Rating

Pro diskusi týkající se základů mezinárodního finančního systému, jeho institucionálních prvků a hlavních vývojových trendů, vysvětlení příčin snah o liberalizaci běžných a kapitálových účtů platebních bilancí a o nadnárodní integraci na nám blízkém příkladu Evropské unie, se naše pozornost začíná přesouvat směrem k fungování soukromých trhů.
Klíčovým pojmem na těchto trzích pro stát, pro mezinárodně činnou instituci a zvláště pro banku je její důvěryhodnost – kredibilita. Jejím standardizovaným vyjádřením se v průběhu dvacátého století stal na poli mezinárodních financí rating.

Co je rating a k čemu slouží?
Okamžik, kdy financování z „oficiálních“ zdrojů je levnější a relativně dostupnější než ze zdrojů soukromých, je pravou chvílí pro pokus obnovit či získat důvěru soukromých investorů a uvedený cenový poměr zvrátit. Soukromí investoři zjevně potřebují takové dodatečné informace o stavu a perspektivách vývoje dané ekonomiky či subjektu (banky, velkého podniku), které by je přesvědčily, že je výhodné a relativně bezpečné do jejich cenných papírů investovat. Takové informace jsou poskytovány prostřednictvím ratingu.

V nejširším smyslu znamená rating hodnocení.
Také pánové či dámy sedící v teplém jarním dni na lavičce a hodnotící kolem procházející příslušnice (příslušníky) opačného pohlaví provádí svým způsobem rating. Pokud by ale někdo z nich pojal úmysl někoho z kolemjdoucích pojmout za choť či manžela, bylo by dosud provedené hodnocení nedostatečné. Riziko fatální omylu by bylo v případě souhlasu vybraného partnera příliš vysoké. Proto by se zřejmě pokusil o rating v užším smyslu. Prostě by se snažil dozvědět o dotyčném víc, buď vlastními silami, za pomoci přátel, a ti nejdůkladnější nebo nejméně důvěřiví by si možná najali detektivní agenturu.
Subjekty podnikající na finančních trzích jsou z definice ty nejméně důvěřivé. Proto obvykle kombinují všechny uvedené možnosti. Sledují hodnocení mezinárodními organizacemi, ty největší z nich provádějí a někdy i publikují pro individuální investory svá hodnocení a především sledují hodnocení publikovaná uznávanými ratingovými agenturami.

Zejména banky, penzijní fondy a jiné instituce podléhající přísnému dohledu státu či centrální banky mají jak zákonem, tak vnitřními pravidly (která určují jejich majitelé – akcionáři a jsou obvykla přísnější) daná omezení, která musí respektovat. Mezi ně obvykle patří i minimální úroveň ratingu, pod kterou při investici do cenných papírů nesmějí jít.
Jinými slovy: prostor pro dosahování zisku je omezen definováním maximální možné míry rizika, které mohou podnikatelské subjekty při investicích podstoupit.

V tuto chvíli máme tedy dost informací pro to, abychom se pokusili rating definovat:
• víme, že je to informace
• dále víme, že ne informace ledajaká, ale taková, která umožňuje investorovi posoudit míru rizika jeho investice. Taková informace, aby měla cenu, musí být nejenom co nejúplnější, ale i objektivní
• zdroj informace musí mít jednak kapacitu analyzovat oblasti možných rizik, jednak nezávislost jak vůči investorovi, tak vůči emitentovi či jiným zájmovým skupinám.
Tento požadavek ideálně splňují uznávané ratingové agentury. V průběhu doby
se jimi produkované informace standardizovaly a zaměřily na posouzení pravděpodobnosti, že daný subjekt splatí své závazky řádně a včas (liší se tedy např. od auditu bank, který především hodnotí míru souladu účetních výkazů se standardy, pravidly opatrnostního podnikání bank a se skutečností – zpráva auditora je obvykle významnou součástí podkladů, z nichž ratingová agentura čerpá).

Rating v úzkém slova smyslu je hodnocení pravděpodobnosti, že hodnocený subjekt dostojí svým závazků, především ve formě plateb úroků a jistiny, vyplývajícím z emisí cenných papírů, půjček či přijatých depozit. Na základě standardních postupů a škál hodnocení jej provádí uznávaná specializovaná ratingová agentura.

Význam tohoto (úzkého) pojetí ratingu vzrůstá s postupujícím rozvojem finančních trhů, s jejich rostoucí komplikovaností, globalizací a finančními inovacemi. Nutnost hodnotit důvěryhodnost protistrany při finanční transakci se díky tomu stala klíčovou investiční informací pomáhající snižovat riziko podnikání na mezinárodní aréně.

Banka nebo podnik nemůže rating získat dříve, než dojde k hodnocení kreditu země reprezentovaného centrální bankou, vládou nebo nějakou její agenturou. Toto hodnocení, známé jako sovereign (country) risk, tvoří zároveň strop, nad který se emitent z dané země nemůže dostat, a odráží schopnost a ochotu uvedených reprezentatnů země splatit veřejně emitovaný dluh. Jinými slovy: důvěryhodnost jednotlivého emitenta nemůže být vyšší než důvěryhodnost země, ze které pochází. Pořádá-li o rating dříve, než některý z reprezentatnů sovereign risk, ratingová agentura ocení primárně riziko země a od něj odvodí kredit žadatele.

V rámci škál hodnocení rizika existují dva základní stupně ratingu:
• spekulativní (neinvestiční) – vyjadřuje poměrně značné riziko investice do jím oceněných cenných papírů
• investiční – charakterizuje bezpečnost investice o řád výše.
Na některé veřejné trhy (např. eurotrhy) a na většinu soukromých trhů jsou cenné papíry se spekulativním stupněm ratingu připuštěny, na jiné (veřejné trhy v USA a Japonsku) nikoli.

Hlavní ratingové agentury
Hlavními přednosti ratingové agentury jsou nezávislost a dostatečná analytická kapacita. K tomu, aby se agentura stala uznávanou, musí být schopna reagovat na měnící se poptávku trhů v mezinárodním měřítku.
Této definici v současnosti plně odpovídají pouze dvě společnosti – obě ze Spojených států amerických:
• Moody´s Investors Service (založená roku 1900) a
• Standard & Poor´s Corporation (zahájila činnost roku 1860)
Obě agentury jsou plně v soukromých rukou a nemají žádnou spojitost s některou vládní agenturou nebo finanční institucí.

Zejména na poli komerčního bankovnictví jim konkuruje:
• londýnská IBCA (založena 1978), jako největší evropská instituce svého druhu
• Spíše lokální význam mají japonské instituce jako Japan Bond Research Institute, Nippon Investor Service či Japan Credit Rating Agency nebo americká Fitch Investor Serivce
Všechny tyto agentury používají stejná měřítka jako Moody´s a Standard & Poor´s, ale kvalita jejich ratingu je považována za nižší a zejména u japonských agentur za „měkčí“.
Vzhledem k vysoké kvalitě obou největších amerických agentur je udělení ratingu od Moody´s a S&P´s považováno za vysoce prestižní. Poplatky za získání ratingu se pohybují mezi 30 až 75 tisíci USD, nejde tedy o nikterak levnou záležitost.

Historie ratingu a jednotlivých agentur
Historie ratingu je těsně spjata s vývojem nejvyspělejšího světového finančního trhu – trhu Spojených států amerických.

Standard & Poor´s
Společnost S.P´s datuje svůj původ až do 60. let 19. století, kdy byla založena Henry V. Poorem, autorem publikace o historii železnic a průplavů v USA. Jeho mottem bylo: „Investor má právo vědět.“ Díky němu se stal průkopníkem publikací pro investory.
Současná společnost vznikla v roce 1941 Standard Statistic Company a Poor´s Publishing Company. Ze svého sídla v New Yorku působí po celém světě, má kanceláře v Londýně, Tokiu, San Francisku, Stockholmu, Paříži, Melbourne, Torontu a Mexico City.

Moody´s Investors Service
Společnost Moody´s Investors Service byla sice Johnem Moodym, finančním analytikem a publicistou z Wall Street, založena až v roce 1900, zato ale drží historický primát: první rating publikovala už v roce 1909.
Z New Yorku expandovala společnost Moody´s i do Tokia, Londýna, Paříže, Sydney, Frankfurtu a Madridu.
Politika Moody´s ve stanovování ratingu se od Standartd & Poor´s zásadně liší. Ačkoli obvykla hodnocení kreditu provádějí na žádost emitenta, vyhrazují si právo stanovit rating také na žádost investorů, a to i bez vědomí, eventuálně proti vůli emitenta.

IBCA
IBCA byla jako specializovaná instituce na rating bank založena v roce 1978, ale už v roce 1987 začala hodnotit britské korporace a brzy svou aktivitu rozšířila i na emitenty z kontinentální Evropy.
Jednou z příčin relativní úspěšnosti IBCA v Evropě proti USA je vedle nesporné kvality jejích služeb částečně i způsob regulace amerického trhu cenných papírů.
Když v roce 1992 IBCA fúzovala s francouzskou ratingovou firmou Euronotation, stala se největší evropskou nezávislou ratingovou agenturou se zaměřením na emitenty z evropských zemí.

JBRI
Společnost Japan Bond Reserch Institute byla založena roku 1977 jako výzkumná složka ekonomického časopisu Nikkei a dnes stanoví rating pro emitenty, kteří vstupují na japonský veřejný trh.

Když John Moody v roce 1909 položil základy oceňování investičního rizika, pravděpodobně ani netušil, jak bude tento druh výnosného podnikání expandovat a jak vážné problémy pro budoucnost to může přinést.
Když Moody v roce 1958 zemřel, vzpamatovávaly se ratingové agentury ještě z velké krize třicátých let, ale už v souvislosti s válkou ve Vietnamu a následnými pohyby cen na trhu obligací ve druhé polovině šedesátých let stoupla opět poptávka po jejich službách.
Klíčový okamžik nastal v sedmdesátých letech, kdy obě vedoucí agentury zavedly poplatky emitentů za rating každé nové emise. Oficiálně to zdůvodnily tím, že investoři požadují informace o emitentech na tak sofistikované úrovni, že náklady na jejich získávání a analyzování už nelze dále hradit pouze z výnosů z prodeje publikací jako doposud.
Dnes pochází plných 95 % příjmů agentur právě z poplatků emitentů.

Rating jako nástroj regulace
Poprvé byl rating jako nástroj regulace v USA použit roku 1931, kdy bankovní dohled zavedl jednoduché pravidlo, že banky musí ve svém účetnictví oceňovat obligace ohodnocené spekulativním ratingem v tržních cenách.
Pojišťovny musely používat rating cenných papírů ve svém portfoliu jako základ pro výpočet kapitálové přiměřenosti.
Tyto typy regulace se velice rychle ujaly a rozšířily, takže v polovině devadesátých let měly např. spořitelny v USA ze zákona zakázáno investovat do obligací neinvestičního (spekulativního) stupně.

Hodnocení důvěryhodnosti země (sovereign ceiling)
Jak už jsem říkala, ratingové hodnocení kreditu země tvoří strop, nad který se emitent z daného státu nemůže dostat.
Stát obvykle požívá velké důvěry investorů, pokud se týká závazků v jeho vlastní měně. Pokud má právo ji tisknout, potom je otázka možného nesplnění závazků státu pouze akademická. Riziko spočívá jinde: hrozí-li default (nesplnění závazku), lze podlehnout pokušení a prostě natisknout nové peníze. Pokud však stát zvolí cestu nadměrné tvorby peněz, dojde k reálnému snížení hodnoty jeho závazků v domácí měně v důsledku inflace. Pokud si ale stát půjčí v cizí měně, je riziko defaultu mnohem vážnější, protože v případě nedostatku nelze peníze ke splácení dluhu natisknout.
Zejména v devadesátých letech se investoři začali živě zajímat o cenné papíry vydávané i v jiných než globálně obchodovaných měnách. Výsledkem na poli ratingu bylo, že agentury na jejich žádost začaly hodnotit i riziko cenných papírů vydávaných vládami v domácí měně. Je zřejmé, že tento rating je vzhledem k nižší pravděpodobnosti selhání obvykle vyšší než tradiční rating závazků vlády v cizí měně.
Důvod, pro který je riziko státu přece jen nižší než riziko ostatních subjektů je i ten, že stát může z různých důvodů vyhlásit devizové restrikce (omezování). Každý stát navíc v určité výši udržuje oficiální devizové rezervy, které může v případě nouze čerpat.

Sovereign risk rating (rating kreditu země) je stropem pro ostatní subjekty z téže země v zásadě ze tří důvodů. Stát totiž na rozdíl od ostatních může:
• zajistit si dostatek domácí měny ke splácení svých závazků,
• k tomuto splácení prvořadě využívat oficiální devizové rezervy,
• pro ostatní zavést devizové restrikce.

Metodologie stanovení ratingu země
Vzhledem k tomu, že rating odráží budoucí schopnost obsluhy dluhu, vychází metodologie jeho stanovení především z pohledu do budoucnosti. V případě státu se zaměřuje na dva široké okruhy – na politické a ekonomické riziko.
• politické riziko odráží ochotu splatit dluh – emitent se z politických důvodů může rozhodnout dluh nesplácet i v případě, že k tomu má ekonomickou kapacitu
• ekonomické riziko odráží schopnost splatit dluh.

Samy ratingové společnosti označují rating kreditu země za méně přesný než rating banky či korporace. Mají pro to několik důvodů:
• ne vždy jsou k dispozici dostatečně dlouhé časové řady údajů o dluhu a jeho obsluze, konzistentní statistika platební bilance apod.
• zejména při systémových a institucionálních změnách není jisté, zda jsou historická data spolehlivá pro předpověď budoucnosti,
• rating kreditu státu tak závisí mnohem více na umění politické ekonomie než na ekonometrické vědě

Posuzování politických rizik
Při posuzování politických rizik se přihlíží k jejich dimenzi vnitřní i vnější.
Vnitřní dimenze – vnitřní faktorem je stabilita a trvanlivost vlády zkoumané země. Ať už je demokraticky zvolená či např. vojenská, nevynášejí ratingové agentury hotové soudy podle západních měřítek, ale zkoumají uvedené charakteristiky na základě národních tradic a dějin země.

Vnější dimenze – vnějším faktorem není pouze riziko válečného konfliktu, ale i tendence k nadměrných výdajům na obranu. Na tu může být usuzováno i nepřímo z výdajů sousedních zemí.

Posuzování ekonomických rizik
Posuzování ekonomických rizik je sice o něco exaktnější, zato však komplikovanější. Týká se v podstatě tří velkých okruhů problémů, který ji jsou:
• posouzení měnové a fiskální politiky na základě analýzy národních účtů a rozhodovacích procesů
Měnová politika je posuzována co do nezávislosti centrální banky a úspěšnosti při snižování inflace. Důležité je i posouzení stability národní měny a důvěryhodnosti politiky centrální banky, spolu s mírou ochoty vlády i centrální banky ke koordinaci politik.
Posuzovat izolovaně pouze finanční ukazatele by však bylo málo. Proto je jádrem hodnocení analýza čtyř klíčových proměnných, kterými jsou:
- růst
- inflace
- vnější rovnováha
- úroveň nezaměstnanosti

• analýzy zúžené na sektor obchodovatelného zboží
Pro křížovou kontrolu dat zejména platební bilance se používá analýza sektoru obchodovatelného zboží, která zahrnuje analýzu:
- jeho cenové a necenové konkurenceschopnosti,
- tržního podílu rozhodujících exportérů na světových trzích,
- zeměpisné diverzifikace vývozních trhů, sektorového rozdělení vývozu zejména mezi primární sektor a hotové výrobky
Tento pohled je důležitý proto, že silný vývozní potenciál svědčí o dobré pozici pro dosahování devizových příjmů.
Klíčových indikátorem je stupeň otevřenosti ekonomiky včetně schopnosti absorbovat mezinárodní vlivy a inovace.

• posouzení odolnosti ekonomiky proti šokům
Schopnost přestát ekonomické šoky se posuzuje poměrně obtížně na základě analýzy citlivosti, která ukazuje, nakolik je ekonomika vůči šokům odolná. Pokud existují příklady úspěšného překonání externích šoků z minulosti, je to pro emitenta velké plus. Problematická může být např. velká závislost na vývozu surovin podléhajících prudkým výkyvům cen na světových trzích apod.
Země, které prokáží nízkou citlivost vůči externím šokům, mohou bez problémů unést větší dluhové břemeno v relaci k exportům či HDP než ostatní, a proto je i toto posouzení velmi důležité.

Postup při stanovení ratingu země
Proces stanovení ratingu země je procesem spolupráce mezi ratingovou agenturou a klíčovými institucemi státu (centrální banka, ministerstva, vládní agentury, výzkumná pracoviště, největší komerční banky, odbory, zástupci politických stran).
Podmínkou úspěchu pro hodnocenou zemi je, aby byl proces z její strany koordinovaný, konzistentní a aby byl pokud možno i objektivní. To vyžaduje stanovení jedné instituce pro trvalý styk s ratingovými agenturami a jeho koordinaci. Obvykle jde o takovou instituci, která je aktivní na mezinárodních finančních trzích.
Přísun dat by měl být trvalý a neměl by se odehrávat pouze na bázi odpovědí na standardní dotazník zaslaný agenturou přibližně jeden měsíc před návštěvou jejích analytiků. Pokud je to jen trochu možné, neměla by koordinující instituce litovat prostředků na misi svých zástupců do sídla agentury, s cílem prezentovat svou ekonomiku a odpovědět na dotazy analytiků společnosti.
Ratingová agentura s předstihem pošle standardní dotazník a teprve poté, co obdrží odpovědi, vyšle dva až tři analytiky do hodnocené země na asi týdenní průzkumnou misi. Ratingoví analytici se zaměřují nejenom na otázku posouzení břemene dluhu země a schopnosti jeho obsluhy, ale posuzují i jiné zahraniční závazky, jako je držba přímých a portfoliových investic cizozemci.
Sledují míru profesionality expertů, se kterými se setkávají a způsob , jakým využívají dostupné nástroje a mechanismy k dosahování cílů hospodářské politiky. Hodnotí jejich schopnost reagovat v krizových situacích a důvěryhodnost jejich odpovědí.
Obvykle požadují i setkání s nevládními či nezávislými experty, opozičními politiky či odbory.
Po návratu do sídla agentury připraví analytici zprávu do jejího ratingového výboru, který se skládá z vyšších ratingových expertů. Výsledek jeho jednání je předběžný a je předmětem posouzení mezi emitentem a agenturou. Pokud je emitent spokojen, agentura rating spolu se stručným zdůvodněním bezprostředně publikuje v hlavních médiích.
Celý ratingový proces od doby požádání o rating do jeho oznámení trvá normálně 3 až 4 měsíce.

Ratingový dotazník je zaměřen do budoucnosti. Historická data jsou požadována alespoň za pět let dozadu, prognostická na dva roky dopředu.

Rating komerčních bank
Všechno, co bylo řečeno o procesu ratingu státu, platí v přiměřené míře i pro rating komerční banky.
Je zřejmé, že z externích faktorů bude důležitý zejména dostatečně vysoký investiční stupeň ratingu země, role státu v bankovním sektoru obecně a v dotyčné bance specificky.
Ratingovou agenturu kromě finanční síly a zdraví instituce samé bude zajímat především hypotetický příklad možné krize a role dohlížecích orgánů, resp. centrální banky a státu, při jejím řešení v individuálním případě a při likviditních problémech v celém sektoru.
Odlišný pohled bude uplatněn na čistě soukromou banku a na banku částečně či zcela vlastněnou státem. Důležitou roli bude hrát i velikost banky z hlediska bankovního sektoru dané země a v mezinárodním srovnání.

Hlavní oblasti, které bude agentura zkoumat, jsou následující:
• riziko země (country risk) – jediná vyjímka, kdy rating banky může být vyšší než rating jejího domovského státu, je případ, kdy je otázka země původu ve srovnání s rozsáhlými mezinárodními aktivitami instituce zcela vedlejší. Jinak platí v plné míře teze o nepřekročitelnosti sovereign ceiling.
• bankovní sektor a důležitost banky v něm – hlavním faktorem v ratingovém procesu je důležitost banky pro bankovní sektor země a především pravděpodobnost, že vláda nebo centrální banka bude ochotna pomoci dotyčné bance v případě eventuálních potíží se splácením mezinárodních závazků
• charakteristiky trhu – charakter trhu je posuzován na základě denně uplatňovaných regulatorních principů, které ovlivňují především ziskovost bank a jejich schopnost vytvářet kapitál
• korporativní struktura – pokud je banka členem nějaké velké skupiny korporativního charakteru, analyzuje ratingová agentura i její operace a význam pro možné finanční posílení banky. Členství v mezinárodně významné a silné skupině jí totiž může přinést nezanedbatelné výhody.
• kvalita aktiv – kvalita aktiv je položkou, ve které se banky operující ve stejných nebo alespoň podobných podmínkách mohou významně odlišovat. Ratingové instituce posuzují především kvalitu úvěrů (typy aktiv a především půjček v portfoliu banky)
• řízení aktiv a pasiv – analýza oblasti řízení aktiv a pasiv banky zahrnuje jak vnější, tak vnitřní faktory ovlivňující úroky, splatnosti a měnové složení. Diskuse začíná u filozofie banky v této oblasti a u systému monitorování angažovanosti. Spíše než dosahovaný zisk je předmětem zájmu analytiků to, jak banka definuje přijatelnou úroveňń rizika a jak vyspělý je systém jeho řízení.
• likvidita – pro splácení závazků banky v zahraničních měnách je klíčová otázka jejího přístupu k nim. Ten může být odvozen od jejích operací v těchto měnách nebo od možností konverze z domácí měny. Při posuzování domácí likvidity je důležitý poměr mezi stabilními úložkami zákazníků a fondy zakoupenými na volném trhu, přístup ke zdrojům v domácí měně včetně obchodů s centrální bankou a likvidita existujících aktiv.
Likvidita velkých mezinárodně operujících bank je naopak odvozena od jejich schopnosti pokračovat v půjčkách a emisích různých typů dlužních instrumentů na mezinárodních trzích. Proto ratingová agentura posuzuje jak historii těchto akcí banky, tak její budoucí plány.
• aktivity banky na trhu cenných papírů – oblast aktivit banky na trzích cenných papírů úzce souvisí s řízením aktiv a pasiv a likviditou. Prověřuje se obchodování s CP na vlastní, ale i na cizí účet a vnitřní řídicí a kontrolní mechanismy, které přímo ovlivňují riziko operací a ziskovost. Z hlediska tvorby zisku zkoumají analytici, jak stabilní jsou jednotlivé zdroje příjmů a čím může být tato stabilita ovlivněna v budoucnosti.
• kapitálová přiměřenost – kapitálová přiměřenost je v každé zemi předmětem regulace, a proto ratingoví analytici začínají jejím srovnáním s pravidly doporučenými BIS (Banka pro mezinárodní platy v Basileji) a diskusí o jejich uplatňování s pracovníky bankovního dohledu. Zajímá je, v jaké výši se do ukazatele zahrnují jednotlivé složky kapitálu. Dále agentura zkoumá strukturu kapitálu banky jak v národním, tak mezinárodním kontextu, rozlišuje velikost banky, její podíl na trhu a rozdíly v kvalitě aktiv. Při mezinárodním srovnání se snaží přihlížet k rozdílům v účetních a finančních postupech.
• ziskovost – ziskovost banky může být ovlivněna jak rozhodnutími jejího vedení, tak regulačními pravidly, respektive restrikcemi uplatňovanými vládou či centrální bankou. Úroveň a trendy ve vývoji domácího čistého úrokového rozpětí jsou považovány za jeden z nejdůležitějších indikátorů ziskovosti vůbec.
• perspektivy budoucího vývoje – diskuse s vrcholovým vedením banky o možném vývoji konkurenčního prostředí, pravidel, institucí a zákonů může objasnit, nakolik jsou jeho očekávání ohledně budoucí ziskovosti a kapitalizace banky realistické. U zavedených bank je stejně důležité posoudit, jak si hodlají udržovat svou pozici na trhu, úroveň svých zisků, jak budou financovat požadovanou kapitalizaci a udržovat vysokou likviditu potřebnou pro obsluhu dosaženého objemu operací.
• účetnictví – ačkoliv ratingové agentury nepožadují žádná zvláštní účetní data kromě bilance a účtu zisků a ztrát, tyto podklady by měly být natolik detailní a transparentní, aby umožnily rozlišit riziko u bilančních i podrozvahových aktiv, zdroje všech materiálních příjmů a výdajové položky.

Škály hodnocení
V roce 1909 použil John Moody poprvé svou slavnou škálu využívající kombinace písmen a čísel k označení stupně rizika pro investory. Toto členění je doplněno výhledem do budoucna, který udává pravděpodobný další vývoj v hodnocení emitenta a může být: negativní, stabilní nebo pozitivní.
Psychologicky je přitom výhodnější dosahovat spíše nižšího hodnocení s pozitivním výhledem než vyššího hodnocení s negativním výhledem. Cena na trhu totiž u dlouhodobých obligací odráží spíše delší perspektivu.
K charakteristice dlouhodobého dluhu, tj. dlužních instrumentů se splatností nad jeden rok, je tu použita stupnice Moody´s.

Aaa
Tyto obligace jsou ty nejkvalitnější. Nesou s sebou pro investora nejnižší stupeň rizika. Splátky úroků jsou zajištěny velkou nebo výjimečně stabilní marší dosahovanou dlužníkem a jistina je zajištěna.

Aa
Obligace označené Aa mají podle všech standardů vysokou kvalitu. Dohromady s první skupinou tvoří tzv. vysoko ceněné obligace. Vzhledem k nižším marším dosahovaným emitentem u jeho produktů nebo vyššímu kolísání ochranných prvků je však dlouhodobé riziko o něco větší.

A
Tato skupina bývá označována jako vyšší střední stupeň díky velmi příznivým investičním atributům. Prvky zajištění splátek úroků i jistiny jsou považovány za dostatečné, ale existuje i určitá obava z možného zhoršení v budoucnu.

Baa
Patří sem obligace tzv. středního stupně, tj. obligace, které nejsou ani vysoce chráněné, ale ani špatně zajištěné.
V přítomnosti jsou záruky jak splátek úroků, tak jistiny považovány za dostatečné, ale některé ochranné prvky mohou zcela nebo částečně chybět. Vzhledem k tomu jim chybějí některé investiční charakteristiky a objevují se i charakteristiky spekulativní.

Ba
Tyto obligace mají spekulativní prvky a jejich budoucnost nemůže být považována za dostatečně zajištěnou. Často je ochrana splátek úroků a jistiny pouze průměrná, a proto se mohou střídat dobrá a špatná období.

B
Obligace skupiny B postrádají charakter žádoucí investice. Jistota splátek jak úroků, tak jistiny může být v delším období malá.

Caa
Tímto stupněm jsou označovány obligace ve špatném postavení – buď jde o emisi v defaultu nebo existují prvky ohrožující splátky úroků či jistiny.

Ca
Ca označuje vysoký stupeň spekulace. Emise je buď v defaultu nebo je její obchodovatelnost omezena.

C
Nejnižší je pak třída C. Jsou to takové obligace, které mají stěží kdy šanci stát se investiční příležitostí.

Krátkodobé dluhy
- použita podobná stupnice (A1, A2, A3, B, C)
A1 jsou závazky podpořené nejvyšší schopností včasného splacení. Jde-li o neobvykle silnou jistotu, je rating zvýšen na A1+.
A2 znamená dobrou kapacitu emitenta pro včasné splacení a A3 kapacitu uspokojivou.

Kategorie B zahrnuje závazky s určitým stupněm nejistoty.
Kategorie C představuje vysoké riziko.

Vývoj ratingu ČR
- první rating v moderní historii získala pro tehdejší Československo Státní banka československá v lednu 1992 s výsledkem Ba1 (Moody´s)
- dramatický spád událostí po parlamentních volbách ve stejném roce přiměl agenturu k vyhlášení, že daný rating SB ČS zkoumá s ohledem na vzrůstající pravděpodobnost rozdělení Československa a tím i nejistotu ohledně vnějšího dluhu ČSFR
- výsledek Baa3