Unikátního ztvárnění sedmi balad Erbenovy Kytice se odvážně ujal F. A. Brabec. Nutno říci, že si na postu kameramana a režiséra zároveň počínal velmi dobře. Podílel se také s Milošem Macourkem na scénáři. Kouzelnou a efektní hudbu složil Jan Jirásek a dobové výtvarně velmi pěkné kostýmy navrhla Jaroslava Pecharová.
Všechny balady jsou krásně výtvarně pojaty s notnou dávkou fantazie. Každá má své roční období a jemu charakteristickou barvu. Celou atmosféru dokresluje a na podvědomí diváka působí citlivě volená a dokonale zapadající hudba. Navíc jsou všechny části propojeny postavou malého flétnisty a alegorií sedmi svíček, které postupně zhasínají a symbolizují konce jednotlivých balad a životů.
Prolog Mateřídouška zpívaný dětským sborem Jitro působí poněkud úsměvně. Zřejmě tomu přispívají nevyzpívané dětské hlásky. Celek zasazený do nevlídného předjaří poskytuje dost prostoru, aby se divák seznámil s atmosférou a výtvarným pojetím celého filmového díla.
Do Jara v plném rozkvětu, kráse a svěžesti, kde nechybí letní bouřka, je zasazena skladba Vodník. Celou baladou se táhne linie proměn hlavní hrdinky z mladé bezstarostné skotačící dívčiny přes nešťastnou mladou ženu toužící vidět matku až po mladou rodičku pološílenou strachy o své dítě. Vodník je viděn spíše jako opuštěný manžel a zoufalý otec než jako nestvůra z hlubin. Matka nese ve své sobeckosti hlavní zodpovědnost za hororovou tragiku celého příběhu.
Parné léto a vzduch tetelící se vedrem v baladě Polednice dodává dojem nesnesitelnosti a nechává diváka pochopit zoufalost uštvané matky spěchající s obědem a nespokojenost uřvaného křiklouna. Postava polednice naplňuje v Bolkovi Polívkovi všeobecné představy o „malé bledé“. Záběry na zdrcené rodiče strnule stojící nad mrtvým dítětem tragicky uzavírají snad nejznámější baladu sbírky.
Noc končícího léta se stává prostředím pro Svatební košili. Nekontrolovatelně poletující Karel Roden a šokovaná Klára Sedláčková jsou hlavními postavami efektního minihororu. Poletující pár působí na mnoha místech komicky a stejně tak bláznivý smích mrtvého vojáka. Děsivý a zároveň úsměvný je Jiří Schmitzer v roli umrlce. Skřípot jeho kostí se mísí s motlitbami strachem polomrtvé dívky a s vojákovým boucháním na sotva odolávající dveře kaple do hřbitovního ticha noci.
Červenozlatý podzim určuje atmosféru Zlatého kolovratu. Lidská krutost, zrůdnost a závist se naplňuje v postavách matky a dcery, oproti tomu nevinnost a ušlechtilost tělesná i duševní předurčuje postavu druhé dcery Dorničky. Zde poprvé do děje vstupuje se svým dědečkem osamělý malý flétnista, který do této chvíle jen záhadně a bez významu provázel všechny balady.
Začínající zima a nesměle padající sníh dodává nepříjemnou truchlivou atmosféru baladě Dceřina kletba. Tragika osudu benevolentní matky a mentálně zaostalé dcery je realizována v nemanželském těhotenství a usmrcení novorozeněte. S dívkou pykající za svůj nerozvážný čin, za který ani nemohla být zcela zodpovědna, je potrestána kletbou i její matka.
Třeskutá zima kolem Vánoc je kulisou pro téma umíněné a neodbytné touhy pohlédnout do budoucnosti ve Štědrém večeru. Vesměs mlčenlivá balada je doplněna skladbou na motivy středověkého chorálu Miserere nobis (Smiluj se nad námi). V závěru je ovšem smrt přiřknuta milosrdně oproti původní Erbenově verzi Stele Zázvorkové: postavě, která je k ní blíže než mladá všetečka.
Epilogem je únorový masopustní rej, kde všechny postavy ožívají a křepčí ve stále se opakujícím koloběhu života a roku, jako by vše byla opravdu jen pohádka.
28. prosinec 2012
6 420×
518 slov
