Marie Antoinetta

(1755-1793)
Dcera Marie Terezie a rakouského císaře Františka I.

Marie Antoinetta. Co si pod tímto pojmem představit. Někomu se vybaví odvážná žena a královna Francie. Někomu se nevybaví nic. Když jsem já slyšela toto jméno, představila jsem si statečnou královnu, která musí projít různými cestami. Ale když jsem se o ní začala hlouběji zajímat, zjistila jsem, že je opak pravdou.
Každý si představuje Marii Antoinettu jinak. A samozřejmě, že pravda je zde někde uprostřed. Nebyla to velká světice ani děvka, ale průměrný charakter. Vlastně obyčejná žena, ne zvlášť moudrá, ne zvlášť pošetilá ani oheň ani led!

Jak krutě však dokáže osud s takovým průměrným člověkem naložit. Nejpoučnější příklad je MARIE ANTOINETTA. Žádná královna, žádná panovnice, ale MARIE ANTOINETTA. To jméno má svojí sílu a svou moc. Ačkoliv nedokázala vládnou, nezklamala v posledních měsících svého života. Tenkrát se ukázala, jako panovnice a proto si jí velmi vážim!

Nebýt toho, že revoluce učinila průlom do jejího vesele nevinného, hravého světa, žila by tato Habsburkovna klidně dál jako stovky miliónů žen všech dob. Tančila by, bavila by se, smála se a strojila se. Rodila by děti a nakonec se tiše položila na lože, aby zemřela. Byli by ji slavnostně pohřbili, jak se sluší na královnu, nosili by dvorní smutek, ale pak by vymizela z paměti lidstva.

Marie Terezie, matka Marie Antoinetty zasnoubila svou dceru již v jedenácti letech. s vnukem Ludvíka XV., budoucím dědicem francouzské koruny. ( Ludvík XVI. ) ( 1766 ).
Před odjezdem do Francie dostává Marie Antoinetta od své matky předpis, jak se má chovat.
Předání tohoto čtrnáctiletého dítěte mělo znázorňovat rozluku se všemi s se vším, co ji pojilo s Habsburským domem- Nesměl ji provázet přes hraniční čáru nikdo z jejího průvodu a nesmí si ponechat ani jedinou nit domácí výroby, ať jsou to střevíce, košile nebo stuha.
Od okamžiku, co se stává francouzskou dauphine, smí nosit jen francouzský úbor. Musí se tedy v malém předpokoji, v pavilónu, který byl na její počest postaven svléci před celým rakouským průvodem. Pak ji pečlivě obléknou do francouzského hedvábí. Ze svých milovaných věcí si nesmí ponechat nic! Ani prsten ani křížek. zřejmě by se zbořil svět etikety.
Slavnostní příjezd Marie Antoinetty je nezapomenutelným svátkem pro Francouze.
Komické a zároveň ironické je, že jako jeden z prvních ji přivítá na uvítací mši Luis princ Rohan, který později uvrhne její korunu do špíny a opovržení.
Ve Štrasburku, v Alsasku, jež je zpola její domovinou, nesmí Marie Antoinetta dlouho zůstat. Čeká ji královská rodina, aby ji mohli uvítat.
Král Ludvík XV., jakmile slyší oznámení o blížícím se průvodu vystoupí z kočáru, aby přivítal mladou dauphin. Ale vtom mu již spěchá svým lehkým krokem vstříc. Poklekne s nejpůvabnější poklonou před dědečka svého budoucího chotě. Ten ji zvedne a políbí na obě tváře. Poté ji představí budoucího manžela. Budoucí Ludvík XVI. nemotorný, s ospalým výrazem ji přivítá podle etikety.
Následující dny se konal samotný svatební obřad. Po obřadu král odvede dětský manželský pár do jejich ložnice. Až do svatební komnaty vede etiketa, protože, kdo jiný by mohl podat následníkovi trůnu noční košili než francouzský král? A kdo jiný může stejně posloužit dauphin než nedávno také provdaná dáma z nejvyšší společnosti, vévodkyně de Chrtres? Ještě ramešský biskup pokropí svatební lože svěcenou vodou a pak jsou novomanželé o samotě.

V této samotě, ani v pokropeném loži nedojde k ničemu. Mladý manžel si druhého dne napíše do svého deníku pouhé “ nic”. Svatba ve fyzickém slova smyslu se neuskutečnila ani tuto noc, ani následující noci, týdny, měsíc, roky. Mladý Ludvík byl impotentní. Samozřejmě tato novina nezůstala utajena. Bylo povoláno několik lékařů. Zjistili, že dauphinova impotence není podmíněna psychicky, ale spočívá v nepatrné, defektu. Po tomto zjištění probíhala porada za poradou. Marii Antoinette radily přítelkyně a matka, jak Ludvíka uspokojit, ale nic nepomáhalo. Byla tedy navrhnuta chirurgická léčba.
“ Snažím se ho přimět k malému zákroku, o němž již byla řeč a o němž se domnívám, že je nutný” Píše své matce v roce 1775. Ale Ludvík XVI. - z dauphina se zatím stal král, ale po pěti letech stále ne manžel - se se svou nerozhodnou povahou nemůže rozhodnout. Další dva roky proběhnou v podobné situaci. Pak se rozhodne zasáhnout Josef, aby přemluvil švagra k operaci. Podařilo se.
Marie Antoinetta píše matce, zda-li se jí dostavila pravidelní měsíční nevolnost, o potenci manželově, o zlepšení - o konečném manželově výkonu.
Ludvík se stává sluhou své ženy jedině proto, že nebyl v pravý čas jejím mužem. Marie Antoinetta má naprostou nadvládu nad tímto nerozhodným ustrašencem. Udělá a splní každé její přání. Neodporuje jí v ničem. Marie Antoinetta se baví podle svého. Je ve víru zábav. Ludvík nad ní ztrácí jakoukoliv autoritu. Marie Terezie se snaží svou dceru přimět k mírnějšímu chování. Ale přílišný temperament této mladé královny se nedá zkrotit.

Marie Antoinetta byla neuvěřitelně živá, temperamentní. Žila ve svém světě. Nestarala se o svůj lid, nestarala se o svého manžela. Starala se o to, aby měla krásné šaty, šperky, účes..... Bavila celé dny a noci.
Místo toho, aby využila své moci, která ji spadla do klína, chce ji pouze použít na upokojení své touhy po požitcích. A to byla její osudová chyba. Chtěla vítězit ne jako královna, ale jako žena. Ze svých malých ženských triumfů si cenilo mnohem více. Bát královna, pro ni znamená, platit 15 let za nejelagnetnější, nejkoketnější, nejlépe oblečenou, nejzhýčkanější a především nejveselejší ženu u královského dvora.
Ani jedinkrát za dobu, která je téměř pětinou století, neměla francouzská vladařka přání překročit okruh své zábavy. Měla k dispozici 6 zámků. Versailles, Trianoon, Marly, Fontainebleau, Sain Cloud, Rambouillet.Něchtela navštívít provincii, jichž je královnou, moře, pobřeží, hory, pevnosti, města a katedrály. NIC! Nestarala se o své poddané, o národ. NIC!
Všichni její přátelé ji zbožňovali, obdivovali. Chtěli být, jako ona. Byla “ perfektní” Ženy se oblékaly, jako ona. Muži ji milovali. Byla to ta nejlepší bavička! Co řekne, je moudré. Co dělá, je zákon. Co si přeje, je splněno. Ať udělá jakýkoliv rozmar, jakoukoliv hloupost, celý dvůr ji s nadšením napodobuje. Její blízkost je milostí, pohled darem, úsměv obšťastněním, příchod slavností.
Byla to typická rokoková královna. Její den počínal důležitou ceremonií. Šlechtična, která má na starosti její garderobu, přistoupí s několika košilemi., kapesníky a ručníky k ranní toaletě. Po boku jí stojí první komorná. Pokloní se, podá jí látkové vzory všech toalet královniny garderoby. V žádném případě si královna nesměla vzít jednou tytéž šaty!!!. Královna si vybere šaty. K tomu ranní župan, krajkové šály, fiší, čepce, pláště, pásy, rukavice a spodní prádlo.
Ještě nikdy ženy nevydaly ve Francii tolik peněz, aby se učinili směšnými, jako za vlády Marie Antoinetty. Jejich účesy, klobouky byly skutečně směšné. Mely tak vysoké účesy, že se musely vyrábět vyšší kočáry, aby se tam dámy vešly.

Lehkou, hravou rukou uchopila Marie Antoinetta korunu jako nečekaný dar.
Ve Versailles se jí zdálo, že je málo svobodná a kazí to tak její zábavu. Požádá Ludvíka o nějaký koutek, kde by nemusela být královnou. Ludvík ji věnuje zámeček Trianon. Konečně má svou hračku. A jakmile jednou okusila chuť venkovské svobody, už jí dvůr nebavil a byl jí stále cizí. Protože si tato žena dělá vždy, co chce, přestěhovala se do tohoto letního paláce nadobro.

tato překotná honba za zábavou se mění v horečku. Ostře stoupající křivka dosahuje nejvyššího bodu roku 1776 a v masopustě 1777 svého nejvyššího bodu. Neni operního plesu, dostihů ani reduty, při nichž by se neúčastnila. Neni dne, kdy by se vrátila před svítáním. Zcela ignoruje manželské lože. Vyslanec Mercy, celý zoufalý odesílá do Vídně zprávu za zprávou :” Její královské Veličenstvo zapomíná úplně na svou důstojnost”.
Josef II. se rozhodne navštívit svou sestru. Jeho cesta má trojí účel. Promluvit se svým švagrem jako muž s mužem o stále nesplněných manželských povinností. Použít své autority staršího bratra a své sestře vyčinit za její posedlost. A chce využít této návštěvy, aby ji učinil, co nejvíce nápadnou a odnést si, co možná nejvíce obdivu.
Cesta Josefa II. byla úspěšná.
19. srpna 1777 Marie Antoinetta hlásí do Vídně, že její panenský stav je stále nezměněn, ale že nepochybuje o tom, že dojde ke změně. Lze prý pozorovat zlepšení.
V dubnu začíná netrpělivá žena věřit, že její nejvroucnější přání se splnilo. 5. května hlásí opatrný Mercy jistotu a 4. srpna je těhotenství ohlášeno úředně.
Za pár měsíců se narodila princezna. Několik minut po tom, co lékař oznámil, že porod začíná, vběhla celé šlěchtická smečka do jejího pokoje. Jeden těsně vedle druhého se usadí. Kolem její postele byly umístěny lenošky podle stupně hodnosti. Ti, kteří nenašlí místo v předních řadách si stoupají na lavice a židle. Sledují utrpení vyčerpané ženy a nikomu neujde jediný její pohyb.
Po několika hodinách utrpení ženy skončilo a počalo štěstí matky. Celá Francie slavila neskutečným způsobem.
Jediná Marie Terezie je trošku zklamaná. Přála si dědice a následovníka trůnu. Vnuka a ne vnučku. 29. listopadu 1780 dostala zápal plic. Měla ještě dvě přání. Přála si vidět vnuka ( to ji osud odepřel ) a nechtěla již zažít, jak je její nejmilejší dítě nerozumné.
Teprve rok po její smrti přivedla na svět Marie Antoinetta syna.

Marie Antoinetta se začíná stávat pomalu neoblíbenou. Lidem se už nelíbí její chování, její nezájem nad národem apod. Začínají se objevovat první hanopisy. Např. “ Chceš-li spatřit, Ludvíku, bastarda, paroháče, děvku, podívej se do zrcadla, na královnu a korunního prince.”

V její zemi to začíná vřít. Nyní začíná chápat, jak špatně si poradila a jak se každé včasné radě uzavírala, začíná chápat, co zameškala. Musí omezit vydání na garderobu, domácnost a stáje. Zkrátka, musí změnit způsob svého nákladného života. Královna začíná vážnět. Odkládá své hračky a stává se královnou.
Lidé ji začali nenávidět. Lidé se začali burcovat a chtějí svobodu!

14.července 1789 padla Bastilla.
Vévoda de Liancourt přijíždí na spěněném koni do Versailles: “Bastilla byla vzata útokem! Guvernér zavražděn! Jeho hlavu nesli celým městem na píce!”.
“ Ale vždyť to je vzpoura”! Ludvík je tímto velice ohromen, ale posel ho však opraví:” Ne Sire, je to revoluce”!

Ani Marie Antoinetta, ani Ludvík nebyli schopni pochppit, že je revoluce. Ludvík nebyl schopen vydat jakkýkoliv rozkaz. A jediný muž, kterého měl, bala “ jeho žena “,
Chtěli poslat alespoň své přátelé do bezpečí. Shromáždili se v jednom z pokojů rozloučili se. Marie Antoinetta stěží potlačila slzy.
A teď, když zůstala úplně opuštěna, přichází Hans Axel z Fersenu. Muž, který ji skutečně miloval a kterého ona skutečně milovala. Byli ochotni pro sebe zemřít.
On jediný ji skutečně pomohl! On jí vždy byl přítelem, milencem. Spřízněnou duší.
Ale revoluce musí kupředu. Chce kupředu. Vydávají se neustále nové noviny, přetahují se čtenáří, všude je rušno. Čím hlasitěji, tím lépe.
Vzniká hned 10, 20, 30 listů. Jedny noviny si založí Mirabeau, drujé Desmoulins, jiné Brissot. Všechna zášť je obrácena ke dvoru.
Vláda prý brání dovozu obilí. Cizí pluky se prý blíží, aby rozehnaly shromáždění.
1.října se vydávají vojenské oddíly ze svých stabovišť do Versailles, kde jim dvůr přichystá slavnostní přijetí, aby si je naklonil. Marie Antoinetta se nikdy nevyznala v užitečném umění získat si lidi cílevědomnou chytrostí, avšak příroda obdařila její tělo, její duši vznešeností, kterou si dokázala získat každého. Ani tentokrát nezklamalo.

Druhý den ráno je slyšet sterý hluk hlasů. Ženy žádají od národního shromáždění zprvu jen chléb. Zprva ani slova o tom, že král má být odveden do Paříže. Je vybráno 6 šen a ty se odeberou do zámku, jako mluvčí. Dobromyslný Ludvík přijme ženy tak laskavě, že ta, která měla za ostatní mluvit upadá do mdlob. Nakrmí jí a napojí. Ženám slíbí vše, co si přejí a na cestu zpět jim dá své vlastní kočáry. Zdá se, že se vše uklidnilo. Král dlouho váhal nad útěkem. Tentokrát ho jeho nerozhodnost přivedla na špatnou cestu.
Šli se všichni uchýlit ke spánkum aniž by tušili, že je to jejich poslední noc ve Versailles.

Jakási temná vůle stále drží tuto lůzu v neklidu a pohromdě. Náhle zarachotí výstřel. Hned nato ze všech stran přibíhají povstalci, po tuctech, stech, tisících. Ozbrojeni píkami, sekyrami a flintami. Pluky žen a za ženy přestrojených mužů. Zástup žen zaplaví schody ke komnatám královny. Tělesné stráže se jim snaží znemožnit cestu. Ale jejich hlavy po chvíli visí na píkách.
Obětovaný ale splnili svou povinnost. Z posledních sil křičeli: “ Zachraňte královnu!”. Tento výkřik ji skutečně zachránil. Marie Antoinetta se přes košili přehodí kabát a šálu na ramena. Takto běží chodbou ke královým komnatám. Ode všad se ozývá: “ Král do Paříže! Král do Paříže !”.
Dav chce vidět krále a královnu. Král se tázavě kouká na Lafayetta. Má poslechnout? Nebo musí poslechnout? Vyjde na balkón. Jásot! Ale dav chce královnu! “ Královna na balkón “, “ Královna na balkón “. Výkřiky jsou stále hlasitější. Královna, ta tvrdá, pyšná Rakušanka musí ven! Také ona musí sklonit hlavu. Marie Antoinetta, bledá hněvem se nehýbe z místa. Musí! Lafayette ji na to něžne upozorní: “ Madame, je to nutné, má-li se uklidnit lid “. “ Pak neváhám “. Marie Antoinetta s pevnou vůlí, jde na balkön. Ale neskloní se. Dav šílí. “ Ať žije královna “. “ Ať žije královna “!!!

5. Října jde revoluce do boje. 6. října si je královna s králem odvezena do jejich hlavního města. Kočár se mezi davem pomalu prodírá.

Královská rodina je odvezena do paláce v Tuilerrích. Královna se skutečně začla měnit.
Teprve nyní je vyburcována ze své lhostejnosti, vídí, že na sebe musí vzít nesmírný úkol, hájit vše, svou korunu, své děti a vlastní život.

Královská rodina se snaží několikrát uprchnout. Jsou však velmi dobře hlídány. Jedna možnost se však naskytne.
Útěk je velmi dlouho a velmi pečlivě plánován.
12. červernce 1791 je ten osudný večer. Marie Antoinetta okole 22:00 hodiny tiše běží k pokoji své dcery a tiše zaklepe. Princezna se probudí a vystrašeně volá svou guvernantku. Ta se diví, proč má teď dítě oblékat. Za chvíli je oblečen i princ.
K útěku jim pomáha Fersenův znýmý pan de Malden. Fersen, převlečen za vozku čekla v kočářě. Během večera bylo vše připraveno a bylo možno utéci.
Snad by se jim to i povedlo. Stačilo by býti jen trošku přemýšlivý.
Už jeli několik hodin. Udělali si přestávku v malé vesniččce. Už Francií putovali zvěsti o útěku královské rodiny.
Prchali v obrovském mahagonovém kočáře s osmispřežím. Byl velice horký den. Měšťanům ve vesničce bylo podivné, že v tak horkém dni se nejdou cestující ani projít, ani ochladit. Kolem vozu se začli sbíhat lidé. Začlo se vykřikovat, že je to král se svou rodinou. Velmi je zdrželi. Den se začal chýlit ke konci. Byli zadrženi a nesměli pokračovat v cestě. Místní starosta jim nabídl, aby si odpočinuli v jeho domě. Během noci přijeli komisaři. Poté i poslanci národního shromáždění. Všechno je ztraceno. S doprovodem se vrací zpět do Tuilerií.

Byly ještě nějakou dobu uvězněni. Lůza podnikla několik útoků. Bezvýznamně.

Královská rodina byla odvezena do Temple - vězení, z kterého již neuniknou!
Král byl oddělen od rodiny. Po několika týdnech je možna navštívení rodiny s králem. Marii Antoinette okamžitě dojde, že Ludvík je odsouzen k smrti. Král se s rodinou dlouho loučí. Tu noc Marie Antoinetta slyšela těžkou, neklidnou chůzi svého manžela, jak neklidně přechází sem a tam. Druhý den ráno padla jeho hlava.

Ještě bylo několik snah o záchranu královny. Dokonce se mohla i zachránit. To by ale znamenalo, opustit děti. Prý když byl král vezen k šibenici, tak z davu vyběhl muž s křikem: “ Kdo chce zachránot krále, tak mi pomoze “. Všichni na něj nechápavě koukali, tak zese utekl.
Královně byl odebrán syn. Později byla samotná královna odvezena do vězení, odkud nebylo možno jakéhokoliv útěku. Bylo to vězení, jen pro ty nejhorší vězně. Pro vrahy apod.

Královna byla souzena. Museli ji přeci za něco odsoudit a popravit.
Největší bolest pro ni byla ta, když ji odsoudili z toho, že obtěžovala svého syna. Také proti ní vypovídal. Královna se brání.
Ví, že jí už nic nepomůže. Těší se na smrt a modlí se, ať přijde brzy. Trpí už spousty let.

Její poslední cesta. Roku 1793 se pečlivě oblékne, udělá, co uzná zapotřebí a čeká.
V 5:00 hodin ráno Marie Antoinetta píše své poslední dopisy. V 7.00 se sbíhají lidi.
Otevřou se dveře jejího temného vězení. Odvedou ji k vozu, by ji odvezl. Kára se zastaví před popravištěm. Klidně s tváří kamenější než při odjezdu, vystoupí královna, odmítajíc každou pomoc, po prkenných stupních popraviště. Kati ji zezadu uchopí, rychle ji strhnou na prkno, hlavu pod nůž, trhnutí provazem, blesk sjížděného nože, temný úder a Samson drží za vlasy sinalou hlavu a zvedne ji do výše!

Tak skončila slavná Marie Antoinetta. Celá léta nebyla královnou, ale jen hravým a nerozumným dítětem. Nevěděla, co je to národ, lid a vláda. Ale v posledních letech svého života se zachovala, jako opravdová královna.
Marie Antoinetta - KRÁLOVNA FRANCIE