Život v Řecku, Perikles

Civilizace starověkého Řecka tvoří jádro západního myšlení. Tento kulturní gigant po staletí fascinuje nové a nové generace a stále neztratil na své působivosti. Po celém světě lze nalézt doklady o podnětném vlivu řecké kultury. Nejvýznamnějším centrem této úchvatné oblasti jsou Athény, o kterých se zmíním na několika dalších stránkách především.
„Budeme udivovat současníky i potomky" tuto větu pronesl Perikles před mnoha staletími a myslím si, že ani nevěděl jak velkou říká pravdu. Lidé se obdivovali a s úctou vzhlíželi k athénské Akropoli v minulosti, kdy zářila novotou, v přítomnosti nás ohromuje svou výdrží a v budoucnosti...? Věřím, že Athény jsou nesmrtelné a dokud bude žít alespoň jeden člověk, který řekne „Ano, toto bylo antické Řecko, to bylo tehdy když Solón a po něm Perikles a po nich i před nimi mnoho dalších vytvářeli dějiny, úsvit západní civilizace."nikdy nezapomeneme, kde jsou naše kořeny, odkud je naše kultura.
Chtěla bych vám tuto fascinující, starobylou kulturu přiblížit. Chtěla bych ukázat na klady i zápory, chtěla bych popsat věci krásné i ošklivé, chtěla bych podat obraz civilizace a života lidí, kteří se každý svým menším či větším dílem podíleli na jejím rozvoji.

Co se dělo v klasickém období :
Za Perikla ( viz obrazová příloha) dosahují Athény vrcholu ekonomické úspěšnosti a kulturní a vědecké dokonalosti. Expanzivní zahraniční politika však podněcuje po celém helénském území nepokoje a odvetné akce proti athénské říši. Rivalita se Spartou, Korintem, Thébami a Syrákúsami vede ke třicetileté peloponnéské válce. Po několika zvratech ve vývoji, Athény nakonec kapitulují a poslední desetiletí 5. století př. n. l. tráví pod krátkou nadvládou oligarchie.
Do nového století vstupují Athény jako demokratický městský stát.
Sparta útočí na Persii a na kartaginské nájezdníky ze Sicílie, v ostatním Řecku (viz obrazová příloha) zuří další války. Na několik desetiletí ovládne řeckou scénu Sparta, již o hegemonii střídavě připravují Athény a Théby, jejichž moc roste.
V roce 356 př.n.l. si začíná Filippos II. Makedonský soustavně podmaňovat Řecko; definitivně vítězí roku 338 př.n.l. v bitvě u Chairóneie. Pod záštitou Makedonie se zakládá Korintský spolek a na území Řecka je nastolen mír.

Zivot reckých (a hlavne athénských) lidí jako obcanů
Typickými Řeky byli rolníci pečující o malá hospodářství. Někteří byli zámožnější, ale na dnešní poměry to byli vesměs chudí lidé. Obchod ve všech stupních a jiné podnikatelské sféry byly zpravidla v rukou metoiků ( viz níže ), kteří měli často vysoké společenské postavení, ale například v Athénách nesměli bez zvláštního povolení zakoupit půdu, i když podléhali povinné vojenské službě.
Občané
Jádrem každé řecké obce (polis) byli její plnoprávní občané. Obec nahradila dřívější pokrevní svazky. Řecká obec byla ke svým občanům „totalitní mocí". Všechny zavazovalo státní náboženství, což znamenalo, že kněží byli státními zaměstnanci, zákony (nomoi) řídily život každého od narození až do smrti a pro všechny byly absolutně závazné. Protože zákony řeckých obcí si dali občané sami, byli v rámci těchto zákonů svobodni.V mnoha řeckých obcích požívala plných práv občana jen menšina. Občanem Athén se před 5. stoletím mohl stát každý, ale od roku 451 př.n.l. to mohl být jen ten muž , který měl oba rodiče Athéňany a dosáhl věku 18 let.
Rozvoj Athénské demokracie byl podmíněn vykořisťováním nejen otroků a místních cizinců, ale i jiných obcí athénské říše. Stabilitu athénské demokracii poskytovala především autorita vedoucích politiků, hlavně Perikla. Věnoval se jen obci a státním záležitostem, proto ho bylo možné vidět hlavně na cestě k radnici nebo agoře.
Práva občana : mohli se zúčastňovat sněmu, vystupovat u soudu, uzavírat sňatek, nabývat majetku. Do úřadu mohl být občan zvolen po dovršení třiceti let.
Povinnosti občana: platit daně, vykonávat vojenskou službu.

Daně
V řeckých obcích patřily daně k hlavním zdrojům příjmů. Dělily se na přímé , určované podle majetku a odváděné přímo státní pokladně. A nepřímé - to byly pevně stanovené poplatky z koupě, prodeje, nájmu, dědictví, celní poplatky, které byly vybírány na trzích, při prodeji půdy apod. Cla vybíraly městské státy zprvu v přístavech, později i na silnicích či pohraničních přechodech ve výši až pěti procent z ceny dováženého nebo vyváženého zboží. V řeckých obcích převažovaly daně nepřímé nad přímými a postihovaly především cizince.

Základní instituce a výkon vlády lidu v Athénách
Ekklésiá: Sněm všech athénských občanů, kteří se scházeli zhruba čtyřicetkrát ročně.Rozhodovalo se zde o závažných záležitostech a hlasovalo se po veřejné diskusi. Sněm trval od rána do večera, proto účast na něm byla pro mnohé velkou zátěží. K právoplatnosti rozhodnutí stačila účast 6000 obyvatel, což je asi čtvrtina z celkového počtu. Obyvatelé se na zasedání moc nehrnuli, raději chodili po agoře a vyprávěli si novinky. Proto státní úředníci někdy natahovali provazy nabarvené rumělkou, takže kdo nechtěl mít oděv potřísněný červenou barvou raději na zasedání šel.

Búlé: Rada, byl to zastupitelský orgán skládající se z 500 členů. Členové rady byli voleni losem. Losovalo se za pomoci fazolí a destiček, na kterých bylo napsáno jméno kandidáta, při losování měli možnost zasáhnout bohové, výběr se tedy dál s jejich svolením. Žádný Athéňan se nemohl stát členem rady více než dvakrát. Búlé chystala agendu pro ekklésiá a projednávala návrhy zákonů. Řídila také správu města a zahraniční politiku. Dělila se na deset oddílů, jež se nazývaly prytaneis a jejich pořadí se v průběhu roku měnilo. V jejich čele stáli činitelé zvaní prytanové. Jedna třetina z nich musela být stále přítomna v úřadě, i v noci. Jejich předseda
(epistatés) vylosovaný na každý den byl hlavou státu od jednoho západu slunce do druhého.

Vysocí úředníci: Na vysoké úředníky připadala značná moc. Kandidáti se podrobovali před búlé zevrubnému zkoumání svých mravů. Většina míst se udělovala losem. Práce vysokého úředníka spočívala v tom, že dohlížel na výkon různých státních úřadů, a že se staral o to, aby byla rozhodnutí sněmem a radou skutečně plněna. Volení vysocí úředníci - stratégové - měli mimořádně vekou moc, protože stáli v čele armády, válečného loďstva a zasahovali do záležitostí války a míru. Třebaže byli vysocí úředníci do své funkce jmenováni pouze na rok, nebylo omezeno kolikrát za sebou mohou být zvoleni. Pokud projevili mimořádné administrativní či řečnické schopnosti, mohlo se jejich úřední období prodloužit. Například Periklés byl vysokým úředníkem po třicet let a čtrnáct let byl prvním stratégem.

Nižší úředníci : Na pořádek ve městě dohlíželo deset astynomů, dohlíželi na odvoz odpadků a jejich umístění na skládkách a také na činnost flétnistek, tanečnic a kurtizán. Patřila pod ně také městská policie, která se skládala z obecních otroků skytského původu( viz obrazová příloha ), nebyla však jednotně organizovaná. Agranomové dohlíželi na pořádek na tržišti, dodržování cen a zásobování. měli deset pomocníků metronomů, kteří kontrolovali míry a váhy na tržišti.

Platónova Ústava
Dialog nazvaný Ústava se stal první knihou, ve které kdy byla vyložena koncepce společnosti řízené a plánované za účelem dosažení určitého morálního cíle. Jedná se o dialog mezi Platónem a Sókratem. Popisuje autoritářský řád, ve kterém se měly regulovat sňatky, aby vznikly nejlepší genetické výsledky, rodina a soukromé vlastnictví nemělo existovat, kultura a umění měly podléhat cenzuře.
Výňatek z III. Platónovy Ústavy:
.....„Že vedoucí mají být starší a vedení mladší, to je jasné."
„Jasné"
„A že budou samozřejmě ti nejlepší z nich?"
„I to je jasné."
„Ti, kteří jsou nejlepší ze zemědělců, jsou nejlépe znalí zemědělství?"
„Ano, jsou." ......

Soudy
Hlavním orgánem athénského soudnictví byl diakasterion (heliaiá) - lidový porotní soud, složený z 6000 porotců, kteří byli vylosováni z kandidátů starších třiceti let. Porotci slibovali, že se budou snažit o co největší spravedlnost. Měl s výjimkou hrdelních pří téměř neomezenou kompetenci. Existovaly různé soudní poroty, které mohly zasedat součastně. Měly buď 501, 1001,1051 i 2001 členů, pokud se jednalo o zvlášť důležitý případ.
Obě strany musely hájit svou věc ve vymezené lhůtě. Soudní řeči si často lidé nechávali napsat profesionály, aby co nejvíce zapůsobili na porotu. Odtud se vyvinulo řecké řečnictví. Po vyslechnutí obou stran porota v tajném hlasování rozhodla při ve prospěch jedné či druhé strany, aniž by se porotci mezi sebou radili a cokoliv zdůvodňovali. Při procesu mohli vystupovat i svědci. Svědčit mohli svobodní,ale i otroci. Svědectví otroků bylo platné jen tehdy, bylo li získané za mučení. Ukládané tresty byly peněžní, od pokut až po částečnou či úplnou konfiskaci majetku (propadalo ve prospěch státu), dočasné nebo trvalé vyhnanství, zbavení občanských práv a vězení (občané byli ve vězení pouze pokud čekali na vykonání rozsudku smrti). Bičováním, vypálením znamení a pranýřem mohli být trestáni pouze otroci a cizoložné ženy, které mohly být potrestány také zákazem nošení šperků a zákazem vstupu do chrámu. Nejmírnějším způsobem popravy v Athénách bylo podání číše bolehlavu. U popravy těžkých zločinů se využívalo způsobu připevnění ke vztyčenému dřevu obojkem a skobami okolo rukou a nohou. Dalším způsobem bylo kamenování, popravčí místo bylo za městem.

Ostrakismus : ostraka = střep , střepinový soud, zřízený Kleisthénem okolo roku 500 na ochranu athénské demokracie. Nevynášel výrok o vině, jen o potenciálním nebezpečí toho, kdo by mohl usilovat o nadvládu. Jestliže přípravné shromáždění lidu rozhodlo, že je ostrakismus potřeba (mohl se konat jednou ročně), pak se shromáždil na agoře zvláštní sněm, zřídily se prkenné ohrady s deseti vchody - pro občany z každé athénské části jeden - a každý občan hlasoval v příslušném sektoru. Po odevzdání se všechny hlasy počítaly a pokud jich bylo méně než 6000, bylo hlasování neplatné. Teprve pak se přistoupilo k počítání hlasů pro jednotlivé „kandidáty". Trestem bylo vykázání z Athén na deset let.

Cizinci
V Athénách usedlí cizinci - občané jiných řeckých obcí, ale i Foiničané, Egypťané, Frýgové aj. byli nazýváni metoiky. Jejich počet v Athénách v 5. století dosahoval skoro poloviny počtu obyvatel. Museli platit zvláštní daň, muži ve výši 12 drachem ročně (to byla mzda asi za šest dní ) a ženy šest drachem. Mohli navštěvovat veřejná gymnázia, sloužili v athénské armádě, mohli uzavírat sňatky s Athéňany. Od roku 451 př. n. l. nebyl uznán za Athénského občana syn Athéňana a cizinky bez zvláštního povolení a už vůbec ne syn Athéňanky a cizince. Metoikové museli plnit téměř všechny finanční povinnosti, ale nesměli vybavovat válečné lodě a ani nesměli být jejich veliteli. Mohli zastávat některé nižší úřady, ale nesměli nabývat nemovitého majetku, i když jejich movitý majetek byl ze zákona chráněn. Směli uctívat svá božstva a sdružovat se do náboženských společností. Mezi slavné metoiky patřili například lékař Hippokratés z Kou nebo Hérodotos, Periklova manželka byla Miléťanka Aspasia.
Za neplacení daní či neoprávněné vydávání se za občany mohli být metoikové prodání do otroctví (to se stávalo pouze v krajních případech).
Během následujícího století ztrácely rozdíly mezi občany a cizinci na významu . V kosmopolitním helénistickém světě se pak setřely úplně.

Otroci
Otrocký stav byl rubem athénské demokracie. Zotročování vlastních občanů bylo v Athénách od Solónovy doby zakázáno, ale v některých jiných řeckých obcích to bylo ještě možné. Většina otroků však pocházela z válek. Často se mohli zajatci z válek vykoupit, kdo to učinit nemohl byl prodán do otroctví. Obchodníci s otroky chodili za vojskem a nakupovali zajatce. Nejvíce otroků přicházelo z neřeckých oblastí, kterým Řekové říkali barbarské. Někteří barbarští vládci prodávali Řekům nejen zajatce z válek, ale i děti nebo dospělé ze svých poddaných. Trhy na otroky se konaly ve všech významnějších městech, např. v Athénách a Suniu. Stát vybíral za import a export otroků daně.
V Athénách tvořili otroci asi jednu třetinu obyvatelstva. Hlavně oni vytvářeli svou prací podmínky k tomu, aby se část athénských občanů nemusela živit vlastní prací. Podle práva byli otroci v zásadě považováni za věci, ale zákon na ně pamatoval. Zabití otroka bylo trestné, zákon je chránil i před urážkami a násilím. Otrok mohl mít svého právního zástupce. Uprchlý otrok byl tvrdě potrestán a poznamenán žhavým železem, ale otrok uprchlý od nelidského pána mohl najít azyl v chrámu a jeho pán byl povinen ho prodat.
Sňatky mezi troky neměly právní charakter a děti narozené z takového manželství patřily pánovi. Zpravidla se otrokům neposkytovalo vzdělání. Domácí otroci byli přijímáni do rodiny obřadem, při kterém paní domu sypala na jeho hlavu fíky, ořechy a jiné lahůdky. Postarat se o nemocného otroka bylo také záležitostí paní domu. Otroci se účastnili náboženského života rodiny i obce. Podmínky za jakých žili domácí otroci, byly obvykle snesitelné a mnoho otroků bylo svým pánů zcela oddáno. Průměrný Athéňan z „vyšší střední vrstvy" jich míval údajně okolo deseti: služky, vrátného, kuchaře a vychovatele, který vodil děti do školy a dohlížel na ně. Otroky zaměstnával také stát. Byli to zřízenci úřadů a soudů, kati, mincíři a příslušníci athénské policie. Existovali také otroci chrámoví, kteří působili jako chrámoví sluhové a „kostelníci". Státní otroci bydleli, kde chtěli, mohli se ženit, dostávali mzdu a jejich život se příliš nelišil od chudších metoiků. V mlýnech a laurijských dolech na stříbro a olovo pracovali otroci často za trest.

Postavení ženy
Ženy byly vyňaty z občanství, nesměly volit ani být voleny do úřadů, před soudem se musely nechat dát zastupovat a z občansko - právního hlediska zůstávaly pod pravomocí otce či manžela. Obvykle se dívky vdávaly velmi mladé, okolo 15 - 16 let. Po svatbě žena spravovala manželovi dům, řídila celé hospodářství. Účelem sňatku bylo přivést na svět děti.
Rozvod z vůle manžela byl možný kdykoliv a když soud prokázal manželčino cizoložství, byl manžel dokonce povinen se rozvést. Přijatelným důvodem k rozvodu byla i neplodnost manželky. Když se žena stala matkou dětí docházelo k rozvodům zřídka, byl sice možný, ale manžel musel vrátit manželčino věno. Rozvod z vůle manželky byl obtížnou záležitostí. Žena musela podat písemnou stížnost u archonta, jenž byl ochráncem neplnoprávných. Důvodem mohlo být bití či špatné zacházení ze strany manžela, ale veřejnost neposuzovala příznivě ženy, které tak opouštěly své muže.
Zvyk neumožňoval ženám mnoho volného pohybu. Bohaté Athéňanky vycházely na trh jen v doprovodu otrokyně, žena z dobré rodiny nechodila ven sama, to bylo společenské faux pas, musela jít alespoň se služkou. Na druhé stranně byla návštěva náboženských slavností chrámů i divadel samozřejmostí. To, že ženy poslouchaly někdy až oplzlé scény v komediích, kam jistě většina chodila a dobře se bavila, téměř nikomu ( kromě filosofů ) nevadilo. Některé náboženské slavnosti byly vyhrazeny čistě ženám, zejména thesmoforie (viz níže). De tacto byly ale ženy odděleny od politického a veřejného života i od mužských společenských záležitostí, zejména od symposií a večerních hostin. Výjimkou byla bystrá Aspasia, Periklova manželka, se kterou rád rozmlouval sám Sókratés.
Vedle manželek si někdy muži vydržovali konkubínu, ale bylo to běžnější až ve 4. století. Konkubíny měly jisté finanční zajištění pro případ rozchodu.
Hétery - athénské kurtizány na tom byly jinak. Ty, které byly otrokyněmi se spokojily s menší odměnou za své služby, ale hétery z vyšší společnosti dostávaly od svých milenců značné sumy. Někdy se jim podařilo „ulovit" nějakého významného státníka, se kterým pak vládly.
Na opačném pólu stojí kněžky, které byly velmi vzdělané a vážené. Měly přístup na místa, na která ostatní ženy nesměly. Jejich společenské postavení bylo vysoké, ale omezené na tradiční oblast kultu a náboženství.

Homosexualita
Mužská homosexualita byla trpěná i romantizovaná. Byla regulována ustálenými pravidly - zákonem byl homosexuální vztah zakázán, ale v mnoha řeckých městech se považovalo za přijatelné, aby mladíci z vyšších kruhů udržovali milostné poměry se staršími muži, homosexuální lásku mezi stejně starými muži dokládá jen málo pramenů.
V některých částech Řecka existovaly vedle mužských klubů také ženské. Nejznámější z historie byly na ostrově Lesbu. Ženská homosexualita nebyla stíhána zákonem.

Rodina
Řecké rodiny mívaly si tolik dětí jako ty dnešní. Důvody byly především ekonomické, protože bylo třeba nejen děti uživit, ale i postarat se dívkám o věno a finančně zabezpečit chlapce. Vzhledem k tomu, že manželství se neuzavíralo většinou z lásky a manžela pro ženu vybíral otec, nebylo asi moc příležitostí k otěhotnění ženy. Pro zachování rodu a obce bylo nutné mít potomky, ale k tomu stačilo mít jednoho syna a případně, jak doporučuje Platón, ještě dceru. Větší počet dětí byl pro rodinu nepříjemnou komplikací. Proto řecké zákony nenamítají nic proti potratům a také bylo možné dítě beztrestně odložit a ponechat náhodě zda se ho někdo ujme nebo zemře hladem.

Dětství
Po narození dítěte bylo zvykem vyvěšovat do dveří olivové větve - v případě, že se narodil chlapec, pokud to bylo děvče vyvěšovaly se vlněné stuhy. Brzy po narození se pro dítě připravila očistná koupel s olejem ( ve Spartě se používalo víno). Pátý den po narození se konalo oficiální přijímání do rodiny, teprve nyní uznal za své dítě i otec. Obřad měl podobu obíhání nebo obcházení ohniště s dítětem v náručí (amfidromia = běh kolem). V desátý den života dítěte se organizovalo něco jako křtiny. Připravila se hostina a po slavnostní oběti dostalo dítě jméno. Zpravidla po dědečkovi nebo babičce. Na hostinu přicházeli příbuzní a známí a donesli malý dárek. Většinou to byly amulety proti uhranutí apod. Matka amulety na dítě přivazovala, tak aby je nemohlo utrhnout. O malé děti se starala jejich matka, které často pomáhala a někdy ji v podstatě zastupovala kojná a později chůva. Batolata, která už nebylo možné udržet v kolébce odkládaly jejich pěstounky do vysokých židliček s otvory pro nožky (viz obrazová příloha). Hlavní potravou malých dětí bylo samozřejmě mléko a později kaše slazené medem. Mezi hračky patřila chrastítka, hliněné uzavřené nádoby nebo dutá zvířátka plněná kamínky nebo pískem. V pozdějším věku se jako hračky objevovaly například hliněná zvířata, nebo terakotové vozíky (viz obrazová příloha). Další typickou hračkou byly panenky- kóré . Proporcemi odpovídaly ženské postavě , do současnosti se dochovaly pouze terakotové, ale určitě se vyráběly i ze dřeva a látky.
Hračky si doma děti ukládaly do košů. Ten obětovaly bohům ve chvíli, kdy překročily hranici dospělosti. Dětem, které se dospělosti nedožily se ukládal košík do hrobu nebo se postavil na hrob.

Skola a výchova
Školy navštěvovali pouze chlapci, protože většina dívek zůztávalo doma, aby se naučily tomu, co se od nich bude v dospělosti očekávat - vařit, spravovat domácnost, příst a tkát. Ani pro chlapce nebyla školní docházka povinná, ale obec považovala za věc cti poskytnout všem občanům mužského pohlaví alespoň základní vzdělání. Školní vzdělání museli rodiče dětem platit (kromě sirotků, kterým vzdělání platila obec), takže délka školní docházky závisela čistě na vůli a možnostech rodičů. Výchovu chlapce přebíral v této době paidagogos - sluha nebo otrok. Dbal na dobré mravy, doprovázel chlapce do školy a tam na něj také po celou dobu vyučování čekal. Po návratu ze školy si probíranou látku opakovali. Školy patřily soukromníkům.
Vyučovalo se čtení, psaní, počítání, učili se literatuře, zpěvu a hudbě a základům tehdy pěstovaných sportů. Výuka tělocviku se konala v palaistrách - čtvercových otevřených prostranstvích s šatnami, koupelnami a tělocvičným nářadím. Ideálem výchovy byl harmonický rozvoj fyzických i duševních vlastností - princip kalokagátíá ( kalos kai agatos = krásný a dobrý). Od patnácti let navštěvovali chlapci tzv. gymnasiony, kde se zúčastňovali diskusí s filosofy a zdokonalovali se ve sportu, aby byli připraveni na vojenskou službu. Po dvouleté docházce dospěli v eféby (tak se nazývali mladíci mezi 18. a 20. rokem života) a nastoupili vojenský výcvik.
Pro dívky nebylo mnoho možností vzdělání. Jedinou výjimku představovaly některé svatyně, do nichž přicházely dívky z nejlepších athénských rodin, aby se stala pomocnicemi kněžek. Pobyt v takových „klášterních školách" byl spojen s největší pravděpodobností s vzděláváním.

Vojenská povinnost
Sloužit ve vojsku bylo pro Athéňany prvořadou občanskou povinností. Athénští chlapci se zapisovali k odvodům v osmnácti letech. Vojenská služba pro ně byla ctí. Každý mladý muž se musel podrobit zkoušce, kde byl povinen prokázat, že je právoplatným občanem, že se narodil jako zákonitý syn z řádného manželství, že dosáhl předepsaného věku a že jeho zdravotní stav skutečně odpovídá předepsaným podmínkám. Po odvodu byli efébové rozděleni do jednotlivých částí, kde se cvičili ve zbrani, atletice, hudbě a literatuře. Ve druhém roce skládali mladíci přísahu a pak dva roky sloužili ve strážních oddílech na hranicích.

Hry dětí i dospělých
Děti si hrály často s vozíky podobnými koloběžkám, houpaly se na houpačkách, kterých někdy využily i mladé ženy.
Častá byla také hra s míčem a nejen u dětí. Řecký míč - sfaira - nebyl nafouknutý, obal z kůže nebo textilu byl vycpán chlupy nebo vlnou. Podstavec jedné sochy z Athén zachycuje na reliéfu hru, kdy mladí muži hrají s míčem při použití na konci zahnuté hole - tedy pozemní hokej ? Řekové si uměli hrát i s drobnostmi jako byly fazole, ořechy, mušle nebo kamínky. Házeli je na zeď tak, aby spadly na předem určené místo. Objevovala se také hra v kostky, hry s plány a hracími kameny a mnoho dalších.

Státní kulty
Kulty a jejich provozování bylo součástí obce. Nebylo možné být dobrým Athéňanem a nevěřit v patronku města Pallas Athénu a jejího otce Dia a nebylo ani možné nevzdávat patřičnou úctu ostatním bohům. Takové hříchy mohly mít za následek nejen trest přestupníka samotného, ale také celé jeho rodiny. Největším zločinem byla hybris - překročení pokory vůči božstvům a vůbec nadpřirozenu, pýcha a úsilí o překročení vyměřeného osudu.
Řečtí bohové měli lidskou podobu a v antickém Řecku se to jimi hemžilo více než v našich lidových pohádkách strašidly. Osud každého člověka, každé jeho činnosti byl v rukou nespočetných božstev, která podle tehdy běžného názoru zasahovala do všech lidských záležitostí. Přízeň bohů zajišťovalo správné provádění mnoha náboženských kultů, obětí a slavností.

Řecká bohoslužba se skládala především z modliteb, obětí a očišťování, Řekové se obvykle modlili ve dvou postojích. K olympským bohům ve stoje s roztaženými pažemi zdviženými k nebi a k podsvětním bohům skloněni k zemi. Obvyklá motlitba začínala vyzváním božstva, pokračovala připomínkou zbožných skutků, které prosebník vykonal a pak vyslovovala přání modlícího. Aby božstvo službu splnilo musela být modlitba doplněna obětí nebo darem, někdy obojím. Drobné dary bohům nazýváme ex-vota, mezi nejdůstojnější dary patřilo zřízení, opravy či výzdoba chrámu. Oltáře stávaly před chrámy, neboť chrámy byly v řeckém pojetí soukromým obydlím boha. Téměř všechny oběti (kromě tajných) se přinášely před chrámem před zraky všeho lidu. Oběti byly většinou nekrvavé - potraviny, které byly během obřadu páleny. Z bájí se dovídáme i o krvavých obětích - oběť Agamemnónovy dcery Ifigénie, o které pojednává Euripidova tragédie. Skutečné krvavé oběti byly nejčastěji zvířata, která se daly nahradit i symbolickou soškou. Krvavé oběti se konaly za svítání, oltář byl zdoben květinami, girlandami a kněží byli oblečení v bílém. Vedle obvyklých zvířecích obětí znali řekové také takové, kdy se tělo zvířete spalovalo. Takové oběti říkali Řekové holokaust.
Také v každé domácnosti byly malé oltářky s figurkami bohů a obrazy zemřelých.

Řecké náboženství nemělo pevnou dogmatiku ani jednotnou organizaci. Společně se udržovaly různé varianty mýtů, které si básníci jako Euripidés podle potřeby ještě upravovali.

Slavnosti a svátky
Veřejné athénské slavnosti podle Perikla přispíval k upevnění vlastenectví a náboženského života, ale také přinášely zábavu a přestávku v práci. Součástí mnoha slavností byly soutěže : sportovní, básnické, hudební a dokonce i soutěže krásy.
Dvanáctého dne měsíce hekatombión ( červenec) , ale původně kronión, se oslavoval bůh Kronos a jeho žena Rhea z radosti, že skončily žně. Svátky kronié (lat. saturnálie) oslavovali páni společně se svými otroky u veselé hostiny.
Šestnáctého dne téhož měsíce se oslavovaly synoikie na oslavu sjednocení Athén Théseem.

Na konci měsíce byl největší svátek - panathénaje, v obyčejných letech trvaly dva dny a jednou za čtyři roky čtyři dny. Konaly se při nich sportovní soutěže například běh s pochodněmi, zápasnické soutěže a další. Vítězové dostávali olivový olej v tzv. panathénajských amforách , které měly na jedné straně obraz Athény a na straně druhé výjev ze sportovní disciplíny. Všichni občané i představitelé metoiků se pak účastnili průvodu, který vycházel z Kerameiku, procházel středem Athén a mířil na Akropoli, kde obětoval před starým chrámkem Athény Poliady ( ochránkyně města) čtyři býky a čtyři berany. Na velkém oltáři před Parthenónem pak bylo obětováno tolik hovězího dobytka, aby se z něho najedlo celé město.
V athénském srpnu ( metagneitniu ) se konaly metagneitnie, v boedrmiónu (září) svátek Appolóna Boedromia, co přichází na pomoc v boji, spojený s průvodem a obětí.
Nejvíce slavností se konalo v měsíci pyanepsiónu (říjnu) . Sedmého dne se konaly na počest Appolóna Pyanepsia slavnosti setby a pak oschoforie na počest Dionýsa, kdy se nosily v průvodu větve vinné révy s hrozny. Konaly se závody a tance mladíků.
Jedenáctého a třináctého dne se slavily svátky thesmoforie, svátky Demétery Thesmofory, která bděla nad plodností polí i žen. Byly to ženské svátky, muži z nich byli naprosto vyloučeni, účastnily se jich jen provdané Athéňanky.
Tři dny trvaly také apatúrie, slavnosti frátrií. V první a druhý den se konaly oběti a hostiny, třetího dne představovali otcové své děti narozené z řádného manželství narozené v minulém roce, aby mohly být zapsané a aby se později staly athénskými občany. Do téhož měsíce patřil pak ještě svátek Athény Ergané a Héfaista.
V poseidónu (prosinci) se konaly slavnost halóa, při kterých se obětovalo Démetře, její dceři Persefóné a také Poseidonovi, aby chránili zrno klíčící v zemi. tyto slavnosti byly opět ženskou záležitostí, kromě vdaných žen se jich mohly účastnit i hétery , ale z mužů jen několik úředníků. Ženy nosily fallos (mýticky motivované zpodobnění mužského údu ), věnčily jej a zasazovaly do země. Fallos měl významnou úlohu při dionýsiích, které se konaly v zimních měsících.
V gameliónu (lednu) se slavily gamélie (theogamie), které připomínaly božskou svatbu Héry a Dia. Dionýsovým svátkem v lednu byly lénaie, při kterých ženy tančily s rozpuštěnými vlasy u Dionýsova chrámu, hrála se tu také divadelní představení.
V únoru - antesthérion - se slavily antesthérie (11. až 13. den), rovněž svátky Dionýsovy, při kterých se konaly soutěže pijáků. Ve věku tří let dostávaly konvičky s vínem poprvé také děti. Druhý den byl karneval a třetí den byl svátkem mrtvých a hlavní oběť toho dne byla určena Hermovi Psychopompovi, který odváděl duše zemřelých do podsvětí. Konaly se také chloje, svátky Démétry Chloy a diasie hlavní athénské svátky boha Dia.
Velafébolionu (březnu) - konaly se procharistie, svátky děkovné oběti Athéně a velké dionýsie, ty trvaly pět dní a měla o nich premiéru většina athénských dramat 5. století.
V manychiónu, dubnu, se slavily manychie s průvodem na počest Artemidy, které se přinášely koláče v noci za svitu pochodní.
Vthargelionu, květnu, se slavily tharelgie na počest Artemidina bratra Apollóna, obřad jarního očištění. Dvacátého pátého dne se slavily plantérie, při kterých se starobylá Athénina socha (xoanon) ponořila do moře a jejím prostřednictvím se očistily i celé Athény.
V posledním měsíci athénského roku skiroforiónu (červnu) se kromě skiroforií, při kterých se obětovalo Démétře, Persefoně, Poseidonovi a Athéně, konaly také bufonie - Diovi se při nich obětoval tažný vůl a Athéně zasvěcené archétoforie.
Vedle těchto svátků celé obce existovaly také svátky lokální, takže Řekové měli dostatečnou kompenzaci za to, že neznali něco jako naše víkendy. Perikles prý někdy řekl, že Řekové slaví nepřetržitě po celý rok. Asi nebyl daleko od pravdy.
Ekonomické základy
Řecká civilizace byla zakotvena v poměrně prostých ekonomických poměrech. Od zavedení peněz (viz obrazová příloha) se tu neodehrál nějaký větší převrat. Obchod mezi městy a venkovem byl nejvyspělejším sektorem. Řecké hospodářství nebylo na tak vysoké úrovni jak by se dalo předpokládat. Například prostá směna přetrvávala ještě dlouho po tom , co bylo zavedeno oběživo.
Řemeslná výroba byla také velice skromná, existovalo sice poměrně hodně řemesel (bronzířství, mincovnictví, nábytkářství, obuvnictví, krejčovství, hrnčířství, šperkařství, rozšířené bylo také bankovnictví - půjčování peněz na úrok) , ale zabývalo se jimi málo lidí.
Jádrem hospodářství bylo téměř všude zemědělství pro vlastní spotřebu. Obvykle se opíralo o malorolníky, kteří pěstovalo obilí, olivy, víno a dřevo , jichž bylo potřeby hlavně na vnitřním trhu.

Základní lidské potreby

Jídlo a pití
Řekové jedli poměrně střídmě a prostě, nepřejídali se, neholdovali rafinovaným pokrmům. Příprava jídla byla většinou domácí záležitostí, věnovala se jí žene - manželka za pomoci otrokyň. Jedli obvykle třikrát denně. K snídani byl nejčastěji chléb máčený ve víně nebo několik oliv či fíků. Druhé jídlo následovalo asi v době našeho oběda, ale bylo jednodušší. Hlavní jídlo měli a mají Řekové dodnes večer, kdy u jídla sedí často až pozdě do noci. Na stolech stály mísy s omáčkami, masem rybami a zeleninou. Po hlavním jídle přišel ještě zákusek a ovoce. Tuhé pokrmy