Antická filozofie - Poaristotelovské období

Sokratovské školy

Eukleidos
- rozvíjel sokratovskou metodu poznání
- rozvinul logický dialog a doplnil jej o paradox lháře = slovní vyjádření, za základě kterých nemůžeme rozhodnout, zda je výrok pravdivý „Všichni Řekové jsou lháři, řekl Řek“
- částečně navazuje na Eleatskou školu
- paradox „lháře“

leží v Africe
navazovala na pojetí dobra a hledání, co je dobré pro člověka (ideální způsob života člověka)
Aristipos z Kyrén - člověk by měl žít podle CARPE DIEM (= „užívej dne“)
cílem je prožít co nejvíce slasti (hédonia) – nehledět na následky
zakládaly se hédonistické školy

sídlila v Kynosarges
Diogenes - přezdívaný Kyon (pes)
domníval se, že vše potřebné k životu máme v sobě a nikdo nám to nemůže vzít
blažeností je duševní klid APATHEIA a soběstačnost AUTHARXIA
tvrdil, že pokud něco máme a někdo nám to vezme, tak nás připraví o klid a vyvede nás z míry
vlastnil pouze misku z vydlabané dýně → zahodil ji a žil v sudu
Antisthenes - založil Kýnickou školu

Období:

starší skepse
- Pyrhón z Élydy
- kladli si tři základní otázky:
  - Jaká je povaha věci?
    - Odpověď: Víme, jak věci vnímáme a jak se nám jeví; skutečnou odpověď neznáme
  - Jak se k věcem chovat?
    - Odpověď: Když nevíme, jaké věci jsou, tak se máme zdržet úsudku o nich a nic o nich netvrdit
  - Co z toho máme?
    - Odpověď: Klid
- neodmítají poznání, ale pokud skutečnou pravdu člověk nenajde, neměl by se nechat vyvést z klidu
střední skepse (Akademická)
- vyučovaná na Academii
- Carmeadés - probabilismus = pravděpodobnost, poznat nikoli správně, ale s co největší pravděpodobností
- názor, že pro běžný život není potřeba poznat absolutní pravdu, pouze stačí vysoká pravděpodobnost
mladší skepse - 0 – 200 n. l.
- Sextus Emperikus - navrací se ke starší skepsi a nenavazuje na probabilitu

vznikají na počátku našeho letopočtu
eklekticismus: vybírání vhodných názorů
situováni do Říma a Alexandrie
vybírají z mnoha řeckých učení a hledají něco skutečně použitelného
M. Tulius Cicero
- řečník, politolog, filosof
- rozvinul rétoriku
- navazoval na Sofisty
Filón Alexandrijský
- původem žid
- hledal souvislost mezi řeckou filosofií a judaismem
- předchůdce novoplatonismu
- Mojžíšovy knihy = řecká filosofie

ovlivněni gnózí = poznáním
Platonova Academii uzavřena 529 n. l. císařem Justiniánem
Plotínos
- státní uspořádání podle Platóna → Platonopolis (město filosofů) v J Itálii, ale neuspěl
- dále rozvíjel nauku o idejích, řeší vznik a vývoj idejí → vše je odvozeno od jednoho nejvyššího dobra
- princip vzniku: vše vzniká z EMANACE, což je absolutno a jedno jediné, které emanuje (= vyzařuje, nabývá, zbytňuje, roste); možné přirovnat k „Hrnečku vař“
- přirovnával emanaci ke Slunci
- stupně emanace:
  - duch (nejvyšší idea, bytost) NÚS, Platonův svět idejí, nejvyšší bytost
  - duše světa (nejvyšší duchovní princip všeho na světě)
  - jednotlivé duše (duše živých bytostí)
  - hmota (nejvzdálenější a méně dokonalá)
- duše se snaží navrátit a očistit = KATHARSIS pomocí komteplace (= nazírání)
- kontemplace: nejdůležitější role v procesu touha po poznání + láska (= projev dobra)
- ztotožňuje se s Platonem a jeho ctnostmi
- záleží na vzdálenosti od nejvyššího dobra a odráží její dokonalost
- cílem je dosažení blaženosti, mystická akt, kdy dojde k extatickému spojení na bázi procítění
- ontologické otázky: na začátku jenom jedno, „věčné“, nejvyšší z nejdokonalejšího, ze kterého všechno vzešlo, ve smyslu nejvyššího dobra
Boethius
- poslední představitel pohanů z Řecka, poslední filosof a scholastik
- byl popraven

„stoa poikilé“ = barevná sloupová síň
reakce na Aristotela
tento svět je skutečný
vše je zastoupeno řádem LOGOS, který řídí celé universum
u člověka se logos projevuje jako rozum
počátek humanismu (všichni jsme si rovni)
pokud chce člověk dosáhnout blaženosti, musí žít v souladu s logem a řídit se rozumem
díky rozumu je možné nalézt cestu při poznání věcí kolem sebe a rozlišit věci, které jsou dobré (věnovat se jim) a zlé (lhostejné) → oproštění se
rozum je ovlivňován afekty (= pudy, vášně) → vedou nás ke zlým věcem, moudrý člověk se dokáže rozhodnout
přibližuje se východní filosofii
stoický klid
- cílem je duševní klid APATHEIA a duševní vyrovnanost ATHARAXIA tím, že se člověk oprostí od věcí, které nejsou v naší moci a nelze je ovládat
- oproštění je v duchovním významu
Chrysippos, Zenon z Kýtia, Neron, Seneca (spis: „O duševním klidu“)
- život měříme činy, ne časem
Marcus Aurelius
- římský císař
- filosof na trůně
- díla: Hovory k sobě
Epiklétos
- otrok, který byl vykoupený
- dílo: Rukověť morálky
- motto: „Umění oprostit se od věcí, které nejsou v naší moci
rozdělení věd stoiků:
- etika
- logika
- fyzika

zajímá se o logiku, fyziku i etiku
hédonistická škola v chápání negativních pocitů
slastí je nepřítomnost bolesti v těle i duši
neodmítá pozitivní pocity
cestou k dosažení blaženosti je rozumné rozhodnutí, jaké je správná míra
nutné je znát následky všeho, co děláme
pokud bude člověk přemýšlet, může si užívat slastí
žili uzavřeně mimo společnost
Epikuros
- „Žij skrytě“
- člověk se nemusí účastnit společenského života, cílem je pouze dojít blaženosti
- = užívej si, ale hleď na následky – korigování rozumem
Titus Lukrecius Carrus - psal o Epikurejské škole a jejich záhadách