Hegelovo pojetí boha

Přestože dialektika postavená na idealistickém principu tvoří největší část a vlastně základ celého Hegelova filosofického myšlení, v této práci bych se chtěla věnovat jiné otázce jeho učení. Je to otázka Hegelova pojetí Boha. Chtěla bych se pokusit o alespoň částečné srovnání křesťanského vidění Boha s Hegelovým. Zda se tato dvě pojetí Boha liší nebo se naopak shodují a včem.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel byl německým filosofem první třetiny devatenáctého století. Jeho filosofie dovršila rozvoj klasického německého idealismu. Můžeme snad říci i to, že Hegel je nejvýznamnějším idealistou v dějinách celé filosofie. Vytvořil velký dialektický systém. Vysvětloval dialektiku na objektivně idealistickém principu. Zvláštnost Hegelovy filosofie tkví pak právě v tom, že se nesnaží pojmout dialektiku pouze logicky, coby formu našeho myšlení, ale chápe ji ontologicky, jako součást všech skutečností, myšlení a bytí.
Pro jeho filosofickou práci se mu stali velkými vzory filosofové Friedrich Wilhelm Joseph Shelling a Johann Gottlieb Fichte, z jejichž filosofických názorů zpočátku sám vychází, ale později je překonává. Nejvýznamnějšími Hegelovými pracemi pak jsou díla Fenomenologie ducha, Věda o logice, Encyklopedie filosofických věd a Základy filosofie práva. Jeho díla pak patří ve filosofické literatuře k nejsložitějším.

Když se Hegel zabýval Kantem a oproti Kantovi a jeho rozdělení člověka na „vlastní já“, a „empirické já“ mu šlo o znovuzískání jednoty „celého člověka“. Tuto jednotu pak nachází v lásce. Tím se otázka lásky stává východiskem celého jeho filosofického myšlení. Na procesu lásky ukazuje struktury dialektického procesu a to jako procesu životního, protože ji považuje za základní rys skutečnosti, protože v lásce „se nachází život sám“, tvrdí,že to, co se zjevuje v lásce, vesmír života, je základem skutečnosti vůbec. „„Ve všem, co je, proudí jeden velký život. Jako skutečné ve všem skutečném označuje Hegel základní bytí, jako „absolutní život“ nebo přímo to „absolutní“. Že v něm spatřuje základy veškeré skutečnosti, že se mu vše stává manifestací toho jediného absolutního, je základní filosofickou intencí Hegela. To také dává jeho myšlení metafyzický charakter. Neboť nyní musíme nazírat skutečnost právě z hlediska tohoto vlastního skutečného, absolutního, a filosofie se pak stává „absolutní vědou““
„Čisté bytí tvoří začátek, protože je jak čistou myšlenkou, tak neurčitým jednoduchým bezprostřednem, a první počátek nemůže být ničím zprostředkovaným a dále určeným“ .

To, že k tomuto dospívá se Hegelovi jeví důležité. Zvláště v jeho současnosti, protože to je charakterizována pocitem, že „Bůh sám je mrtev“. To je důvodem k tomu, aby bylo v této době absolutnu pomoženo zpět k jeho právu.

Hegel dále zjišťuje, že absolutní život ukazuje stejnou dialektickou strukturu jako láska. Život je tedy sám dialektickým procesem, neustálým děním, dělením, spojováním, sebeodcizováním a smiřováním. „ V tomto svém vnitřním rytmu neustále tvoří nové tvary a zjevuje v nich svoji tvůrčí podstatu.“

„Použijeme-li bytí jako predikát absolutna, dostaneme první definici absolutna: „Absolutno je bytí“. Tato definice je (myšlenkově) naprosto počáteční, nejabstraktnější a nejchudší. Je to definice eleatů. Zároveň ale tato definice obsahuje známou tezi, ze Bůh je souhrnem všech realit. Máme totiž abstrahovat od omezenosti vlastní každé realitě, takže by Bůh byl jen tím, co je reálné v každé realitě, tim ze všeho nejreálnějším. Protože realita už obsahuje reflexi, je to bezprostředněji vyjádřeno ve výroku, jehož užil Jacobi o Spinozove bohu, totiž že je principem bytí ve veškerém jsoucnu. „

Proto Hegel označuje tento vesmírný život jakožto božství: „všechno žije v božství“. Bůh je“ nekonečný život“. Je důležité, aby Bůh byl postaven do čela filosofie“, protože jejím předmětem není „nic než Bůh a jeho explikace“.

Podle Hegela však božství, které žije ve všem a v němž vše žije, není, na rozdíl od křesťanského pohledu na Boha, Bůh Stvořitel v osobním, transcendentním smyslu. Je to „Bůh světa“. Hegelův „Bůh světa“ se však trochu přibližuje ke křesťanskému pojetí Boha tím, že Hegel jej chápe jako ducha,čímž na¨vázal na tradici. To usuzuje z toho, že lidský duch je pro něj tím nejdokonalejším obrazem Boží existence ve světě a pokud se božství zobrazilo do lidského ducha jako nejvyšší stupeň svého zobrazení, tak samo božství musí být duchovní podstaty. „Absolutní je duch, to je nejvyšší definice absolutního.“
Touto cestou pak Hegel dochází k základnímu pojmu své filosofie,k myšlence absolutního ducha: „Bůh je absolutní duch.“

Když je ale Bůh duch a svět je způsob, jakým se tento duch představuje,potom z toho musí nutně vyplývat to, že člověk, jeho duch, ale i celý svět tedy musí být v konečném důsledku duchovní podstaty. Toto Hegel opravdu tvrdil. Tvrdil, že nejenom člověk a výtvory jeho ducha, ale i věci, hory, nebe, zvířata, rostliny, vlastně celá organická i anorganická příroda je v podstatě duchem. Bůh v jeho odcizení je tedy podle Hegela zobrazen ve světě samém. Jeví se jako příroda na straně jedné a jako lidský duch na straně druhé. Obojí ale chápe jako zobrazení Boha. Co tedy vidíme jako přírodu, jako věci, je Bůh sám. Takže i přírodní filosofie se stává u Hegela učením o Bohu. „A jestliže lidský duch poznává přírodu, pak to ve skutečnosti znamená, že v lidském duchu přítomné božství poznává sebe sama.“ To, že my tyto věci vnímáme, jako by byly materiální podstaty, za to může náš omezený konečný pohled na svět. Jako zviditelnění ducha může svět chápat pouze ten, kdo ho spatřuje v jeho pravdivosti (filosoficky), protože „pouze duchovní je skutečné“.

Tady ale před Hegelem vyvstává velice složitá filosofická úloha. Musí ukázat, jak se Bůh jako příroda a lidský duch představuje a zda na konci tohoto procesu vůbec existuje nějaká nutnost, aby se božství stávalo světem. Hegel se to snaží řešit tím, že ukazuje, jak vystupuje dialektika na svém nejvyšším stupni (to znamená v Bohu). Protože, je-li Bůh oním vesmírným životem, musí mít stejnou vnitřní strukturu jako tento život. „Proto platí, že základním pojmem absolutního ducha je“smířenýnávrat ze sebe jiného k soběsamému“. „Bůh je toto: sám sebe od sebe odlišuje, je sobě předmětem, ale v tomto rozlišování je úplně se sebou identickým-duchem.“ Právě tato dialektická cesta v božství je podle Hegela způsob, jakým se ono božství projevuje jako svět.
Proto, aby to vysvětlil, vychází Hegel z lidského ducha, díky tomu, že právě ten je podle Hegela nejvěrnějším obrazem božím ve světě.
Protože charakteristickým rysem lidského ducha je to, že si je člověk sám sebe vědom:“Duch je proto svou podstatou sebeuvědoměním“. Hegel chce nyní dokázat, že sebeuvědomění se vyvíjí ve třech různých stupních, a že tento vývoj probíhá dialektickou cestou.To, co nalezl Hegel v lidském duchu, přenáší na ducha božího. I toho popisuje jako vznikající sebeuvědomění. A také jeho vývoj popisuje jako dialektický proces. Hegel chápe božství tak, že není jednou povždy dovršeno, nýbrž má své vnitřní vznikání. Musí vývojem teprve dospět k plnému vědomí sama sebe. To je bod, ve kterém se Hegelovo vidění Boha asi nejvíce liší od křesťanského.

Protože sama asi nedokážu správně celkově postihnout to, co všechno obsahuje křesťanský pohled na Boha, uvedu shodu všech definic z přednášek teologie:
Slovo bůh nechce zodpovědět otázku vedle jiných otázek. Bůh pro tradici není skutečností vedle jiných skutečností. Není předmětem tázání a poznání jako jiné předměty. Bůh totiž neexistuje stejným způsobem jako člověk a jiné věci. Bůh je spíše odpovědí na otázku ve všech dílčích otázkách přítomnou. Bohem je dána odpověď vše obsahující a vše přesahující.Bůh je všeobklopující, zakládající, odůvodňující a určující skutečnost.

Použitá literatura:
Weischedel, W. Zadní schodiště filosofie, Olomouc, Votobia 1995, ISBN 80-7198-015-3
Hegel, G. W. F. Malálogika/(Encyklopedie filosofických věd, I. Díl), Praha,Svoboda1992,