Začátky filmu

Úvod

Snahu o zachycení pohybu můžeme pozorovat už v pravěku (př.: Altamirské jeskyně). Lidé se po celá staletí snažili zachytit pohyb a vynalézali různé přístroje, které jim to měli pomoci uskutečnit př.: Faradayovo kolo ( obrázky zakresleny do kruhu a roztočeny), chromatoskop, eidoskop, fantaskop, zootrop ale patří sem i kinesiskop J. E. Purkyně (obrázky z Faradayova kola nahrazeny fotografiemi).
Největší krok k filmu se uskutečnil ale až v 19. století ve ,,věku elektřiny“.

Začátky filmu

Na úplném začátku se musím zmínit o vynálezu kinematografu.
Roku 1891 si nechal T. A. Edison patentovat kinematograf, natáčel filmy a poté je pouštěl na kinetoskopech (= prohlížečky).
Ještě před Edisonem existovala Laterna magika (= kouzelná svítilna) z r. 1640, které se poprvé podařilo zachytit pohyb a několikrát ho opakovat.
Spojením Laterny magiky s fotografií vznikl kinematograf. Na jeho vzniku se podílely desítky ,,vynálezců“, mezi nimi byl např.: E. J. Muybridge (studoval cval koně), jeho vynález zdokonalil Němec O. Anschütz, Francouz E. J. Marey (studie letu ptáků), ale vynález ,,dotáhl“ do konce až výše zmíněný T. A. Edison.
28. prosince 1895 předvedli svůj kinematograf francouzští vynálezci bratři August
a Luise Lumiérové. Oni však nechtěli přístroj ani filmy prodávat, ale vyškolovali kinooperátory, kteří pak jezdili po světě, natáčeli a předváděli své filmy. Po vzniku konkurence byli Lumiérové nuceni začít přístroje s filmy prodávat.
Roku 1896 se u nás poprvé objevily dva nové vynálezy ,,paprsky X“ (Roentgenovy paprsky) a kinematograf. Oba se k nám dostaly jako pouťová atrakce. Později byl tento první účel kinematografu na překážku uznání filmu jako umění.
Úplně poprvé jsme mohli vidět kinematograf 15.července 1896 v Karlových Varech, pak v Mariánských lázních, Brně, Ústí nad Labem a v Ostravě.
Do Prahy přijel kinematograf až 18.října 1896, agenti Lumiérů dali do novin upozornění:

,,Pp. Lumiére z Lyonu jsou jediní vynálezci pravého a skutečného kinematografu, který v celém světě dosáhl bezpříkladného úspěchu. Ve Vídni poctilo 17.dubna 1896 Jeho císařské a královské apoštolské veličenstvo císař František Josef I. kinematograf
pp. Lumiérů nejvyšší návštěvou a byl dotyčný podnik od veškerých členů panovnického rodu několikrát navštíven a vzdána mu plná chvála. Veškeré dosud ukazované padělky jsou nedostatečné proti dokonalosti a bohatému střídání pp. Lumiére představených obrázků…“ 1

Kinematograf se stal mezi obyvateli oblíbený a tak v letech 1896-1898 bylo vydáno celkem dvacet licencí na jeho provoz z toho patnáct českým obyvatelům. Mezi prvními byli Ignác Schächtl, Josef Hoffman, Alois Barvínek za nedlouho se k nim přidali Zdenko Körber, Max St. Kock, František Ponec a Dismas Šlambor známý jako Viktor Ponrepo (1858-1926), který otevřel první stálé kino v Praze v domě U modré štiky v Karlově ulici. Chvíli po tomto prvním kině vznikl Illusion Na Slovanech (v březnu 1909 se přestěhoval
na Václavské náměstí). V Praze se rychle otvírali další kina: Orient, Elite, Kosmos
a 5.prosince 1909 i kino Lucerna ve Vodičkové ulici, v té době největší kino v Praze.
Koncem r.1909 bylo v Praze pět stálých kin, v r. 1910 už osmnáct, v Brně šest
a na malých městech a vesnicích působily putovní kina. Konkurence mezi provozovateli kin je nutila své filmy prodlužovat a obohacovat o další zábavné programy, a tak někdy trvalo představení i dvě až tři hodiny.
Koncem r.1910 vznikla proti kinům opozice a kvůli tomu se zpřísnila cenzura, byly zvýšeny dávky na kinematografy a byl stanoven zákaz promítání filmů dětem
a mladistvým.Toto se ale nelíbilo majitelům kin, a proto založili 11.června 1912 Spolek českých majitelů kinematografů v Království českém se sídlem v Praze. Prvním předsedou se stal Max St. Kock a místopředsedou Viktor Ponrepo.
Kinematografy podléhaly dlouhou dobu přísným vyhláškám, nejprve byly řazeny
mezi pouťové atrakce, 18.září 1922 bylo vydáno nařízení ministra vnitra, které stanovovalo přísné podmínky pro provoz kinematograf a stanovení licencí jen na jeden až tři roky. Přes toto všechno se ale česká kina neustále rozvíjela, zastavila je až první světová válka, kdy mladí a vyškolení majitelé kin museli odejít na frontu, proto mnoho kin bylo zavřeno nebo zaniklo. Obecenstvo ubývalo také díky tomu, že se v kinech promítaly německé filmy, můžeme tedy mluvit o první velké filmové krizi.

Český film

Dva roky po příchodu kinematografu vznikly i první české filmy.
První film vzniklý na našem území je ,,Hořický pašijový film“ natočený Američany
W. B. Hurdem a W. Freemanem, dříve byli agenty bratrů Lumiérů. Hořický pašijový film byl natočen v srpnu 1897 v Hořicích na Šumavě. Pašijové hry (poprvé 1816) byly velice populární hlavně v 90.letech, proto byly v letech 1893-96 uváděny každoročně, v r.1897 byly speciálně provedeny pro americké natáčení. Tento film směl být uváděn
v zemích, kde se nemluvilo němčinou.
V r. 1898 se v Praze konala Výstava architektury a inženýrství, a proto se zde
pro pobavení návštěvníků objevil i Český kinematograf, který ukazoval František Pokorný a Jan Kříženecký.
Jan Kříženecký (1868-1921) předtím než se dostal k filmu byl nadšeným fotografem
a na První výstavě fotografů amatérů českoslovanských (1897) vystavoval spoustu snímků. V Archívy Hlavního města Prahy je téměř 4000 jeho snímků.
V Klubu fotografů amatérů se poprvé setkal s kinematografem, pro zatím jen z novinových článků. Tyto články mu vnukly myšlenku uvést kinematograf na Výstavě architektury a inženýrství, proto od Lumiérovy firmy koupil spolu se svým přítelem
Fr. Pokorným kinematograf, šest negativních a šest pozitivních filmových pásů. Nechtěl filmy jen promítat, ale i natáčet. Chtěl natočit pražské ulice a návštěvníky výstavy, to dalo vzniknout prvním ryze českým filmům: Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech, Polední výstřel z děla na baště sv. Tomáše a Svatojánská pouť v českoslovanské vesnici, tento film byl natočen na Výstavišti. Kritika shledala tyto filmy za zdařilé, a proto Kříženecký natočil další: Alarm staroměstských hasičů, Výjezd parní stříkačky k ohni, Útok pražského dělostřelectva, Poklepy na základní kámen pro pomník Fr. Palackého, Rychlovlak v Polabí, Defilování vojska o Božím těle na Královských Hradčanech atd. Přímo na Výstavišti ještě vznikly: Přenesení kolébky Fr. Palackého z Hodslavic na Výstaviště, Hanácké banderium a Průvod královniček, všechny Kříženeckého filmy byly natočeny podle francouzského vzoru.
První hrané filmy českého původu byly také ovlivněny Francií, patří mezi ně Pražský párkař a lepič plakátů, Švábovo zmažené dostaveníčko a Sólový výstup pana Švába,
ve kterých hrál Josef Šváb Malostranský.
Pražský párkař a lepič plakátů (nebo Výstavní párkař a lepič plakátů či Biřtlářova nehoda U Nesmysla) byl o lepiči plakátů, který vylije lepidlo do párkařova kotlíku, celý příběh pak končí hádkou a rvačkou. Lepiče si zahrál Ferdinand Gýra a párkaře
J. Š. Malostranský.
Děj Švábova zmařeného dostaveníčka (Dostaveníčko ve mlýnici) je opět jednoduchý, pražský ,,frajer“ svádí mlynářku a poté dostane od mlynáře a chasy výplatu košťaty. Mlynáře hrál F. Gýra, frajera J. Š. Malostranský a mlynářku číšnice z vinárny. Tento snímek je zajímavý také tím, že se odehrává před mlýnicí na Výstavišti, vlastně šlo
o úplně první ,,dokonalou“ kulisu.
V Sólovém výstupu pana Švába jde o zachycení tváře Malostranského, která přechází
ze smíchu do pláče
Po skončení výstavy se Kříženecký opět vrátil do kanceláře městského stavebního úřadu. Občas uspořádal přednášku spojenou s promítáním filmů, ve vlastním natáčení měl první přestávku převážně kvůli drahému negativnímu materiálu.
Další negativní filmové pásy si koupil až v r. 1901, kdy natočil IV. všesokolský slet
a Vysvěcení mostu císaře Františka Josefa I. (dnes Prvního máje) a opět následovala přestávka. Další natáčení bylo na V. všesokolském sletu r.1907.
Na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory jsou Kříženeckému připisovány hned dva kinematografické podniky: The Royal Biograph a reklamograf. The Royal Biograph ale pořádal švýcarský Němec Louise Praisse jr. Ze Ženevy, s ním byl Kříženecký domluven, že bude pouštět i české filmy, které natočí sám Kříženecký: Zahájení výstavy, Slavnostní a všední výjevy z Výstaviště ale i Slavnostní otevření Čechova mostu, Jízda tramvají ze Staroměstského náměstí po novém mostě, Jubilejní hold městských sborů pražských, První den jarních dostihů pražských, Květinové korzo a Polní mše na Staroměstském náměstí. Celkem se z r. 1908 dochovalo 36 kotoučů o celkové délce přes 1000 metrů. Reklamograf skončil finančním fiaskem a nakonec hádkou mezi Kříženeckým a Maxem St. Kockem. Neúspěch Kříženeckého ale neodradil, místo toho promítal své filmy po různých sálech. V září 1910 založil Grand Royal Bio de Prague na Ovocnicko-zahradnické výstavě v Královské oboře, i tady se opět setkal s neúspěchem a dluhy splácel až do r. 1918.
Roku 1912 byl Kříženecký jmenován ředitelem kina Louvre na Národní třídě. Za války kino zavřeli, a proto se Kříženecký dostal do kina Elektra (dnes Světozor), kde se staral
o technické vybavení, nakonec se stal jeho ředitelem a zůstal jím až do své smrti.
Kříženeckého dokumentární i hrané filmy z r. 1898 postavily českou kinematografii
na přední místo v Evropě. Praha byla prvním městem v Rakousku-Uhersku, kde se natáčely filmy.
Přestože se nejdříve naše filmy ocitly na špici filmové tvorby velice rychle zaostávaly
za rychlým rozvojem v ostatních evropských zemích, nakonec česká kinematografie zaostala o celých patnáct let za ,,Západem“, tento rozdíl už nebylo možné dohonit, a proto se toto zaostání projeví ve 20.letech a v celém dalším vývoji české kinematografie.

První české výrobní společnosti
Nedostatek a drahota zahraničních filmů dali vzniknout na začátku 20.let dvěma kinematografickým společnostem: Kinofě (Antonín Pech) a Illusionu (Alois Jalovec, František Tichý), později se k nim přidal i ASUMfilm (Anna Sedláčková, Max Urban), všechny působily do první světové války a poté zanikly.
Antonín Pech (1874 – 1928) byl synem malíře a fotografa Adolfa Pecha, bratra spisovatelky Elišky Krásnohorské. Antonín byl také fotograf, ale založil i kino Grand-
-Biograph de Paris (1908) v Ječné ulici, tím ale s filmem neskončil, chtěl totiž natáčet své vlastní filmy. V r. 1910 bylo kino ukončeno a Pech se soustředil na rozsáhlejší činnost, jak ukazuje inzerát:

,,První pražská výroba kinematografických obrazů A. Pech, Praha II, Riegrovo nábřeží č. 20, zhotovuje: kinematografické obrazy, časové a scénované pro divadla odborná jakož i pro účely vědecké a reklamní. Diapozitivy a veškeré do kinematografického oboru spadající práce fotografické. Prodej nových i obehraných filmů. Úplná zařízení pro kinematografy. Půjčovna obrazů.“ 2

Tato soukromá firma neměla také dlouhého trvání, protože se 1.května 1911 stala základem první české filmové společnosti Kinofa s.r.o. Finančně se na ní podíleli obchodníci a průmyslníci Prahy (Josef Kejř – Tůmova kavárna, Vladimír a Ladislav Rottovi – železářství, Karel Novák – profesor české Techniky aj.). Kinofa chtěla natáčet filmy dokumentární i hrané, realizace hraných filmů ale nebyla zrovna úspěšná.
Kinofa se zaměřila hlavně na aktuality (Ponrepovo kouzelnictví, Chov husí v Libuši
u Prahy, Život mrtvé žáby), mezinárodního ohlasu dosáhl přírodní film Svatojánské proudy, který dostal Velkou zlatou výstavní medaili na I. mezinárodní filmové výstavě ve Vídni (18.-24.října 1912).
Mezi hrané filmy, které však neměly velký ohlas, patří: Jarní sen (starého pražského mládence).
Podle francouzského vzoru chtěl Pech natočit seriál krátkých komických výstupů s Emilem Arturem Longenem v hlavní roli pražského mládence Rudiho, a tak vznikly tři filmy: Rudi na křtinách, Rudi na záletech a Rudi sportsmanem. Longen byl jejich autorem, režisérem i hercem.
V roce 1911 natočila Kinofa veselohru Hubička, drama Pro peníze a Sokolové.
1913 si ve filmu Pět smyslů člověka zahrál mlsného vojáka J. Š. Malostranský. Posledním filmem natočeným Kinofou byl Zub za zub o žárlivém zubaři, který třem záletníkům vytrhne zub, ti tři se mu ale pomstí stejným způsobem.
Kinofa byla zlikvidována r. 1914 kvůli nedostatku financí a neúspěchu hraných filmů.

Kino Illusion založil cukrář Alois Jalovec (1867-1932) se švagrem Františkem Tichým (1872-1927) r. 1909. Kino se v krátké době přestěhovalo na Václavské náměstí. Tichý se nespokojil pouze s kinem, ale zřídil i půjčovnu filmů a v r. 1912 začal vydávat časopis Český kinematograf, jednalo se vlastně o první český, odborný, filmový časopis. Jalovec založil laboratoř, kde se ,,ručně“ vyvolávaly a kopírovaly filmy, navíc začal jako první kopírovat české titulky k zahraničním filmům přímo na filmový pás ( předtím si titulky museli psát provozovatelé kin sami na sklíčka a dávat před promítačku, mnohdy se stávalo, že titulky neodpovídaly zahraničním textům, a proto vyvolávaly odpor u tzv. ,,inteligence“).
V kině Illusion se objevovaly aktuality ještě téhož dne, kdy byly natočeny, Jalovec jim říkal Pražské aktuality, jejich obsahem byly všechny mimořádné události.
Jalovcovým stálým kameramanem se stal Josef Brabec, první z mnoha vynikajících českých kameramanů, kteří založili slávu tzv. ,,české kameramanské školy“.
K hraným filmům Illusionu patří: Cholera v Praze, jedná se o dobový žert, některé jeho části byly kolorované. Jiným snímkem je Pan profesor, nepřítel žen, Zamilovaná tchýně, České hrady a zámky, Zkažená krev (od Ladislava Stroupežnického), bylo to první zpracování divadelní klasiky.
Stejně jako u Kinofy i vývoj Illusionu skončil začátkem světové války.
Tichý se stal po válce majitelem několika pražských kin, Jalovec zůstal v laboratoři
a spolu s režisérem Vladimírem Slavínským založil společnost Pojafilm.

V r. 1912 přibyla k těmto dvěma společnostem ještě třetí se jménem ASUMfilm, což je zkratka jejích zakladatelů Anny Sedláčkové (1887-1967) a jejího manžela Maxe Urbana (1882-1959).
Anna Sedláčková byla členkou Národního divadla, byla velice oblíbená díky své herecké technice, fyzické přitažlivosti a ženskému půvabu.
Max Urban byl pražským architektem, ve 30.letech projektoval stavbu Barrandova.
Firma ASUMfilm vznikla kvůli zájmu o filmovou práci obou manželů, její zaměstnanci pocházeli většinou z divadla. M. Urban byl režisérem a psal si náměty k filmům sám, jen ve výjimečných případech sáhl ke klasickým námětům ( Dáma s bajzorem, Šaty dělají člověka). Jeho filmy nebyly náročné na realizaci a poskytovaly co největší uplatnění A. Sedláčkové: V překrásném měsíci máji, Estrella, Idyla ze staré Prahy, Americký souboj a Andula žárlí. Ve vedlejších rolích se objevovali členové Sedláčkovy rodiny
a herci Národního divadla.
Kromě snímku Konec milování a Ahasver se jiné filmy nedochovaly.
Podle scénáře manželů Urbanových se ASUMfilm pokusil ve spolupráci s Národním divadlem zfilmovat Prodanou nevěstu.
ASUMfilm působil na rozdíl od Illusionu a Kinofy i za války.

V r. 1915 převzal Václav Havel fond Kinofy a založil novou společnost Lucernafilm, začal s natáčením aktualit a přírodních filmů.
První hraný snímek byl prorakouský film Dík válečného sirotka, který v českých kinech naprosto propadl.
Poté natočila Lucernafilm dva filmy Zlaté srdéčko a Pražští Adamité v obou si zahrál Antonín Fencl (1881-1952, herec Švandova divadla a pak Národního divadla).
Zlaté srdéčko je ryze romantický film se šťastným koncem, který napsal J. Š. Malostranský. Ve filmu hrála nejpopulárnější ,,česká maminka“ Antonie Nedošínská (1885-1950). Nedošínská hrála téměř v devadesáti filmech (40 němých, 50 zvukových). Dále ve filmu hrál sám Malostranský a Ema Švandová-Kadlecová s manželem Rudolfem.
Pražští Adamité je komedie. Dvojroli zde vytvořil Josef Vošáhlík, ve filmu byly poprvé v české kinematografii použity složité dvojexpozice.

Velký úspěch obou filmů vnukl Fenclovi nápad založit vlastní společnost Pragafilm.
Za Pragafilmem stála Česká banka, ta mu poskytla úvěr i malou místnost s vybavením
po ASUMfilmu. Fencl měl velké plány př.: Jan Hus a Mefistoles, ale jeho činnost byla nakonec nevýznamná, natočil pouze patnáct filmů. Zřejmě nejzajímavějším snímkem bylo České nebe, ve kterém vystoupili i osobnosti českých dějin (František Palacký, Jan Neruda, Karel Havlíček Borovský aj.).
Dalšími filmy Pragafilmu byly: Šestnáctiletá, Princezna z chalupy a Sen frátera Ondřeje (J. Š. Malostranský), Na pomoc Dohodě, Láska si nedá poroučet, Dáma s růží, Píseň lásky, Tanečnice, Sněženka z Tater, Noc na Karlštejně (natáčel se
na Karlštejně), Čaroděj, ten je považován za technicky nejdokonalejší snímek,
a Macocha.
Pro zajímavost mohu říci, že režisér Pragafilmu J. A. Palouš se stal naším prvním hokejovým reprezentantem.
Historie Pragafilmu není dlouhá ani nijak významná, spíše její zakladatel Fencl se zapsal do historie kinematografie, neustále se totiž vracel k filmu, významněji se zapsal u filmu zvukového.

A zpět k válečnému Lucernafilmu, kde působil i herec, scénárista a režisér Stanislav Kolár (1896-1973), k filmu se dostal díky pokusu o napsání detektivního scénáře už jako student práv. Účastnil se natáčení filmu Dík válečného sirotka a Zlatého srdéčka.
V roce 1917 se dostal poprvé k vlastní filmové práci, začal veselohrami Polykarp sprovizuje (navazoval na Longenova Rudiho) a Polykarpovo zimní dobrodružství. Scénář i režii obstaral sám Kolár a dokonce si i zahrál i Polykarpova přítele.
Za těmito snímky následoval Učitel orientálních jazyků, což je vlastně veselohra z vyšších vrstev společnosti.
Na další Kolárově tvorbě je patrný vliv Karla Lamače (film Dobrý voják Švejk). Jejich spolupráce začala filmem Alois vyhrál los, ve kterém vystoupil Lamač poprvé na stříbrné plátno.
Dalším společným filmem byl Akord smrti natočený Lamačem podle námětu Kolára.
Znovu se sešli ve filmu Setřelé písmo, kde si oba zahráli.
J. S. Kolár objevil i nadanou českou herečku Annu Ondrákovou (* 1902), ta svůj první film Dáma s malou nožkou zahrála tajně, protože rodiče byli proti její filmové kariéře, po filmu museli ale ustoupit. Ondráková vynikla díky Lamačovým filmům v Gilly poprvé v Praze, naposledy se v českém filmu objevila v roce 1937, pak už se
do Československa nikdy nevrátila.
Jako herec se Lamač objevil s Ondrákovou v Kolárových filmech Zpěv zlata, Otrávené světlo a Příchozí z temnot.
Kolárova tvorby pokračovala i v dalších letech pouze Kříž u potoka se setkal s negativní reakcí.

Závěr

Uvedla jsem zde vznik kinematografu, což je velice důležitý fakt pro celý filmový průmysl, a první roky filmové výroby u nás. To se také dotýká i prvních společností
pro výrobu filmů. Záměrně jsem si vybrala období mezi lety 1896 –1918 (někdy se filmy dotýkají let 1921-22), protože mi tvorba českých filmařů v Rakousku –Uhersku připadá zajímavá. V pozdějších letech se stává tento průmysl nepřehledným, což vysvětluje i nedostatek odborných knih na našem trhu.

Citace:
1) Náš film, Luboš Bartošek, Mladá fronta, Praha 1985, 1. vydání, str.16
2) Dějiny československé kinematografie –I. Němý film 1896-1930, Luboš Bartošek, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1979, 1.vydání, str.27

Použitá literatura:
 Náš film, Luboš Bartošek, Mladá fronta, Praha 1985, 1. Vydání
 Dějiny československé kinematografie –I. Němý film 1896-1930, Luboš Bartošek, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1979, 1.vydání
 Dějiny filmu I.díl, Jerzy Toeplitz, Panorama, Praha 1989 –18.kapitola Trojí rozběh českého filmu (dr. Zd. Smejkal)
 Stručný přehled dějin československé kinematografie (1896-1945), Jaromír Kučera, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1967