Globální problémy

Ekologická, ekonomická, infrastrukturní a sociální (ale ne tak docela politická) propojenost lidstva a jeho životního prostředí na Zemi dosáhla ke konci druhého tisíciletí úrovně, kdy jisté trendy a obtíže sahají daleko za hranice národních států nebo jejich seskupení. Pracovní definice globálních problémů tedy může vypadat třeba takto: jde o problémy, na jejichž řešení musí spolupracovat alespoň významná část všech států (neboť jinak trvalého řešení dosaženo být nemůže). Co mezi ně bývá zařazováno nejčastěji:

Klimatické změny: v 90. letech byly naměřeny nejvyšší teploty od doby, kdy začala být prováděna věrohodná měření (zhruba polovina 19. století). Historicky nejvyšší průměrné teploty připadají na roky 1998, 1997 a 1995, v uvedeném pořadí. Střední teploty na Zemi jsou dnes asi o 0,7 °C vyšší než tomu bylo před sto lety. Teplejší klima přináší mimo jiné větší variabilitu počasí, tedy (ve srovnání s dlouhodobými statistikami) zvýšení počtu extrémních událostí. V roce 1999 jimi byla zvýšená intenzita cyklónů v celém tropickém pásu (záplavy např. v Mosambiku, Indii, Číně, Venezuele, jihu Spojených Států) a naopak extrémně nízké srážky (např. východní část Spojených Států) a větrné smrště v oblastech, kde se v této intenzitě téměř nevyskytují (Francie). Řada dalších projevů klimatických změn má méně spektakulární charakter, nicméně z dlouhodobého hlediska jsou mnohem významnější. Mezi ně patří např. postupné tání ledu v blízkosti pólů a ve velehorách: v Arktickém moři ubylo za posledních 30 let 40% ledové vrstvy, v posledních letech je dokumentováno častější odlamování obřích ledovcových ker od pobřeží Antarktidy, vysokohorské ledovce od Himalájí po Alpy ztratily za poslední století až 50% velikosti, měřitelně se zvyšuje hladina oceánů. Tyto změny vyvolávají ve složitém klimatickém systému oceán-atmosféra-pevnina další děje, které mají nebo potenciálně mohou mít zásadní dopady pro Zemi a její obyvatele.

Hlavní podíl na klimatických změnách nesou pravděpodobně lidské aktivity, zvláště v energetice, v dopravě a v zemědělství. Množství nejdůležitějšího skleníkového plynu, oxidu uhličitého, vzrostlo ve 20. století o více než 25%, u jiných skleníkových plynů (metan) je vzrůst ještě mnohem výraznější a některé z nich (freony) se v atmosféře dříve nevyskytovaly vůbec. Jejich produkce stále roste a tento trend zatím teprve čeká na zásadnější zvrat.

Narušení ozónové vrstvy: rozsah ozónové díry nad Antarktidou byl v roce 1999 druhý největší za posledních 20 let. Průměrné snížení ozónové vrstvy ve srovnání s dlouhodobým normálem dosahovalo v tomto roce v zeměpisných šířkách, ve kterých se nachází i Česká republika, 4 až 8%. Dále tak trvá vystavení živých organismů vyšším účinkům ionizujícího záření slunečního původu.

Degradace přírodních zdrojů: některou z forem půdní degradace je postiženo asi 30% zemědělsky užívané půdy, často v rozsahu, kdy je půda už pro další produkci nepoužitelná. Hlavními příčinami degradace a ztrát půdy jsou eroze (zvláště v málo rezistentních oblastech s velmi nízkými nebo naopak velmi vysokými srážkami a v hornatém terénu, zasolování (na uměle zavlažovaných půdách), kontaminace (pesticidy a minerální hnojiva při intenzivní zemědělské výrobě, pobřežní oblasti – v Evropě je takto postiženo 80% pobřeží, kontaminovaných říčními nánosy) a urbanizační tlaky. 60% lovišť ryb je využíváno nad svoji reprodukční schopnost, třetina obyvatel Země nemá přístup k bezpečným zdrojům pitné vody a vodou přenášené nemoci stále tvoří hlavní příčinu úmrtnosti.