Zdeněk Kalista-český historik

Český historik a básník se narodil v roce 1900 v Benátkách nad Jizerou. Jeho otec tam pracoval jako ředitel tamější měšťanky, byl to všestranný učitel a také osobnost města; zajímal se o dějiny, hlavně co se Benátek týká…

Se synem měli velmi úzký vztah, přestože mezi nimi byl poměrně velký věkový rozdíl. Zdeněk nacházel dostatek duševní potravy v otcově knihovně, protože jako malý byl často nemocný, a tak si v ní krátil dlouhé chvíle.

Po absolvování obecné školy přichází na řadu boleslavské gymnázium, kde prožívá světovou válku a také publikuje první básně. Zde se vášnivě zamiloval do své spolužačky, ta mu ale dala košem, což ho zřejmě poznamenalo na celý život. Vyhýbal se pak něžnému pohlaví. Nakonec si vzal v roce 1928 studentku historického semináře, jejíž otec jim postavil vilku na Spořilově. Kalista ovšem neměl schopnost ironizovat své neúspěchy v této sféře, a to poznamenalo jeho poezii, o které se Jiří Wolker vyjádřil jako o asexuální, a také Marie Pujmanová jako kritička sbírky Ráj srdce mu vytýkala malou erotičnost.

V roce 1919 skládá maturitu, potom odchází do Prahy a hlásí se na filozofickou fakultu UK. Zde navštěvuje přednášky uznávaných historiků, jako jsou Jaroslav Bidlo, Josef Pekař, Bedřich Hrozný; k jeho učitelům také patřil mj. i Josef Šusta. V tomto období Kalista dozrává v básníka, poněvadž měl možnosti podnikat cesty do zahraničí (Itálie, Francie, Vídeň) a navazovat tak literární přátelství, která mu vydržela až do konce života. Mezi jeho české přátele patřil Jiří Wolker, se kterým sdílel podnájem na Smíchově, a kterého přivedl ke komunistické víře. Zakládají spolu Organizaci komunistické mládeže na Vinohradech.

Kalista měl podle jeho přátel citlivůstkářskou povahu, snadno se rozkmotřoval a pozdější odcizení s Wolkerem, který ho obvinil, že opisuje jeho verše, nesl tak těžce, že se k tomuto vztahu několikrát v životě vracel.

Působí v Devětsilu, ale v roce 1923 umírá jeho otec, což radikálně mění Kalistův postoj – od svého komunistického přesvědčení se obrací k Bohu, postupně se odklání od levice, a tak,spolu s několika ostatními básníky, ze spolku odchází.

Tíhl k poetismu, ale také překládal (Goll, Apollinaire, Baudelaire, Duhamel, Vildrac); redigoval týdenník Den, spoluredigoval revuí Lumír a působí v Českém časopise historickém.

V roce 1924 získává titul PhDr a o 9 let později mu bylo uděleno právo přednášet jako docent československých dějin. To způsobilo zlom v jeho kariéře, totiž odvrat od básnického tvoření čistě k historii.

I přes jeho špatnou finanční situaci a nezajištěnost jsou 30. léta jeho neklidnějším a nejplodnějším obdobím. Kalistova výkonnost během těch krátkých šesti let, které zbývaly do počátku války, je přímo neuvěřitelná. Na univerzitě přednáší kurz českých dějin 17. stol., dělá přednášky o českém baroku a vedle toho koná řadu rozhlasových a veřejných přednášek.

V roce 1938 spolupracoval s Uměleckou besedou při pořádání výstavy Pražské baroko. Přesto Kalista nebyl pouze jednostranný propagátor baroka, jak ho často lidé označují, ale zajímala ho i doba Karlova a 13. stol.

Přichází ale 17. listopad 1939 a s ním uzavření vysokých škol. Bylo to zrovna v době, kdy měl Kalista získat hodnost profesora. V důsledku toho vydává protest proti Mnichovu Celému vzdělanému světu a snaží se lidem vložit vlastenecký náboj, posílit sebevědomí národa. Během válečných let byl kvůli odříznutí od zahraničních archívů donucen k rezignaci na některé projekty a po únoru 1948 patři k prvním, koho vyhodili z Karlovy univerzity. Dozvěděl se to na Šumavě, kde mohl jednoduše přejít hranice a emigrovat. Měl však v Praze ženu a tři syny, Jana, Aleše a Vladimíra. Byl kritizován exoffo kritikou a úplně umlčen následným zatčením a odsouzením (1952) za velezradu na 15 let. Zatýkali je postupně: Jana Zahradníčka, Josefa Knapa, Františka Křelinu, Ladislava Jehličku…

Kalista psal verše stéblem na toaletní papír, ale při přejíždění do různých věznic se ztratily. Později si vydobyl, že ve vězení mohl psát své paměti a Listy synu Alšovi o umění.

Po devíti letech byl na amnestii propuštěn, ale plně občansky a soudně rehabilitován byl až po dalších šesti letech, proces byl uznán za vykonstruovaný.

A tak Kalista mezi svými 50. a 60. lety, kdy bývají historikové nejplodnější, trávil tento čas na Pankráci, na Cejlu, v Leopoldově i jinde.
Lze se tedy jen obdivovat jeho vitalitě, s níž se pustil do nové práce, do překládání, psaní esejů a do vědecké práce. Ale vysvětlení můžeme najít v krédu, že „základem historikovy práce je jeho láska“.

Naneštěstí po roce 75 znovu zasahuje nelítostný osud. Kalistův zrak, léta namáhaný čtením, zeslábl natolik, že byla nutná operace. Ta však nebyla úspěšná a historik oslepl docela.Už předtím a vlastně celý život prožíval pocit samoty a opuštěnosti a teď se zmnohonásobil. Zbaven možnosti číst a studovat, přemýšlet a promýšlet již dříve poznané, nepřestával být historikem bádajícím i tvořivým. Naučil se zaznamenávat své myšlenky i poslepu a pomáhali mu i jeho nejbližší přátelé, kteří ochotně přepisovali, co jim Kalista namluvil do magnetofonu.

Zemřel 17. června roku 1982 v Praze.

Co vedlo Kalistu k činnosti historické?
Skutečný, pravý důvod, proč se stal historikem, nachází nakonec v těžkém úraze, jež se mu stal jako čtyřletému. Byla to těžká zlomenina nohy, která jej upoutala na dlouhé týdny na lůžko, a která oslabila jeho organismus natolik, že často podléhal nákazám a znovu a znovu byl tak vzdalován od přirozeného světa dětských her a svých kamarádů. Tehdy mu matka pro zkrácení dlouhých chvil přinášela z otcovy knihovny obrazové knihy. Právě na jejich základě si vnímavý chlapec začal vytvářet svůj „ druhý svět “, svět fantazie.

Vžívání se do dějů a jejich domýšlení probouzelo a obohacovalo fantazii, stejně jako podněcovalo touhu po poznání. Odtud vyrůstá tvárnost i celá bohatost intelektu budoucího literáta i historika. „Historik“, soudí Kalista, „který by se omezil prostě na reprodukci svého pramene, nebyl by ještě historikem “. Historik musí podrobit svůj pramen kritice, musí zkoumat nejen jeho autentičnost a věrohodnost, ale také podrobit kritice i jeho obsah, zkoumat okolnosti jeho vzniku, jeho zamýšlenou i reálnou funkci, jeho další osudy apod. Kalista jde dokonce dál a očekává od historika tvůrčí fantazii. Ovšem fantazii zodpovědného vědce, usilujícího o co nejvšestrannější a nejhlubší, nejpřesnější, pravdivé poznání minulých skutečností. Fantazii nespoutanou úctou a respektem k historickým faktům kategoricky odmítá. Historiky, kteří touto fantazií nahrazovali či nahrazují chybějící jim znalosti nebo svou nevědomost, nazývá „historiky primitivního rázu“. Již pro něho bylo historickým úkolem „ uměleckými prostředky ztvárnit vědecky poznanou minulost“. Klade důraz na psychické komponenty. Skutečný historik tedy přichází teprve tam, „kde vzniká nová hodnota lidského života“ a věrný obraz historické skutečnosti vzniká až když je „ inspirovaný a založený určitými prameny, ale zároveň prolnutý živými silami vlastními. Tato historikova pozice nese naprostou jedinečnost nově vznikajícího obrazu historie.

Kalista a baroko
Bibliografie, kterou máme k dispozici, vypovídá o hlavním směru Kalistova badatelského zájmu. Je jím období baroka.
V jeskyni na Pykně u Atén, kde Sókratés musel vypít číši bolehlavu, protože nevěřil v bohy a kazil mládež, se Kalista tak vžil do jeho pocitů před smrtí, že nemáme nejmenší pochybnost, že to opravdu bylo tak, jak líčil. Uvědomil si tu, že základní význam pro historika má jeho schopnost vžít se nejen do atmosféry doby (samozřejmě na základě detailní znalosti faktů), ale i do prožitků jednotlivého člověka.
Pro Kalistovy práce je vždy příznačné zaujetí pro téma a snaha prožít znovu osudy a děje zkoumaných období. Historik by měl podle něj „ znovu vytvářet minulou skutečnost “. K tomu mu musí posloužit i hledání sebe samého a fantazie, která dokáže zrekonstruovat minulé události a příběhy. Proto si vybral 17. století, dobu baroka, jež se propadalo do hloubky víry, povznášelo k nebesům, toužilo prolomit tento svět, který se objevením Ameriky úžasně zvětšil , a poznat Boha skrze tento svět. Tento jeho badatelský způsob ale skýtal i jisté nebezpečí. Například u jeho knihy Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic si při kritice nebral žádné servítky ani jeho vždy tolerantní učitel Josef Pekař, který mu vytýká nepoměr mezi výklady podloženými precizním pramenným studiem a „digresemi“, založenými na improvizaci podle jeho dojmu nebo náhodného dokumentu.
Zážitek prostoru a jeho překonání se jako příznačný rys barokní kultury a mentality ocitá v centru Kalistovy pozornosti.
Nicméně v této oblasti českých dějin vykonal Zdeněk Kalista průkopnické dílo. Zejména jeho pozornost k duchovním dějinám té doby je pozoruhodně podnětná. Jeho práce v tomto směru představují širokou důkladnou základnu, z níž budou moci vycházet a na ni navazovat všichni další badatelé.
Na konci 30. let stojí dodnes nepřekonaná antologie české literatury 17.-18. stol. České baroko. Při sestavování této čítanky, opatřené téměř padesátistránkovou úvodní studií, mohl Kalista kromě vlastních výzkumů shrnout výsledky nových zájmů o baroko, jež u nás vyvrcholila v druhé polovině 30. let.
V pravidekných a podrobných referátech v ČČH informoval o všech „barokářských“ historických příspěvcích na tomto poli, polemizoval úporně se zastánci starých předsudků o baroku.
Kromě zmíněných prací přispěl Kalista k objevování baroka také zpřístupněním a zhodnocením dosud málo využívaných pramenů.
Soustavnou pozornost věnoval legendám – Z legend českého baroku.. Dálší prameny, které začal odkrývat, byly cestopisy, cestovní deníky a korespondence z cest.
Nově probuzený zájem o české baroko vyvrcholil roku 1938 na svou dobu mimořádně rozsáhlou výstavou Pražské baroko .
Zvláštní postavení tu zaujímají jeho práce životopisné. Například Čechové, kteří tvořili dějiny světa je nejen shrnutím Kalistových názorů na roli české šlechty, ale také knihou, která měla posilovat české sebevědomí.
Nad architektonickým zvládnutím prostoru se zamýšlel při studiu barokního stavitelství-Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko- podává poměrně komplexní výklad českého baroka.
Za těžkých podmínek, v téměř úplné slepotě, se pokusil shrnout své poznatky a prožitky baroka v Tváři baroka. Knihu tvoří krátké eseje, jejichž formu i obsah si je čtenář poměrně snadno chopen udržet v paměti. V jedné z prvních kapitol se autor ptá po nejvlastnějších rysech baroka. Odpověď nachází v nepříliš známém Rembrantově oleji Porážka. Právě jím začíná Kalista svůj výklad o duchovní podstatě baroka. Rembrant totiž neusiluje o poznání bezprostředně dané reality, tj. viděné, ale jejím prostřednictvím chce zachytit „tíhu hmoty“. Není myslitelný jinak než jako obraz porážky v umělcově duši, v jeho vnitřním životě. Porážka se stala symbolem „hrůzy hmoty“, a dostává se tak tak do protikladu ke světu hmotnému, ideálnímu, skrývajícímu se za světem hmotným.

V roce 1936 se konal sjezd historiků, ale Zdeněk Kalista na něj nebyl pozván. Proč? Chvíle, kdy jeho názory souzněly s proudem a atmosférou doby, trvaly krátce. Většinou musel oponovat zakořeněným názorům, že baroko je doba temna a protireformace. Vyžadovalo jistě kus odvahy, aby si stál stále na svém. Po roce 1945 proti němu vzniklo tažení, národní demokrati, „vlastenci“ a komunisté chtěli zpochybnit jeho chování za války i jeho výklad českých dějin. Důležité bylo, že se za něj postavil J. Werstadt, který prožil pět let v Buchenwaldu, J. Slavík, F. Kutnar a další historici a literární vědci.
Láska k historii a až do konce opravdový přístup k životu doprovázely Kalistu nejen v době jeho mládí. Pomohly mu přežít, uchovat si nezlomenou mysl i v dlouhých letech ve vězení. A nejen to. Žalář dal jeho lásce ještě vyzrát, vyrůst, zesílit. Po letech vzpomínal, že to byly především pohledy do minulosti, do „světa předešlého“, které ho posilovaly.

Doba Karlova, 13.století
Do přelomu 30. a 40. let se datují také první historické pokusy, jež čerpají z českého středověku. Napsal medailon Anežky Přemyslovny do sborníku Královny, kněžny a velké ženy české, k téže době se obrátil v monografii Blahoslavené Zdislavy z Lemberka , která nevidí české historické dění jenom z pohledu domácích aktivit, ale otázku postupné rozlišnosti české společnosti posuzuje v širších souvislostech politiky papežské a císařské. Hospodářské, politické, náboženské, mravní, kulturní aj. problémy postihuje Kalista vždy navzájem propojené v jedinečný celek. Jeho práce je tak skutečně kusem české historie.
Dějinný zjev Karla IV. vzrušoval Kalistu již při chlapeckých výletech a toulkách po starých památkách v jeho rodném kraji, zájem o něj byl živen a posilován ve škole poutavými výklady oblíbeného učitele Pánka. Tyto citové pohnutky spolupůsobily při Kalistově rozhodnutí napsat a vydat knihu Doba Karla IV. (1939). Po několika dalších letech života, obohacen o nové prožitky ho ovlivnily negativní prožitky z let druhé světové války: jeho učitel Pánek byl nacisty ubit. Tyto city spolurozhodly napsat novou práci- Karel IV. Jeho duchovní tvář (1971).

Do světa dětských vjemů zavádí Kalista svého čtenáře v knize metodolických úvah Cesty historikovy (1947). Zde mají veliký význam připomínky dětství a domova. Na základě čtenářových osobních vzpomínek a zážitků mu mají otevřít cestu k historické vědě. Cesty jsou vlastně filozofickou výpovědí, vyznáním autora k otázkám metody historikovy práce; jsou výpovědí, která ani více než tři desetiletí od jejího zveřejnění neubrala na její umělecké hodnotě a závažnosti.
„Neboť na tom konečně závisí budoucnost našeho milovaného národa, jak uvědoměle a promyšleně bude každý z nás, jeho mužů a žen, plniti životní úkol jemu daný, s jak jasným a tvrdým vědomím bude přikračovati k práci na dědičné líše.“
Odjakživa ho vábilo to, co dal jako podtitul knize Cesta po českých hradech a zámcích aneb Mezi tím, co je, a tím. co není. Ve městě samém ho nejvíce okouzlovaly obřady a slavnosti církevního roku, které z jeho obzoru zcela vytěsnily obyčejné všední děje.
Autor za sebou také zanechal deset objemných svazků pamětí, jež postihují jeho život od útlého dětství po slepotou poznamenaná 60. a 70. léta: Po proudu života. V nich vykresluje svá univerzitní studia, počátky asistentské práce v historickém semináři a posléze i univerzitní docenturu. Šestý díl je zasvěcen vědeckým a občanským aktivitám během druhé světové války. Nejniternější zpověď nám však autor zanechal v posledním díle pamětí, který lze považovat za pronikavý odraz vývoje poválečné české společnosti. Tuto dobu vnímal jako člověk obviněný z kolaborace s nacismem, jako člověk, jenž musel během tří let podstoupit těžký osobní zápas, v němž ho opustila většina jeho přátel a druhů a jenž ve svém výsledku vedl po únoru k vypuzení z univerzity a k vypuknutí nového boje o existenční přežití.

Kalista a Pekař
U brány, jíž do chrámu historie vstupoval, jej vítal a první léta provázel prof. Pekař, ředitel Historického semináře na Karlově univerzitě a přední příslušník již druhé generace Gollovy historické školy. Pekař byl nejen velký historik ale i zkušený pedagog. Svými přednáškami si však zprvu oblibu u Kalisty nezískal, spíš naopak. Mladému studentovi vadila Pekařův poněkud herecký nádech jeho výkladů. Jiné to bylo později v semináři. Věcnost, znalost a citlivé pedagogické vedení seminárních diskuzí Kalistovi imponovaly. Pekař Kalistu dost často volal, aby jako „marxista“ zaujal místo k diskutovaným problémům. Výklady Kalistovy pozorně vyslechl a nejednou – on, politicky konzervativní Pekař- pozitivně ocenil, pochválil. A tak vysoká profesorova odbornost a názorová tolerance konaly své. Kalista si ho začal vážit jako velkého vědce a pedagoga. A protože Pekařovi zase imponoval žákův talent a zaujetí pro historii jako vědu a opravdovost, se kterou k ní přistupoval, začal se mezi oběma vzdálenými muži postupně vytvářet i blízký vztah lidský, který Pekařovo profesorské působení na mladého adepta historické vědy ještě zesilovalo. Tak byla urovnána i cesta pro další Kalistův odborný vývoj. Pekař totiž navrhl nadanému posluchači jako téma postavu Humprechta Jana Černína z Chudenic. Po uplynutí nějakého času, který si Kalista vzal na rozmyšlenou, Pekařův návrh přijal. Začal studovat archivní prameny, na nichž je postavena již zmiňovaná práce Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic.

Když v roce 1982 Z. Kalista zemřel, vládlo v české kultuře hluboké temno a jeho jméno s mnoha dalšími mělo být zapomenuto. Dnes se k jeho dílu znovu vracíme a jeho vydáváním se snažíme splatit část dluhu. Přitom si uvědomujeme, že Kalista představuje v naší literatuře inspirující postavu- rozhledem, vzděláním, důsledným začleňováním české historie do evropského rámce i jedinečným sepětím historika a básníka. V jeho díle nechyběla zajisté přísná akribie a spolehlivá práce s fakty.
Nešlo mu o pouhé oživování historie a vyhledávání zajímavostí a kuriozit. Několikrát se vracel k již uvedenému Pekařovu výroku, že základem historikovy práce je láska, kterým překonával starší tvrzení, že tímto základem je skepse. Mohlo by se zdát, že vědec s takovým myšlenkovým a citovým vybavením, který se chce hlavně do historie vcítit, nebude ne ni klást filozofické, morální a jiné nároky. Kalista jistě nepatřil k typu politického historika, který dává své pero do služeb politického programu, ideologie či směru stavícího se nad vědu a umění. Přesto se v těžkých dobách národa vyjadřoval, že straní pravdě, svobodě a pokroku.
Je jasné, že Zdeněk Kalista představuje osobnost, s níž se bude česká historiografie vyrovnávat ještě několik desetiletí.
Použitá literatura:
•Kalista, Z.: Cesta po českých hradech a zámcích aneb Mezi tím, co je, a tím, co není. Odeon, 1993. s.5-22
•Opat, j.: Masarykiana a jiné studie. Ůstav T. G. Masaryka, 1994. s.7-18
•Kutnar, F.: Myšlenkový profil historika Zdeňka Kalisty. Benátky n./J., 1970.
•Kalista, Z.: Po proudu života 1,2. Atlantis, 1996.

články:
•Nyklová, M.: Zdeněk Kalista. Reflex, č.9, 2001. s.56-58
•Beneš, Z.: Zdeněk Kalista Pokus o duchovní portrét. Historický obzor, č.IX, 1992. s.270-272
•Hanzal, J.: Historik a básník Zdeněk Kalista. Lidová demokracie před nedělí, 16.6., 1992. s.6
•Nodl, M.: Memoáry o historické paměti. Nové knihy, č.1,1997. s.1
•Čornej, P.: Romantická pouť Zdeňka Kalisty. Literární noviny, 13.1., 1994. s.2