Scholastika

Scholastici byli církevní učitelé svobodného umění, učili především teologii a filosofii. Zásada: „Filosofie je služkou teologie“… Scholastika se dá rozdělit do tří období:

ranná (9. — 12. st.) — spor o universálie

vrcholná (konec 12. — 13. st.)

pozdní (13. — 14. st.)

První university: Paříž, Oxford, Boloňa, Padova (It.)

škola = schola: církevní školy při klášteře — učilo se svobodné umění

Od 15 let artistická fakulta, tam byla cílem studia znalost písma svatého.

Ti, kdo vyšli z artistické fakulty si mohli vybrat: 1) práva, 2) medicína, 3) teologie

Sedmero svobodných umění (dělení svobodného umění na církevních školách):

trivium: gramatika, logika, rétorika

quadrivium: geometrie, aritmetika, astronomie, música

Vyučovací metody: četba + výklad náboženských textů, později disputace = učená diskuse

cíl studia: znalost Písma Svatého

V této době existovaly dvě odlišné filosofické skupiny: realisté & nominalisté

Realisté

Uznávali reálie vyššího typu.

Krajní realisté — vycházeli z Platónovy teorie idejí, obecné pojmy řadili před věci, např. „bělost“, „člověčenskost“ apod. brali jako reálné pojmy, které jsou předpokladem existence, jsou před věcmi

Umírnění realisté — vycházeli z Aristotela, obecné pojmy jsou ve věcech (Vilém ze Champeaux — typický realista).

Anselm z Canterbury, (původem Ital), zastával racionální zdůvodnění Boží existence:

„Věřím, abych pochopil.“, „Věřím, abych rozuměl, ničemu nerozumím dokud neuvěřím.“

Johannes Scotus Eurigena (810 — 877) — Irský filosof a teolog, překládal novoplatonisty do latiny.

Nominalisté (= antirealisté)

Tvrdili, že obecné pojmy jsou jen jména a názvy, kterým reálná existence nepřísluší. (Roscellinus)

Johannes Roscellinus z Compiégne (1050 — 1120) — universálie jsou pouze zvukem (výdechem hlasu — flatus vocis), kterému v rovině jsoucího nic neodpovídá. Stanul ve sporu proti Anselmu z Canterbury.

Pierre Abelard (12. st.)

Scholastik; u něj se už objevily první záblesky renesančního myšlení. „Poznáváme, abychom věřili.“

Zajímavá je korespondence s milenkou Heloise, jíž měl být původně učitelem („Více než Boha, miluji Tebe…“)

Napsal dvě důležitá díla:

Ano a ne — stanovení základní metody scholastiky, sloužící k překonání rozporů v bibli:

zjistit autentičnost textu

zjistit zda autor nezměnil tvrzení

odlišit citace od vlastních názorů

odlišení kladených otázek od vlastního řešení

význam termínů (v jakých všech významech byly termíny použity)

Hlavní autoritou je podle Abelarda Písmo Svaté, k němu se při odstraňování rozporů kloníme, pokud předchozí metody nestačí.

Historie mých nehod — Abelardova autobiografie

Abelard dále zavádí pojem intence (= záměr), rozlišuje záměr od činu — „Dobro a zlo činu je závislé na dobru a zlu záměru.“ (Toto později prosazuje např. Machiavelli;

Vychází z toho též utilitarismus — charakteristika tendencí, které zaměřují mravní jednání ve prospěch jedince (J. Benthama); kritérium dobrého: přirozená morálka, která se projevuje v našem svědomí (postoj a hodnocení podle míry užitečnosti))

Oblast etiky: „Poznej sebe sama“

„Křesťan není ten, kdo uznává dogmata a mluví o tom, ale ten, kdo žije křesťanským životem.“ (podle Abelarda např. Sokrates)

Berhardt z Clairvanx

Křesťanský mystik; Bůh je předmětem přímého nazírání (ne racionálního, rozumového, jako např. u scholastiků).

„Abychom mohli milovat Boha, musíme žít, a abychom žili, musíme milovat sebe samotné.“

12. — 13. st. — vznik mnišských řádů:

dominikánský řád — sv. Dominik (1170 — 1221), reforma církve rozumovou cestou, boj proti heretikům = kacířům, založení sv. Inkvizice (Akvinský — tomismus)

františkánský řád — sv. František, založeno na základě emoční cesty, chudoba + příroda, opozice proti rozumovosti, snaha o patetické spodobnění Krista působící na lidi, mystický prožitek Kristova utrpení; stigmata = 5 otevřených ran Kristových); (Bacon — kritik tomismu)

Tomáš Akvinský (13.stol.)

Dominikán; předmětem filosofie je poznávání Boha — přirozený rozum musí sloužit víře. Autor umírněného Aristotelského realismu. Jeho učitelem byl Albert veliký (1193 — 1280).

Zdůvodnění boží existence na základě již známých účinků — 5 důkazů:

Vše, čím je pohybováno, musí zároveň pohybovat něčím dalším. Pohyb musí tedy vycházet z něčeho základního, nehybného, a to je Bůh — základní hybatel.

Důkaz z účinné příčiny: jednotlivá jsoucna jsou příčinně spojena, musí existovat nějaká první příčina toho všeho.

Důkaz možného a nutného: „Jsoucna jsou jen možná, musí být ve věcech něco nutného, něco co je samo sobě nutné.“ Tedy: věci jsou a nemusejí být. Ovšem to, že jsou vyvolává nutnost jejich existence.

Důkaz ze stupňů dokonalosti: skutečnosti jsou ve své dokonalosti odstupňovány, existuje příčina dokonalosti všech jsoucen, nejdokonalejší skutečnost, a tou je Bůh (Platónská myšlenka).

Teleologický důkaz řízení světa, vychází z účelného uspořádání celé přírody, k cíli se dostaneme díky našemu rozumu. Akvinský: existuje něco rozumového, čím je vše řízeno k cíli, a to je Bůh.

Akvinského etika:

Dílo Suma theologická: předpoklad mravného jednání — svoboda vůle;

„Trojího je člověku třeba ke spáse: vědět, v co má věřit, vědět, co má žádat, a vědět, co má činit.“

Trojí ctnosti:

nadpřirozené — křesťanské ctnosti: víra, naděje a láska

přirozené — rozumové: vědění, moudrost, opatrnost

získané — mravní ctnosti: uměřenost, statečnost, spravedlnost

Akvinský také definuje dvě podoby bytí: dokonalý Bůh a bytí věcí stvořených.

Dílo:

Proti pohanům, Suma Theologica

Tomismus

V užším smyslu filosofický a teologický systém Tomáše Akvinského, v širším smyslu učení, rozvíjené jeho žáky i autory, kteří na něj nějakým způsobem navazují. Existence Boha není nutně evidentní, Bůh je nepoznatelný. Základem tomismu je učení o duši a poznání.

Rozdělení ctností: rozumové — vědění; mravní — statečnost; křesťanské — víra, naděje a láska

Lidská duše je netělesná, čistá forma bez hmoty — nesmrtelná, nezničitelná. Má tři roviny: vegetativní, senzitivní a rozumovou.

Tomismus se stal oficiální filosofií dominikánského řádu — roku 1322 byl prohlášen svatým. Roku 1879 byl tomismus povýšen na oficiální náboženství katolické církve.