V novozákonní době žijí příslušníci vyvoleného národa místně rozděleni do několika skupin. Početně nejsilnější skupinou je komunita judská. Duchovní elitu tvoří spíše konzervativně ladění lidé, kteří se cítí být strážci židovské náboženské tradice. Komunita je usazena v zemi zděděné od předků, vedena kněžími a učiteli zákona v duchu věrnosti národní spiritualitě. Pečuje o posvátné texty, v jejím středu vznikají texty nové.
S Jeruzalémem udržují kontakt i židovské komunity rozptýlené v Palestině. Jedinou výjimkou je komunita Samařská, která odmítla připojit se k obnově Jeruzaléma a vybudovala si vlastní chrám. Od 3. století př. Kristem se tedy označení "Samaritán" stává synonymem pro kacíře.
Zejména v helénistickém období se rozšířily židovské komunity rozptýlené ve světě. Jejich život je ovlivněn životem národů uprostřed kterých se nacházejí. Přestože je jazykem těchto komunit řečtina a některé z nich se pokusily si vybudovat i vlastní chrám (Elefantina v Egyptě), zůstávají tyto komunity věrné tradici předků a ve spojení s Jeruzalémem (poutě do Jeruzalémského chrámu). Tyto komunity žijí v neustálém napětí s vnějším prostředím, od kterého se výrazně liší - toto napětí se stává pramenem dialogu a určité misijní činnosti. Dochází zde ke shromažďování a vytváření překladů biblických textů do řečtiny. Centrem tohoto úsilí se stává Alexandrie, kde vzniká řecká verze starozákonních knih označovaná jako Septuaginta, dále starozákonní komentáře, komentáře k dějinám, věrouce aj. Rozdíly mezi mentalitou těchto "helénských" Židů a Židů žijících na území Palestiny se odráží i ve sporech v rané církvi.
Důsledkem široké plurality názorů je vnitřní různorodost tehdejšího judaismu. Jako jakéhosi oficiálního mluvčího židovských obyvatel Judska můžeme chápat zvláštní tribunál - veleradu. Předsedá ji vždy úřadující nejvyšší velekněz, její 71 členů je tvořeno zástupci laické aristokracie (starší), významných kněžských rodů (velekněží) a učitelů zákona (anebo zákoníci). Všichni velekněží náleželi ke straně saduceů. Své jméno odvozovali od zakladatele jednoho z kněžských rodů Sadoka. Byli tvořeni zejména majetnými lidmi, venkovskou aristokracií apod. Lid saducee nenáviděl pro spolupráci s okupanty, saduceové lidem pohrdali. V náboženských otázkách jsou konzervativní, popírají vzkříšení z mrtvých. Se saducei ovšem nelze ztotožnit kněze (rozdělené do dvaceti tříd), kteří vykonávají vlastní službu v chrámě. Farizeové představují nejvýznamnější židovskou náboženskou skupinu. Přestože se neuzavírají novým teologickým myšlenkám (např. vzkříšení mrtvých), drží se úzkostlivě Zákona a vykládají ho do největších podrobností. Sami sebe považují za "čisté", povýšeně se dívají na ostatní méně dokonalé. Farizeové se živili prací vlastních rukou, nikdy se nesnížili k politickým kompromisům a kolaboraci s okupanty. Postoje učitelů zákona se většinou nejvíce blíží farizeům.
Dalšími odpůrci saduceů jsou zélóti, kteří vznikají na počátku 1. století. Jsou zapřisáhlí odpůrci římské okupační správy a herodiánů (stoupenců vládnoucí dynastie, udavačů, všeobecně neoblíbených). Zélóti bývají také nazýváni "sikariové" podle krátké dýky, kterou při sobě nosili a příp. i používali. Později (v 1. a 2. století) budou stát v centru všech ozbrojených povstání.
Skupinou, která se rozešla s oficiálními náboženskými institucemi, jsou esséni. Žili ve velké přísnosti, bez žen, bez peněz, bez násilí, očekávali vytvoření Nového Izraele. Centrem essénů byla pravděpodobně komunita v Kumránu, o níž víme hlavně díky objevům rukopisů. (O essénech více viz: St. Segert; Synové světla a synové tmy; 1970)
28. prosinec 2012
3 227×
505 slov
