Paruzie

Paruzie pochází z řeckého slova parousia, což znamená přítomnost. V teologii znamená spásonosnou Kristovu přítomnost, zvláště její uskutečnení na konci času a v plném projevu dějin spásy. Obvykle se spojuje s návratem Krista na konci času. V NZ se jí rozumí druhý příchod oslaveného Krista k soudu na konci světa. Tzv. poslední den nazývají epistoly paruzií Kristovou, to znamená, že je spjat ne s událostmi nýbrž s osobou. Paruzie chce v jistém smyslu zůstat mimo naši historii, zavádí nový pořádek, přerušuje soudobý vývoj dějin. Zřetel teologický koriguje a převyšuje jakékoli úvahy chronologické, jde o jistotu a nárok, ne o časový sled a fantazii. Obdobně se zde odloučila kategorie nesmrtelnosti od kategorie věčnosti: věčnost vyznačuje život pro věk, který má přijít a je nový, kdo věří vstupuje do boží přítomnosti a může v ní zůstávát.
NZ převzal svůj způsob zobrazení ze starozákonních představ o dni Jahveho, které v sobě zahrnují starší nábožensko - historickou vrstvu, mimo to čerpal své představy z politikých kultu a ze svých vlastních liturgií. Je tedy zřejmé, že den Jahveho je konkrétně den Ježíše Krista, současně je ukázána vůči kosmickému a univerzálnímu nároku politické moci. V praxi v Římě všeobecná vláda Ježíše Krista, který není kultovním bohem nějakého soukromého spolku, ale opravdovým vládcem světa. Z této pozice můžeme správně ocenit kosmickou řeč symbolů NZ. Je liturgickou řečí, neboť císařská liturgie Říma se vyjadřuje v kosmických symbolech, protože je pro ni císař podle tradic starého Orientu kosmickou postavou, - kosmokratorem - vrchol světa a vztyčný bod s božstvím. Tak náleží slovo křik, které je jedním z ústředních výrazů eschatologického líčení (Mt. 25,1), právě tak politické jako starozákonní liturgii, kde hraje rozhodující úlohu při svátku troubení (Nový rok, ...). Tak nabývá paruzie současně rysů epifanie Páně a oslavy Nového roku s jeho liturgií; Kristus zde ztělesňuje dvojím způsobem zlomení moci starých vládců tohoto světa, jeho příchod je vystoupením opravdového vladaře, jeho příchod znamená pád elementů světa (Gal. 4,3 až 4,9; Kol. 2,8 a 2,20; Mt. 24,29 až 31; 2 Petr 3,10), které dodaly materiál pro staré oslavy nového měsíce a Nového roku, znamená to také příchod nového Božího roku, věčné svatební hostiny, kterou oslavuje se svým lidem. Z této analýzy lze odvodit dvojí: z kosmických symbolických elementů NZ nemůžeme získat nic pro kosmické líčení průběhu budoucích událostí; všechny pokusy tohoto druhu jsou na špatné cestě. Tyto texty se týkají spíše vylíčení tajemství paruzie v jazyce liturgického podání. NZ skrývá a odhaluje to, co je pro nás nevyslovitelné o Kristovu příchodu tak, že o něm mluví slovy takového druhu, která v tomto světě mohou vyjadřovat způsob styku s Bohem. Paruzie je nejvyšším stupněm a naplněním liturgie, liturgie je paruzií paruziálním děním mezi námi. Na druhé straně z toho ale plyne, že právě tato církev, která se v liturgii zdánlivě obrací do nitra, zasahuje tím do nosného středu kosmu a působí na jeho osvobozující proměnu. Zrovna tak jako nesmíme vykládat liturgické symboly jako naturalistické popisy, nemůžeme odstranit realný nárok na kosmos, který není pompézní ozdobou, ale patří k jádru věci samotné. Ukazuje se ještě další fakt: skloubení nyní a potom, které způsobuje zvláštní ráz zpřítomění křesťanství a jeho přetrvávání do budoucího. Světské elementy zbaveny trůnu, pohaslé slunce, měsíc a hvězdy - to už se nyní stalo (Gal. 4,3) a přece to teprve nastane, trubka Slova svolává už teď lidi a přeci to teprve bude, každá eucharistie je paruzií, příchodem Pánem, a každá eucharistie terpve napětím touhy, aby zjevil svou skrytou nádheru. Prohloubením myšlenky paruzie, které se děje ve čtvrtém evangeliu, není vůbec nic nového vůči synoptickému očekávání, ukazuje pouze jasněji jeho zvláštní čas světa, který se tam teprve začíná rýsovat. Museli bychom zde provést pečlivou analýzu pojmů jít a přijít v řečech na rozloučenou, abychom dozráli k vyzrálé formě myšlenky paruzie, která stojí na konci novozákonního vývoje a která byla dále předávána prvotní církví. Můžeme však pouze konstatovat, že jít (kříž) a přijít (vzkříšení) se vnitřně prostupují. Ježíš jakožto Ukřižovaný i nadále Kráčející a současně jako Přibitý s rozepjatýma rukama a neustále Přicházejicí: v lásce, která dodržuje jeho přikázání, se děje jeho příchod jako eschatologický proces uprostřed světa (viz zvláště Jan 14,15 až 31). V dotyku Toho, jenž vstal z mrtvých, směřuje církev k paruzii Pána, modlí se a žije rovněž vůči paruzii, jejím zjevením je jen konečné zjevení a naplnění velikonočního tajemství.
Pro takou tématiku přestává být tématika paruzie spekulací o neznámém. Stává se výkladem liturgie a křesťanského života ve své vnitřní souvislosti a ve svém stálém sebepřekračování. V kříži kráčel nejprve Pán, aby nám připravil místo v domě Otce (Jan 14), a církev se musí stát výchozím bodem a schromaždištěm takové lásky, ve které se pán může zabydlet