Řecká filosofie klasického období

( Athény, 5. – 4. století př. Kr. )

V této době měli všichni lidé povinnost podílet se na vládě. Soudci byli losováni z lidu, bez ohledu na jejich vzdělání. Proto bylo třeba naučit lidi mluvit, myslet a argumentovat v souladu s těmito funkcemi. Tohoto úkolu se ujali sofisté. Ti položili základy logiky a rétoriky. Používali k tomu sofismata – logické slovní hříčky.
Protágorás byl zastáncem relativismu a subjektivismu v poznání i uvažování. Jeho slavným výrokem je „Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou“.

Gorgiás byl ještě radikálnější. Vyznával tzv. noetickou skepsi, tzn. pochybování o všem. Svůj nihilismus dokládá těmito třemi tezemi:

1, nic není
2, je – li něco, nelze to poznat
3, lze – li to i poznat, nelze to nikomu sdělit.

Těmito tezemi popíral jakoukoli možnost poznat nebo popsat cokoliv, jelikož lidské vjemy a schopnost popisu čehokoli je velmi nedostačující.

Sokrates (5.st.př.n.l.)byl vyučen sochařem. Za svoje rady a učení lidí nebral žádné peníze. Tvrdil, že hlavní je zabývat se člověkem, tedy sebou. Hvězdy apod. není třeba zkoumat, jelikož je stejně nemůžeme nijak ovlivnit. Jakási vědma v Delfách mu řekla, že je nejmoudřejším člověkem na světě. Sokrates to odmítal akceptovat, a tak se snažil najít někoho moudřejšího. Promlouval s lidmi a svými otázkami dohnal k poznání, že oni vlastně nic neví a on je vskutku tím nejmoudřejším.
Mluvil o tzv. daimonionu – vnitřním hlase, přesvědčení, kterým by se měl člověk řídit.
Byl obviněn ze zneuznávání bohů, zavádění nového božstva a kažení mládeže. Sokrates byl proti demokracii, jelikož se mu nelíbilo stávající uspořádání, kde každý mohl rozhodovat. Byl odsouzen k smrti.
Sokrates nenapsal žádný spis, jeho učení zachytili jeho následovníci. Mezi ně patřili stoupenci tzv. malých sokratovských škol – megarské (idealismus), élidsko-eretrijské (idealismus), kyrénské (ateistické myšlení) a kynické (materialismus).
1, megarská škola – Eukleidés z Megary (400 př.n.l.) – syntéza elejského učení a sokratovské
etické filosofie. Princip dobra je absolutizován a přeměněn v samostatnou
podstatu. Užíval umění sporu, sporem dvou tvrzení docházel k pravdivosti
toho svého.
Stiplón z Megary – kritika náboženských představ
2, élidsko-eretrijská škola – velmi podobný způsob myšlení jako u megarských, myšlenky se však
dochovali pouze útržkovitě. Představiteli této školy byli Faidón z Élidy
a Menedémos z Eretrije
3, kyrénská škola – Aristipp z Kyrény – za cíl života považoval individuální štěstí
4, kynická škola – Antisthenés (446-366 př.n.l.) – souhlasili pouze s etickou částí Sokratova
učení, zbytek kritizovali. Zastávali například názor, že jediné, co existuje, je to,
co lze smyslově vnímat. Odmítají i idealistický výklad povahy duše jako neko –
nečné, nesmrtelné. Charakterizují jako hmotnou, analogickou s tělem. Zabýval se
metodologií vědy, definicemi. Za vrchol ctnosti považovali autarkii, tj. autonomii
mravní osobnosti. Tvrdili, že je nutno přirozené potřeby člověka uspokojovat.
Nesprávné však je v tomto se vyžívat.
Diogenes ze Sinópy (404-323 př.n.l.) – skromný a nenáročný život, návrat
k přírodě, distance od společenského života, apatie – lhostejnost.
Od této školy odvozujeme slovo cynik – člověk pohrdající morálními zásadami

Platón byl Sokratovým žákem, psal dialogy. Založil školu postavenou na dialozích – Academia.
Napsal dílo Obrana Sokratova – dialogy, ve kterých Sokrates diskutuje s filosofy o své pravdě.
Hodně cestoval, několikrát byl vězněn za vzpoury proti státním zřízením.
Byl první objektivní idealista, ostatní už z něj vycházeli.
Učení:
1, ontologie a kosmogonie – čerpá ze Sokrata, Eleatů a Herakleita
Vyznával 2 jsoucna – svět jevů (materiální, proměnný, námi vnímaný)
svět idejí (věčné, nehybné, neměnné, námi nevnímané)
Podle něj svět stvořil demiurgos, vnější síla, více už do dění nezasahuje.
Duše je podle něj nemateriální, věčná, příbuzná idejím, snaží se rozpomínat na svět idejí
(anamnesis).
Platónský trojúhelník ABSOLUTNO

anamnesis methexis

JÁ smyslová zkušenost BYTÍ

já – subjekt, duše člověka
bytí – substance, svět
absolutno – ideje
methexis – podílení se idejí na světě
anamnesis – rozpomínání se duše na svět idejí
zkušenost – smyslové vnímání světa
2, názory na společnost – podle Platóna je ideální společností utopický socialismus. V takovéto společnosti
vládci jsou moudří filosofové bez majetku, žen a rodin (aby je nic neovlivňovalo a mohli se soustředit jen
vládu), stateční strážci mohli mít ženy, ne však rodinu nebo majetek a průměrní umírnění výrobci mohli
mít malý majetek, ženy a rodinu. Všechno by bylo řízeno státem, izoloval by obyvatele od všech škodlivých
vlivů zvenku, nesmělo by se téměř vycestovávat.
3, etika – tvrdil, že se musí zdokonalovat až k blaženosti (daimon). Od něj odvozujeme pojem platonická láska
(upřednostňování mravních hodnot, milování idejí, ne vzhledu)
4, přírodovědné názory – už v jeho době byly zastaralé. Tzv. demiurgos stvořil prvního ideálního tvora,
ze kterého se vyvíjeli ti další.

Aristoteles (384-322 př.n.l.)
Otec byl lékař, proto měl Aristoteles zájem o vědu. Od roku 343 byl povolán na dvůr makedonského krále Filipa II. K výchově jeho syna Alexandra. Ten nastupuje na trůn po otcově vraždě v roce 336 př.n.l. a Aristoteles se vrací do Athén, kde založil školu Lyceum – peripatetickou školu (petos = sloupořadí, diskuse při procházkách). Po smrti Alexandra (323) byl obžalován z bezbožnosti, uprchl na ostrov Euboia, kde roku 322 př.n.l. zemřel.
Byl historik, systematik, zakladatel logiky. Napsal přes 100 titulů, po požáru Alexandrijské knihovny se dochovalo pouze 47. Jeho spisy dělíme na logické, fyzické, metafyzické, etické, politické, rétorické a uměnovědní. Byl prvním historikem filosofie.
Učení:
1, klasifikace věd - Aristoteles jako první odlišil vědu od filosofie. Vědy dělil podle obsahu myšlení na teoretické (metafyzika-ontologie, fyzika, matematika), praktické (politika, ekonomika, etika) a vědy poietické (lékařství, řemesla, umělecká činnost). Druhé dělení bylo dle formy myšlení a sdělování na logiku a rétoriku
2, ontologie – učení o podstatách, materialista. Rozeznával tři podstaty – látku (věčná, nestvořená, nelze ji poznat), tvar (to, co dělá věc tou konkrétní věcí, poznáváme smysly a rozumem) a jednotu látky a tvaru (samy o sobě neexistují, bytí založeno na jednotě). Prvopříčina všeho, čistá forma, je nehybná, ale uvádí do pohybu = prvotní hybatel, bůh. Příčinami všech dějů jsou příčiny látkové, tvarové, hybné a účelové. Všude ve světě existuje účelnost = teologické chápání veškerého dění, naplnění účelu = entelechie. Puzení k dokonalosti je dle něj všude na světě, účelem existence člověka je být člověkem.
3, gnoseologie – smyslové poznání světa = bytí
4, logika – založil logiku, vymezil pojmy, výroky a soudy, deduktivní úsudky. Zavedl pojem sylogismus (druh úsudku). Ten může být buď kategorický (2 premisy-předpoklady- a závěr) nebo hypotetický (1 z premis je hypotetická, závěr je kategorický). Zavedl také tři principy logického myšlení-princip totožnosti (jeden předmět nelze vymezit dvěma pojmy na stejné úrovni), princip sporu-nemohou existovat dva výroky, které si odporují v tom, co tvrdí o jednom předmětu, a princip vyloučeného třetího.
5, psychologie – dva pojmy – látka a tvar. Tělo je pro něj pasivní látka a duše aktivní tvar.
6, etika – ctností je pro něj vědění, dobrým se člověk stane jednáním. Podle Aristotela existují tři druhy dobra – tělesné (zdraví, síla, krása), duševní (moudrost) a vnější (sociální prostředí).
7, názory na politiku, stát, společnost – spis Politika. Byl první, kdo řekl, že člověk je tvorem společenským. Režimy dělil na dobré, řádné (monarchie, aristokracie, polyteia – otrokářská demokracie) a zvrhlé (tyranie, oligarchie – vláda nemnohých, demokracie – lůzovláda). Podle něj je nejlepší aristokracie. Stát vznikl z rodiny.
8, estetika – tři druhy krásy – pořádek a uspořádanost, souměrnost, omezení (krása musí být ohraničená) a dodatková velikost (nejlépe střední).
9, názory na ženy – žena je neúplný muž, muž zasévá a žena je jen půda