Antikou se souhrnně nazývá období dějin a kultury starověkého Řecka a Říma, samotná antická filosofie je však převážně řeckou záležitostí; římské filosofické myšlení na řeckou filosofii většinou jen navázalo a není příliš originální. Za počátek antické filosofie je považována doba, kdy se od mýtů upouští a přechází se ke kritickému myšlení, které je založeno na zkušenosti a rozumu.
Přehled: vývoj ve starověkém Řecku
První období: Předsokratovská filosofie
6. - 5. století př. Kr. - zkoumání přírody, matematická, fyzikální, astrologická podstata světa, hledá se jiný než božský princip; Milétská škola, Pythagoras, Éleaté, Atomisté (i jejich předchůdci)
Druhé období: Klasické období
5. - 4. století př. Kr. - člověk, život ve společnosti; polis, formy státu, poznávání pravdy;
Sofisté, Sokrates, Platón, Aristoteles
Třetí období: Doba Helénismu
4. století př. Kr. až ranný středověk (529 n. l. - Justinián uzavírá filosofické školy v Athénách);
Stoici, Skeptici, Epikureisté, novoplatonismus
První období - Předsokratovská filosofie
Mílétská škola
Filosofové z maloasijského přístavu Mílétos se orientovali na hledání jakési základní pralátky, z níž povstává celý svět a která je základem všech věcí. Ačkoli si v mnohém odporovali, shodovali se na tom, že tato látka není jen materiálem, ale je oduševnělá, obdařená vnitřním zdrojem pohybu a vývoje.
Thálés - pralátkou je voda, jejím zhušťováním či ředěním vznikají ostatní látky, voda má duši; Země je plochá deska plovoucí na vodě, Thálés změřil její obvod, předpověděl také zatmění slunce (Thálés byl výborný podnikatel - předpověděl, kdy bude dobrá úroda, skoupil pole a sklidil, před špatnou úrodou je opět prodal...)
Anaximandros - Tháletův žák. Pralátkou je podle něj apeiron (nezměrné, neomezené) - tato pralátka je živá a má v sobě pohyb, z ní vznikl svět. Země byla původně tekutá, Horká, později vychládala; vynalezl sluneční hodiny, vyložil pravidelný oběh hvězd, sestavil model oblohy a mapu Země.
Anaximenes - základem všech látek je "neurčitý, neomezený vzduch"; zhušťováním (ochlazením) vznikají mraky, hmota, vítr; ředěním (ohříváním) oheň; Země je plochý kotouč nesený vzduchem.
Diogenes - ta základní látka má duši, svět je oduševnělý
Iónská škola
Herakleitos z Efesu
(do Milétské školy nepatří) - napsal filosofický spis O přírodě, v němž tvrdí, že základní pralátkou je oheň, z něhož zhušťováním a ředěním vznikají světy. Vše je v toku - zde vzniká pořekadlo "dvakrát do stejné řeky nevstoupíš". Herakleitos byl Paramenidův současník, ovšem většinou zastával opačná stanoviska. Zakladatel dialektiky.
Dialektika:
vývoj se děje v protikladech (život - smrt; horké - studené)
mezi protiklady neustálý boj, přesto vytváří jednotu (= jednota protikladů) (Teorii protikladů rozvinul později Hegel)
světový rozum = logos; po smrti se člověk navrací k logu
logos vše prostupuje a působí jako myšlenka (pojem) i v nás, pokud mu umíme naslouchat. Díky logu v nás poznáváme skrytou harmonii světa a stáváme se moudrými.
duševní klid nacházím tehdy, pokud je má duše v souladu s logem
Pythagorejci
Pýthagorás
Každé jsoucno má podle něj svou hranici, mez. Když zkoumal, čím je možné tuto mez určit a popsat, uvědomil si, že každá hranice má svůj rozměr, který je měřitelný, a tudíž vyjádřitelný číslem. Základem světa a všech jsoucích věcí je tedy podle Pýthagora číslo.
Hlavní myšlenka pythagorejců
Podstata všeho je ukryta v číslech, nebrali ho ovšem jako abstraktní matematický pojem, spíše jako geometrickou veličinu, vyjadřující vztah mezi jednotlivými věcmi a jejich částmi. Existují čtyři posvátná čísla:
1 - vyjádření bodu; 2 - přímka; 3 - trojúhelník; 4 - čtverec.
Vytvořili etický kodex správného způsobu života:
sebezpytování, mlčenlivost, podřízení se celku, věrnost bohům, rodině, přátelům, prostota, askeze.
Zabývali se matematikou, hudbou (objevili závislost výšky tónu na délce struny).
Další pythagorejci: Filoláos - nejznámější, Alkmaion, Epicharmos
Filoláos: "Země je kulatá a pohybuje se podobně jako Slunce kolem centrálního ohně a zároveň kolem své osy jednou za 24 hodin."
Éleaté (Elejská škola)
Elea: "město nebo co" v jižní Itálii (spíš osada).
Xenofanés z Kolofónu (asi 569 až 447 př. n. l.)
Předchůdce Elejské školy jako takové. Jako první kritizoval antropomorfické představy o bozích, tvrdil, že nevypadají jako lidé a že Bůh je jen jeden. Podle něj skutečný Bůh, má-li být neomezený, musí být pouze jeden (dva už by se vzájemně omezovali), všeprostupující a nehybný (kdyby se hýbal, musel by vedle Boha být ještě volný prostor, v kterém by se pohyboval). Vzniká tzv. panteistická (Podle slovníku cizích slov: pantheismus - názor o jednotě Boha a světa, jejich totožnosti) teorie - Bůh je ve všem, všeprostupující.
Paramenidés z Eleje (asi 540 až 470 př. n. l.)
Zakladatel Elejské školy a učitel Zénóna z Eleje.
Věnoval se ontologii (nauka o principech a příčinách bytí, metafyzika): "Bytí je, nebytí není, bytí nevzniká ani nezaniká. Muselo by vzniknout z nebytí (které neexistuje) a opět zaniknout do nebytí." Takže je-li jsoucno, nemůže tudíž být žádný prázdný prostor, ani pohyb, změna a mnohost věcí. Rozumově jsme dokázali, že pohyb není, smysly nám tvrdí pravý opak. Tento rozpor řeší Paramenidés následovně: Jde-li nám o pravdu, je třeba se řídit jednoznačnou logikou rozumu a nikoli smyslovým zdáním, i kdyby působilo sebevěrohodněji.
Zénón z Eleje
Paramenidův žák.
Zkoumá rozpory mezi vnímáním a myšlením (vznikají tzv. aporie (Slovník: aporie - paradox, antinomie, logicky neřešitelný protiklad)), dokazuje nemožnost pohybu.
Příklad: Závod Achilla s želvou: Achilles nikdy nemůže želvu dostihnout, protože když je želva v bodě B a Achilles v bodě A, v okamžiku, kdy se Achilles dostane do bodu B, želva už tam není (neustále se pohybuje).
Nebo: Letící šíp: Má-li šíp dorazit z bodu A do bodu B, musí nejprve přeletět polovinu této dráhy. Ale než překoná polovinu dráhy, musí překonat polovinu té poloviny, atd. Ve výsledku šíp k cíli nikdy nedoletí.
Sice správně chápal smyslové a rozumové myšlení, jenže zaměnil nekonečnou dělitelnost času a prostoru s konečnou dělitelností prostoru skutečného. (Gnoseologie - teorie poznání, noetika, epistemologie)
Předchůdci atomistů
Zde se objevuje obrovský rozdíl oproti všem předchozím školám - pralátky Empedokla a Anaxagora již nejsou oduševnělé, ale jsou pohybovány vnější silou (u Anaxagora je to kosmický duch, u Empedokla láska a svár).
Empedoklés z Akragantu (5. století)
Domníval se, že je Bůh, chtěl to dokázat svým pobytem v sopce Etně, která nakonec "vyplivla jen jeho střevíc" (asi Bůh nebyl...). Jinak řečník, básník, lékař; řešil vznik a zánik věcí.
Podle něj jsou základními pralátkami voda, vzduch, oheň a země a jejich míšením dochází ke vzniku dalších látek. Tyto živly jsou oživené, vznik a zánik jsou protiklady - láska a nenávist. De facto první primitivní vývojová teorie.
Anaxagoras z Klazomen
Byl obviněn z bezbožnosti, protože tvrdil, že světu vládne myslící duch, který uspořádává malé částečky.
Byl to dualista - základní jsoucno je podle něj jak hmota, tak i duch (hmota již není oduševnělá, pohyb nevychází z ní, existuje vnější podnět). Hmota sestává z nekonečně dělitelných částeček, které se vířivým pohybem oddělují, tím vznikají mraky, oheň, voda a země.
Atomisté
5. století př. Kr; "Nic se neděje náhodně, nýbrž vše z nutnosti, z příčiny a důvodu."; existuje nekonečné množství atomů, které se pohybují v prázdnu, čili nebytí. Jejich shluky tvoří náš svět, podléhají změnám, neustále se rozpadají a tvoří.
Leukippos
Učitel Démokrita z Abdéry, vytvořil základy atomismu, které jeho žák postupně rozvedl. Z Démokritova rozsáhlého filosofického spisu se zachovaly jen zlomky.
Démokritos z Abdéry
Leukippův žák. Existuje jsoucno a nejsoucno, jsoucno je naplněno nekonečným množstvím malých částeček - atomy; ty se liší tvarem, velikostí, tíhou a polohou; jsou věčné -> bez příčiny; vdechujeme je ze vzduchu;
Vnímání: z věcí se oddělují atomy, jež tvoří obrázky, které nám vnikají do čidel
Podle Démokrita jsou dva druhy vlastností atomů: a) ovlivněné (hořkost, kyselost, teplota),
b) neovlivněné (poloha, tíha, tvar)
Druhé období - Klasické období
V řecké filosofii se postupně nahromadila řada koncepcí a pojmů, které si začaly protiřečit. Bylo nutné je srovnávat a nacházet východiska z dílčích rozporů. Právě tady nastává čas sofistů. Nevytvořili přímo jednu souvislou školu, čerpali z různých názorů.
Sofisté
Učitelé moudrosti. Za svou moudrost si nechávali platit, nosili drahé oblečení apod.. Moudrost podle nich spočívala zejména v umění přesvědčit druhého o své pravdě (rétorika). Vychovávali mladé, aby se dobře uplatnili v životě.
Protagoras z Abdéry: "Člověk je mírou všech věcí, jsoucích že jsou, a nejsoucích že nejsou.";
"Jak se co každému zdá, takové jest." - subjektivismus
"Každé mínění je pravdivé."
Gorgilas - tvrdí opak: "Každé mínění je nepravdivé." a důkaz: "Nic neexistuje. Kdyby existovalo, člověk by to stejně nemohl poznat. Kdyby to poznal, nemohl by to sdělit."
Význam Sofistů
Posunuli filosofii od kosmu k člověku, stanovili základy relativismu, rozvinuli logiku a rétoriku (např.: otázku lze hájit dvojí protichůdnou tezí -> kasuistika = způsob zdůvodňování; slovník: konkrétnost, detailnost, uvádění jednotlivých příkladů), gramatiku a pedagogiku.
Sókratés
Pravděpodobně žil v letech 499 až 399 př. Kr., byl odpůrcem sofistů, neurozený, nezanechal jediné dílo. Jeho hádavá manželka se jmenovala Xantipa.
Nebyl to sofista v pravém smyslu, lišil se. Zatímco sofisté hodnoty relativizovali (nelze dojít k objektivnímu poznání), Sókratés naslouchal nitru člověka. Věřil, že v něm se skrývají správné představy a ideály.
Řekl: "Poznej sám sebe." Věřil v možnost subjektivního poznání, tvrdil, že "Můžeme poznat podstatu věcí," a že "Můžeme stanovit obecná pravidla, a to na základě analogie (podobnosti) s jinými jevy." Další citát: "Vím, že nic nevím."
Sókratés byl přesvědčen o existenci obecné pravdy, dosažitelné dialogem, mj. také tvrdí, že "Zlo je nepoznané dobro." a zároveň že "dobro je nejen krásné, ale i užitečné", a ještě dodává, že "zlo je proti našemu prospěchu". Jeho cílem bylo správné jednání, tedy nikoli poznání světa. Cílem života je podle něj blaženost = areté (Areté - řecky také "ataraxia"), což je kombinace ctnosti, vědění a moudrosti.
Podle Sókrata existuje Daimonion - vnitřní hlas našeho svědomí.
Sókratés byl svým učením pochopitelně trnem v oku Aténské demokracii. Navlékli na něj několik obvinění, mimo jiné, že nevěří ve stejné bohy jako stát a také že kazí svými myšlenkami mládež. Nakonec byl odsouzen k smrti, rozsudek se tenkrát běžně vykonával vypitím jedu. Sókratova poslední slova byla (cca): "Kritóne, Asképiovi jsme dlužni kohouta."
Sókrata následovalo hned několik škol:
Např. škola kynická (Sókratovská - jejich cílem byla zejména ctnost, žili skromně až asketicky, bez obydlí, v cárech, tak se snažili přiblížit se Sókratovi, který, pravda, nedbal příliš o svůj zevnějšek...
Další škola: hédonistická - ctili užívání si, požitkářství, cílem byla blaženost.
14. duben 2008
11 886×
1626 slov
