Židé v Českém státu

Příchod Židů do Čech

Židé žijí v zemích českých již více než tisíc let. Přicházeli sem po obchodních stezkách od jihu přes Alpy a od východu přes Balkán. Byli to povětšinou potomci válečných zajatců z židovsko – římské války a usazovali se v Persii, severní Africe, jižní Evropě a také v Porýní a v Rakousku. Zřejmě již v době římské se dostali přes limes romanus a obchodovali tu s keltskými, germánskými a později i se slovanskými kmeny.

Písemně přítomnost Židů na území Čech a Moravy dokládá pro 10. století zpráva židovského kupce a lékaře Ibrahima ibn Jakuba, který někdy v letech 965 – 966 navštívil střední Evropu a Prahu. Zaznamenal přítomnost Židů ve městě, ale šlo pouze o průchozí obchodníky, kteří si podél cest zřizovali sklady a dočasně či natrvalo se tu usazovali.

Postavení Židů
Postavení Židů bylo až do první křížové výpravy poměrně příznivé - obchodovali volně s naturálními produkty i hotovými výrobky, mohli si svobodně volit, kde budou bydlet, mohli provozovat řemesla, získávat půdu, domy apod. Někteří působili u dvora jako finanční poradci, lékaři a někdy dokonce i jako vysocí dvorští úředníci. Jejich obce měli zřejmě plnou vnitřní autonomii. Právní ochrana Židů byla však nedostatečná a plně se projevila v průběhu křížových výprav, jejichž původním cílem bylo vysvobození Božího hrobu ve Svaté zemi z rukou mohamedánů. Ale již při první výpravě (1096 – 1099) docházelo k masakrům téměř ve všech židovských obcích, kudy křižáci táhli, jelikož si mysleli, že je zbytečné táhnout do Svaté země, když vrazi Ježíšovi jsou zde po ruce. Tato výprava měla pro Židy katastrofální následky. V Praze zanikla jedna z osad, křižáci nutili Židy ke křtu přičemž odmítnutivší zabíjeli.

Také v průběhu dalších křížových výprav byli Židé, přes zákazy a varování církevních i světských autorit, znovu vražděni a nuceni ke křtu. Ideová motivace se rozšířila: kromě obvinění z Ježíšovi smrti a nařčení z toho, že jsou původci moru, že otravují křesťanům studny, popřípadě tráví lidi, byli také obviňováni ze znesvěcování hostie, hanobení symbolů křesťanského náboženství a z rituálních vražd křesťanských dívek a dětí.

Protižidovská nařízení
Podobně jako ve většině evropských zemí bylo i u nás právní postavení Židů do 13. století celkem uspokojivé. K radikálnímu zhoršení situace došlo až během IV. laterántského církevního koncilu roku 1215, který potvrdil úplnou segregaci židovských obyvatel křesťanských zemí a přikázal jim nosit zvláštní označení.

Styk Židů s křesťany byl od počátku 13. století přísně omezován a probíhal pak, až na výjimky v renesanci, prakticky jen v obchodní, eventuálně soudní oblasti. Křesťané měli zakázáno se s Židy přátelsky stýkat a jakékoliv intimní vztahy mezi křesťany a Židy bývaly považovány za hrdelní zločin.

Zhruba od 13. století směli Židé žít jen v uzavřených židovských ulicích či v malých čtvrtích zvaných později ghetta. Tato „opatření“ byla v Evropě postupně rušena do poloviny 19. století a znovu je zavedli až nacisté roku 1935.

Podle kanovnického práva nesměli v průběhu 12. a 13. století Židé zaměstnávat křesťany, vlastnit půdu a zabývat se zemědělstvím. Středověká společnost jim za hlavní zdroj obživy určila obchod s penězi, jehož podstatou byl obchod s úroky, tedy činnost křesťanům zakázaná. Proto byla většina Židů bohatá a to pochopitelně vzbuzovalo závist.

Statuta Judaeorum
Na základě různých dokumentů upravujících židovskou společnost vydal král Přemysl Otakar II. Statuta Judaeorum, která se stala základem židovského zákonodárství v Čechách a na Moravě až do konce 18. století.

Statuta chápou útok proti Židům jako útok proti královské komoře, za nepodložené obvinění čekal žalobce takový trest, jaký by postihl Žida atd. Díky Otakarovu zákoníku patřilo postavení židovského obyvatelstva v českých zemích ve 13. století v celoevropském měřítku k nejlépe právně zabezpečeným. Po smrti Přemysla Otakara II. se toto postavení začalo velmi rychle zhoršovat.