval cizí mince, ale snažil se o vnesení vlastních ikonografických prvků, jakými byl obraz ptáka, nebo portrét knížete. Kníže Soběslav razil svoje denáry s opisem HIC DENARIUS EST EPISCOPI a ETLIVBICENSIS DUCIS ZAIZLAO, a další typy s opisy ZOBEZLAVS ET ADALBERT EPISCOPUS. Episoda Slavníkovského mincování však končí záhy – současně s libickou tragédii v roce 995.

V roce 1050 přistupuje kníže Břetislav I. K první plošné mincovní reformě. Dosavadní denár byla stříbrná mince o průměru asi 20 mm a váze více 1 g. Byly raženy v počtu 240 karolínské libry o cca 408 g. Břetislav I. Změnil jak základní hmotnostní jednotku určenou pro ražbu denárů, tak i počet kusů, hmotnost a průměr mincí.

Závěrečná episoda – období brakteátové

Ve druhém desetiletí 13. století dochází konečně měnovou reformu Přemysla Otakara I. k nápravě české mine zaražením tzv. brakteátů podle míšeňských vzorů. Název brakteát vznikl až v 19. století a vcelku trefně charakterizuje podobu posledních českých denárů, neboť to označení je odvozeno od latinského bractea – výrazu pro tenký plech. Brakteáty razili v Čechách králové Přemysl I., Václav I., Přemysl II. a Václav II. ve dvou velikostech: velké o průměru až 42 mm a váze kol 1 g a střední o průměru 27 – 32 mm a hmotnosti nezměněné. Druhé z nich začal razit Přemysl II. po roce 1260 v rámci reformy, která zaměnila i dosavadní výchozí hmotnostní jednotku severskou marku zavedenou Břetislavem I. v roce 1050 o váze 210 g. Za pražskou hřivnu o váze 253 g.

Nová a výrazně efektivní byla mincovní technika zavedená s ražbou brakteátů. Na rozdíl od dosavadních denárů měly nové brakteáty obraz jen po jedné straně, což umožňovalo, vzhledem k nepatrné tloušťce jejich střížku, ražba několika kusů najednou – jedním úderem kladiva na razidlo. Tuto výhodu ale na druhé straně kompenzovala nepraktičnost mince v běžném obchodu, kde se křehké brakteáty často lámaly a rozpadávaly se na kusy. Proto z nich obchodníci vytvářeli tzv. svitky, kdy naskládali několik brakteátů na sebe a ohnuli je po okrajích tak, aby držely pohromadě.