René Descartes
Zakladatel novověké filozofie, matematik, obrovská kapacita, zván po celé Evropě, vzdělán v Jezuitské koleji, žije ve společnosti, je uctíván a obdivován, později se stáhne do soukromí a nikdo o něm neví-1649 – pozván královnou do Švédska, aby pohovořil o své filozofii ale zamřel (buď změnou klimatu, nebo byl zavražděn). Přes 20 let žil v Holandsku (je svobodné, bez cenzury), Jeho přítel Mersenn vyřizoval jeho korespondenci.
Filozofický směr – racionalismus (vychází z matematiky). Hybným momentem je lidský rozum. Vychází z Evropských tradic, oprošťuje se od Boha – ten nezasahuje do života, je to stvořitel, člověku umožní vše. Ale není popřena božská existence. Filozofii té doby považuje za nesmysl a chce nastolit pořádek.
Nová způsob – Negativní metoda – každý poznatek je třeba prozkoumat, je-li pravdivý. Abychom toho/něčeho dosáhli, musíme o všem nejprve pochybovat. O všem se dá pochybovat kromě vlastní pochybnost – universální pochybnost.
1. pravda: pochybování = myšlení
cogitó ergo sum – myslím, tedy jsem, jistota sama sebe.
Substance pro poznání světa: nositel myšlení – rés logitás – věc myslící – subjekt, každému člověku je vlastní způsob myšlení, rés extenza – věc rozprostraněná, věc o které se myslí. Jsou nezávislé na sobě. Bůh je zprostředkovatel těchto dvou substancí
Metoda pozitivní –způsob jak se má poznávat - pravidla, jak vést lidský rozum k tomu, abychom sním uměli zacházet. – nepřijímat žádnou věc za pravdivou již bych s evidencí nebyl poznal (jedna paní povídala) bylo to pouze slyšeno – to Descartes odmítá. – vyhnout se ukvapenosti a zaujatosti a považovat za pravdivé jen to, co je zřetelné.
Roztřídit otázky na podotázky, aby byla lepší možnost dostat se k řešení. Pak se postupuje od nejjednoduššího k nejsložitějšímu.
Gotfried Wilhelme Leibniz
Filozof, matematik, vědec, diplomat, žil v Německu,
Snaha o systematizaci. Ale on sám systém bourá, nevydává žádné souvislé dílo.
Jeho díla vycházela v korespondenci, ne v knihách. Německo bylo zpustošeno 30 letou válko, narodil se v Lipsku, brzy osiřel, dobře vzdělán, v 15 letech na universitě, ve 20 letech doktorem. Pracoval v politice – posílán jako diplomat, aby řešil mezistátní spory. Odjel do Paříže, chce spojit Evropu (není to možné a pro některé státy je to nežádoucí. Chtěl spojit Katolíky s protestanty. Nic se mu z toho nepovedlo.
Studoval Descarta, Spinozu, 1676 vévodským knihovníkem v Hannoveru, 1700 díky němu založena Berlínská akademie věd. Byl v kontaktu s císařem Petrem Velikým – podpora vědy a kultury mezi národy. Všechny jeho veliké plány ztroskotaly, pracoval jako právník a historik. 1716 zemřel osamělý, nikdo ze dvora mu nešel na pohřeb.
Napsal krátká pojednání a filozofické spisy: Nová soustava přírody Monádologie Principy přírody a milosti 1712 – 1714
posmrtně vydány: Nové úvahy o lidském rozumu Theodíceá
Leibniz x Descartes
Leibniz se zajímá o matiku, fyziku a biologii. Descartovi vytýká pojem substance (myšlení, rozprostraněnost. Leibniz řekne, že je to nejisté, je těžké tam vložit pohyb. Pohyb je vyjádřením síly, kterou v sobě každé těleso obsahuje (energie). Bez síly není pohyb. Pokud se těleso pohybovat přestane, nezbaví se síly své síly. Ale přemění se v jinou formu, (přeměna energie kinetické v potenciální, a tak)
Descartes - substance = homogenní princip, je nedělitelný a nekonečný.
Leibniz – substance – se sestává z bodů, body (monády) jsou zprostředkovatelé substance.
Monády:
1) silová centra, každé těleso je komplexem bodových center. Monády jsou duše
2) každá monáda je oduševnělá (má v sobě skrytý smysl své existence)
3) monády jsou body – objevení mikroskopu
4) každá monáda je individuem, originál. Každá má své nezaměnitelné místo.
Monády nemají oken ani dveří (nelze do ní vstupovat ani vystupovat), nejdou změnit, mají svou podstatu v sobě.
Zákon o předzjednané harmonii: vychází z vlastnosti monád. Každá monáda je ovlivněna Bohem, i když jsou individuální. Každá vlastnost (i špatná) má pro harmonii světa kladný význam
Theodíceá – pátrání po tom, proč je na světě zlo. Bůh stvořil svět dobrý. Zlo se rozlišuje na Metafyzické – pramení z toho, že jsme stvořeni – má to začátek i konec, zlo pramení ze strachu z konce. Co je stvořené je nedokonalé. Fyzické – projev metafyzického zla, utrpení, bolest. Morální – jsme konečná bytost, vyplývá z naší nedokonalosti, hřešíme, chybujeme, protože máme svobodu.
„ Kdo nám řekl, že svět je stvořen pro to, abychom se měli dobře?“ svět nemusí být zrovna stvořen pro lidi.
14. červenec 2007
9 103×
671 slov
