Hospodářský proces

Samotný proces uspokojení potřeby se nazývá spotřeba. Mám hlad, tedy pociťuji potřebu najíst se - získám jídlo, které sním a uspokojím tak svou potřebu. Snězení jídla je procesem, který obecně nazveme spotřeba statku. Samotné spotřebě však musela předcházet řada činností. Většinu statků musíme nejprve vyrobit a protože nikdo není schopen si všechno vyrábět sám, tak většinou využíváme procesů rozdělování a přerozdělování ve společnosti, kdy zaměstnanci v práci a podnikatelé podnikáním získávají peníze ve formě mzdy a zisku (tomu se říká rozdělování) a důchodci, děti, nezaměstnaní, nemocní a ostatní, kteří se neúčastní výroby získávají peníze formou dávek ze státního rozpočtu (tomu se říká přerozdělování) a takto získané peníze na trhu směňujeme za statky, které potřebujeme. Na úrovní národního hospodářství toto nazýváme HOSPODÁŘSKÝM PROCESEM a členíme jej na následující fáze:
1) výroba
2) rozdělování a přerozdělování
3) směna
4) spotřeba

1. VÝROBA, VÝROBNÍ FAKTORY
Převážnou většinu statků v přírodě nenacházíme tak, jak bychom potřebovali. K jejich získání je nutné vynaložit lidskou práci, vyrobit je. Výroba je činnost, při které člověk přetváří přírodu ve statky. Výrobu může provádět jednotlivec (např. zaměstnanec) nebo celé výrobní firmy V obou případech však k výrobě potřebují mít tři základní předpoklady - výrobní faktory:
a) práci
b) přírodní zdroje - především půdu
c) kapitál

Živnostník by například potřeboval pro výrobu určité vstupy - svou vlastní práci, dřevo (přírodní zdroj) a pilu, kterou bude dřevo řezat (kapitál ve věcné formě). Strojírenská firma potřebuje zaměstnance - soustružníky (pracovní síla), kovové odlitky (přírodní zdroj částečně zpracovaný v předchozí fázi výroby), obráběcí stroje a budovy pro výrobu (kapitál ve věcné podobě). Každý typ výroby tedy potřebuje jiné konkrétní výrobní faktory. My však pro všechny výrobní faktory můžeme najít společné obecně platné rysy, které jsou pro nás důležité při makroekonomickém pohledu (sleduje chování podniků jako celku, určitého státu, EU apod.).

A) Práce
Práce je cílevědomá lidská činnost vytvářející statky a služby. Od tohoto pojmu odlišujeme pojem pracovní síla, který znamená souhrn fyzických a duševních schopností člověka konat určitou práci. Pracovní sílu nemá každý člověk (např. nemocný člověk a v našich právních podmínkách děti) a také ne každý člověk, který má pracovní sílu, skutečně pracuje (pokud zdědím dost peněz, nemusím pracovat, i když mám potřebné schopnosti). Tak, jako je omezený počet lidí v naší republice, tak je po odečtení lidí nemajících pracovní sílu omezený i počet potenciálních pracovních sil u nás a tedy i práce, kterou jsou schopni vykonat, z čehož vyplývá, že práce je vzácný výrobní faktor, což ovlivňuje jeho cenu na trhu práce. Tuto cenu nazýváme mzdou.
Mzda nominální = mzda, kterou si pracovník vydělal jako zaměstnanec, když vynaložil svou pracovní sílu. Pro pracovníka to je příjem (za který může uspokojovat své potřeby), pro firmu je to náklad nutný k vytvoření výsledného produktu. Nominální mzdu vyjádříme v penězích.
Mzda reálná = mzda vyjadřující, co si za utržené peníze je pracovník schopen koupit.

B) Přírodní zdroje
Přírodní zdroje patří do výrobních faktoru a i u nich musíme konstatovat, že je v přírodě nacházíme v míře omezené, jsou tedy vzácné, a to se odráží v jejich ceně. Nejtypičtějším přírodním zdrojem je půda. Potřebuje ji jak zemědělská a lesní výroba, tak stavebnictví a tím vlastně všechny ekonomické subjekty, protože pracovníci potřebují někde bydlet, firmy potřebují někde postavit továrny, sklady a obchody a vláda (resp. celý veřejný sektor) potřebují správní budovy. Půdy je však přesně omezené množství a je spíše celosvětová tendence, že jí ubývá a jen těžko bychom hledali kousek země, který ještě nikomu nepatří. Vlastník půdy si na trhu může diktovat podmínky prodeje či nájmu, z nichž nejdůležitější je samozřejmě cena.
Obecně musíme konstatovat, že omezenost a vyčerpatelnost přírodních zdrojů si vědci i široká veřejnost začínají v posledních desetiletích sále více uvědomovat. Položme si ale otázku: Jaký bude dlouhodobý trend vývoje cen těchto zdrojů (odpovím si sám: ceny porostou). A protože konkurenční prostředí nedovoluje výrobců vytrvale zvyšovat ceny, musí situaci řešit tím, že budou hledat úspornější technologie, postupy a výrobky, aby těchto drahých zdrojů potřebovali co nejméně.

C) Kapitál
Bez kapitálu se vyrábět nedá. Zjednodušeně se o kapitálu říká, že jsou to peníze, které přinášení další peníze. Kapitálem se rozumí vše, co vkládáme do výroby proto, aby vznikly větší hodnoty. Základním rozlišovacím znakem kapitálu je snaha o dosažení zisku (resp. úroku). Pojem kapitál také předpokládá pojem vlastnictví - ten kdo vkládá kapitál do výroby má úmysl dosáhnout zisk pro sebe. Je to tedy výrazná osobní motivace, která hýbe celou ekonomikou.

2. ROZDĚLOVÁNÍ A PŘEROZDĚLOVÁNÍ
Ano, první fáze hospodářského procesu končí, všichni výrobci v národním hospodářství vyrobili, co vyrobit chtěli a je čas, aby každý účastník výrobního procesu získal svou odměnu - všichni zaměstnanci vynaložili svou pracovní sílu a mají nárok na mzdu, všichni vlastníci přírodních zdrojů mají nárok na patřičnou rentu (peněžní výnos z půdy) a všichni kdo vkládali do výroby kapitál se hlásí o zisk či úrok. Tuto fázi nazýváme souhrnným názvem rozdělování. Ale co s těmi, kteří se výrobního procesu nemohli účastnit - děti, důchodci, nezaměstnaní, nemocní, mentálně postižení? I oni mají své potřeby a chtějí je uspokojovat spotřebou statků a služeb - ale kde vzít a nekrást, jak říká jedno české přísloví. Naštěstí jsme společnost humánní se silným sociálním cítěním. Úlohu zajištění sociálního systému na sebe převzal stát, ale ani ten nemá kde vzít peníze pro sociální účely a celospolečenské potřeby jinde než u těch členů společnosti, kteří je mají. Tedy každý, kdo získal peníze v procesu rozdělování, jich část musí odvést do státní poklady ve formě daní a sociálního a zdravotního pojištění a stát je předepsaným způsobem (na základě parlamentem schválených zákonů) převádí tam, kde jsou třeba. Tomuto postupu se říká přerozdělování.

3. SMĚNA
Směna, výměna, obchod. Magická slova, na která řada ekonomů klade největší důraz z celého hospodářského procesu. Vraťme se do doby dávno minulé. Již v pravěku lidé zjistili, že si nejsou schopni sami vyrobit vše, co potřebují, proto se každý specializoval na určitý výrobek a pak si je vzájemně vyměňovali, vnucuje se ihned otázka, jak věděli, že to, co vyrobí, někdo bude chtít a vymění si to s nimi právě za to, co sami potřebovali. Co myslíte, věděli to? Stoprocentně to nevěděli, pouze se na základě zkušeností, odhadu a rozumového zvážení domnívali, že se jim jejich výrobky podaří směnou vyměnit. A je to s podivem, tento mechanismus funguje dodnes. Výrobci i dnes vyrábějí aniž by měli jistotu, že své zboží realizují na trhu. Samozřejmě, že se snaží toto riziko omezit na minimum - využívají k tomu marketingový průzkum trhu. Ale teprve směna ukáže, zda všechny drahé výrobní faktory (práce, přírodní zdroje i kapitál) nebyly vynaloženy marně.

4. SPOTŘEBA
Poslední a řekněme si otevřeně i nejpříjemnější fází hospodářského procesu je spotřeba. Když už se nám podařilo v národním hospodářství vyrobit, co potřebujeme, rozdělili a přerozdělili jsme všem členům společnosti co jejich jest a úspěšně jsme prošli úskalími trhu národního i mezinárodního v procesu směny, měli bychom mít každý to, po čem naše srdce, resp. jiné orgány těla touží a v klidu či shonu (jak je komu libo) to můžeme spotřebovat a uspokojit tak své momentální potřeby. Ale lidé jsou nevděční, ještě ani nemají spotřebovány tyto statky a služby a už mají nové potřeby a chtějí je uspokojovat spotřebou. I firmy se chovají stejně - potřebují nové stroje, budovy, nové kanceláře a auto pro šéfa, materiál pro výrobu a na toalety toaletní papír atd. Spotřeba firem je ale přece jen odlišná od spotřeby lidí (málokdo má asi potřebu pořídit si domů soustruh), proto je záměrně rozlišujeme a spotřebu lidí - konečných zákazníků nazýváme spotřebou konečnou a spotřebu firem nazveme spotřebou výrobní. Z jiného zorného úhlu můžeme spotřebu členit na spotřebu jednorázovou a spotřebu dlouhodobou. Spotřebováním statků a služeb samozřejmě hospodářský proces nekončí. Lidské potřeby jsou nekonečné - uspokojením jedné vznikají další potřeby a ještě více potřeb atd. ... a celý proces začíná od začátku.

V praxi samozřejmě hospodářský proces neprobíhá přesně fázovitě oddělen. Představte si jej spíše jako změť dílčích procesů - rozdělování - směna - spotřeba, vzájemně se prolínajících, doplňujících, navazujících, anebo si i zavazejících. Co je v jedné firmě pořizování vstupů do výroby (nákup materiálu - např. dřevěné desky, nákup pracovní síly), je pro dodavatelskou firmu směna (pila prodávala svůj výrobek - dřevěné desky) a pro zaměstnance rozdělování (dostali za práci mzdu) a pro stát přerozdělování (firma mu převedla část mzdy zaměstnanců v podobě daně z příjmu a sociálního a zdravotního pojištění a pila mu z realizovaného obchodu odvedla daň z přidané hodnoty), stát mohl přerozdělit tyto peníze např. důchodcům, kteří je mohli směnit za spotřební předměty a spotřebovat, totéž udělali se svou mzdou zaměstnanci a koupili tak výrobky firem, které na tom vydělaly a mohly si koupit více strojů od jiných firem, zaplatily státu více daní, ten mohl stavět dálnice, jaderné elektrárny atd.

Zkrátka, všechny ekonomické subjekty jsou ve společnosti na sobě závislé. Společnost se chová jako jeden složitý živý organismus. Hospodářský proces se dá přirovnat k jeho metabolickým procesům.