Liberalismus

Liberalismus je vyjádření tendence ke svobodě, svobodomyslnosti a často i snášenlivosti a shovívavosti. Vyplývají z něj snahy o výraznější ovlivnění společenských možností a postavení člověka. V r.1815 bylo slovo liberalismus použito poprvé. Použil ho ruský car Alexandr jako označení všech „zhoubných“ myšlenek a hodnot Francouzské revoluce.
Liberalismus je různorodý a názorově široký ideový a politický proud zdůrazňující význam osobní svobody v ekonomických a politických záležitostech. Zdrojem tradičního liberalismu je racionalismus, osvícenství a moderní přirozenoprávní pojetí společnosti. Filozofickým základem je představa autonomie individua, nepřikládajícího takový význam tradici, kterému jde o vlastní sebeuskutečnění.

Cílem liberalismu je svobodný rozvoj individuí bez působení racionálně neospravedlnitelných institucí. Politicky tradiční liberalismus vystupuje proti absolutismu a politickým privilegiím. Požaduje odluku církve od státu a zdůrazňuje lidská a občanská práva a svobody, která jsou odůvodněna soukromým vlastnictvím a vzděláním a zajištěna ústavní dělbou moci a parlamentní organizací právního státu svobodných a rovnoprávných občanů. V hospodářství prosazuje svobodnou konkurenci, jež vytváří spravedlivý ekonomický řád ze spontánního pohybu tržních sil. Normativní nárok každého individua na svobodný rozvoj a na rovné zajištění svobody postupně naráželo na rozpor mezi politickými a ekonomickými idejemi tradičního liberalismu.

Reakcí na sociální otázku byl vznik sociálního liberalismu, který se vzdává soukromovlastnického individualismu a spojuje liberální ideje politické svobody a rovnosti s představou rovnosti sociální (zejm. rovnost životních šancí); v tomto smyslu je liberalismus obecně považován zejm. v USA prakticky za socialistickou ideologii.

Další reakcí je konzervativní liberalismus, který přejímá motivy konzervativní kritiky tradičního liberalismu, zdůrazňuje zakotvení liberálních hodnot ve struktuře mravnosti a požaduje mravní obrodu společnosti.

V r. 1812 si toto pojmenování vybrala skupina podporovatelů Cadizské ústavy. O další rozšíření liberalismu se zasloužili v Anglii J. Bentham a ve Francii B. Constant. Liberalismus se však v Evropě neobjevil poprvé na počátku 19. století, ale připravoval se již hlouběji v období vrcholícího feudalismu a v osvícenecké éře. V USA se liberalismus zformoval hned na přelomu 18. a 19. století. Zakladatelé byli T. Jefferson a A. Lincoln, kteří připravovali liberální revoluci.

Hlavní propagátoři tohoto směru byli J. Bodin, T. Hobbes a R. Descartes, který je znám svou tezí „Myslím, tedy jsem“. Zakladatelem a nejvýznamnějším představitelem liberalismu je J. Lock.

Liberalismus má několik etap:
1)Raný liberalismus se projevoval koncem 18. století. Představitelé byli J. Lock, F. M. Voltaire a francouzští encyklopedisté.
2)Klasický liberalismus v 19. století
3)Nový liberalismus začal postupně zdůrazňovat odpovědnost státu za péči o zajištění všeobecného blahobytu, zmírňování sociálního napětí a nutnost zdravých mezinárodně obchodních a také politických vztahů. Kriticky se stavěl k tajné diplomacii a hazardnímu balancování mezi válkou a mírem. Jedním z výsledků je vytvoření Společnosti národů.
4)Moderní (poválečný) liberalismus rozšířil původní zásady o zásady nové:
· decentralizace politické a ekonomické moci
· společnost akceptující hodnoty střední třídy
· smíšená ekonomika sloužící lidským potřebám a svobodám
· rovnováha mezi zásahy státu a mírou svobody, individualismu a pluralismu
Významný představitel současného liberalismu je R. Dahrendorf, který charakterizuje sociální konflikt jako koexistenci růstu a spravedlnosti.
5) Neoliberalismus vzniká po 2. světové válce hlavně v USA. Tyto teorie představují odlišnou reakci (tzv. libertarianismus), vracející se k tradičnímu liberalismu a požadující omezení sociálního státu, který chápou jako ohrožení soukromé svobody a rovnosti. Návrat ke klasickým liberálně tržním myšlenkám.
Liberalismus obecně je otevřený myšlenkový systém.
Lze ho poznat podle důrazu na:
a) individualismus a preferenci svobody
b) ochranu práv státem, a to i proti němu samotnému
c) rozhodující úlohu soukromého vlastnictví
d) sledování pokroku v poznání a aplikaci vědy, které se odvíjí od lidských možností a jejich značného úsilí
e) omezenou státní ingerenci a intervenci
f) přesné vymezení a omezení státní moci a jejího aparátu
g) univerzalitu práv a svobod přesahující individuální situaci, místo a čas
Aby mohlo dojít k liberalizaci, musí být splněno právo opozice účastnit se na politickém procesu a mít svobodu projevu a shromažďování. Liberalizace je počáteční fáze přechodu k demokracii, otevírá prostor ovládaný autoritářskou mocí, dochází k reformám. Průvodním jevem této etapy je nestabilita, která může vyvrcholit až změnou režimu.
Charakteristickým rysem tohoto směru je tedy trvalá možnost restaurovat autoritářský režim zvýrazněný přítomností institucí a struktur starého režimu, jejichž funkce pouze postupně slábne, přičemž však není vyloučeno jejich oživení.