Filosofie

Filosofie je velmi velký a rozšířený obor, jimž se chce zabývat velmi monoho lidí, ale ne všichni mají tu čest poznat a užívat krásy této královny věd. Někteří se setkávájí s pouhou napodobeninou této vědy, jiní berou poznávání velmi vážně a chtějí začít chápat podstatu filosofie od začátku. Pro tento typ lidí mám radu. Základy filosofie jsou napsány v mnoha svazcích, v mnoha knihovnách, ale ten úplný základ se Vám pokusím přiblížit na následujících stránkách za pomoci předních autorů starého řecka a říma

Epiktetus

Epiktetos byl popularizátor stoicismu v římské době císařské apocházel z Hierapole v maloasijské Frygii. Narodil se mezi lety 50-60 n.l. Mládí prožil jako otrok v domě Neronova propuštěnce a důvěrníka Epafrodita a už tehdy naslouchal výkladům stoika Musonia Rufa. Po propuštění si otevřel v Římě vlastní filozofickou školu .V době hromadného pronásledování filozofů za císaře Domitiana se uchýlil do Nikopole v Epeiru (dnešní Albánie).Brzy se stala jeho škola velmi známou a uznávanou. Epiktetos se stal důležitým a váženým občanem a i mnoho vlivných osob vyhledávalo jeho pomoc v řešení nejrůznějších problémů. Sám císař Hadrianus si nadmíru vážil jeho moudrosti. Epiktetos zemřel ve věku asi 80 let, až na sklonku Hadriánovy vlády.
Epiktetos nebyl literárně činný. V tom napodobil svého oblíbeného mistra Sokrata a jeho myšlenkách se dozvídáme, až ze vzpomínek jeho posluchačů a ctitelů.Z nich hlavní místo zaujímá Flavius Arrianus z Nikomedie, skladatel slavné Alexandrovy Anabase. Snažil se zachovávat přednášky svého učitele co možná nejpřesněji, aby si pro budoucnost zachoval co možná nejpřesnější ,,vzpomínky na jeho myšlení a upřímnost jeho slov´´.Arrianovy zápisky se nám dochovaly jen částečně : čtyři knihy z Epiktetových Rozprav z původních nejspíše osmi knih, stručný Arrianův výtah z Epiktetových výkladů je:“Rukojeť je stručný souhrn Epiktetových mravních zásad, jakýsi stoický katechismus o 53 kapitolách.“ Ve svých Rozpravách užil Epiktetos zvláštní druh populárního výkladuzvaný diatribé, filozofická rozprava, čas od času se zde vyskytují anekdoty, citáty básníků, apostrofy, personifikace a zejména jsou časté dialogy. Dialog diatrib mívá občas charakter opravdového dialogu, takže na otázky rozprávějícího učitele následují stručné odpovědi nebo i námitky fingovaného odpůrce nebo posluchače. I v tomto vychází Epiktetos ze Sokrata. Epiktetos byl uznáván hlavně díky rozebírání aktuálních problémů a praktické filozofie jako: o chudobě a bohatství, o manželství, stáří, smrti, o ctnosti, oduševním klidu,.

CO JE ZAČÁTKEM FILOZOFIE ?

Podle Epikteta máme od přírody vrozený jakýsi temný, nevyvinutý pojem dobra a zla a jiné podobné, připojujeme k tomu také ještě domněnku, že přesnější poučení o těchto pojmech je zbytečné, a proto naše soudy o našich skutcích zvlášť a lidských vůbec jsou kolísavé a nesprávné. ,,Nestačí tedy zdání každého člověka k tomu, aby něčemu bylo vskutku tak.´´ - tedy domněnka jednotlivce není dostatečným kriteriem k určení pravdy.
A dobro? Je to také jen prázdný pojem, nebo má také hlubší význam, který nám nevšímavým smrtelníkům uniká. A co je vlastně pravá podstata dobra?
Každá duše je dílec (apospasma = útržek,zlomek) božské duše světové, která je jako praoheň, hmotu prostupuje, oživuje a řídí. Oblíbeným příkladem naivního přirovnání stoického je: „osel je stvořen k tomu, abychom užívali jeho hřbetu.“

Epiktetovo učení vyvolalo obrovský ohlas na přelomu prvního a druhého století hlavně proto, že odpovídalo na otázky, které se stávaly aktuální. Epiktetova filozofie je druhem stoicismu, který odpovídá situaci, zájmům a tužbám širokých vrstev. Epiktetos tvrdil, že ,,cílem veškeré filozofie a všeho konání je vnitřní mravní obroda člověka´´. Epiktetos dělí filozofii na tři základní části, na logiku, fyziku a etiku, ale nepřikládá jim stejnou hodnotu.Cílem a smyslem je mravní zdokonalení, tady jádrem filozofie musí být etika.
Logika je podle Epikteta základ veškerého filozofování, neboť nás učí rozeznávat pravdu od nepravdy, podávajíc spolehlivá kritéria pravdy, vyzbrojuje nás schopností hájit a doporučovat správné zásady, ale pro lidský život je přece jen podřadného významu. Epiktetos zde uvádí příklad : jako kdyby se cestující na návratu do své země zastavil v hezkém hostinci a pak, protože se mu v hostinci zalíbilo, už tam chtěl zůstat.Podle Epikteta zapomněl na svůj úmysl:tvá cesta nevedla, sem nýbrž tudy!
Fyzika je učení o složení vesmíru a přírody. Epiktetos ji nepovažuje za příliš důležitou a slouží mu pouze pokud je oporou a zdůvodněním etických zásad.Proto zde Epiktetos přejímá názory zakladatelů stoicismu Zenona a Chrysippa, hlásí se tak k pantheismu s některými materialistickými prvky a k víře v účelnost všeho dění.Vesmír je pro něj dokonale uspořádaný celek , oduševnělá bytost, zóon.Jeho podstata tělo je věčná, ale v těch podobách a tvarech, v nichž se jeví našim smyslům, je podrobena ustavičným změnám.Změny podléhají nezměnitelným a věčným zákonům a prapříčinou veškerého dění vůbec je logos , rozum,
který všechno pořádá: je tedy totožný se zákonem a osudem ,pokud každé sebenepatrnější části světového celku přiděluje příslušný a spravedlivý úděl, ale je totožný i s prozřetelností, pokud každé jednotlivě vykazuje její cíl a k tomuto cíli ji pomáhá.A to je právě
Epiktetův bůh, poslední příčina všech věcí.A jelikož jako nejjemnější oheň, ohnivý dech , pneuma, nebo ether (aithér)proniká veškerou světovou podstatou, je totožný i s přírodou.

Tyto názory ovšem Epiktetos příliš nerozvíjí a příliš se o ně nezajímá: ,,Co mi na tom záleží, zda li se vesmír skládá z atomů či ohně a země?Což nestačí poznat pravou podstatu dobra a zla a hranice našich žádostí a nechutí a rovněž našeho chtění a odporu, a podle
nich jako podle pravidel uspořádat svůj život a těm věcem , které jsou nad náš rozum, dát výhost?´´Jednou z vůdčích zásad jeho moralizování bylo totiž učení o tom, že člověk má žít v souladu s přírodou , což znamenalo neprotivit se jakýmkoli ranám osudu zvenčí, využít jich co nejlépe v boji o vnitřní mravní zdokonalování ducha a srdce. Etika je Epiktetovi naukou o mravním jednání, zejména o mravní sebevýchově člověka.Podle Epikteta je dobrem to co je a co není v lidské moci.V lidské moci jsou naše představy, naše žádost i nechuť, naše chtění i odpor, zkrátka celý náš duševní život.V naší moci však není naše tělo, náš majetek, naše pověst,zdraví,život apod. i jejich opaky, slovem ,,vnější věci, lhostejné věci, zdánlivá dobra a

zla.Obracíme-li svou žádost a nechuť k vnějším věcem, jsme na nesprávné cestě, tu se pak často naše žádosti často nevyplňují a upadáme právě do toho, čemu se chceme vyhnout, k čemu máme nechuť a jsme tudíž nevyhnutelně nešťastní.
Na další zastávce z naší cesty po stopách filosofie si projdeme malou poradnu o užívání úsudků s dvojsmslnými výrazy, úsudků hypothetických a jím podobných.
Epiktetos poukazuje na roli logiky ve filozofii, která se stává její nezbytnou složkou a nelze ji vynechat. Epiktetos shledává logiku důležitou i pro užití v prosté mluvě, kde hraje důležitou roli při vyvozování závěrů, používání hypotéz a následném vyhodnocování.
Při dalším putování zabloudíme i do takových končin běžného života, jako je uhájení „člověčí“ společenské úlohy. ,,Rozumnému tvoru je nesnesitelné jenom to, co je v rozporu s rozumem, ale co je shodě s rozumem, je snesitelné´´. - člověk vykonává pouze věci, které jsou ve shodě s rozumem a ostatní se mu protiví, ale na všechny věci se musí pohlížet individuálně.

Dalším z významných řeckých filosofů je zván Platón, vlastním jménem Aristoklés. Narodil se 427 př.n.l. do jedné z význačných a bohatých rodin v Aténách. Měl se stát nadějným literátem či politikem, alespoň do doby než potkal Sókrata. To mu bylo 20 let. Potom se na osm let stal Sókratovým žákem. A to ho ovlivnilo řekněme na celý život. Z politické ani literární dráhy nebylo nic, protože Platón se stal filozofem. Po nespravedlivém Sókratově odsouzení a nakonec i exekuci se Platón dostal do pozice nekompromisního kritika demokracie v Aténách. Poznal spor mezi politikou a filozofií, jež představovala právě smrt jeho velkého vůdce a učitele. Nakonec znechucen opouští řeckou metropoli, aby po jistou dobu dlel v Megaře, učil se od kněžích v Egyptě jejich učení i náboženství. Potom se (údajně) dostal až do Indie. Určitě ale víme o jeho pobytu v řeckých koloniích v jižní Itálii a na Sicílii. Zde se také seznámil s pythagorejskou školou, z níž později také hojně čerpal.Zaožil také akademii, která byla doslova jeho láskou. Vyučoval zde zdarma okruh žáků - těch měl neustále dostatek. Ústava - jasně nejobsáhlejší Platónovo dílo, se zabývá uspořádáním dokonalé lidské společnosti - dokonalým státem, ale také všemi oblastmi filozofových myšlenek, Faidros - dialog významný hlavně pro pochopení Platónovy nauky o třech dílech lidské duše, Theaitétos - se zabývá podstatou vědění, Timaios - spis věnovaný vzniku a evoluci přírodních zákonů, planet i pozemských živočichů, Státník - Polítikos - obsahuje v ucelené formě Platónovy politické názory, Kritiás - vůbec první písemná zmínka o údajné existenci bájné Atlantidy a nakonec Zákony Platónovy - poslední velké, avšak nedokončené dílo (vydané až jedním z jeho žáků), jež se opět zabývá politikou a uspořádáním státu z hlediska lidsky mravního.
Je důležité říct, že se ještě několikrát v Syrakusách pokusil uvést v praxi svou ideu (pozor, nespojovat s IDEOU jako součástí tzv.Platónova trojúhelníku) ideálního státu/obce. Ale nebylo mu souzeno, aby své dílo úspěšně dokončil, neboť ve svých 80 letech (v r. 347 př.n.l.) uprostřed plného pracovního nasazení umírá.

Filosofie
Filosofie je velmi velký a rozšířený obor, jimž se chce zabývat velmi monoho lidí, ale ne všichni mají tu čest poznat a užívat krásy této královny věd. Někteří se setkávájí s pouhou napodobeninou této vědy, jiní berou poznávání velmi vážně a chtějí začít chápat podstatu filosofie od začátku. Pro tento typ lidí mám radu. Základy filosofie jsou napsány v mnoha svazcích, v mnoha knihovnách, ale ten úplný základ se Vám pokusím přiblížit na následujících stránkách za pomoci předních autorů starého řecka a říma

Epiktetus

Epiktetos byl popularizátor stoicismu v římské době císařské apocházel z Hierapole v maloasijské Frygii. Narodil se mezi lety 50-60 n.l. Mládí prožil jako otrok v domě Neronova propuštěnce a důvěrníka Epafrodita a už tehdy naslouchal výkladům stoika Musonia Rufa. Po propuštění si otevřel v Římě vlastní filozofickou školu .V době hromadného pronásledování filozofů za císaře Domitiana se uchýlil do Nikopole v Epeiru (dnešní Albánie).Brzy se stala jeho škola velmi známou a uznávanou. Epiktetos se stal důležitým a váženým občanem a i mnoho vlivných osob vyhledávalo jeho pomoc v řešení nejrůznějších problémů. Sám císař Hadrianus si nadmíru vážil jeho moudrosti. Epiktetos zemřel ve věku asi 80 let, až na sklonku Hadriánovy vlády.
Epiktetos nebyl literárně činný. V tom napodobil svého oblíbeného mistra Sokrata a jeho myšlenkách se dozvídáme, až ze vzpomínek jeho posluchačů a ctitelů.Z nich hlavní místo zaujímá Flavius Arrianus z Nikomedie, skladatel slavné Alexandrovy Anabase. Snažil se zachovávat přednášky svého učitele co možná nejpřesněji, aby si pro budoucnost zachoval co možná nejpřesnější ,,vzpomínky na jeho myšlení a upřímnost jeho slov´´.Arrianovy zápisky se nám dochovaly jen částečně : čtyři knihy z Epiktetových Rozprav z původních nejspíše osmi knih, stručný Arrianův výtah z Epiktetových výkladů je:“Rukojeť je stručný souhrn Epiktetových mravních zásad, jakýsi stoický katechismus o 53 kapitolách.“ Ve svých Rozpravách užil Epiktetos zvláštní druh populárního výkladuzvaný diatribé, filozofická rozprava, čas od času se zde vyskytují anekdoty, citáty básníků, apostrofy, personifikace a zejména jsou časté dialogy. Dialog diatrib mívá občas charakter opravdového dialogu, takže na otázky rozprávějícího učitele následují stručné odpovědi nebo i námitky fingovaného odpůrce nebo posluchače. I v tomto vychází Epiktetos ze Sokrata. Epiktetos byl uznáván hlavně díky rozebírání aktuálních problémů a praktické filozofie jako: o chudobě a bohatství, o manželství, stáří, smrti, o ctnosti, oduševním klidu,.

CO JE ZAČÁTKEM FILOZOFIE ?

Podle Epikteta máme od přírody vrozený jakýsi temný, nevyvinutý pojem dobra a zla a jiné podobné, připojujeme k tomu také ještě domněnku, že přesnější poučení o těchto pojmech je zbytečné, a proto naše soudy o našich skutcích zvlášť a lidských vůbec jsou kolísavé a nesprávné. ,,Nestačí tedy zdání každého člověka k tomu, aby něčemu bylo vskutku tak.´´ - tedy domněnka jednotlivce není dostatečným kriteriem k určení pravdy.
A dobro? Je to také jen prázdný pojem, nebo má také hlubší význam, který nám nevšímavým smrtelníkům uniká. A co je vlastně pravá podstata dobra?
Každá duše je dílec (apospasma = útržek,zlomek) božské duše světové, která je jako praoheň, hmotu prostupuje, oživuje a řídí. Oblíbeným příkladem naivního přirovnání stoického je: „osel je stvořen k tomu, abychom užívali jeho hřbetu.“

Epiktetovo učení vyvolalo obrovský ohlas na přelomu prvního a druhého století hlavně proto, že odpovídalo na otázky, které se stávaly aktuální. Epiktetova filozofie je druhem stoicismu, který odpovídá situaci, zájmům a tužbám širokých vrstev. Epiktetos tvrdil, že ,,cílem veškeré filozofie a všeho konání je vnitřní mravní obroda člověka´´. Epiktetos dělí filozofii na tři základní části, na logiku, fyziku a etiku, ale nepřikládá jim stejnou hodnotu.Cílem a smyslem je mravní zdokonalení, tady jádrem filozofie musí být etika.
Logika je podle Epikteta základ veškerého filozofování, neboť nás učí rozeznávat pravdu od nepravdy, podávajíc spolehlivá kritéria pravdy, vyzbrojuje nás schopností hájit a doporučovat správné zásady, ale pro lidský život je přece jen podřadného významu. Epiktetos zde uvádí příklad : jako kdyby se cestující na návratu do své země zastavil v hezkém hostinci a pak, protože se mu v hostinci zalíbilo, už tam chtěl zůstat.Podle Epikteta zapomněl na svůj úmysl:tvá cesta nevedla, sem nýbrž tudy!
Fyzika je učení o složení vesmíru a přírody. Epiktetos ji nepovažuje za příliš důležitou a slouží mu pouze pokud je oporou a zdůvodněním etických zásad.Proto zde Epiktetos přejímá názory zakladatelů stoicismu Zenona a Chrysippa, hlásí se tak k pantheismu s některými materialistickými prvky a k víře v účelnost všeho dění.Vesmír je pro něj dokonale uspořádaný celek , oduševnělá bytost, zóon.Jeho podstata tělo je věčná, ale v těch podobách a tvarech, v nichž se jeví našim smyslům, je podrobena ustavičným změnám.Změny podléhají nezměnitelným a věčným zákonům a prapříčinou veškerého dění vůbec je logos , rozum,
který všechno pořádá: je tedy totožný se zákonem a osudem ,pokud každé sebenepatrnější části světového celku přiděluje příslušný a spravedlivý úděl, ale je totožný i s prozřetelností, pokud každé jednotlivě vykazuje její cíl a k tomuto cíli ji pomáhá.A to je právě
Epiktetův bůh, poslední příčina všech věcí.A jelikož jako nejjemnější oheň, ohnivý dech , pneuma, nebo ether (aithér)proniká veškerou světovou podstatou, je totožný i s přírodou.

Tyto názory ovšem Epiktetos příliš nerozvíjí a příliš se o ně nezajímá: ,,Co mi na tom záleží, zda li se vesmír skládá z atomů či ohně a země?Což nestačí poznat pravou podstatu dobra a zla a hranice našich žádostí a nechutí a rovněž našeho chtění a odporu, a podle
nich jako podle pravidel uspořádat svůj život a těm věcem , které jsou nad náš rozum, dát výhost?´´Jednou z vůdčích zásad jeho moralizování bylo totiž učení o tom, že člověk má žít v souladu s přírodou , což znamenalo neprotivit se jakýmkoli ranám osudu zvenčí, využít jich co nejlépe v boji o vnitřní mravní zdokonalování ducha a srdce. Etika je Epiktetovi naukou o mravním jednání, zejména o mravní sebevýchově člověka.Podle Epikteta je dobrem to co je a co není v lidské moci.V lidské moci jsou naše představy, naše žádost i nechuť, naše chtění i odpor, zkrátka celý náš duševní život.V naší moci však není naše tělo, náš majetek, naše pověst,zdraví,život apod. i jejich opaky, slovem ,,vnější věci, lhostejné věci, zdánlivá dobra a

zla.Obracíme-li svou žádost a nechuť k vnějším věcem, jsme na nesprávné cestě, tu se pak často naše žádosti často nevyplňují a upadáme právě do toho, čemu se chceme vyhnout, k čemu máme nechuť a jsme tudíž nevyhnutelně nešťastní.
Na další zastávce z naší cesty po stopách filosofie si projdeme malou poradnu o užívání úsudků s dvojsmslnými výrazy, úsudků hypothetických a jím podobných.
Epiktetos poukazuje na roli logiky ve filozofii, která se stává její nezbytnou složkou a nelze ji vynechat. Epiktetos shledává logiku důležitou i pro užití v prosté mluvě, kde hraje důležitou roli při vyvozování závěrů, používání hypotéz a následném vyhodnocování.
Při dalším putování zabloudíme i do takových končin běžného života, jako je uhájení „člověčí“ společenské úlohy. ,,Rozumnému tvoru je nesnesitelné jenom to, co je v rozporu s rozumem, ale co je shodě s rozumem, je snesitelné´´. - člověk vykonává pouze věci, které jsou ve shodě s rozumem a ostatní se mu protiví, ale na všechny věci se musí pohlížet individuálně.

Dalším z významných řeckých filosofů je zván Platón, vlastním jménem Aristoklés. Narodil se 427 př.n.l. do jedné z význačných a bohatých rodin v Aténách. Měl se stát nadějným literátem či politikem, alespoň do doby než potkal Sókrata. To mu bylo 20 let. Potom se na osm let stal Sókratovým žákem. A to ho ovlivnilo řekněme na celý život. Z politické ani literární dráhy nebylo nic, protože Platón se stal filozofem. Po nespravedlivém Sókratově odsouzení a nakonec i exekuci se Platón dostal do pozice nekompromisního kritika demokracie v Aténách. Poznal spor mezi politikou a filozofií, jež představovala právě smrt jeho velkého vůdce a učitele. Nakonec znechucen opouští řeckou metropoli, aby po jistou dobu dlel v Megaře, učil se od kněžích v Egyptě jejich učení i náboženství. Potom se (údajně) dostal až do Indie. Určitě ale víme o jeho pobytu v řeckých koloniích v jižní Itálii a na Sicílii. Zde se také seznámil s pythagorejskou školou, z níž později také hojně čerpal.Zaožil také akademii, která byla doslova jeho láskou. Vyučoval zde zdarma okruh žáků - těch měl neustále dostatek. Ústava - jasně nejobsáhlejší Platónovo dílo, se zabývá uspořádáním dokonalé lidské společnosti - dokonalým státem, ale také všemi oblastmi filozofových myšlenek, Faidros - dialog významný hlavně pro pochopení Platónovy nauky o třech dílech lidské duše, Theaitétos - se zabývá podstatou vědění, Timaios - spis věnovaný vzniku a evoluci přírodních zákonů, planet i pozemských živočichů, Státník - Polítikos - obsahuje v ucelené formě Platónovy politické názory, Kritiás - vůbec první písemná zmínka o údajné existenci bájné Atlantidy a nakonec Zákony Platónovy - poslední velké, avšak nedokončené dílo (vydané až jedním z jeho žáků), jež se opět zabývá politikou a uspořádáním státu z hlediska lidsky mravního.
Je důležité říct, že se ještě několikrát v Syrakusách pokusil uvést v praxi svou ideu (pozor, nespojovat s IDEOU jako součástí tzv.Platónova trojúhelníku) ideálního státu/obce. Ale nebylo mu souzeno, aby své dílo úspěšně dokončil, neboť ve svých 80 letech (v r. 347 př.n.l.) uprostřed plného pracovního nasazení umírá.

Komentáře k referátu Filosofie

Jméno/Přezdívka:

Komentář:

Odeslat