Smysl života

“Kdybych měl svůj život začínat znovu,
žil bych jej právě tak , jako jsem jej žil
až doposud.Je to pro mne organickou
nezbytností.“
F.E.Dzeržinskij

Smysl života v nesmyslném světě? Cožpak dnešní svět, svět, jemuž každou hodinu, každou minutu hrozí, že se lidstvo samo, svými technickými objevy, zahubí, má vůbec nějaký smysl? Cožpak se nevypočítává, kolik válečného arzenálu je ve světě nahromaděno a kolikrát může být každý z nás zahuben?
Nejsme snad každodenními, někdy i lhostejnými a unavenými svědky toho, jak na této planetě umírají nevinní lidé, ženy a děti? A kde pak hledat smysl života? Snad jen v tom, jak nejlépe přežít bez ohledu na budoucnost.
Jak se chováme my, civilizovaní lidé, k příštím generacím, k naší budoucnosti, k našim dětem? Co jim zanecháváme? Planetu bez pitné vody, zemi zničenou průmyslem a chemií, zemi vydrancovanou, zbavenou surovinových zdrojů, zemi, která jen sotva bude moci uživit budoucí pokolení.
Růžový optimismus není na místě, život člověka na naší planetě je skutečně ohrožen. Můžeme to brát jako absurdní, avšak právě v dnešním světě, v němž rozvoj vědy a techniky otevírá nebývalé možnosti pro všestranný rozvoj jednotlivce, je zároveň život člověka ohrožen mnohem více než v dobách, kdy lidstvo bylo bezmocné proti mnohým nemocem.
Touha po šťastném životě, svobodném a důstojném člověka, prolíná dějinami lidstva, setkáváme se s ním ve všech etapách vývoje společnosti. Je ovšem skutečností, že se hledání smyslu života často odpoutávalo od společnosti, od země, do světa iluzí a snů. Ale člověk, to není abstraktní bytost trůnící někde mimo tento svět. Člověk, to je svět člověka. Smysl svého života musí tedy hledat sám v sobě, ve světě, ve kterém žije.
Smysl života nespočívá v marném a nesmyslném hledání „ztraceného ráje“, je to boj za lepší život, není to činnost zůstávající pouze v oblasti myšlení, ale život praktický, každodenní zápas o sebe i o svět, ve kterém individuum žije.
Jsou ovšem i jiní hledači smyslu života. Zkoumají smysl života tak, jako by byl předem pro každého určen, někým stanoven, jde jen pouze o to, nesplést se a včas tento správný směr najít. Náboženská učení již tento správný směr vytyčí, jde pouze o to, „odevzdat se do vůle boží“, nenechat se unést bezbožným materialismem. Katocká církev vidí smysl života člověka, ne v něm samém, ale v jeho lásce k bohu. Jiná náboženství řeší otázky smyslu života v podstatě stejně. Jsou ovšem i „ateističtí“ hledači smyslu života, kteří si neuvědomují, že smysl života je v nich samých. Člověk svým jednáním, svou prací, celým svým bytím vtiskne průběhu svého života určující rysy, záleží na něm, zda život neprožije zbytečně, marně. Jde o to, žít tak, aby každý přispíval jak ke svému osobnímu rozvoji, tak k rozvoji celé společnosti.

Každý člověk si sám, tím, jak žije, jaké zásady přijímá za své, jak se chová k druhým atd., začíná tvořit svůj vlastní život; i když determinace společnosti okolím trvá, člověk není a nemusí být pasivním. Jistěže si nemůže dělat pouze nebo především to, co chce, v tom také není žádná svoboda, to je individualistické pojetí svobody, kdy se svoboda zvrací ve svůj opak. Člověk je svobodný v určitých přírodních a společenských podmínkách, ty tvoří hranice jeho možností, jeho svobody, jeho jednání. Hranice však není neměnná. Člověk nikdy nežije na světě sám, je tvorem společenským. V tom je jeho velká síla. Co nedokáže jednotlivec, to dokázalo a dokáže lidstvo jako celek. Což ovšem pro jednotlivce znamená žít tak, aby jeho individuální jednání a vědění bylo přínosem společnosti.
Pro některé smysl života spočívá v pohodlném, „sladkém“ životě, v nicnedělání podle vulgárního epikureismu. Dobré jídlo, dobré pití a zábava se stávají jediným cílem života. Skutečný epikureismus byl do značné míry „moudrostí uvědomělého pozemšťana“. Důstojné místo v něm zastávaly rozum, věda, umění i uměřenost v užívání slastí. Nebyly opomíjeny ani bolest ani smrt, ty také patří k životu. Přesto se vyznačoval určitým konzumentským vztahem k životu, neboť do pozadí ustupoval aktivní prvek, boj člověka za sebe samého, za celou společnost.
Od života nelze jen brát, v tom zdaleka není jeho smysl. Člověka konzumentský vztah nemůže trvale uspokojit. I boháči, přes své bohatství, anebo právě proto, zůstávají lidmi v podstatě chudými. Smysl jejich života je omezen na jediný cíl. Tím jsou peníze, jim věnují všechnu svou energii, péči a snahu. Pro peníze a za peníze obětují všechno, celý život, jeho smysl. Ze života se stává věc, předmět koupě a prodeje.
Smysl života není jistě v odříkávání, v potlačování rozumných potřeb či nedoceňování významu peněz v soudobé společnosti. To všechno je bezesporu nutné a má to svůj význam a smysl. Peníze však netvoří podstatu, ale prostředek k životu, a podobně je tomu s ostatními fyzickými potřebami. Nejsme a nemůžeme být otroky těchto potřeb. Nepodceňujeme jejich význam a neoříkáme se jich asketicky. Nehledáme smysl života mimo život sám, nic lidského nám není cizí. Tím nejvlastnějším, co z nás udělalo a stále dělá lidi, je svobodná, tvůrčí práce, práce, která napomáhá všestranému harmonickému rozvoji člověka.
Život není hodnotou sám o sobě, ale jako výsledek a cíl lidské činnosti, přičemž chápání smyslu života závisí na orientaci člověka na určité životní hodnoty. Mnohdy člověk nevidí hodnoty tam, kde skutečně jsou, a proto se subjektivní hodnocení života rozchází s jeho hodnocením objektivním a jeho představy o smyslu žovota jsou naplňovány falešným obsahem. Smysl života v jeho skutečném a objektivním významu spočívá ve vytváření a umocňování hodnot; proto má pozitivní význam a je mocným podnětem činnosti lidí.

Použitá literatura : Problémy etiky - L .M.Archangelskij, SPN Praha 1978
Život a morálka – Heinz Krumpel, Horizont Praha 1980
Morálka, smysl života, svoboda – Ladislav Hrzal, Práce Praha 1986
Úvod do etiky - Azenbacher