Smysl života

Otázka smyslu života je pro někoho jen planým a jalovým pojmem, pro jiného naopak duchaplným a cíleným přemítáním, pátráním a zkoumáním s nádechem tajemna a mystiky. Není sebemenších pochyb o tom, že většina z nás se nad touto formulkou často pozastavuje a nad ní hloubá, a to především v době, kdy se prodíráme nějakým útrapným a bolestivým údobím našeho života, přičemž jsme nuceni sáhnout si někdy až na samé dno. Tehdy se začínáme zaobírat těmi nejelementárnějšími otázkami o smyslu našeho bytí na zemi, o příčinách všech těch našich, snad dále již neúnosných, problémů, o tom, proč právě nás tak nesmlouvavě a neústupně sužuje nemoc, kterou by si přece zákonitě zasloužili ti, jež pohrdají slušností, čestností, nesobeckostí a kdož jsou schopni s naprostým klidem zmasakrovat dav nevinných lidí a neprojevit přitom ani náznak lítosti.
Pokud nemáme na mysli ten prazákladní smysl veškerého bytí, který je pro nás všechny stejný a který spočívá v jakémsi vývinu odněkud někam, není smysl života jedince jednotný. Každý ho spatřuje v něčem jiném. Důležitých okolností, které, někdy do jisté míry a jindy zcela zásadně, předurčují naše snažení v životě, je celá řada. Ať už se jedná o lokalitu, v níž žijeme, lidi, jež nás obklopují, podmínky, v jakých existujeme, naše nemoci a neduhy, všechno nás to nutí nějak se chovat, nějak vystupovat, cítit, milovat či nenávidět. Je proto nutné, aby člověk jednal vždy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí do jisté míry bez ohledu na to, jaká bude reakce okolí. To je totiž značně důležitý aspekt, který umocňuje jeho jedinečnost a je jakousi zárukou toho, že se něj nevyvine jen bezduchý jedinec, ovlivněný často až absurdními poznatky okolí, mající jen sporých sil na to, aby vystoupil z řady a zpochybnil pojetí života mašinerie zvané konvenční společnost.
Nevím, kam všichni směřujeme, co je naše meta, jakým vyšším zájmem jsou ovlivněny kroky v našem pozemském i nepozemském životě a ptám se: “Kdo to může s naprostou jistotou říct?“ Kategoricky odmítám tvrzení některých spíše materiálně založených jedinců, že žijeme jen jednou a že naším cílem je zachování druhu. Svatá prostoto, k čemu to? Jaký význam by to mělo mít? Absurdní! K čemu by bylo poznání, které nabydeme v průběhu našeho života? Snad proto, aby bylo v okamžiku naší smrti zničeno a doslova a do písmene tak naplnilo smysl našeho života v nesmyslu?
Když ne tím opravdovým, tak alespoň jedním z těch vůbec nejdůležitějších smyslů života je láska. Čistá, pravdivá a nezištná láska, které, když se poddáme, ji budeme rozdávat (pokud v nás ještě nějaká zbyla) a stejnou měrou ji přijímat, nám bude na naší cestě životem ukazovat směr a bude nám lékem na rány, které nám život uštědří. Nesnažím se o nějaké suché a otřepané fráze, mluvím z vlastní zkušenosti. Kde není láska a pravda, vytrácí se život.
Sám jsem se v takové situaci ocitl asi před čtyřmi lety, kdy tématem číslo jedna, které mi v mysli poletovalo nesčetněkrát denně, byla sebevražda. Necítil jsem vůbec nic, jenom tupou bolest, která mnou prostupovala jako žhnoucí láva sněhem. Absolutní cynismus ze mě učinil jen prázdnou a opuštěnou chodící schránku, studenější než horský kámen. Xkrát jsem se v beznaději ptal sám sebe i přírody na původ své nemoci, svého utrpení. Proč nemám sebemenší chuť žít, proč nemá nic smysl? Stejně tolikrát se mi nedostalo žádné odpovědi. Až za dlouhý čas jsem si uvědomil, že jsem kdysi na lásku a přátelství zcela zanevřel, neboť mi přinesla spoustu smutku a zklamání.
Vzpomínám si, že jsem jí kdysi měl v sobě víc než dost, avšak ze strany druhých mi připadala falešná a několikrát mě natolik zasáhla, že jsem v ni přestal věřit a rozhodl jsem se ji zamknout na deset západů do té nejtemnější komory v domnění, že ji, až dozraje čas, pustím zase na svobodu. To byl ten zlomový bod. Zapomněl jsem na ni a ztratil klíč. Když jsem ji pak objevil, schoulenou, téměř mrtvou, chvějící se v rohu, bylo mi jí ohromně líto. Zbylo z ní jen takové docela drobounké a průsvitné nic, neschopné života bez pomoci druhých.
Začínám zcela odznova. Tam, kde jsem kdysi skončil. Tedy pokouším se o to. Ale sám bych to nezvládl, neměl bych šanci. Proto děkuji všem, kteří mi chtějí vrátit smysl tu být. Aby život měl smysl………