Reformace a) Obecně obnova či návrat k původní, údajně čisté, biblické, podobě církevního života. Reformní snahy provázejí celé křesťanské dějiny; jejich cílem je odstranit deformace v učení a praxi církve; b) v užším smyslu první reformace ve středověku (valdenství, husitství) a druhá reformace, spjatá se jmény M. Luthera a J. Kalvína. Tato reformace se opírá o společné principy: a) Sola Scriptura (pouze písmem); svrchovanost Božího slova nad zbožností církve i jedince; jediným pramenem je bible; b) Sola gratia (pouze milostí); lidé jsou spaseni působením Boží milosti (a nikoli svou vlastní aktivitou; zaměřeno proti záslužnictví); c) Sola fide (samotnou vírou); spása se přijímá vírou; osobní vztah k bohu je nezastupitelný (zaměřeno vůči formalismu). Reformace vesměs obnovila v eucharistii přijímání chleba a vína i pro laiky, odstranila mnišství a celibát a zjednodušila liturgii; věrouku soustředila na centrální články. Ve srovnání s ostatními křesťany mají církve vzešlé z reformace (viz též protestanté) zjednodušenou organizaci s volitelností mnoha funkcí. Katolická církev se snažila proti reformaci postavit vlastní vnitřní obnovu označovanou jako protireformace.
Luther Martin, * 10. 11. 1483, † 18. 2. 1546, Německý církevní reformátor; zakladatel německého protestantismu. Teolog a filozof, vynikající znalec bible; studoval i některé dřívější církevní reformátory a středověkou mystiku. Základní myšlenky své reformy církve zformuloval v 95 tezích proti odpustkům (v roce 1517 je přibil na dveře chrámu ve Wittenbergu) a vyzval všechny, kdo s ním nesouhlasí, k veřejné disputaci; tím byla zahájena německá reformace (hlásal, že spasení je možné dosáhnout především skrze víru samu). V roce 1519 se v Lipsku veřejně přihlásil k názorům J. Husa, v roce 1520 jej papež vyobcoval z církve a uvrhl do klatby církevní bulou (Luther ji veřejně spálil). V roce 1521 na zasedání říšského sněmu ve Wormsu byl vyzván, aby své teze odvolal. Po prohlášení kacířem se stáhl z veřejného života a pod ochranou saských kurfiřtů překládal na hradě Wartburgu do němčiny bibli a psal náboženské spisy a traktáty (překladem bible položil základy ke spisovné němčině). V roce 1529 na zasedání říšského sněmu ve Špýru předložili vyznavači Lutherových zásad protest proti zákazu reformace (odtud protestanti), o rok později sepsal jeho žák Ph. Melanchton základní články víry, které byly předloženy císaři na zasedání říšského sněmu v Augsburgu; augsburgské vyznání je základem církve luterské.
Jean Calvin, * 10. 7. 1509, † 27. 5. 1564, Francouzský církevní reformátor; zakladatel kalvinismu. Studoval teologii a právo, v roce 1524 se pod vlivem M. Luthera a U. Zwingliho přidal na stranu reformace. Před pronásledováním odešel z Paříže do Basileje, kde vypracoval základy svého pojetí protestantismu (Institutio religionis Christianae). V letech 1536 – 1538 a od roku 1541 žil v Ženevě, zprvu jako profesor teologie, poté jako faktický vládce městské republiky; postupně nastolil tvrdý netolerantní režim řízený konzistoří. Ženeva se pod jeho vedením stala evropským centrem reformace.
Zwingli Ulrych (Huldrych), * 1. 1. 1484, † 11. 10. 1531, Švýcarský náboženský reformátor; v roce 1506 byl vysvěcen na kněze, pod vlivem E. Rotterdamského stoupenec pacifismu. V roce 1523 pod vlivem Martina Luthera vyhlásil 67 tezí a postavil se do čela reformního hnutí. Prosazoval republikánské principy v církvi i ve státě, odmítal katolické svátosti, celibát, klášterní život. Padl v bitvě u Kappelu.
Erasmus Rotterdamský, Desiderius, vlastním jménem Gerhard Gerhards, * 28. 10. 1465 nebo 1467, † 12. 7. 1536, nizozemský humanista. Od 1485 augustiniánský mnich, od 1492 kněz. Studiem starověkých jazyků se dostal ke kritické analýze biblických textů; do latiny přeložil Nový zákon. Kritik mravní zkaženosti církve, vyzýval k návratu k novozákonnímu křesťanství. V Chvále bláznovství se vysmívá formalismu scholastického vzdělání. Autor satirických útoků na katolickou církev i polemik s M. Lutherem; odmítl vytváření nové luterské církve a Lutherovo učení o spáse. Vzdělání a vnitřní sebepoznání považoval za prostředek proti společenskému zlu; tvůrce nových vědeckých a pedagogických přístupů. Považován za prostředníka mezi humanismem a reformací. 1559 a 1590 jeho spisy papežem zakázány.
Protestanté, Společné označení křesťanů navazujících na světovou reformaci 16. stol.; odvozeno od protestu reformačních stavů na říšském sněmu ve Špýru v roce 1529. Patří k nim evangelíci augsburského vyznání (luteráni), reformovaní křesťané helvetského vyznání (kalvinisté) a další větve či denominace (mj. baptisté, metodisté). Někdy bývají k protestantům řazeni i anglikáni. V českých zemích je největší protestantskou církví Českobratrská církev evangelická.
Luteráni, Luteráni – stoupenci protestantského hnutí, u jehož zrodu stál německý augustiniánský mnich a teolog M. Luther (byl ovlivněn i Janem Husem; čerpal především z jeho díla De ecclesia). Bibli chápou jako jediný zdroj a normu víry, přičemž největší důraz kladou na víru; zdůrazňují ospravedlnění pouhou vírou bez prostřednictví záslužných skutků. Základním věroučným dokumentem luteránství je Augsburské vyznání víry, jehož autorem je P. Melanchthon. Luther hlásal přísné odlišení sféry náboženské od sféry společenské. Vrcholným orgánem hnutí je Světová luterská federace (založena 1947); sdružuje 122 církví reprezentujících přes 57 mil. věřících (ze 61 mil. luteránů) celého světa. Nejvýznamnější postavení mají luterské církve v Německu a ve Skandinávii, ale silný vliv mají i v Pobaltí, Kanadě, USA, Brazílii, Etiopii, Tanzanii, Indii, Indonésii a Republice Jižní Afrika. V ČR náležejí k tomuto hnutí Evangelická církev augsburského vyznání (3 500 členů), Luterská
evangelická církev augsburského vyznání a Slezská církev evangelická augsburského vyznání (37 000 členů). Sloučením původních luterských a kalvínských evangelických sborů vznikla v roce 1918 Českobratrská církev evangelická.
Církev reformovaná(Kalvinisté), Kalvinisté – církev odvozovaná od větve reformace 16. stol. spjaté se jmény U. Zwingliho a J. Kalvina. Zdůrazňují Boží svrchovanou vládu nad světem a přístup k Bohu jen vírou. Mají značně zjednodušené bohoslužby, večeři Páně chápou jako symbolickou připomínku Kristovy duchovní přítomnosti v církvi. Obvyklé vnitřní uspořádání je presbyterně synodní (odtud někde užívaný název presbyteriáni). Tato reformovaná větev není v ČR přímo zastoupena, ale stala se v roce 1918 většinovou součástí Českobratrské církve evangelické. K reformované tradici se hlásí též kongregacionalisté.
Baptisté, Členové křesťanského církevního společenství, jež volně navázalo na anabaptisty (novokřtěnce) jako radikální větev reformace a formovalo se v Anglii od 17. stol. Zdůrazňují svobodný přístup k víře a nutnost osobního obrácení, které je předpokladem křtu; křest udělený v raném dětství neuznávají. Za základ víry považují pouze bibli v rozsahu společném s ostatními protestanty. V českých zemích působí od 19. stol., v současnosti pod názvem Bratrská jednota baptistů.
Metodisté, Příslušníci protestantské církve vycházející z tradice anglikánské církve, obohacené o aspekty pietismu. Založili ji anglikánští kazatelé John Wesley (1703 – 1791) a jeho bratr Charles Wesley (1707 – 1788). Církev je nazývána podle přísné „metodiky” duchovního života, důsledného dodržování náboženských předpisů. Metodistické učení značně ovlivnilo i jednotu bratrskou. Původně představovalo pouze myšlenkový proud v rámci anglikánské církve. První samostatnou metodistickou církví byla Metodistická episkopální církev, jež vznikla v roce 1784 v Americe. Největšího rozmachu se dočkalo metodistické hnutí v 19. stol., kdy se rozšířilo do celého světa. Nejsilnější pozice má v USA, Velké Británii, Kanadě, Německu, Austrálii a Republice Jižní Afrika. Metodistické církve mají téměř 50 mil. Členů. Nejvyšším orgánem je Světová metodistická rada, sdružující 62 církví.
Anglikáni Anglikánské církve – národní církve rozšířené ve Velké Británii, v USA a na území bývalých britských kolonií. Jednotlivé církve (celkem 19 autonomních církví organizovaných teritoriálně) jsou samostatné; od poloviny 19. stol. jsou sdružené ve Společenství církví (Anglican Communion). První anglikánská církev vznikla v Anglii za vlády Jindřicha VIII., jenž roku 1534 vyňal církev ze svrchovanosti papeže a podřídil ji své autoritě. V roce 1571 parlament schválil anglikánské vyznání víry. Formálně je její hlavou anglický panovník, v čele církevní hierarchie stojí arcibiskup z Canterbury (biskupové jsou členy Horní sněmovny). Církev je vnitřně diferencovaná; dělí se na tři teologické proudy, protestantsko-biblický (Low Church), katolicko-svátostný (High Church) a liberální (Broad Church). V její liturgii a doktríně se prolínají prvky katolicismu a protestantismu. Celkem se k anglikánskému vyznání hlásí asi 30 mil. lidí na celém světě.
Českobratrská církev evangelická, Největší protestantská církev v českých zemích; vznikla v listopadu roku 1918 sloučením reformované a luterské církve (které v této podobě existovaly od tolerančního patentu a byly dědičkami utrakvistů a staré jednoty bratrské). Přihlásila se mimo jiné k české konfesi, v níž již v roce 1575 obě vyznání vyslovila společnou víru. Početně posílena přestupovým hnutím z katolické církve ve 20. letech 20. stol. Převládá kalvinistické zaměření s presbyterně synodním uspořádáním: sbory jsou sdruženy v senioráty a celocírkevní sbor. Na každém stupni jsou volená grémia v čele s kurátory a ordinovaní představitelé, faráři, resp. senioři.
Jednota bratrská, Křesťanské církevní společenství, jež se v roce 1457 zformovalo v Kunvaldu pod Orlickými horami rozvinutím husitského programu (zejména působením bratra Řehoře z emauzského opatství) podle myšlenek P. Chelčického. V roce 1467 ustavení vlastní církve (programové zpřetrhání vazeb s církví katolickou, ale i podobojí) a zvolení vlastních kněží bez ohledu na apoštolskou posloupnost. Pronásledována Jiřím z Poděbrad. Do začátku 16. stol. měla ráz sekty důsledně dodržující novozákonní principy (život v ústraní, vzdělání pouze jako prostředek k pochopení bible aj.). Asi 1500 rozchod se starověrci a otevření církve měšťanům a šlechtě. Po polovině 16. stol. prosazen Janem Augustou a Janem Blahoslavem kladný vztah k humanistické vzdělanosti; rozvoj bratrského školství i písemnictví (Bible kralická, tvorba J. A. Komenského aj.). V roce 1575 se podílela na vypracování české konfese, 1609 legalizována Majestátem Rudolfa II. Po porážce stavovského povstání na Bílé hoře část členů jednoty bratrské přežila v utajení po několik generací do tolerančního patentu a vystoupila jako kalvinistická církev. Z jedné exilové skupiny vznikla světová Unitas fratrum, působící v českých zemích do současnosti pod názvem jednota bratrská
Chelčický Petr, * asi 1390, † asi 1460, Český náboženský reformátor a filozof. Pocházel zřejmě z nižších skupin venkovské šlechty. Většinu života strávil asi v Chelčicích u Vodňan, určitý čas pobýval v Praze, kde navštěvoval Husova kázání. V zásadě sdílel husitskou myšlenku o potřebě nápravy církve a společnosti, ale již v první fázi husitské revoluce odmítl jakékoli násilí a v souladu s Novým zákonem (snad i ovlivněn pacifismem sekty valdenských) povoloval křesťanům výhradně boj duchovní. Tento názor hájil v polemikách s Jakoubkem ze Stříbra, táborskými kněžími, zvl. s Mikulášem z Pelhřimova i s J. Rokycanem, s nímž se později sblížil. Ve shodě s J. Viklefem a J. Husem zastával pojetí křesťanské církve jako sboru vyvolených ke spasení, uznával pouze rovnost křesťanů před božím zákonem, proto odmítal tradiční středověké dělení společnosti na trojí lid. Z
respektu k Novému zákonu a z důsledného odporu
proti násilným praktikám pramenilo i jeho odmítání funkce státu. Ostře se vyjadřoval proti peněžnímu hospodářství, obchodu a životu ve městech; za jedinou náležitou činnost skutečného křesťana považoval zemědělství. Kolem Chelčického se postupně vytvořil okruh přívrženců a jeho myšlenky se staly ideovým východiskem jednoty bratrské. Ovlivnil L. N. Tolstého. Z díla: traktáty O boji duchovním, O trojiem lidu řeč, Sieť viery pravé a sbírka kázání Postila.
Wycliffe John, * kolem 1320, † 31. 12. 1384, Anglický teolog, filozof a náboženský reformátor. Vyučoval v Oxfordu. Zdůrazňoval rozdíl mezi viditelnou organizací církve a církví jako duchovním společenstvím předurčeným ke spáse. Institucionální církev má mít svoji autoritu odvozenou od církve duchovní. Hlavou církve je Kristus a jejím správcem světská moc. Duchovní, který nežije podle Božího zákona, může být zbaven kněžské autority světským panovníkem. Požadoval apoštolskou chudobu církve, její majetek má převzít stát. Ve sporu o univerzália stoupenec realismu; ideje v mysli Boží jsou současně přítomné ve světě a utvářejí pravou podobu věcí a člověka. Proto je pro lidské jednání Boží zákon závazný. Zavrhl některé svátosti, celibát, kult svatých a odpustky. Viklefovo učení (které bylo katolickou církví odsouzeno) mělo značný vliv na hnutí lollardů a na husitství (Stanislav ze Znojma, Jeroným Pražský, Jan Hus).
Blahoslav Jan * 20. 2. 1523, † 24. 11. 1571, Český gramatik a muzikolog; biskup jednoty bratrské. Přeložil Nový zákon a inicioval překlad celé bible podle hebrejských, chaldejských a řeckých předloh (Bible kralická). Nejvýznamnější díla: Gramatika česká, rozprava Filipika proti misomusům a spis Vitia concionatorum, to jest Vady kazatelův
28. prosinec 2012
9 673×
1900 slov
