Vznik ČSR

Před válkou vládla v Předlitavsku poměrně tolerantní atmosféra a s myšlenkou samostatného státu si pohrávaly jen nepatrné skupinky osob bez jakéhokoli kulturního či dokonce politického vlivu. Válka ale tento stav dosti změnila. Válkou strádaly mnohé vrstvy obyvatel, byl uzavřen parlament, demokratická práva byla omezena a na řízení státu získávalo stále větší vliv armádní velení. České veřejné mínění se výrazně radikalizovalo, začalo se uvažovat buď o zásadní přestavbě Rakouska, tentokráte podle českých představ, nebo o jeho úplném rozbití. Co se týče zahraničního pohledu, politici i novináři byli zajedno.V udržení podunajské monarchie spatřovali nutnost proti rozpínavosti Německa. (Jak to bylo rozumné, se můžeme přesvědčit při pohledu na dějiny zhruba za 20 let později.) Čeští politici nyní měli 3 možnosti:
a)"Rakušácká politika"-přesvědčovat vládní kruhy o loajalitě českého národa k císaři a říši, jež vycházela z předpokladu, že po vítězné válce se jí za to dostane odměny
b)Vyčkávání, jak se situace vyvrbí.
c)Totální rozchod s habsburskou říší.

Většina našich politiků si zvolila druhou nebo dokonce první možnost, a tak například v lednu roku 1917 podepsala většina českých poslanců ve Vídni dopis, kde se praví, že národ vidí svou budoucnost jedině pod žezlem habsburským. Třetí varianta je spojena hlavně se jmény Karla Kramáře-představitele domácího odboje a T.G.Masaryka (1. muže zahraniční odboje), který měl být za svou protistátní činnost a velezrádství popraven, proto zůstal hned od začátku války v emigraci. Zde začal čile šířit protirakouskou rétoriku a nutnost vlastního státu-psal do novin, přednášel, stýkal se s důležitými osobnostmi atd. V květnu 1915 například poslal dopis britskému ministrovi zahraničí nadepsaný "Nezávislé Čechy",který lživě vydával za stanovisko všech českých politických stran. Kroužek okolo Beneše zatím doma vytvořili špionážní organizaci Mafie. V září 1915 Beneš také emigroval do Paříže a seznámil Masaryka se Štefánikem, vznikl tak okruh nejbližších spolupracovníků. Během roku 1916 založili Českou, později Československou národní radu jako hlavní orgán protirakouského odboje. Štefánik Masarykovi umožnil rozmluvu s francouzským premiérem Briandlem. Oba státníci se sešli 3. února 1916. Briand přijal Masarykův plán a slíbil podporu. Masaryk už měl nespornou autoritu nejvyššího vůdce československé revoluce. Podařilo se mu sjednotit Čechy a Slováky žijící mimo vlast, organizovat tajné zpravodajství, získávat západním spojencům důležité informace o nepříteli, podařilo se mu ve Francii i Británii získat tiskovou platformu k propagaci svého pojetí války, jejího smyslu i cílů. Aby svým koncepcím dodala Národní rada skutečné váhy, podporovala ze všech sil vytváření československého zahraničního vojska, legií, které se na italské, francouzské a ruské frontě formovaly z českých a slovenských předválečných emigrantů a především z vojenských zajatců a dezertérů. Vojenská hodnota československých legií se nejvýrazněji uplatnila na ruské jihozápadní frontě v létě 1917. Československá střelecká brigáda v síle tří pluků se vyznamenala v bitvě u Zborova 2.7.1917. Dobře organizované a vyzbrojené legionářské oddíly se přitom mohly stát i zárodkem velké protisovětské akce. V okamžiku, kdy se 21. pěší pluk chystal posílit spojenecké pozice, uznala národní radu, jako legální představitelku obou národů Francie a později se k ní připojily i Spojené Státy a Velká Británie. Mezitím se výrazně změnila i domácí politická scéna. Všechny naděje na ruskou vojenskou pomoc pohřbila porážka carských armád u Gorlice v květnu 1915. Mezi Čechy se začala rýsovat myšlenka aktivní podpory rakouského státu, který měl za odměnu více přihlížet k přáním českého národa. Tuto iniciativu podpořily i další politické strany včetně sociální demokracie, které se v listopadu 1916 dohodly, že vytvoří společnou organizaci - Český svaz. Koncentrace českých politických sil byla považována za nutnou především s ohledem na předpokládané ústavní změny, spojené s nástupem nového veličenstva, císaře Karla I. v roce 1916.Veřejné mínění se ale začalo radikalizovat a tomu se přizpůsobili čeští a moravští poslanci např. 6.1. v Tříkrálové deklaraci (právo na sebeurčení-zatím žádná zmínka o samostatnosti, touha o bližší spojení se slovenským národem)a Český svaz 30.5. 1918 žádá spolkový stát. Masaryk zatím po ročním pobytu v Rusku 30.6.podepisuje v USA definitivní smlouvu o soužití se Slováky v jednom státě-Pittsburskou dohodu. Doma se na základě předválečných voleb (nevýhodné hlavně pro katolické strany, které chtějí nejvíce prosazují vůli zůstat v rámci RU) ustanovuje Národní výbor, jenž úzce spolupracuje s emigrací a připravuje se na převzetí moci. Ten málem proběhne již 14. října, kdy demonstrace proti vývozu potravin přeroste pod velením silně levicové sociální rady v generální stávku, ale na popud Národní rady z toho sejde (obávají se, aby se tak nestalo "bez nich"). V tento den taky vyhlásí Beneš dosti pochybnou prozatimní vládu (Masaryk prezident, Beneš min. zahraničí, Štefánik min. obrany). Císař Karel se situaci snaží řešit 16.10. manifestem o federalizaci. Lavina české samostatnosti se už ale nedá zastavit a 18.10.vyhlašuje Masaryk ve Washingtonské deklaraci Československou republiku. Právě v době, kdy se schází v Ženevě zahr. a dom. politické špičky, politika v Čechách se rozhodla oddělit své země od ostatního středoevropského prostoru, hrozícího dalšími zmatky a revolucemi. Císař nekladl českým snahám velký odpor. Mohl alespoň doufat, že nově konstituovaný český stát nepřeruší s Rakouskem všechny svazky. 27.října totiž odeslal ministr zahraničí RU Julius Andrássy nótu Spojeným státům, v níž jeho vláda ve snaze ukončit válku za každou cenu, přislíbila i uznání práv Čechoslováků a Jihoslovanů. Úřadující předsednictvo Národního výboru pochopilo, že přišel čas. 28.října převzal Národní výbor hlavní zásobovací centrálu, Obilní ústav, a později i další úřady včetně RU místodržitelství. Odpoledne byla na Václavském náměstí oficiálně vyhlášena samostatnost politiky dnes známými jako muži 28. října (Rašín, Švehla, Soukup, Stříbrný a Šrobár). Úplně dobojováno však nebylo:rakouské velení v Praze kapitulovalo až 30.10., a celé Rakousko až 3.11. Martinská deklarace 30.10. sice připojila Slovensko k ČSR, ale boje s promaďarskou východoslovenskou republikou a hlavně později s maďarskou bolševickou republikou RAD skončily až 19.1.1919, to museli vypomáhat dokonce francouzští důstojníci.V Čechách zase žádali vytvoření provincie Deutschösterreich (21.10.) a později Deutschböhmen (29.10.) němečtí iredentisté, ale bylo jim ubráno právo na sebeurčení proklamované Wilsonem. Svého zástupce, dr. Freisslera vyslali i do St.Germain na mírová jednání. Ani zde však neuspěli, zato zde byla k ČSR definitivně připojena Podkarpatská Rus a už v lednu nová čekoslovenská armáda obsadila Užhorod. Sporné území Těšínska bylo mezinárodní komisí rozděleno až v roce 1920.
Na prvním zasedání Národního shromáždění 14.11.1918 byli svrženi Habsburkové, Masaryk zvolen prezidentem a v čele vlády stanul Kramář A na závěr krátký citát...
"Byl jsem pro zachování Rakouska, ale usiloval jsem o jeho federalizaci a respektování práv všech národností monarchie.Uvědomoval jsem si politické,ekonomické a kulturní výhody většího nadnárodního soustátí. V začlenění českého národa do širšího kontextu podunajské monarchie jsem spatřoval výhody a záruky jeho zabezpečení a dalšího vývoje…"
Josef Pekař-Nejuznávanější historik první republiky

Literatura:
Antonín Klimek-Vznik Československa, říjen 1918, Paseka 1996
Josef Pekař -Na cestě k samostatnosti, Panorama 1993
P.Augusta a F. Honzák-Československo 1918-1938, Albatros 1992
Jan Galandauer-T.G.Masaryk a vznik ČSR Melantrich 1988
www.bohemian-patriot.webpark.cz/historie/historie_01
www.mujweb.cz/www/Dames/Samostatnost
www.mujweb.cz/www/Dames/VyvojCSR