René Descartes se narodil roku 1596 v Touraine v šlechtické rodině. Byl dán na studia do prestižní koleje v La Fléche, dále studoval na Sorbonně. Historickou kulisu jeho života tvoří třicetiletá válka, do které Descartes sám vstupuje na straně holandského protestantského vojska. Jeho Úvahy o první filosofii se po vydání v Paříži setkají s příkrým odmítnutím a vzhledem k situaci, jež v Paříži panuje se Descartes odebírá do Holandska. Krátce před smrtí přesidluje do Švédska, kde záhy umírá zřejmě vlivem klimatických podmínek. Stalo se tak roku 1650.
Jako své první dílo publikoval v roce 1637 Rozpravu o metodě, a to anonymně, když jeho prvním sepsaným dílem bylo zřejmě Compendium musicae. Díky procesu s G. Galileim zničil své již téměř sepsané dílo Svět. Další významná díla jsou Úvahy o první filosofii a Filosofické principy. Zabýval se také matematikou a optikou, je mu připisován objev zákona lomu světelných paprsků na vstupu do prostředí s odlišnou optickou hustotou.
Počínaje Descartem dochází ve filozofii k pozvolnému gnoseologickému obratu, jenž definitivně vrcholí dílem I. Kanta. Descartes pokládá základy k novému způsobu uvažování, objevuje nové východisko pro své tázání. Nespokojuje se s předchozí tradiční metafyzikou a jejími samozřejmě přijímanými předpoklady, je ochoten pochybovat o všem, zároveň však není tradičním metafyzickým představám vzdálen, například v pojetí pravdy jako míry objektivní reality předmětu. Pronikavý rozdíl je ale v tom, že Descartes je schopen k takovémuto poznatku dospět, či je o tom přesvědčen.
V Úvaze o existenci Boha uvádí: "...poněvadž je (idea Boha v mé mysli) nanejvýš jasná a zřetelná a má více objektivní reality než která jiná, není žádná jiná sama o sobě pravdivější a u žádné není menší podezření z klamu."
Ústředním bodem Descartesovy filosofie se stává člověk, člověk který poznává, pochybuje, představuje si, vnímá. Descartesovou snahou je vybudovat poznání co nejjasnější a prosté všech pochybností. Hned na počátku odvrhuje smysly, neboť "je moudré nevěřit těm, kteří nás třeba jen jednou oklamali," čímž se staví do opozice Aristotelovu "smysly nás neklamou, alespoň ne zpravidla." Přestože smysly nejsou zárukou správného poznávání, je nutno s nimi počítat, protože o něčem vypovídají. Představy, které si utváříme jsou reprezentacemi skutečných věcí. Není však nutné předpokládat něco ve smyslu Platónovy jeskyně, Descartes uvažuje tímto způsobem: "I kdyby tyto věci, oči, hlava, ruce a podobně, mohly být neskutečné, přece nezbytně musíme přiznat, že některé jiné věci ještě jednodušší a obecnější jsou pravdivé. Z těch jako ze skutečných barev se tvoří všechny obrazy věcí, jež jsou v naší mysli." A také vyzdvihuje vědy, které pojednávají pouze o nejjednodušších a nejobecnějších věcech a nestarají se, zda tyto věci jsou v přírodě. Má na mysli samozřejmě aritmetiku a geometrii.
Tři východiska jeho filosofie jsou známá - vlastní existence, Boží existence a pravdivost (ve smyslu poznatelnosti, neskrytosti) toho, co se nám ukazuje. Tvrzení "Ego cogito, ergo sum" je nejjistější a první ze všech poznání. Kritériem pro uznání nějakého poznatku je jeho jasnost a zřetelnost stejná jako u tohoto prvotního poznatku.
Lidská mysl je to, co poznáváme jako první. Proto i důkaz Boží existence je u Descartesa odvozen z vlastního myšlení. Tvrdí, že ideje, jež ukazují substance jsou něco vyššího a mají v sobě více objektivní reality než ty , které reprezentují pouze mody nebo akcidence. A idea nekonečného, věčného, všemohoucího Boha má více objektivní reality než ty, jimiž se vyjadřují konečné substance. Dále je také naprosto zřetelné, že v působící příčině musí být nejméně tolik reality, kolik jí je v účinku příčiny. To znamená, že pouze reálná nekonečná substance, tj. Bůh, může dát vzniknout takové ideji.
Třetím bodem je postulát, že Bůh neklame. Patří to přirozeně k jeho vlastnostem nejvyšší bytosti. Descartes totiž ukazuje, že klam je nedostatkem a nejdokonalejší bytost je přirozeně bez nedostatků.
Descartesův koncept světa (ve smyslu universa) je dualistický. Počítá se dvěma základními principy - myšlením a hmotou (rozlehlostí, rozprostraněností).
Pro Descartesa je přirozenější a přednější předpoklad myšlení, které chápe zcela neprostorově a netělesně, je to "vše co se v nás děje tak, že jsme si toho vědomi bezprostředně z nás samých." Takovými procesy jsou rozumění (chápání), chtění a představovaní, které nazývá mody myšlení. Myšlení je jediná vlastnost, jež patří k lidské přirozenosti, veškeré další vlastnosti náleží tělesnému (lidské tělo je tak vlastně jen mechanismus, podobně jako zvířata).
Ve své mysli ale také máme poznání některých schopností, které nemohou být pochopeny bez prostorové substance, které obsahují prostorovou složku - například schopnost měnit místo, brát na sebe různé podoby. Tedy z idejí těchto schopností v mysli a faktu, že Bůh neklame Descartes odvozuje existenci hmotných věcí (musí existovat něco, čeho tyto ideje jsou reprezentacemi). V dalším výkladu v Úvahách Descartes silně antropomorfizuje a hovoří bez výraznějšího přechodu o odlišnosti těla a ducha. Pronikavou odlišností těla oproti duchu je jeho dělitelnost. Je zřejmé, že odnětím nohy nebo paže se odebere něco tělu, ale duchu takto odebrat nic nelze, tedy nelze jej dělit.
Charakteristickou vlastností pro těleso je rozprostraněnost, což demonstruje na příkladu s voskem. Můžeme měnit různým způsobem jeho kvality (zahříváním teplotu, objem i délku) aniž bychom ho přestali vnímat jako vosk, ovšem kromě kvality jediné - nelze vosk (čili voskové těleso) vnímat jako něco nerozlehlého.
Myšlení i rozprostraněnost Descartes považuje za substance. Vyplývá to z toho, že své prvotní a základní vyhlášení "já jsem" chápe ve smyslu něco je. Substanci samotnou definuje jako "věc, která existuje tak, že ke své existenci nepotřebuje jiné věci." Takovou je samozřejmě pouze Bůh, ale můžeme chápat myšlení a rozprostraněnost jako stvořené a vzniklé pouze přičiněním Boha a tedy jako nejobecnější principy. My samozřejmě poznáváme substanci jen podle jejích atributů.
Descartes zůstává na půli cesty mezi heliocentrickým a geocentrickým kosmologickým názorem. Sám tvrdí, že popírá pohyb Země důsledněji než Kopernik a pravdivěji než Tycho de Brahe. Podle něj se sama Země i ostatní planety nacházejí v klidu ve své oblasti nebe (fluidové těleso prvního elementu), a každá změna jejich polohy vyplývá z toho, že se pohybuje celá část nebeské fluidové hmoty, jež je obsahuje a unáší.
9. červenec 2008
13 652×
1003 slov
